Mohl byste se našim čtenářům blíže představit?
Jmenuji se Radim Leher, je mi 20 let a na Pražské konzervatoři studuji dirigování.
Mám již také vystudovanou skladbu na jiné konzervatoři a ve volném čase se zaobírám mimo dirigování také populární hudbou – živím se jako hudební producent a songwriter. Baví mě propojovat tyto dva světy a know-how z jednoho si přenášet do toho druhého.
Jaké bylo vaše dětství s hudbou? Byla přirozenou součástí vašeho domova, nebo jste si k ní našel cestu sám?
Hudba byla u nás doma vždy. Hlavně díky rodičům a prarodičům. Celá rodina odjakživa figurovala v ochotnickém divadle Tyl Netolice, kde náš děda působil přes 30 let jako režisér – tudíž kultura byla vždy kolem mě i mé sestry, která z ochotnického divadla v Netolicích došla Pražskou konzervatoří až do angažmá v Klicperově divadle v Hradci Králové. Já v onom ochotnickém divadle nejprve hrál a netrvalo dlouho a asi ve 12 letech jsem začal pro představení skládat hudbu i společně v rámci představení živě hrát na klavír.
Rád bych zmínil také svou babičku, která mě od raného dětství vystavovala četnému množství oper i různého symfonického repertoáru.
Jaké byly vaše hudební začátky? Pamatujete si moment, kdy jste si poprvé uvědomil, že hudba nebude jen koníček, ale životní cesta?
Pamatuji si, že přibližně v 11 letech jsem objevil, že se můžu naučit Bohemian Rhapsody od skupiny Queen podle sluchu. Jednoho dne jsem to prostě zahrál na klavír a od té doby jsem nedělal nic jiného.
Proč jste si nakonec vybral právě svůj obor?
Jak jsem již zmínil, nejprve jsem studoval skladbu pod vedením pana Jiřího Churáčka na Konzervatoři Jaroslava Ježka. Měli jsme tam ale také povinné hodiny dirigování, díky kterým jsem poznal pana profesora Daniela Prokeše, který ve mně definitivně zažehl touhu po poznání právě dirigentského řemesla. Byl to pro mě úplně nový a neprobádaný hudební svět, a hlavně to byla také výzva – a to já rád.
Co je podle vás na studiu hudby nejtěžší – a co naopak nejkrásnější? Co vám studium na konzervatoři dalo a v čem vás naopak nutí hledat vlastní cestu?
Nejtěžší pro mě osobně bylo vždy udržet pozornost na obor a učivo, které právě studuji. Mám tendence objevovat spoustu nových příležitostí i v jiných hudebních oborech (hudební režie, klavír, zpěv…), ale to asi záleží na osobnosti žáka. Naopak nejkrásnější mi na studiu dirigování přijde to, že každý den se sejdeme se zkušenějšími lidmi v krásné místnosti a zabýváme se spolu řešením problémů, které pro nás před 150 lety připravili mistři.
Pamatujete si své první veřejné vystoupení? Jak na něj vzpomínáte? Nebo je nějaké vystoupení, které vám utkvělo v paměti víc než ostatní? Co pro vás znamenalo?
Mé první sólové vystoupení bylo určitě kdysi na malebném zámku Kratochvíle u našich Netolic, kde už každoročně v létě vystupuji s autorskými i převzatými skladbami, které hraji na klavír a zpívám. Dirigentské vystoupení jsem zatím měl pouze jedno. A co se týče populární hudby, tak jsem s různými kapelami odehrál už stovky koncertů v Česku i po střední Evropě – nejvíce si pamatuji na koncert v Incheba aréně v Praze, kde jsem měl takový zvláštní naplňující pocit, poprvé na velkém pódiu před několika tisíci lidmi. Na pódiu se odjakživa cítím jako doma.
Jací byli vaši dosavadní učitelé a jaké s nimi máte zkušenosti? Vzpomenete si na osobnost, která vás během studia nejvíce ovlivnil – a čím?
Pamatuji si, když jsme v druhém ročníku na KJJ na hodině dělali Mozartovo Requiem s již zmíněným Danielem Prokešem. Velmi rád vzpomínám na moment, kdy nám to se spolužáky asi moc nešlo, tak pan profesor bez taktovky zavřel oči, pustil nahrávku (zrovna nebyli korepetitoři) a oddirigoval celou část Kyrie se všemi nástupy zpaměti. Byl to přesně takový ten moment, kdy se ve člověku něco hne. Pamatuji si, že od té chvíle jsem se na dirigování koukal zase o kousek jinak.
Když připravujete nový program, jak začínáte? Od not, od příběhu, od emocí?
Já věřím v to, že vše začíná u not, ale zdaleka nekončí. Tím pádem v mém případě jsou nejdříve noty, aby bylo na čem stavět – a poté už do hry přichází umělecký vklad a individualismus.
Jaký je váš profesní vzor, kam byste to chtěl ve svém oboru dotáhnout?
Co se týče dirigování, tak ze současných umělců samozřejmě výsostně obdivuji Jakuba Hrůšu. Jeho schopnost špičkového výkonu spojeného s výběrem převážně českého programu je opravdu vskutku úžasná. Můj další oblíbenec byl vždy Carlos Kleiber, samozřejmě nejen kvůli tomu, že spolu sdílíme datum narození.
Co považujete za svůj největší úspěch?
Velmi pyšný jsem na projekt, do kterého jsem byl osloven Člověkem v tísni, abych dělal hudební režii a dirigenta při shromáždění pro podporu Ukrajiny na Staroměstském náměstí v roce 2025. Pracovali jsme na tom několik měsíců, musel jsem dát dohromady několik (myslím, že sedm) velkých sborů a několik instrumentalistů. Člověk má jiný pocit z práce, když ví, že to má smysl – a já mám pocit, že to smysl mělo. Naplnili jsme Staromák po okraj.
Jak si udržujete radost ze hry, když se hudba stane i každodenní prací?
Já osobně si plně přiznávám, že to je práce a s tím jsem do toho taky i šel. Ale velká výhoda je, že ta práce se skládá z toho, co miluji a z toho, co mám v hlavě, když chodím spát, a i když ráno vstanu. Uvědomuji si, že to je štěstí a že spousta lidí to takhle dané v životě nemá, takže ze své práce mám vesměs radost vždy.
Který skladatel nebo hudební období vás momentálně nejvíc fascinuje – a čím?
Už dlouhá léta mě nepřestává fascinovat Leoš Janáček. Je tam taková surová pravdivost, kterou já ve svém životě jednoduše potřebuji a také na druhou stranu se za dva takty mohu rozbrečet – tak je Janáčkova hudba různorodá. Zbožňuji jeho operní tvorbu – Káťa Kabanová je můj celoživotní klenot, ke kterému se vždy po čase vrátím a on mě přesvědčí o tom, že život je prostě takový, jaký je.
Jak vypadá váš den, když zrovna nehrajete, jaké jsou vaše mimohudební koníčky? Co vám pomáhá udržet rovnováhu mezi hudbou a osobním životem?
Velmi rád se věnuji hře šachu. Od mala jsem hrál šachy s prarodiči, a i dnes velmi aktivně studuji a hraji. Mimo to se v mém životě moc mimohudebních aktivit nevyskytuje – každý den mám buď školu, nebo songwriting session anebo doma na počítači pracuji na hudební produkci.
Kdy jste naposledy měl pocit, že vám hudba „vzala dech“ – a proč?
Když jsem byl nedávno navštívit ve Státní opeře balet Labutí jezero, který jsem viděl naposledy jako dítě s maminkou. Byla to krásná směs nostalgie s ohromující hudbou Čajkovského. Maminka mě jako malého pravidelně brala s sebou na balety a opery do Jihočeského divadla, kam pořádala a stále pořádá předplatné zájezdy pro netolické zájemce, takže ta vzpomínka mě trochu dojala.
Co vám dokáže udělat největší radost?
Když se celá rodina sejde pohromadě, třeba na Vánoce. A také dobře odvedená práce.
O čem momentálně sníte – hudebně i osobně? Jaké je vaše největší přání?
Hudebně sním o tom, aby lidé nepřestali v dnešní zrychlené době naslouchat umění. Je to stejně důležitý prvek společnosti, jako každý jiný. Nechci, aby to vyznělo, že se nějak bojím, to vůbec ne – vím, že umění si vždy našlo a najde svoji cestu. A osobně, aby všichni kolem mě byli zdraví, na ničem jiném totiž ve výsledku nezáleží.
Existuje projekt nebo místo, kde byste si jednou chtěl zahrát?
Dirigovat v Rudolfinu. To je sen.
Kdybyste měl popsat, co pro vás hudba znamená jedním slovem – jaké by to bylo a proč?
Pravda. Protože to, co člověk odjakživa často nedokáže vyslovit, se krásně a lehce dá schovat do muziky. Ať už se to týká trápení, nebo třeba lásky.
Slovo pedagoga Daniela Prokeše:
Radima Lehera znám již od jeho patnácti let a měl jsem možnost sledovat jeho hudební vývoj prakticky od samotných začátků jeho odborného vzdělávání. Už tehdy bylo zřejmé, že jde o mimořádně talentovaného a současně velmi citlivého mladého hudebníka s přirozenou potřebou hledat v hudbě hlubší význam a osobní pravdivost. Během let se tato dispozice dále rozvinula v pozoruhodnou uměleckou osobnost, která v sobě spojuje muzikantskou intuici, pracovitost, tvůrčí odvahu i schopnost autentického hudebního výrazu.
Při práci s Radimem vždy zdůrazňuji jednu zásadní věc — že je českým dirigentem. Tedy pokračovatelem mimořádné tradice, která po generace formovala hudební kulturu českých zemí a díky níž se našemu prostředí právem přezdívalo „konzervatoř Evropy“. Česká dirigentská škola nikdy nestála pouze na technické preciznosti, ale především na schopnosti promítnout do hudby nejniternější emoce, porozumět její řeči a dokázat z ní vytěžit maximum lidské pravdivosti a sdělení. A právě tuto schopnost v Radimovi velmi silně vnímám. Hudbu neinterpretuje povrchně ani efektně — snaží se jí skutečně porozumět a prožít ji.
Naše společná práce nikdy nebyla založena na prostém předávání hotových názorů nebo na snaze vytvářet kopii pedagogovy osobnosti. Naopak — naše hodiny vnímám jako partnerské hledání cesty, která bude pravdivá právě pro něj. Velmi si cením toho, že si Radim dokázal vybudovat vlastní, originální dirigentské gesto a hudební uvažování bez jakéhokoli náznaku epigonství, což je v dnešní době nesmírně vzácné a obtížné. Jeho projev působí přirozeně, smyslně a autenticky, protože vychází z jeho skutečné osobnosti a hudebního cítění.
Spojuje nás také hluboký obdiv k Leoši Janáčkovi a jeho hudbě. Janáčkova schopnost vyjádřit v hudbě syrovou lidskou pravdu, emoci i existenciální naléhavost je něčím, co oba považujeme za mimořádné. Myslím, že právě v tomto vztahu k hudební pravdivosti si s Radimem velmi rozumíme.
Vedle jeho uměleckých kvalit si nesmírně vážím také jeho lidských vlastností — otevřenosti, poctivosti a vnitřního zápalu pro hudbu. Jsem přesvědčen, že má všechny předpoklady stát se výraznou osobností nastupující generace českých dirigentů a hudebníků. Přeji mu, aby si i v dalších letech zachoval svou autenticitu, odvahu a hluboký vztah k hudbě, protože právě v nich spočívá jeho největší síla.
