Kolikrát jste se již setkali s tvorbou George Balanchina?
Nina Fernandes: Za svou kariéru jsem tančila ve více než 15 Balanchinových baletech. Poprvé jsem během své úplně první sezony v USA, jako mladá elévka, už tančila se souborem Washington Ballet Serenádu. Než jsem přišla do Prahy, byla jsem pět let v angažmá v Miami City Ballet, a tam jsem měla příležitost se s jeho stylem obeznámit velice dobře, protože je to vlastně sesterský soubor slavného New York City Ballet. Prošla jsem si tedy rozsáhlým balanchinovským repertoárem, od sborových rolí po sóla. Vzpomínám si, že když jsem v tomto stylu tančila poprvé, bylo to pro mě jiné a připadalo mi to velmi těžké. Po několika letech práce se ale tělo přizpůsobí a tančí s větší lehkostí.
Erivan Garioli: S Balanchinovou tvorbou jsem se poprvé setkal už v mládí, když mi bylo 15 let. Absolvoval jsem letní kurz na Miami City Ballet School, kde se každodenní trénink rovněž opíral o Balanchinův styl. Později jsem v souboru Singapore Ballet tančil v choreografiích Serenade a Theme and Variation.
Cítíte se teď v jeho choreografiích jinak, s odstupem času a jak zrajete coby interpreti? A v čem je to jiné?
Erivan: Rozhodně. Stejně jako u všeho v baletu věřím, že základem je práce a přizpůsobivost těla technice, třeba Balanchinovu stylu. V minulosti jsem měl potíže na něj svůj mladý organismus adaptovat, bylo to doprovázeno bolestmi a ztuhlostí různých svalů. Dnes to vnímám úplně jinak. To, co mi dřív připadalo jen těžké, nyní vnímám jako zábavnou výzvu. Koneckonců, Balanchinův styl je velkolepý, extravagantní a člověk si ho má užívat. Což neznamená, že je to snad méně náročné, ale během tance to člověku přinese dobrý pocit, zvláště u tak spektakulárního baletu, jako je Who Cares?
Do hlubin choreografického stylu
Obecně – jak přistupujete, nebo spíše jak jste přistupovali k americké škole / Balanchinově stylu a přijali rozdíly oproti evropské akademické technice? Aby si naši čtenáři udělali jasnější představu, o co jde, například některé prvky se provádějí odlišně, i když mají stejný název, ruce v některých pozicích přesahují zorné pole (jinak by je člověk měl mít v periferním vidění), a paže směřují do úhlů, které jdou nad rámec toho, co dovoluje „náš“ klasický styl, hruď se vypíná dopředu a záda jinak prohýbají, attituda zkracuje a noha má jinou linii, těžiště se posouvá, výraz těla má být otevřenější, jako bychom se předváděli. Nemluvě o rychlosti malých skoků, změnách směru… Chodila jsem na tréninky k jedné americko-české baletní mistryni, takže se mi teď leccos vybavilo, byla to zábava, ale občas také zmatek.
Nina: Během let, kdy jsem úzce spolupracovala s Balanchinovými baletními mistry, jsem se rozdíly a specifika tohoto stylu ovládla. Mistr Balanchine vytvořil svůj vlastní styl na základě metody A. Vaganovové, takže jeho struktura je stále poměrně klasická. Já to vidím tak, že klasický styl rozšířil a proměnil v něco extrémnějšího, dalo by se dokonce říci „přehánějícího“. Musíte ho přijmout. Zpočátku je to fyzicky náročné, zapojujete mnohem více svalů, jste bez ustání v pohybu a kroky jsou mnohem rychlejší. Tělo ten rozdíl cítí, ale čím více to děláte, tím lepší je to pocit. V souboru, jako je Balet Národního divadla, musíte být v tomto ohledu otevřenější k novým stylům, nemůžete se držet striktně principů ruských / evropských technik, jinak byste mohli celou Balanchinovu podstatu ztratit a představení by zůstalo na půl cesty.
Erivan: Máme štěstí, že se v se v Baletu Národního divadla setkáváme s tolika různými choreografy, a ať se nám to líbí nebo ne, každý z nich má svůj vlastní styl. Vnímám to jako příležitost učit se a rozvíjet. Samozřejmě, ne každý z nich je tak velký a významný tvůrce jako Balanchine. Věřím, že většina z nás tanečníků vyrůstala u sledování Balanchinových inscenací a sledováním výkonů jejich hvězd. Ty rozdíly v pohybu paží, kontrasty ve směrech pohybu, rychlost piruet, tours a skoků, a přitom všem se stále díváme do publika – ono to všechno vypadá jen jako drobné rozdíly, ale kdykoli to musí udělat zrovna vaše tělo, je to dost velká výzva. Vezměte si, že jsem dělal balet 21 let, abych dosáhl toho, co dokážu dnes. Jak dlouho bych musel trénovat, abych svou techniku změnil? Není to vůbec snadné. Naštěstí v mužské technice není těch rozdílů tolik jako u práce na špičkách.
Co se týče mého těla a jeho prožívání, hodně si užívám volnost paží. Piruety jsou těžší a je hodně jiný způsob odrazu, což je stresující, nikdy nevím, jestli to vyjde, nebo ne. U skoků se potýkám s prudkými změnami směru, jsou rychlé a často se mi zdají nepřirozené, jako otočit se přitom směrem, kam bych to rozhodně neudělal! Mozek je v plném nasazení, zatímco nohy se rychlostí div nerozpalují.
Tančit balet, který nemá příběh, je obtížné, protože vše závisí na vztahu, který si vytvoříte s publikem. V Who Cares? mám pocit, že musíme neustále vyzařovat charisma, i když přitom máme zvládat náročné prvky, protože když není na jevišti žádný příběh a my do toho nedáme všechno, může to taky být pěkná nuda.
Jací jsou asistenti choreografie Nilase Martinse a Christiana Tworzyanského?
Erivan: Nilas a Christian umí velmi dobře ukázat, jak by to mělo vypadat, a když máme potíže s pochopením některé části, pouštějí nám také spoustu inspirativních videí. Ale především jsou milí a chápaví. Vědí, že v tomhle stylu běžně netrénujeme, a musím říct, že díky nim byl proces zkoušení velmi příjemný.
Měli jsme možnost absolvovat s Nilasem i trénink a bylo to fantastické. Nebyl to nás obvyklý trénink, úplně mimo naši komfortní zónu a pracovali jsme honě jinak. Spousta zadání na tendu a úplně roztančená hodina, na konci jsme se koupali v potu.
Balanchine nechává tančící těla doslova zpívat, ztělesňovat hudbu. Cítíte tuhle část jeho stylu? Jak se vám s ní pracuje?
Nina: Balanchine dal tanečníkům velkou uměleckou svobodu – ne proto, aby jeho choreografii nebo záměry měnili podle svého, ale aby do představení vnesli svou osobní polohu. Žádný tanečník není stejný jako druhý a nemyslím si, že by to on kdy chtěl. Každé představení by mělo být jedinečné a odlišné, ale přesto v základu stejné. Jeho choreografie si pohrává s hudebností až na hranici možností, využívá rychlost, neustálé pohyby paží, dovede vás až na samou hranici možností. V jeho baletech hraje velkou roli výdrž. Není snadné, aby provedení vypadalo tak, jako byste tančili „bez námahy“.
Je těžké se jeho díla naučit, tělo si na nový styl zvyká pomalu, ale v tomto případě je námaha nedílnou součástí procesu – musíte se přizpůsobit, naučit se dýchat jinak, vydržet delší úseky bez „pauzy“, ale ve výsledku tím zesílíte a zlepšíte si techniku.
Erivan: Balanchinova díla jsou velmi muzikální. Proto je taková zábava je tančit, protože na každou notu připadá krok, a někdy spíš tak dva nebo tři! (smích)
Jak je to obecně s vaší muzikalitou? A vůbec – máte rád jazz a swing?
Erivan: Upřímně řečeno, nepovažuji se za přirozeně muzikálního. Hudbu, na kterou máme tančit, si musím prostudovat předem, dokud do ní úplně neproniknu. Pak se v ní cítím pohodlně a tančím duší, místo abych jen myslel na kroky.
Jazz mám rád; v Singapuru jsem často chodil do baru, kde se pořádaly kurzy Lindy Hop, to byla velká zábava! Ale moje srdce patří Bossa Nově, které říkám „brazilský jazz“. Vychází ze samby a je ovlivněná americkým jazzem 50. let.
Balanchine nechtěl, aby tanečníci byli na jevišti jako stroje reprodukující pohyby, ale skuteční muži a ženy s energií a vztahy, které mezi nimi vznikají. Vnímáte tento aspekt Balanchinova stylu, který je v tu chvíli zase víc o pocitech než o technice? Možná, že jako horkokrevným Jižanům je vám vlastní a příjemné, nebo je jižanská vášeň jen kulturní stereotyp?
Erivan: Kluci mají v Who Cares? dlouhé kalhoty, takže sotva vidíte nohy. Což říkám proto, aby bylo jasné, že celý balet se u tanečníků soustředí na výraz horní poloviny těla a na rozmístění v prostoru. Musíme tančit s velkým rozmachem, vkládat do toho spoustu emocí, a přitom udržet formaci i choreografii. Scéna a osvětlení jsou velmi jednoduché, takže pouze replikovat choreografii rozhodně nestačí.
Upřímně, když tančíte na tak krásnou hudbu, bylo by strašně těžké do toho nevkládat emoce! Ano, už při poslechu orchestru mi vře krev v žilách. Ze všech stereotypů, které o nás mohou kolovat, je tenhle nejpravdivější – a mě to těší.
Esence George Balanchina
A co ten Balanchinův požadavek na plynulý, nikdy nekončící pohyb? Už jsme to nakousli…
Erivan: Jistě, v Balanchinových dílech si na jevišti fakt neodpočinete, musíte si vybudovat výdrž, protože konec jedné pohybové fráze je zároveň začátkem dalšího, až do chvíle, kdy je konec a klaníte se publiku.
Nina: Balanchinovy balety se často odehrávají v prázdném prostoru – bez velkolepých kulis, bez příběhu, s jednoduchým světelným designem. Hlavním prvkem je tanec a tanečník, a právě proto jsou tak působivé. Většinu času máte celé prázdné jeviště jen pro sebe – a jak dokážete ten prostor zaplnit úplně sami? Musíte tančit s velkým rozmachem, pohybovat se s větší vervou než kdy jindy. V každé choreografii je mnoho kroků nahloučeno na krátký časový úsek, pohyby na sebe neustále navazují, musíte se naučit si s tím hrát, abyste diváky nezahltili, ale aby naopak vnímali vaši lehkost. I když Balanchine vytváří balet pro početnější skupinu tanečníků, můžete si všimnout, že nikdo nestojí v klidu, ani na okamžik. Čas na „odpočinek“ máte v šálách (mimo jeviště), ale pokud jste na scéně, jste neustále v akci.
Která z premiérových choreografií pro vás představuje větší výzvu a v čem?
Nina: To ani nedokážu takhle říct. Všechny moje role (jestli se to tak u abstraktního baletu dá říct) jsou velmi odlišné, každá z nich je náročná v něčem jiném. Některé vyžadují tichou a nehybnou sílu, jiné jsou směsí klidu a výbuchů energie, a nakonec jsou tu ty, které jsou plné vášně, energie a vzrušení. Všechny mají své specifika a s každou z nich se musím vypořádat jinak.
Erivan: Pětice mužů v Who Cares? a čtveřice mužů v první větě Brahms-Schoenberg Quartet má choreografii těžší, než by se možná zdálo. To množství pohybů paží a drobných detailů, které musí být dokonale synchronizované, je šílené! Je to choreografie výrazně postavená na symetrii, a jak jsem už říkal, obsahuje tolik pohybů, které musí proběhnout i jen za sekundu, je to výjimečně těžké na soustředění.
Co je pro vás konkrétně podstatou, esencí Balanchinova stylu?
Nina: Pro mě je to lyrická směs síly, svobody, energie a radosti.
Erivan: Jednou větou: Hudba zviditelněná prostřednictvím rychlosti, čistoty a nekonečného pohybu. Je to, jako by tu tanec byl pro hudbu, než že by hudba doprovázela tanec.
Když se ještě vrátíme k práci asistentů choreografie, jak přistupují k procesu zkoušek, jak choreografie s vámi staví?
Nina: Oba jsou úžasní. Přišli velmi dobře připraveni, oba Balanchinův styl skvěle znají a prožili ho na vlastní kůži jako tanečníci. Mají co nabídnout a, jak jsem už řekla, cení si individuality každého tanečníka. Naučili nás choreografii technicky a ukázali nám různé rozdílné způsoby, jak ji zatančit. Když jsme sami přišli s návrhy, jak bychom ji mohli interpretovat podle sebe, vzali to vždycky v úvahu a řekli, jestli to sedí do záměru choreografie, nebo ne.
Erivan: Jejich cílem bylo sjednotit nás v základech, v přístupu. Na rozdíl od narativního baletu, kde máme jako postavy přesně danou osobnost, se soustředí spíše na to, abychom si uvědomovali záměr, motivaci pro pohyb. Přesně vědí, jakou emoci musíme do každého kroku vnést. I když nám dávají svobodu tančit podle naší individuální přirozenosti, přesnost je v tomto případě zásadní.
Mimochodem, baletní mistryně, o které jsem se zmiňovala, také neustále všechny chválila a povzbuzovala; měl jsem pocit, že je to přirozená součást amerického stylu – jsou i tito asistenti tak pozitivně motivující?
Nina: S oběma se pracuje skvěle. Motivují nás, neustále pozvedají na zkouškách atmosféru, chtějí, abychom měli svobodu, ale zároveň nevypadali v něčem špatně, vedou nás podle mě tím nejlepším směrem k formování charakteru.
Erivan: Jsou velmi pozitivní. Dokážou nám předat radost, která se vtělí do kroků, a připomínky umí podat laskavě. Což neznamená, že jich nedostáváme pořád spoustu. (smích)
Mimochodem, co vás motivuje víc – pochvala, nebo naznačit, že by to mohlo být lepší?
Erivan: Osobně kladu velký důraz na detaily. Jsem rád, když se dozvím, co dělám špatně a co by mohlo být lepší. Naznačování, že je na čem zapracovat, beru v dobrém. I když je skvělé být čas od času pochválen, aby člověk dostal motivaci do další práce.
Pocit bezpečí s tanečním partnerem
Jako taneční partneři se potkáváte například v Coppélii, v Crankově baletu Romeo a Julie či ve 4 Seasons. Jak jste se stali tanečním párem? Máte slovo v tom, s kým tančíte, nebo je to náhoda, a když se mezi párem vyvine „chemie“, je obsazován společně znovu a znovu?
Erivan: S kým budeme tančit, si vybírat nemůžeme – o tom rozhodují umělecký ředitel a choreografové. Zohledňuje se přitom spousta faktorů: proporce, vzhled, zkušenosti, vyváženost obsazení a tak dále. Je ale pravda, že jakmile se pár osvědčí a vybuduje si mezi sebou něco, co je jedinečné jen mezi nimi, je větší šance, že budou obsazeni znovu společně.
Nina se k souboru připojila právě v době, kdy jsem začal dostávat více sólových příležitostí. Měl jsem mít premiéru jako Romeo a ona zrovna pár měsíců předtím tančila Julii v Miami City Ballet. Kromě toho měla pro mě také ideální výšku. Filip Barankiewicz v tom viděl dobrou příležitost vytvořit brazilské duo, což myslím dobře zafungovalo! (smích)
Předpokládám, že i když jste studovali na různých školách, váš přístup k taneční technice vychází ze stejných základů. Pomáhá vám to v partneřině? A vnímáte nějaký rozdíl oproti jiným tanečním partnerům?
Nina: Možná. Je jasné, že to, jak jsme vyškoleni, se odrazí v tom, jací jsme jako tanečníci, ale není to vždycky jen tohle. Někteří tanečníci mají přirozeně větší talent chytat, věci jim jdou rychleji, zatímco jiní si to musí trochu víc odpracovat. Čím víc trénujete, tím víc se obvykle zlepšujete, ale tu a tam se vždycky najdou nějaké výjimky. Každý tanečník je jiný, a proto je i každý partner jiný. Myslím, že jde spíše o práci každého jednotlivce než o chybu školy.
Erivan: Nikdy jsem necítil výrazný rozdíl mezi tanečními partnerkami jen kvůli tomu, že máme odlišný základ. Velkou roli hrají zkušenosti. Nina je díky všemu, co dosud tančila, velmi všestranná, takže se s ní nové choreografie učí mnohem snáze. Ale opravdu záleží na konkrétní situaci, někdy souzníte snadno a přirozeně. Pokud s novým partnerem projdete dlouhým procesem učení, řekl bych, že příště budete plně synchronizovaní. Pak je to jako jízda na kole, vaše těla si vzájemně zapamatují, jak tančí.
Často se říká, že ideálním partnerem, zejména mužem, je ten, na kterého se tanečnice může spolehnout. Ale je to dost obecné. Co to znamená třeba pro vás?
Nina: Jako tanečnice bych řekla, že neexistuje žádný ideální partner, ale samozřejmě ti zkušenější tanečníci, kteří s vámi pracují jako s rovnocenným partnerem a s nimiž se můžete podělit při duetu o celou zátěž akce, u nichž víte, že tu pro vás budou, když budete unavená, na které se můžete spolehnout, že vás podrží, když se něco pokazí, a kteří z nás obou dokážou dostat vzájemně to nejlepší, s těmi vystupuji samozřejmě ráda. Každé partnerství, které skončí nevyváženě, kdy musíte vynaložit víc práce, aby všechno fungovalo, je v něčem nepříjemné. Ale jak jsem řekla, mnoho věcí přichází s časem a zkušenostmi. Někdy musíme pracovat s tanečníky, kteří se zatím vyvíjejí. Neříkám, že je to něco špatného, jen je to úplně jiný proces budování partnerské spolupráce.
Erivan: Pocit bezpečí s tanečním partnerem je velmi důležitý. Nejde jen o fyzickou sílu, ale také o to, aby partner zůstal klidný ve chvílích nervového vypjetí. Jde o to znát i slabiny svého protějšku a vědět, jak je vykompenzovat, aby náš společný výkon byl co nejlepší. Všichni máme špatné dny, kdy máme pocit, že se nám vůbec nic nedaří. Pokud se v takových dnech nemůžete na partnera spolehnout, je ještě náročnější a více stresující podávat vynikající výkon.
Na našich tanečních konzervatořích je tanec s partnerem nedílnou součástí výuky. A jak je tomu v brazilské škole – učí se tam práce s partnerem? A učí se to tam dobře?
Nina: U nás vlastně nic jako „brazilská škola“ neexistuje – nevěnujeme se studiu tance naplno jako ve školách tady v Evropě nebo v Americe. Je to spíše volnočasová aktivita. V podstatě jsem se partnering naučila během příprav na regionální nebo mezinárodní soutěže. Myslím si, že to vytváří trochu jiný základ. Nikdy mě nikdo pořádně nenaučil, jak dělat všechny ty věci, které dělám, ale naučila jsem se to přímo při tvorbě choreografií, což vám dává výhodu, protože nemáte zafixované striktní postupy, jak co v partneřině dělat, které později třeba nemůžete v choreografii uplatnit. Ale zase, záleží to na každém tanečníkovi, někteří se stanou úžasnými partnery bez ohledu na studia, a pro některé to bude náročnější. Záleží na tom, jak se rozvíjejí jako umělci.
Erivan: Brazílie je obrovská země a každý z nás má zcela odlišné a svým způsobem jedinečné zázemí, protože na jihu máme jen jednu profesionální školu. Jak už zmínila Nina, většina z nás vyrůstala v soukromých školách, které se rozhodly vsadit na náš potenciál, a díky tomu jsme se dostali na mezinárodní soutěže. Během těch 11 let, co jsem chodil do baletní školy, jsem tanec s partnerkou vůbec neměl. Ale víte, co je legrace? S Ninou jsme se před lety potkali na jedné z těchto soutěží. Samozřejmě si na sebe nepamatujeme, protože nám bylo asi 12 let, ale máme odtamtud společnou fotku!
Musíte mít se svým tanečním partnerem přátelský vztah, aby to na jevišti fungovalo, nebo dokážete profesionální a osobní stránku života zcela oddělit?
Nina: Obecně mám se všemi svými partnery velmi dobré vztahy, nemůžu si stěžovat. Každý z má jiné vlastnosti, ale daří se nám všechno zvládnout. Myslím, že je nepříjemné muset tančit s někým, s kým se vám nedaří dobře vycházet, ale tak, všichni jsme profesionálové, že.
Erivan: Ve velkém souboru, jako je Balet Národního divadla, se stává, že tančíte s lidmi, se kterými jste se nikdy pořádně ani nebavili. Pak je snadné udržet si odstup a chovat se profesionálně. Vlastně se díky tomu často stane, že toho člověka poznáte líp. Nemusíte být přátelé, jen když jste, tak je to větší zábava.
Pokus vyhnout se klišé, také o improvizaci a bolesti
Už se to zdá jako klišé ptát se tanečníků, jestli mají raději narativní balety nebo abstraktní, ale zajímá mě: co se vám na tom či onom na jevišti líbí nejvíc? Jaké obohacení vám každý typ inscenace přináší?
Nina: Existují klasické balety, které jsou úžasné a člověk si je opravdu užije, a totéž platí pro neoklasický nebo moderní balet – některé osloví vaše nitro, jiné si člověk užívá a baví ho je tančit. Ale v každém stylu se najdou i takové, které nesedí a máte pocit, že se k nim nehodíte. Pracovala jsem na několika moderních inscenacích, je u toho jiná atmosféra, musíte přijmout a přizpůsobit se jinému stylu, ale může to být zábava.
Erivan: Narativní balety mám hrozně rád, baví mě ztvárňovat postavy, u nichž musím porozumět jejich emocím a reakcím a ponořit se do nich. Zažil jsem na jevišti spoustu krásných chvil, kdy jsem prostě jen hrál a netančil. Díky tomu se rozvíjí moje vnímavost. Stát se někým jiným a prožívat vše, co tato postava prožívala. Abstraktní balety jsou spojené víc s osobností tanečníka samotného, ale mohou být také velmi obohacující. Musí to však být dobrá inscenace… Záleží tam víc na kvalitě tanečního provedení, na to, zda se podaří souznít s hudbou a zároveň zprostředkovat emoce, které se mohou u každého člověka lišit. Oba typy inscenací vás umělecky posouvají vpřed způsoby, které se vzájemně doplňují.
A co improvizace? V současném baletu je dnes běžné – i když v baletu se to týká spíše konce 20. století a současnosti – že choreograf „hledá“ pohybový materiál společně s tanečníky – kdy jste to v Národním divadle zažili poprvé? Co vám to dalo?
Erivan: Dobrý tanečník musí být zároveň obecně dobrým umělcem pohybu, bez ohledu na to, jak vypracovanou má klasickou techniku. Práce na improvizaci a současném tanci je jako přidat do svých zkušeností „koření“, které potřebujete, abysteste se rozvinuli v citlivou individualitu. Moje první zkušenost se spoluprací tohoto typu byla v Národním divadle s Eyalem Dadonem na jeho díle Artza. Byl jsem tehdy ještě velmi mladý, dnes bych si to určitě užil mnohem víc, protože k tomu, abyste z takové zkušenosti vytěžili maximum, potřebujete určitou zralost.
Jak se při takové práci cítíte, co jste zatím o sobě a v sobě přitom objevil?
Erivan: Práce s vynikajícím choreografem Markem Goeckem na choreografii Lovebirds (v rámci programu Avant-Garde) mi ukázala, že mám ještě hodně co zlepšovat. Měl jsem potíže, protože moje kvality se projeví vždycky až tehdy, když vím, co mám dělat, a když přidávám detaily. Vytvořit však něco bez konkrétního základu, bylo obtížné. Cítil jsem se jako zaseklý v minulosti a těžkopádný. Ale vím alespoň o další věci, na které bych chtěl dál pracovat, dokud tu překážku nepřekonám.
S mnoha tanečníky se obvykle dotýkáme také témat zranění, úrazů a prevence. Co konkrétně vy dva děláte pro prevenci? Máte nějaké tipy, co vám funguje?
Nina: Myslím, že se snažím hlavně dávat na své tělo pozor. Pokud mi něco nepřijde v pořádku, snažím se rychle najít řešení. Snažím se nesnažit příliš dlouho vydržet bolest, pokud nezmizí během pár týdnů, znamená to, že je potřeba tomu věnovat pozornost. Navíc s časem a zkušenostmi se zbavíte přesvědčení, že snášet bolesti je projevem síly, protože to tak není. Síla spočívá v tom, když se vám podaří tančit bez bolesti a vydržet tak fungovat dlouho. Samozřejmě nemluvím o běžných bolestech, že máte unavené svaly nebo každodenní bolesti, ale určitě také poznáte rozdíl mezi „normální“ bolestí a něčím, co už není v pořádku.
Někteří tanečníci mají stále potíže určité situace zvládat a postavit se za sebe, nadále překonávají bolest, kterou by neměli, protože si myslí, že jsou „v pořádku“ nebo že to „patří k profesi“. Samozřejmě tím nemyslím úrazy – těm samozřejmě nemůžeme zabránit a všichni jsme tu od toho, abychom v takové situaci komukoli pomohli –, ale „příliš časté nehody“ už nejsou nehody, nýbrž zanedbávání vlastního těla a zdraví.
Proto jde o tak aktuální téma. Někteří lidé jsou již natolik zralí, že chápou, že své tělo musí stavět nad jakýkoli názor či tlak, který na ně může být vyvíjen. Jiní stále vyznávají staromódní názor, že snášet bolest je projevem síly, a někteří bohužel stále podléhají tlaku, aby pokračovali, i když jdou proti sobě.
Erivan: Úrazy provázejí tanečníky po celou kariéru. Kvůli své hypermobilitě jsem se zraňoval velmi často, dokud jsem si neuvědomil, že to nepůjde bez posilovny. Cvičení, pravidelné kontroly u fyzioterapeuta a masáže mi také pomáhají udržet tělo v dobré kondici. Hodně jím, abych mu dodal potřebné živiny… Ale přál bych si mít lepší spánkový režim.
Odpočinek i dobrodružství
Jak zůstáváte v kontaktu se světem mimo divadlo? Máte nějaké koníčky související s jinými uměleckými formami, nebo zcela nesouvisející s uměním?
Nina: Po práci se snažím úplně odpojit. Ne že bych musela dělat něco konkrétního, ale mimo práci už svou pozornost baletu nevěnuji. Ráda se podívám na televizní seriály nebo sportovní přenosy. Prostě si ráda vyčistím hlavu, a to i od baletu.
Erivan: Upřímně řečeno, život v souboru je velmi náročný a někdy je těžké stíhat si ještě udržet povědomí o tom, co se děje venku. Mám skupinový chat se starými přáteli a rodinný chat, díky kterým mám nejlepší přehled o tom, co se děje v mém rodném městě. A moje koníčky nemají s uměním vůbec nic společného. Málokdo to ví, ale než jsem se rozhodl stát se baletním tanečníkem a přestěhovat se do Kanady, studoval jsem na univerzitě strojírenství. Byl jsem šprt a pořád miluju matematiku – to je od umění hodně daleko! Také jsem hráč, doma mám plno rostlin a psa, australského ovčáka, který mi potřebuje spoustu času a pozornosti. A občas jsem také kutil.
Co vás vlastně přilákalo k práci v Evropě, v České republice, v Praze?
Erivan: V 18 letech jsem si uvědomil, že pokud chci uskutečnit kariéru, kterou jsem si vysnil, musím odjet z Brazílie. Od té doby jsem byl v Severní Americe, jihovýchodní Asii a nyní v Evropě. Praha je krásné a úžasné město a Balet Národního divadla má podle mého mínění jeden z nejlepších repertoárů v Evropě. Jsem nesmírně vděčný, že můžu být tady.
Erivane, ještě jsem dostala tip, abych se vás zeptala, jaká byla vaše cesta do Prahy. Tuším za tím nějaké dobrodružství – podělíte se?
Erivan: Už jsem na to dlouho nevzpomínal, ale ano, bylo to šílené dobrodružství. Začalo to celé tím, že Singapore Ballet musel během pandemie Covidu zrušit smlouvy mnoha tanečníků a já byl mezi nimi. Místo toho, abych odletěl do Brazílie, jsem se rozhodl letět do Německa a zkusit nějaké konkurzy. Netušil jsem, že hned po mém příletu do Evropy bude další lockdown. Všechny konkurzy byly odloženy a já byl nucen zůstat v pronajatém pokoji, úplně sám téměř dva měsíce. Vánoce a Nový rok jsem prožil dost osaměle.
Poté jsem potřeboval pauzu a vrátil jsem se do Brazílie. Zůstal jsem ale v kontaktu s Filipem Barankiewiczem a požádal ho, aby na mě počkal, dokud jsou hranice uzavřené – Brazílie byla v té době na blacklistu. Mezitím jsem čekal na úřední potvrzení, že jsem získal italské občanství, a jediným důvodem, proč mi vytiskli nový pas, bylo to, že jsem dostal pracovní příležitost v Baletu národního divadla. Velvyslanectví to považovalo za naléhavý případ – po více než 20 pokusech, kdy jsem se je snažil kontaktovat. (smích) Ale do Itálie jsem stejně nemohl kvůli situaci s Covidem v Brazílii. Filip mi odložil individuální konkurz téměř o 6 měsíců, dokud se nestalo první zemí, která se Brazílii otevřela, Řecko, a já tam hned druhý den odletěl. A tam jsem musel zase zůstat dva týdny v Aténách, abych se ve své cestovní historii zbavil Brazílie. Celé to období bylo plné nejistot a zkouška trpělivosti; svět se musel nejprve uzdravit, než jsem mohl pokračovat za svým snem. Dostal jsem ale velkou lekci v odolnosti, naději a úsilí.
Tak to bylo opravdu dobrodružství a já jsem moc ráda, že jste se s námi o ně podělil. Končíme na pozitivní notu, s poselstvím, že trpělivost přináší výsledky. A čtenářům jsme přiblížili svět George Balanchina a jeho choreografií, teď už jen zbývá pozvat je na premiéru 18. a 19. června do Státní opery.
Nina Fernandes, sólistka Baletu Národního divadla, pochází z Brazílie, kde začala s baletem ve městě Campos, Rio de Janeiro. V roce 2014 se dostala mezi 12 nejlepších tanečníků, kteří reprezentovali Brazílii na soutěži Youth America Grand Prix v New Yorku. Téhož roku získala dvě stříbrné medaile na World Ballet Competition v Orlandu, kde jí byla nabídnuta elévská smlouva s prestižním Washington Ballet. (Přečtete si více zde…)
Erivan Garioli, sólista Baletu Národního divadla, je mladý všestranně nadaný tanečník, svůj talent dokáže uplatnit v široké škále repertoáru. Je vášnivý i rozvážný, klasický i moderní, jemný i výbušný. Narodil se ve Vitorii v Brazílii. V sedmi letech nastoupil do školy Espaço da Dança, kde studoval až do osmnácti. Během této doby se zúčastnil mnoha soutěží včetně Youth America Grand Prix, Mezinárodního festivalu v Joinville a Prix de Lausanne v roce 2017. Tam získal stipendium na dokončení studia na kanadské National Ballet School. V roce 2019 nastoupil do Singapurského baletu a v roce 2021 začal působit v Baletu Národního divadla v Praze. (Přečtěte si více zde…)
