Operní panorama Heleny Havlíkové (507) – Ohlédnutí za přenosem Tosky z MET

• Cesta Tosky do kinopřenosů MET
• McVicarova věrnost originálu a střet s realitou obsazení
• Debuty, emoce a alchymie sólistů
• Pocta Puccinimu a jeho trvalému odkazu v MET

Cesta Tosky do kinopřenosů MET

Je vlastně až s podivem, že se tak populární opera, jakou je Pucciniho Tosca, dostala v systému dramaturgie kinopřenosů Metropolitní opery s obnovovanými tituly s obměnami sólistů „teprve“ počtvrté. „Dohnala“ tak Madam Butterfly, Turandot, Aidu, Traviatu a Carmen, které diváci po celém světě mohli vidět už čtyřikrát.

Do kinopřenosů se „nestihla“ dostat publikem milovaná výpravná hyperrealistická inscenace Tosky Franca Zeffirelliho, která měla po mnoha obnovovaných nastudováních od roku 1985 derniéru 2. prosince 2006, těsně předtím, než úspěšný projekt MET in HD 30. prosince 2006 zahájila Mozartova Kouzelná flétna. Novou, „zmodernizovanou“ inscenaci Luca Bondyho z roku 2009 sice diváci v hledišti MET vybučeli, nicméně MET ji zařadila do přenosů nejen vzápětí po premiéře s Karitou Mattilou, Marcelem Álvarezem a Georgem Gagnidzem, ale ještě v roce 2013 s Patricií Racette, Robertem Alagnou a opět Georgem Gagnidzem. Bondyho inscenace se na repertoáru udržela pouze do roku 2015 a na Silvestra roku 2017 ji vystřídalo nové nastudování Davida McVicara, jako osmý z celkem třinácti titul, který tento skotský režisér v MET celkově nastudoval. I tuto inscenaci MET hned v lednu 2018 nabídla v kinopřenosech se Sonyou Yonchevou, Vittoriem Grigolem a Željko Lučićem. Pro nás bylo toto uvedení zajímavé i tím, že ho dirigoval Emmanuel Villaume, který je od sezony 2015/16 šéfdirigentem a hudebním ředitelem Prague Philharmonia. Další kinopřenos Tosky, plánovaný na duben 2020 s Annou Netrebko, Brianem Jagdem a Michaelem Vollem zhatila pandemie covidu.

McVicarova věrnost originálu a střet s realitou obsazení

McVicarova koncepce Tosky vyhovuje voláním po návratu ke klasice. Navazuje na tradiční inscenování Tosky, ba dokonce se snaží o co nejvěrnější rekonstrukci míst i času, v nichž se dramatický příběh podle Pucciniho zhudebnění libreta Luigiho Illicy a Giuseppa Giacosy (podle Victoriena Sardoua) v červnu 1800 odehrává, jak k dokonalosti dovedl legendární televizní záznam Tosky v původních místech a v časech v chrámu Sant´ Andrea della Valle, v paláci Farnese a na terase Andělského hradu.

Scénograf John Macfarlane na scénu Metropolitní opery přenesl římské reálie včetně kostýmů a výzdoby v hlavním sále paláce Farnese s nástěnnou malbou Giovanniho da Undine Únos Sabinek. Střecha Andělského hradu je ovšem pro zvýšení dramatického účinku nakloněná (připomeňme legendární inscenaci Josefa Svobody ve Státní opeře). Snaha o co nejvěrnější rekonstrukci se ovšem střetla s realitou obsazení, když do role římského konzula Angelottiho byl obsazen Afroameričan Kevin Short. Ocitl se v rozporu s operou i vzhledem k tomu, že jeho sestra, kterou Cavaradossi maluje coby Maří Magdalénu, je zářivá blondýna.

Realistické pojetí se promítlo i do režie, kterou McVicar opřel o herecké propracování situací tak, aby jednání a motivace postav působily co nejvěrohodněji. V tomto kontextu těžko říct, zda byla součástí McVicarova úmyslu situace, při které vystresovaný Angelotti po napínavém, dlouho marném hledání klíče k soukromé kapli rodu zapomněl, že musí nejdříve mříže odemknout. Scarpia ovšem, po příslibu fingované popravy sexuálně natěšený na Toscu, dveře sálu vzorně zamkne. Jednoznačným McVicarovým záměrem ovšem bylo méně obvyklé řešení scény, v níž se Tosca při hystericky žárliveckém vynucování si přemalování barvy očí své domnělé sokyně na Cavaradossiho portrétu sama chopí štětce a zjedná nápravu. A závěrečnou scénu popravy režisér ozvláštnil tím, že hlavním pušek vystaveného Cavaradossiho nechal v napřažené paži držet rozsvícenou lucernu. Skok Tosky ze zídky lemující střechu Andělského hradu zůstal ovšem tradiční.

Debuty, emoce a alchymie sólistů

Obnovení McVicarovy Tosky pod taktovkou všestranného a spolehlivého Yannicka Nézet-Séguina, hudebního ředitele MET, přineslo několik debutů. Titulní roli pro Metropolitní operu nastudovala poprvé ve své oslnivé kariéře norská sopranistka Lise Davidsen. V MET se od svého prvního vystoupení v roce 2019 jako Líza v Pikové dámě zabydlela v rolích Evy (Mistři pěvci norimberští, 2021), Ariadny/Prima Donny (Ariadna na Naxu, 2022), Chrysothemis (Elektra, 2022), Maršálky (Růžový kavalír, 2023) a Leonory (Síla osudu, 2024). Davidsen bezesporu vládne mimořádným objemným, ve všech rejstřících vyrovnaným na alikvoty bohatým hlasem. Stále ho rozvíjí především v nuancích dynamiky, jak osvědčila zejména v nádherně jemně klenutých obloucích árie Vissi d’arte, po které do Tosčina hlubokého morálního dilematu, zda zabít Scarpiu, nechala zablesknout hranou ženskou svůdnost a scénu vygradovala s výbuchem potlačovaného hněvu dvojím bodnutím nožem nenáviděného Scarpii. Že mě přesto do osudu této až hystericky vášnivé ženy emocionálně nevtáhla, zapříčinila spíše představitelská, herecká stránka role. Nepoddala se výbušnému temperamentu žárlivé, milující, svým způsobem nábožensky věřící, vzdorovité, zoufalé, pomstychtivé, zuřivé, vítězoslavné a zdrcené Tosky, ale jako by si nad ní ponechala racionální kontrolu „aristokratické“ důstojnosti.

Uvěřitelnost mileneckého vztahu zakládá těžko popsatelná alchymie mezi sólisty. V případě partnerů pro Lise Davidsen je problém i v tom, že je vysoké postavy. Láska nezná hranic a někdy to vůbec nevadí. V případě italsko-britského tenoristy Freddieho De Tomasa, který rolí Cavaradossiho v MET debutoval, sice věřím, že jsou s Lisou výborní přátelé, jak jsme se dozvěděli z rozhovorů o přestávce, protože společně podnikli turné s Toskou v Berlíně v inscenaci režiséra Alvise Hermanise a v Mnichově v moderní inscenaci Kornéla Mundruczó. I když se jejich hlasy dobře pojily, osudová vášeň z jejich vztahu na jevišti nesálala. Přitom De Tomasův robustní tenor s tmavou baritonální barvou se vedle zvučného sopránu Davidsen nijak neztrácel a bylo zřejmé, že roli má z produkcí po celém světě zažitou a propracovanou.

Původem havajského barytonistu Quinna Kelseyho, který v MET vytvořil na desítku rolí, známe i u nás z mnoha přenosů jeho debutovým Schaunardem v Bohémě v roce 2008 počínaje přes Amonasra v Aidě (2018), Germonta v Traviatě (2018) a titulního Rigoletta (2022). Do role Scarpii, kterou má na repertoáru už od roku 2021, byl v MET nyní obsazen poprvé. V až monumentální odpudivosti a zároveň s děsivě zvráceným šarmem vystihl policejního šéfa hnaného mstivostí, krutostí a sexuálním chtíčem.

Obsazení skvělé doplňoval mimořádně nadaný a šikovný Luka Zylik, který se už mnohokrát osvědčil v MET v chlapeckých rolích Fedory, Hodin a Kouzelné flétny, k nimž nyní přidal jímavého pasáčka na začátku třetího dějství. Patrick Carfizzi byl bručounský kostelník s přiměřenou dávkou komiky a Tony Stevenson jako Spoletta ztvárnil zbabělého, podlézavého a intrikánského Scarpiova spolupracovníka.

Pocta Puccinimu a jeho trvalému odkazu v MET

Inscenace byla zamýšlena ke stému výročí Pucciniho úmrtí v roce 1924 i jako hold skladateli, který se stal pro Metropolitní operu klíčový od prvních desetiletí 20. století a zůstává jím dodnes. Byl jediným významným evropským operním skladatelem, který měl s touto americkou scénou úzký vztah. Navštívil ji dvakrát – aby dohlédl na premiéry inscenací Manon Lescaut a Madama Butterfly a na světovou premiéru opery Děvče ze západu v roce 1910, jak připomněl informačně a dokumentárně hutně zpracovaný filmový medailon z historie inscenování Pucciniho oper v MET, odvysílaný o přestávce přenosu.

Giacomo Puccini: Tosca
Metropolitní opera, recenze ze záznamu představení 23. listopadu 2024 v kině Aero 1. prosince 2024.

Dirigent: Yannick Nézet-Séguin
Režie: David McVicar
Režie obnoveného nastudování: Sarah Ina Meyers
Scéna a kostýmy: John Macfarlane
Světelný design: David Finn
Choreografie: Leah Hausman
Režie HD přenosu: Gary Halvarson
Průvodce přenosem: Ailyn Pérez

Osoby a obsazení:
Lise Davidsen – Tosca
Freddie De Tommaso – Cavaradossi
Quinn Kelsey – Scarpia
Patrick Carfizzi – Kostelník
Tony Stevenson – Spoletta
Kevin Shor – Angelotti
Christopher Job – Sciarrone
Luka Zylik – Pasáček