Z jaké osobní, umělecké nebo společenské pozice vstupujete do Symposia Dancetopia?
Lucia Kašiarová: Do Dancetopie jsem vstoupila na pozvání kurátorského týmu. Docela mě překvapilo, protože už aktivně netvořím a nedělám umění ani uměleckou tvorbu. Vrátit se k dílu Mnohodinec, udělat jeho revival, jsem přijala, protože to přišlo ve chvíli, kdy jsem sama laškovala s myšlenkou, že bych se k něčemu ráda vrátila. Překvapilo mě, že když jsem se na zkoušce snažila do Mnohodince po třech letech znovu napasovat, samozřejmě už to nebylo úplně ono, ale zároveň se ukázalo, že je to nosné. Kdyby tam byl interpret, který je na tom momentálně lépe než já, ta kostra by ho podle mě držela. Myslela jsem si, že to stojí hlavně na mé osobnosti, ale zjistila jsem, že ne, což bylo pro mne skvělé zjištění.
Dancetopie je pak pro mě víc než festival. Je to komunita lidí, kteří chtějí přemýšlet o umění, o tanci, o tom, kde tanec dělat, v jakém prostoru a za jakých podmínek. Po včerejší zkušenosti ale musím říct, že Dancetopie je i prostor, který je bariérový, protože ta komunita se zná. Když člověk přichází z většího povzdálí, může mít problém se tam jednoduše dostat nebo vplout tak, aby se cítil dobře.
Pavel Metela: Mám opačnou zkušenost. Loni jsem u Dancetopie byl (jako fotograf) a cítil jsem v ní docela velkou otevřenost a toleranci vůči jiným názorům a formátům.
A proč jsem se přihlásil? Během roku mám v záložkách třeba tři sta open callů. Sleduji, jak mi padají deadliny, a většinou se nestihnu přihlásit. Tohle se stalo náhodou. Uprostřed noci jsem se vzbudil, uviděl to tam, tak jsem to poslal. I to je součást mého procesu. Zajímalo mě, jaká bude reakce, když se do takového formátu přihlásím já, člověk z úplně jiného světa, který se teď více zabývá performativními věcmi. Přicházím z oblasti výtvarného umění, hudby a literatury, tam se dlouhodobě pohybuji. Divadlo, zvlášť tanec, performativní formáty typu divadla a tance, jsou pro mě něco úplně nového.
Lucie Vrbíková: S Dancetopií jsme měli zkušenost již minulý rok a kurátorský tým se k našemu dílu tento rok vrátil. Připadalo nám, že je to hodně otevřená platforma pro imaginaci, tanec, zkoumání i sdílení.
Můžete nám říci něco více o tom, jaké umění děláte a proč? Myslíte, že vaše umění může měnit společnost?
Lucie V: Umění dělám a studuji proto, že cítím, že ve světě probíhá jedna krize za druhou. Je to tak moje odpověď, kterou chci sdílet s dalšími lidmi v přítomném okamžiku. Proto vyhledávám živé akce a události. Má tvorba je odpověď na marnost, kterou pociťuji, proto je pro mne nutností. A v té nutnosti vidím, že to má smysl.
Lucia: Mám teď od umění velký odstup, už tři roky jsem nebyla aktivní na jevišti. Ve chvíli, kdy jsem souhlasila, že se pustím do revivalu Mnohodince, automaticky jsem nastoupila do uměleckého módu. A ukázalo mi to, proč to dělám. Začala jsem chodit po ulicích a dívat se jinak. Vnímala jsem svět v jeho plnosti, nejen v jeho formálnosti. Už jen tím, že jsem se ladila na svět, začala jsem zkoušet. Umění jsem vždycky dělala proto, že jsem chtěla ukazovat, že svět je bohatý a mnohovrstevnatý. Můžeme v něm vidět věci, které vnímáme, cítíme, smyslově nebo intelektuálně se na ně napojujeme. Když tuhle možnost vypneme, jsme o něco chudší.
Pavel: Mám pocit, že mi nic jiného nezbývá. Začal jsem studovat až skoro ve třiceti letech. Zkoušel jsem umění nedělat, ale ať dělám cokoliv, stejně skončím u něčeho iracionálního. Pořád se dostávám k tomu, že takové věci zkoušet musím. Není to tedy vědomý záměr, spíš se s tím smiřuji. Jsem vyučený sklář, foukač skla. Pracoval jsem v továrnách, pak jsem začal při práci studovat fotografii a vizuální umění. Potom jsem z práce odešel a začal se tomu věnovat naplno. Studoval jsem i v zahraničí, v Anglii a Holandsku. Člověk samozřejmě přemýšlí, proč to dělá. Pak si uvědomí, že od malička dělá věci jinak nebo jinak přemýšlí, a nemá smysl jít proti tomu. Zkoušíte a ono vás to vede sem. Na konci roku jsem měl křest básnické sbírky, účastnil jsem se švédského projektu soudobé hudby a teď jsem na tanečním sympoziu. Opravdu nevím, co se děje.
Lucia: Souhlasím s tou jinakostí. Když si sebe vybavím kdykoliv v životě, i teď, když působím v jiné práci, jinakost je na mně pořád nějak nalepená a není možné se jí zbavit. Je to pro mě skvělý nástroj. Nemusí se přetavit do uměleckého díla, může být osobním rysem, kterým provokuješ svět, aby byl v podstatě umělečtější.
Pavel: Určitě je uklidňující říct si, že jsi umělec, a ne divný člověk.
Lucie V: Když jsem začala studovat umění, cítila jsem, že mě zcitlivuje a zároveň to zcitlivuje prostředí a okolí kolem mě. Na druhou stranu jsem ale měla pocit, že jsem začala vyhledávat a uzavírat se do uměleckých bublin. Ty mě utvrzovaly v tom, že změna už probíhá. Když člověk z tohoto prostředí vystoupí, zjistí, že to tak úplně nefunguje. Je hrozně těžké propojovat světy mezi sebou. Najít sílu, vytrvalost, důvod a motivaci nezůstávat jen v komfortní zóně, kde všechno funguje lépe a jednodušeji. Změna podle mě probíhá na různých úrovních, a ne všude je viditelná. Někam se třeba nikdy nedostane, někde možná už skončila a jinde probíhá v dalších fázích. Do jaké míry je to součástí i mojí vlastní tvorby, nad tím také přemýšlím.
Teď k tématu Dancetopie, kterým byla letos autenticita a umělost. Jak se objevuje ve vašem konkrétním díle, které jste do Dancetopie přinesli?
Pavel: Pro mě je to téma při tvorbě stále přítomné, protože jde o čistou improvizaci na všech úrovních. Hlásil jsem se původně s workshopem. Nechtěl jsem někomu něco předvádět. Chtěl jsem zadat úkoly a nechat účastníky, aby mi ukazovali, jak by je dělali oni, a já si z toho vzal podněty pro svou další práci. Z workshopu se ale stalo představení, což mě překvapilo. Pořád se tam potýkám s tím, že vykonávám přirozenou činnost, ale současně ji dělám jako umění. I když jde o improvizaci a je to živé v okamžiku, každý pohyb, věc nebo zvuk, který udělám záměrně, nepatřičně nebo uměle, zvažuji: jestli to není zbytečné, jestli toho není moc, jestli to není trapné. Vůbec neznám hranici, a právě tu hranici zkouším. Je to čistě experimentální. Přivezl jsem si jen rekvizity. Hudba není nahraná, hraje to, co běží v rádiu, a na to reaguji. Myslím, že i hranice mezi tím, co se povede, a co se nepovede, je součástí esence mé práce.
Lucia: Tvoje performance mě včera strašně bavila. Když se bavíme o tom, co je na tom autentické, pro mě je autentické právě to, že to děláš jinak. Kdybys to dělal běžně, bylo by to naprosto umělé.
Pavel: Když jsem skončil, byl jsem trochu smutný, že mi to víc nevyšlo, že tam nebylo víc zajímavých momentů. Zároveň jsem věděl, že kdybych víc koncentroval momenty interakce a dělal to tak, aby to lidi bavilo, bylo by to jiné.
Lucia: Právě ty momenty byly skvělé. Najednou jsi byl v takovém vakuu a musel jsi řešit, co teď: nechám to, opustím to, zkusím tuto strategii, nevyšla, tak zkusím jinou. To je podstatné.
Pavel: Pokud byl zajímavý právě ten moment nahodilosti a improvizace, tak je to samozřejmě dobré. To mě původně ani nenapadlo. Je to hranice mezi přirozeným jednáním a výkonem, který bychom v tomto kontextu mohli nazvat umělým. Souvisí to i se životem jako takovým.
Lucia: Možná bych místo autenticity vnesla slovo pokora. Ty jsi do toho šel, a holky [Azolla Collective] také, s absolutní pokorou. Proto to pro mě bylo autentické. Byla jsem s vámi, protože jsem necítila, že to máte připravené a víte, jak nám to chcete sdělit. Naopak tam byla křehká hranice. Ty jsi byl pokorný k tomu, že úplně nevíš, co s tím dělat, že je to nová situace. A vy jste byly pokorné vůči tomu, že máte připravený materiál, ale zároveň hledáte hranici mezi tím, kde jste vy jako bytosti, a kde už je jen materiál. Bylo hezké, že jste ho nepřeválcovali svojí osobností. Pokora je podle mě něco, co v životě a obecně ve světě hrozně potřebujeme a co nám chybí. Pak tu máme egomaniaky, kteří ji nemají, a to dělá to, co to dělá. Platí to i v umění. Bez pokory to děláš jen proto, že podáváš výkon.
Lucie V: Pro mě je v představení Asphalt Lovers [Azolla Collective] nejdůležitější motiv hledání sounáležitosti a pocitu osamělosti. A ten souvisí se smutkem. Nikdy vlastně nevíme, jestli k něčemu nebo k někomu můžeme patřit. Ozývají se tu témata jako umělost a nedosažitelnost: možná nikdy nebudeme nikam patřit, a přece se toho snažíme dosáhnout. Pořád je tam nejistota, která souvisí s hledáním autenticity v tom, co chci, v jakém stavu momentálně jsem a jak to sdílím v tvorbě. V představení pracujeme s mnoha materiály, s kusy asfaltu, kabely, s kabely s optickými vlákny nebo se silniční páskou. Na první pohled mohou působit jako něco umělého, ale všechno pochází ze země a všechno je součástí země. Otázka je, co je příroda, a co je člověkem vytvořená věc. Pro mě tam hranice není. Přijde mi důležité ukazovat, že i telefon, asfalt nebo cokoliv dalšího je součástí místa, kde žijeme, a že všichni jsme příroda. To je pro mě otázka umělosti: i když je něco vyrobené člověkem, má to stejnou podstatu.
Myslíte, že to, co děláme má přesah? Neuzavíráme se přeci jen v bublinách, jak říkala Lucie Vrbíková? Neděje se to, že se umělecká práce, která spočívá v experimentu, společnosti skoro nedotýká a je stále těžší ji k veřejnosti dostat?
Pavel: Když to slyším, nelíbí se mi, že se mluví o bublině. Ale uvědomuji si, že se dostávám do situací, kdy už často nemám sílu cokoli vysvětlovat nebo dodávat někomu energii. Někdy se do bubliny uzavírám sám a klidně v ní zůstanu, protože potřebuji něco dělat, ne to pořád komunikovat. Ve chvíli, kdy budu komunikovat, nebudu mít čas dělat to, co chci.
Lucia: To, co říkáš Pavle, je strašně zajímavé. Podle mě narážíš ještě na jednu rovinu: není to jen v našich rukou, a teď myslím nejen v rukou umělců, ale jednotlivců ve společnosti. Je tam politikum. Musí přijít politikum, které jasně definuje a řekne, že kultura a umění jsou absolutní součástí společenského života a že je to naprosto v pořádku. Podle mě utíkáme do bublin proto, že politikum je celosvětově k umění lhostejné nebo ho má tendenci zneužívat. Když pořád narážíš na to, že se politikum nemění, nebo tě naopak mění v něco, čím nechceš být, nefunguje to. Určité bublině se nemůžeš vyhnout, protože když se něčím zabýváš do hloubky, oddělíš se od masy.
Lucie V: Přijde mi důležité, co říkáš o tom, že když jdeš do hloubky, odděluješ se. Podle mě je to ale i tím, že společnost vyžaduje, abychom šli do co největších detailů a měli expertízu jen na jednu určitou oblast světa. Pak nemáme kapacitu pojímat, co se děje kolem nás. Hranice mezi obory nejsou propustné a člověk se sám uzavírá, protože nemá kapacitu zjišťovat, co se děje kolem něj. Nemá sílu, prostředky nebo privilegium mít každý den otevřenou mysl. Společnost nás nutí být ideálně na jednom místě a nedívat se moc kolem sebe. Vidím to i u sebe na AVU, kde lidé nejsou moc schopní pracovat s performativními věcmi, protože škola tomu není dost otevřená. Tak ty projekty dělám mimo školu. Už jen v rámci umění cítím, že jednotlivé obory jsou uzavřené, nedokážou spolu vycházet a doplňovat se, i když se umění snaží propojovat. Je to hrozná škoda a způsobuje to, že se uzavíráme v bublinách, protože je to jednodušší.
A chtěla bych dodat, že bariéry mezi performativním a výtvarným uměním jsou vytvořené uměle. I kvůli tomu jsem šla studovat do Mnichova, kde to funguje jinak a kde nemám pocit, že bych musela někomu vysvětlovat, co se snažím dělat. Prostě to tam je a je to hodně příjemný pocit.
Zároveň hodně bojuji s definicemi. Cítím, že někde nejsem dost tanečnice a jinde zase dost výtvarná umělkyně. Ale zároveň mám pocit, že není nutné s těmi definicemi bojovat. Můžu pracovat s materiály v performance, vytvářet taneční představení v divadelním prostoru, pro galerijní prostor zase vytvořit video. Už jsem se tím přestala zabývat a smířila jsem se s tím, že v divadle funguje něco lépe než v galerii a naopak.
Zajímá mě, Pavle, jak do performativního aktu vstupuješ ty? Zdá se, že skrze práci, můžeš nám o tom říci více?
Pavel: Performativní je pro mě hudba. A muziku jsem dělal dlouho. Co se týká divadla nebo tance, vstupuji do nich přes manuální práci. Díky tomu, že jsem se před 12 lety pustil to svépomocné rekonstrukce areálu budov, tak mám za sebou i před sebou takové množství fyzické práce, že to racionálně nedává žádný smysl. Došlo mi, že to v jednom životě nejde stihnout, a tak jsem si řekl, že se na to buď vykašlu, nebo si v tom najdu něco jiného. A protože jsem se rozhodl, že to chci dělat, tak jsem v tom začal hledat a objevovat.
Současně mě začal víc zajímat tanec jako takový. Poskytuji například rezidence pro tanečníky. K tanci jsem přitom nikdy žádný vztah neměl. Asi před dvaceti lety jsem byl v Holandsku a poprvé v životě jsem se dostal na taneční představení, kde byli nazí tanečníci, a úplně mě to rozsekalo. Říkal jsem si, že tam bych byl, kdybych býval žil jinak. Už to nedám, ale stejně mě to zajímá.
Vždycky žiju buď v minulosti, nebo v budoucnosti. Platí to i pro literaturu a všechno ostatní. Prožívám situaci, která už byla v historii, nebo přemýšlím, co bude. Neumím žít teď, v současnosti. Okamžiky prožívám až ex post nebo předem.
Možná právě proto tíhnu k performanci, tanci a podobným věcem. Tam se to prožívá v okamžiku. Proto jsem si to nechtěl připravovat, protože chci zkoumat okamžik, situaci, která nastává zrovna teď. Kdybych si představení předem nazkoušel, ztratilo by to pro mne smysl.
Lucia: Tanec je určitě o přítomném okamžiku. Přítomnost bytí v prostoru s někým dalším je podle mě to nejdůležitější. Možná odpovím větou z Mnohodince: „Možná se to děje. Stalo nebo bude dít“.
Děkuji za rozhovor!
