Jan Málek se narodil 18. května 1938 v Praze.
Na Státní konzervatoři v Praze studoval u folkloristy Alberta Peka, především však absolvoval skladbu v kompoziční třídě Miloslava Kabeláče. Vojenskou službu strávil v Brně, mj. i s folklorním souborem Jánošík. Od roku 1963 byl spojený s Československým rozhlasem: nejprve v Plzni jako hudební režisér, dramaturg Plzeňského rozhlasového orchestru a později i jako lektor a krátce jako dramaturg tamní elektroakustické laboratoře. Od jara 1976 do roku 2003 byl Jan Málek hudebním režisérem Československého (nyní Českého) rozhlasu v Praze a několik následujících let se ještě podílel na rekonstrukci vzácných archivních zvukových snímků.
Od počátků své tvorby se věnoval jak komorní, tak symfonické, elektroakustické, koncertantní a vokální i vokálně-instrumentální oblasti. V jeho skladatelské tvorbě se po období experimentů na poli tzv. Nové hudby (7 studií pro dechové a bicí nástroje, I. smyčcový kvartet „Hallgató és táncnóta“, Horror Alenae, Tři stadia pro orchestr a dva stereofonní magnetofony) výrazně projevilo směřování ke dvěma oblastem: staré hudbě a folklóru. Obojímu se intenzivně věnoval už v Plzni, kde také autorsky a umělecky spolupracoval se Zdeňkem Bláhou, Jaroslavem Krčkem a Zdeňkem Lukášem, výsledkem byly stovky úprav lidových písní a melodií, vysílané Plzeňským rozhlasem. Některé z nich, mnohdy elektronicky zpracované, byly oceněny i na tehdejší mezinárodní soutěži Prix de Musique Folklorique de Radio Bratislava.
Spolupracoval i se sborem Česká píseň a vystupoval a natáčel s vlastním souborem Dolce miseria, který se zabýval starou hudbou. Z inspirací folklorem i starou hudbou zhruba od počátku 70. let vznikaly i Málkovy vlastní osobité kompozice. Ať už se jedná o Koncert pro dudy, smyčce a bicí (možná první svého druhu), využívající tři nástroje v různém (i upraveném) ladění, komponovaný pro skvělého plzeňského dudáka a rozhlasového redaktora Zdeňka Bláhu, nebo celou řadu dalších orchestrálních skladeb (čtyři symfonie, Requiem, Koncertní árie na Dantův text pro baryton a orchestr a jiné).
Pro rozhlasovou redakci tzv. malých žánrů v Praze zpracovával a upravoval český folklor, ze spolupráce se sbormistrem Čestmírem Staškem a jeho Dětským sborem Československého rozhlasu pak vznikala oblíbená a několikrát i mezinárodně oceněná tvorba pro děti (Královničky aj. na lidové texty, dětská opera Vepřové hody na text Karla Miloty a na text téhož básníka, laureáta Ceny Jaroslava Seiferta a skladatelova letitého přítele, i další tituly – např. Ukolébavky pro dospělé lidi atd.). Úzce spolupracoval rovněž se sbormistry profesorem Jiřím Kolářem a Karlem Virglerem.
Folklorní náměty procházejí Málkovou tvorbou jako červená nit: I. symfonie (Sinfonia su una cantilena) je vystavěna výhradně z melodického a rytmického materiálu moravské lidové balady, dialog s lidovou písní vede Jan Málek v cyklu Túžení pro ženský sbor a sólové housle, překvapivě gradované jsou Variace pro 5 violoncell „Quando io sarchiava´l lino“, které prozrazují až v samém závěru téma chodské lidové písně.
Italská renesance mu byla inspirací k monumentální Poctě kladivu Michelangelovu, napsané k 500. výročí umělcova narození pro symbolické obsazení 5 trubek, 5 trombonů, 5 tympánů, 5 tamtamů a pětihlasý mužský sbor, která byla příznivě hodnocena na Mezinárodní skladatelské tribuně UNESCO 1975. Patří sem i Šest sonetů z Dantova „Nového života“ nebo koncertní árie „Amore e´l cor gentil“ na verše z téže básníkovy knihy.
Na staročeskou milostnou poezii napsal Málek půvabná Svítáníčka. Odrazem historické hudby je i Divertimento č. 1 pro smyčce „Paví pero“, jímž prochází quasirenesanční pavana, a prozatím nejzávažnějším dílem z tohoto inspiračního okruhu je Málkovo rozsáhlé Requiem super l’homme armé, komponované na známý středověký nápěv, a věnované „mrtvým všech válek končícího druhého tisíciletí a smutnému výročí začátku II. světové…“
Sté výročí narození svého učitele, Miloslava Kabeláče, pak vzpomněl koncertní předehrou Ad astra na téma z jeho IV. symfonie. V roce 2018 mu vydal Radioservis profilové CD, přinášející 1. a 3. symfonii, Divertimento „Paví pero“ a koncertní árii „Amore e´l cor gentil“. V únoru 2025 měla úspěšnou premiéru 4. symfonie La Danza v podání Komorní filharmonie Pardubice, v rámci Dnů soudobé hudby 2025 zazněla v premiéře vokální Balada na témata české lidové písně „V černém lese“, kterou nastudoval Stanislav Mistr se svým Komorním smíšeným sborem Pražští pěvci. Rozsáhlá je také oblast Málkovy komorní tvorby pro různá nástrojová seskupení – 5 dechových kvintetů, 4 smyčcové kvartety, skladby pro violoncello, flétnu, harfu, basetové rohy či klavírní skladby. K provedení je připraven materiál celovečerní statické opery – melodramu s názvem Tristan a Isolda – 6 obrazů o lásce a smrti na text Karla Miloty.
Jan Málek patřil ke členům Umělecké besedy a Společnosti českých skladatelů AHUV. Unie českých pěveckých sborů mu 2018 udělila Cenu za skladatelskou práci v oblasti sborové tvorby. V roce 2024, sto pět let od svého založení, ho Ochranný svaz autorský ocenil spolu s několika dalšími významnými osobnostmi české hudební scény, které svým celoživotním dílem přispěly k bohatství a rozmanitosti hudebních žánrů.
Jan Málek zemřel 10. června 2026 v Praze.
Rozhovor s Helenou Havlíkovou k jeho pětaosmdesátinám si můžete přečíst zde.
