Bylo pro mě vítanou příležitostí, když mě magazín Opera PLUS po delší době oslovil s nabídkou na recenzi koncertu. O to víc, že předmětem reflexe je ojedinělý dramaturgický počin věnovaný hudbě raného baroka, v němž domácí autoři prokázali, že po kompoziční stránce suverénně obstojí v konfrontaci se světovým repertoárem. Recenzovaný koncert se uskutečnil 9. června 2026 v Koncertní síni Slovenské filharmonie v Bratislavě. Šlo o závěrečné vystoupení z krátkého turné, kterému předcházelo uvedení ve Státní filharmonii Košice (7. června) a na zahajovacím koncertě festivalu Pro Musica Nostra Sarossiensi v Bazilice sv. Jiljí v Bardejově.
Architektura zvuku a divadlo afektů
Dramaturgie večera stála na synergii a vzájemném dialogu tří autorů. Osou celého programu se stala sbírka Symphoniae sacrae – liber secundus (1615) od Giovanniho Gabrieliho. Tento opus je fascinujícím milníkem v dějinách staré hudby. Skladatel v něm totiž opouští roli pouhého architekta zvuku a mění se v hudebního dramatika. Interpretace tohoto díla vyžaduje pochopení pro inovativní využití bassa continua a monodie. Právě díky nim se liturgie proměňuje v pulzující divadlo afektů, které je už přímou předehrou k monteverdiovské éře.
Jako protiváha k benátskému mistrovi zazněly novodobé premiéry děl dvou domácích skladatelů: Jána Šimráka (kolem 1600–1657) a Zachariáše Zarevúckého (kolem 1605–1667). V 17. století zažívala patricijská města na Spiši a v Šariši mimořádný ekonomický i kulturní rozkvět, díky čemuž se inovativní technika cori spezzati (rozdělených sborů) rychle zabydlela i v našem prostředí.
Ján Šimrák působil jako hudebník ve Spišských Vlachách a Spišském Podhradí. Jeho díla, dochovaná v Levočské hudební sbírce (Löwenberger Tabulaturbuch), mistrně využívají vícesborovost, doprovod dechových nástrojů a pevnou oporu v bassu continuu. Zachariáš Zarevúcký, který pracoval jako varhaník a rektor v Bardejově, zase ve svých skladbách propojoval přísný renesanční kontrapunkt s emočně vypjatější barokovou melodikou. Při poslechu jejich dochované tvorby se tak přímo nabízí kacířská myšlenka: kdyby tito autoři tvořili v Itálii nebo jiné západní zemi, jejich historický význam by dnes mohl být plně srovnatelný se samotným Gabrielim.
Historická praxe a instrumentální nároky
Interpretace se zhostil soubor Le nuove Musiche pod uměleckým vedením Jakuba Mitríka. Název souboru odkazuje na stejnojmennou sbírku Giulia Cacciniho z přelomu 16. a 17. století, která definovala nový expresivní styl. Těleso se systematicky věnuje badatelské činnosti v archivech a důsledně ctí zásady historicky poučené interpretace – od dobového ladění až po specifickou artikulaci.
V letošní sezoně se komorní těleso rozrostlo o dechovou sekci historických pozounů a raně barokních cinků, které doplnil smíšený pěvecký sbor. Sbormistr a dirigent Jörn Hinnerk Andresen měl k dispozici sestavu, v níž vedle zahraničních hostů figurovali také respektovaní domácí pěvci. Zuzana Badárová zaujala kultivovaným projevem, přesvědčivý výkon podala i čerstvá držitelka ceny Fra Angelico Hilda Gulyásová a mužské hlasy opřely celou interpretaci o stabilní a tradičně suverénní výkon v podání Matúše Šimka, Tomáše Šelce a Dávida Haranta.
Sbírka z roku 1615 staví instrumentalisty před značné technické výzvy. Hráči na cinky (Matthijs Lunenburg, Martin Bolterauer) se však s Gabrieliho exponovanými party ve vysokých polohách i se složitými ornamentálními běhy vypořádali suverénně, jejich tón byl jistý, zaoblený a organicky splýval se smyčcovou sekcí (barokní housle Jána Kružliaka). Dialog houslí a cinků v sobě měl onu žádanou, ležérní eleganci (sprezzatura). Historické pozouny předvedly skvělou kontrolu nad tvorbou tónu – místo toho, aby vyšší registry překrývaly, zahalovaly je do temné a proměnlivé zvukové textury. Zvládnutí rychlopalné antifonální kompozice v kombinaci s vokální lyrikou svědčí o mimořádné technické připravenosti dechové sekce.
Absolutním vrcholem večera – jak z hlediska kompozičního, tak interpretačního – bylo Šimrákovo moteto Singet dem Herren ein neues Lied, jehož propracovaná sazba bezpochyby obstojí v celosvětovém měřítku, a Mariin chvalozpěv Meine Seele erhebt den Herren z pera Zachariáše Zarevúckého. Třetím pomyslným vrcholem pak byly, zcela pochopitelně, monumentální zvukové plochy samotného Gabrieliho.
Jedinou drobnou výhradou tak zůstává samotný sál. Gabrieliho hudba byla komponována na míru Bazilice sv. Marka s jejími protilehlými kůry. Akustika klasické koncertní síně Slovenské filharmonie nedokáže plně zprostředkovat prostorový efekt techniky cori spezzati. Lze předpokládat, že uvedení téhož programu o den dříve v bardejovské Bazilice sv. Jiljí poskytlo po akustické stránce plastičtější zážitek (bratislavské publikum mimochodem mohlo Šimrákovu tvorbu prostřednictvím jiných děl zevrubněji poznat již během Bratislavských hudebních slavností v říjnu 2025 nebo na prosincovém koncertě téhož roku).
Kontext slovenské hudební archeologie a institucionální podpora
Le Nuove Musiche nejsou na slovenské scéně jediní, kdo přivádí staré rukopisy na moderní pódia. Abychom pochopili širší souvislosti, je třeba zmínit i další formace. Ansámbl Solamente Naturali (pod vedením Miloše Valenta) se zaměřuje na fenomén takzvaného pestrého stylu a rukopisy jako Pestrý sborník či Vietorisova tabulatúra, přičemž cíleně ohledává průsečíky barokních forem s lokální lidovou tradicí. Musica Aeterna v čele s Petrem Zajíčkem se již celá desetiletí věnuje bratislavským archivům (Samuel Capricornus, Johann Sigismund Kusser). Komornější ladění pak přináší Ensemble Thesaurus Musicum Michala Hottmara, který oživuje hudbu z klášterních sbírek.
Je nesmírně přínosné, že se na slovenské scéně profilují hudebníci, kteří tyto zapomenuté prameny cíleně vyhledávají. O to víc zaráží fakt, že projekty souboru Le Nuove Musiche v roce 2026 nezískaly podporu z Fondu na podporu umenia (FPU). Pro českého čtenáře je třeba objasnit, že mnohé zavedené hudební projekty obdržely letos na Slovensku pouze minimální, nebo dokonce vůbec žádnou finanční podporu, což je přivádí do existenčních potíží. Úsilí vynaložené na transkripci, nastudování a výzkum provenience domácí hudby 17. století vytváří trvalé kulturní hodnoty a absence grantové podpory pro podobné hudebně-badatelské projekty je zásadním selháním kulturní politiky.
Koncert beze zbytku potvrdil, jak hluboký smysl má uvádění spišských a šarišských barokních památek do rovnocenného, ba přímo organického dialogu s benátskou školou. V žádném případě nešlo jen o suchopárnou akademickou rekonstrukci zapomenutých archivních materiálů. Hudební nastudování se sice exaktně opíralo o dokonalou znalost historické praxe a kvalitní instrumentální i vokální výkony, tato technická erudice však sloužila v první řadě jako prostředek k probuzení živého hudebního afektu a duchovní podstaty samotných děl.
Fúze historických nástrojů – od temné, sametové barvy pozounů přes jasnou průraznost cinků až po měkkost smyčců – se s tvárným vokálním projevem spojila v pulzující, dýchající celek.
Tento večer potvrdil, že hudba našich domácích mistrů 17. století nepotřebuje umělé přikrášlování. Nese v sobě totiž tolik vnitřní síly, že dokáže s plnou naléhavostí rezonovat v dnešním posluchači a zanechat v něm hlubokou, trvalou emocionální stopu.
Hodnocení recenzenta: 90 %
Le Nuove Musiche
9. června 2026, 19:00 hodin
Koncertní síň SF
Program
Ján Šimrák: Singet dem Herren ein neues Lied
Ján Šimrák: Siehe, wie fein und lieblich ist´s
Zachariáš Zarevúcky: Meine Seele erhebt den Herren
Giovanni Gabrieli: Symphoniae sacrae – Liber secundus (1615): Quem vidistis pastores
Zachariáš Zarevúcky: O Jesu mi dulcissime
Zachariáš Zarevúcky: Der Tag der ist so freudenreich
Ján Šimrák: Nach dir, Herr, verlanget mich
Giovanni Gabrieli: Symphoniae sacrae – Liber secundus (1615): Buccinate in Neomenia tuba, Misericordia tua, Domine, In ecclesiis benedicite Domino alleluia
Ján Šimrák: Ach Herr, wie sind meiner Feinde so viel
Giovanni Gabrieli: Symphoniae sacrae – Liber secundus (1615): Suscipe clementissime Deus, Surrexit Christus et Dominus de caelo intonuit, Jubilate Deo omnis terra
Účinkující
Le Nuove Musiche
Ján Kružliak – barokní housle
Pierre Pitzl – viola da gamba
Mauro Colantonio – viola da gamba
Ján Krigovský – violone
Matthijs Lunenburg, Martin Bolterauer – cink
Robert Schlegl, Ramon Marques, David Yacus, Tural Ismayilov – trombón
Petra Szovák – dulcián
Marek Čermák – varhany
Jakub Mitrík – umělecký vedoucí
Jörn Hinnerk Andresen – dirigent
Le Nuove Musiche zbor
Zuzana Badárová, Hilda Gulyásová – soprán
Filip Dámec, Yosemeh Adjei – alt
Markus Miesenberger, Christian Volkmann, Matúš Šimko – tenor
Filippo Turkheimer, Tomáš Šelc, Dávid Harant, Václav Jeřábek – bas
