Od operního lesku k intimnímu písňovému milostnému vyznání
Když se Julie Roset v lednu 2025 poprvé představila pražskému publiku ve Dvořákově síni Rudolfina na koncertě vítězů Operalie společně s tenoristou Anthony Leónem, bylo zřejmé, že nejde jen o další nadějnou koloraturní sopranistku na začátku kariéry (507. Operní panorama). Už tehdy zaujala mladistvě jasným, zvonivě nosným sopránem, technickou jistotou, muzikantskou přirozeností i schopností dát áriím konkrétní emoci bez afektované okázalosti. V áriích z oper Georga Friedricha Händela, Julese Masseneta, Léa Delibese a Gaetana Donizettiho se předvedla jako sólistka, pro kterou nejsou brilantní koloratury samoúčelnou pěveckou atletikou, nýbrž výrazovým prostředkem.
Od té doby její kariéra dál nabírá tempo. Vítězka Metropolitan Opera Laffont Competition 2022 a Operalie 2023 patří k nejvýraznějším mladým osobnostem své generace, prosazuje se na evropských scénách i festivalech a její jméno se stále častěji objevuje v souvislosti s repertoárem, v němž se vyžaduje technická jistota i stylová vytříbenost. Pražský návrat proto měl zvláštní napětí: tentokrát nešlo o efektní operní gala s orchestrem a tenorovým partnerem, ale o komorní písňový večer, v němž se pěvecká osobnost odkrývá v intimnější, „zranitelnější“ podobě.
Roset nepřijela s programem, který by sázel na obecně známé kusy a pohodlnou posluchačskou jistotu. Recitál M’a dit amour – Co mi řekla láska společně se Susan Manoff vystavěla z francouzských mélodies a chansons, v nichž se vedle Debussyho, Poulenca nebo Reynalda Hahna objevili také Charles Koechlin, Manuel Rosenthal, Isabelle Aboulker, Lili Boulanger, Louis Beydts, Georges Enescu a Mel Bonis. Tedy repertoár, který má sice francouzský šarm, ale rozhodně není pouhou galerií líbivých miniatur. Naopak: za zdánlivou drobností se často skrývá rafinovaná práce s textem, náladou, ironií, barvou a nečekanými výrazovými zlomy.
Francouzská píseň mezi snem a ironií
U nás se slovo šanson přímočaře spojuje s představou populární písně à la Piaf, Aznavour nebo Brel. Francouzský chanson je ovšem v širším smyslu prostě píseň – a v koncertním repertoáru také prostor, v němž se poezie, hudební miniatura a divadelní gesto propojují s mimořádnou jemností. Právě tuto šíři Julie Roset v Praze přesvědčivě ukázala.
Program měl podobu osobního průvodce francouzským písňovým světem, nikoli školní antologie. Debussy zde nebyl jen ikonou impresionismu, ale skladatelem mladistvé smyslovosti, průsvitných nálad i rafinovaných vokálních nároků. Vedle klavírní Dívky s vlasy jako len, v níž Susan Manoff vykreslila průsvitnou měkkost bez rozostření, zazněla i stejnojmenná píseň. Samo o sobě to posluchačsky rozšiřovalo zažitý obraz Debussyho. Klavírní miniatura byla zároveň jediným momentem večera, v němž Roset na chvíli předala pozornost své partnerce. Jinak celý koncert „táhla“ sama: veškerý zpívaný repertoár interpretovala zpaměti a mohla tak navazovat s publikem bezprostřední kontakt, nezastíněný notovým pultem ani pohledem upřeným do textu.
Poulencova Královna srdcí přinesla typickou schopnost tohoto skladatele spojit prostotu s jemně stylizovanou noblesou. Reynaldo Hahn se rozezněl v kantiléně, která připomněla, jak blízko může mít francouzská mélodie k intimnímu, téměř salonnímu vyznání.
Podstatné však bylo, že Roset nesestavila večer jen z děl autorů, které české publikum zná. Naopak největší objevnost programu spočívala v méně známých autorech a autorkách. Isabelle Aboulker v jejím podání vyšla jako skladatelka s mimořádným smyslem pro divadelnost jazyka, pointu a lehkou ironii. V písních jako L’inconstante, Je t’aime nebo La princesse au petit pois mohla Roset zapojit i hereckou tvárnost, kterou má zjevně stejně přirozenou jako pěveckou techniku. Nestálost, milostné přemlouvání, pohádková stylizace i komický odstup se u ní střídaly s přesností, která ani na chvíli nepůsobila vykalkulovaně.
Zvláštní kapitolou byly Beydtsovy Chansons pour les oiseaux. Písně pro ptáky nejsou vděčnou efektní hříčkou, ale technicky i výrazově náročným cyklem, v němž se zpěv musí pohybovat mezi brilancí, kresbou charakteru a proměnlivou zvukovou imaginací. Roset zde naplno zúročila svůj koloraturní obor: výšky měla lehké, svítivé a bezpečné, koloratury přesné, ale přitom neztratily hravost. Každý „pták“ dostal jinou podobu – ne popisnou ilustraci, ale drobný charakter, miniaturní scénu.
Právě v takových okamžicích bylo patrné, že Julie Roset má dar, který nelze „vyrobit“ jen technikou. Zpívá s lehkostí, která nezakrývá obtížnost, ale proměňuje ji v samozřejmost. Dokáže frázi otevřít do volné kantilény, v dalším okamžiku ji zlomit do konverzačního tónu, odlehčit do humoru nebo naopak ztišit do křehké melancholie. Nepracuje s velkým dramatickým gestem, které by písňový repertoár rozmělnilo, ale s přesnými detaily: pohledem, nádechem, posunem barvy, rytmem francouzštiny. A právě proto, že zpívala zpaměti, mohla tyto detaily směrovat přímo k posluchačům – jako sled drobných sdělení, úsměvů, vzpomínek, otázek i nálad, nikoli jako uzavřenou koncertní deklamaci.
Klavír, který dýchal s hlasem
Klavíristka Susan Manoff nebyla doprovazečkou v běžném smyslu slova. Její účast byla pro celkovou podobu večera určující. Francouzská píseň stojí a padá s klavírem možná ještě více, než se na první poslech zdá. Klavír tu nevytváří pouze harmonickou oporu, ale prostor, světlo, vzduch, někdy ironickou glosu a jindy téměř nepostřehnutelný psychologický komentář.
Manoff tuto roli naplnila se zkušeností a empatií. Nepředváděla se, ale její hra měla jasnou architekturu, kultivovanou barevnost a cit pro dech zpěvačky. Podporovala rytmus řeči a výrazové vlny, v lyrických písních držela proud fráze s klidem, který umožňoval Roset volně rozvíjet hlas. Tam, kde se program blížil kabaretní nebo pohádkové poloze, nepodlehla pokušení přehnané ilustrativnosti. Tam, kde se otevřela melancholie, ji nezahušťovala sentimentem.
Bylo zřejmé, že mezi oběma umělkyněmi nejde o příležitostné koncertní setkání. Roset a Manoff spolu dýchají, reagují na sebe a společně budují jemnou dramaturgii večera. V písňovém recitálu je taková souhra zásadní. Publikum nevede jen hlas, ale celý tvar fráze a atmosféry.
Bez českých překladů zůstala část kouzla skrytá
O to větší škoda, že u takto dramaturgicky cenného a v českém prostředí prakticky neznámého repertoáru nebyly k dispozici překlady textů. U známých operních árií si publikum často pomůže kontextem, situací nebo alespoň obecným povědomím. U francouzských mélodies je však text zásadním klíčem. Nejde jen o obsah sdělení, ale o slovní pointu, ironii, obraz, proměnu perspektivy, jemné rozdíly. Julie Roset sice francouzštinu artikuluje s takovou přirozeností, že i posluchač bez znalosti jazyka vnímá rytmus, charakter a základní emocionální směr jednotlivých písní. Jenže u Aboulker, Beydtse, Rosenthala nebo Mel Bonis se mnoho podstatného odehrává právě v textu. Překlady v programu by nepředstavovaly luxusní nadstandard, ale důležitou službu publiku – zvlášť tam, kde dramaturgie cíleně objevuje skladby mimo běžný koncertní provoz.
Tato výhrada nemění nic na hodnotě večera, spíše ji potvrzuje. Program byl natolik zajímavý, že si zasloužil ještě pevnější zprostředkování. U koncertu, který neprodává jen známé jméno, ale také rozšiřuje posluchačský obzor, by textový servis mohl výrazně prohloubit zážitek a umožnit publiku sledovat v plné míře, co všechno Roset a Manoff v jednotlivých písních „malovaly“.
Když Praha může slyšet talenty včas
Recitál Julie Roset potvrdil, že její předchozí pražský úspěch nebyl jednorázovým okouzlením z mladistvé energie a operního lesku. V komornějším formátu ukázala jinou, možná ještě podstatnější stránku svého umění: schopnost nést celý večer bez opory orchestrálního zvuku, bez efektního operního rámce a bez atraktivních duetů. Její hlas zůstal jasný, pružný a brilantní, ale největší dojem nevytvářela samotná technika. Vytvářela ho inteligence, s níž techniku proměňovala ve výraz, i schopnost bezprostředně oslovit publikum tak, aby recitál nepůsobil jako sled písní, ale jako jeden soustředěně vedený večer o podobách lásky.
Agentura Nachtigall Artists a s ní spjatý Spolek přátel hudebních talentů tímto koncertem potvrdily, že jejich působení nestojí pouze na prezentaci renomovaných hvězd, které už mají své místo na světových scénách a zájem publika jisté. Stejně důležité – a ještě cennější – jsou večery s umělci na prahu velké kariéry. U takových koncertů nejde o reprezentativní přehlídku dosažené slávy, ale o možnost být u vývoje osobností, jejichž cesta se teprve naplno otevírá.
Julie Roset je právě takovým případem. V Praze jsme ji mohli slyšet nejprve jako mladou vítězku Operalie v operním repertoáru, nyní jako vyspívající interpretku francouzské písně. Sledovat, jak se její kariéra bude dál proměňovat, bude stát za to. A stejně tak stojí za to sledovat plány agentury Nachtigall Artists – nejen kvůli velkým jménům na plakátech, ale právě kvůli těm večerům, v nichž se před námi rodí budoucí hvězdy.
Julie Roset
11. května 2026
sál Novoměstské radnice, Praha
Julie Roset – soprán
Susan Manoff – klavír
