Verdi jako rodný jazyk
Luca Salsi pochází ze San Secondo Parmense, tedy z kraje, kde je Verdiho hudba součást „místního klimatu“. V Parmě vystudoval konzervatoř pojmenovanou po Arrigu Boitovi, Verdiho libretistovi Otella a Falstaffa. Do operního světa se sice vydal nejprve přes Rossiniho a Mozarta, ale vzápětí začalo být jeho jméno spojováno především se stěžejními barytonovými rolemi z Verdiho oper: Rigolettem, Macbethem, Rodrigem z Dona Carlose, Jagem z Otella, Germontem z Traviaty, Nabukem, Renatem z Maškarního plesu, Falstaffem, Francescem Foscarim, Donem Carlem di Vargas ze Síly osudu i Donem Carlem z Ernaniho, Simonem Boccanegrou nebo hrabětem Lunou z Trubadúra. Není to ovšem jen „majitel velkého hlasu“. Salsi patří k pěvcům, kteří dokážou Verdiho role proměnit v hluboké psychologické sondy otce, intrikána, vladaře, přítele i člověka, jehož život se hroutí. Sám k tomu říká, že vždy vychází z partu: „To, co skladatel zapíše, je pro mě zákon. Poté podrobně studuji různé prameny: dopisy, korespondenci, dobové materiály. Teprve z toho všeho začínám budovat postavu. Přidávám do ní i sebe, svou zkušenost, svůj vkus, ale vždycky se snažím co nejvěrněji respektovat skladatelovy záměry a řídit se všemi jeho pokyny.“
Salsiho baryton má tmavé, syté jádro s kovově nosnou rezonancí. Je skvěle vyrovnaný ve všech rejstřících od hluboké polohy po plné výšky. Zároveň si díky pevné dechové opoře uchovává pružnost v dlouhodeché kantiléně, na níž staví i mistrovsky ovládanou techniku messa di voce, tedy plynulého rozvíjení a ztišování drženého tónu. Zejména jeho decrescenda z plného fortissima do jemného a přitom znělého pianissima jsou mimořádně působivá. Salsiho baryton je dramaticky průrazný, zároveň kultivovaný s perfektní deklamací. A díky velkému citu pro význam slova je výrazově tvárný, když vyjadřuje celou škálu odstínů bolesti, hněvu, autority, ponížení, vzdoru, ale i radosti, nadšení nebo zamilovanosti. Slovo není u Salsiho jen nositelem textu, nýbrž v případě árií spouštěčem dramatické situace, v písních nositelem jemného emocionálního vlnění.
Od Tostiho zraněné lásky k Petrarkově Lauře
Recitál zahájily písně Francesca Paola Tostiho (1846–1916). Tento italský skladatel a pedagog zpěvu není u nás příliš známý, ale v italské a britské vokální tradici přelomu 19. a 20. století má velkou váhu. Zejména během svého londýnského působení v letech 1875 až 1913 se stal mimořádně úspěšným autorem salonních písní a učitelem zpěvu britské královské rodiny. Jeho písně stojí na přirozené zpěvnosti, melodické eleganci a sentimentu belle époque, ale zároveň velmi dobře vyhovují velkým operním hlasům.
Salsi ve čtyřech Tostiho písních L’ultima canzone / Poslední píseň, Non t’amo più / Už tě nemiluji, Sogno / Sen a L’alba separa dalla luce l’ombra / Úsvit již od světla stín odloučil vyklenul oblouk nešťastné lásky. Nešlo o dramatické operní situace, ale o intimní stavy: poslední vyznání, rozchod, sen o nedosažitelné lásce, a nakonec až existenciálně vyhrocenou touhu po splynutí se smrtí. Salsi při jemné práci s textem vystihl lásku ne jako šťastné naplnění, ale jako vzpomínku, zranění, iluzi a ztrátu.
Lisztovy Tři Petrarkovy sonety pak posunuly večer od intimnější italské salonní písně k velkému romantickému gestu. Písně Pace non trovo / Klid nenalézám, Benedetto sia ’l giorno / Požehnaný budiž den a I’ vidi in terra angelici costumi / Viděl jsem na zemi andělský zjev vycházejí z Petrarkovy poezie inspirované Laurou. Láska je tu povznesena téměř do duchovní roviny jako obdiv, extáze, bolest i nedosažitelný ideál. Liszt jí dal hudební podobu široce klenutých frází, výrazné klavírní sazby s velkými oblouky dynamiky, které píseň místy přibližují operní scéně.
Verdi bez orchestru, ale s postavami v plné síle
Na operu došlo v druhé části večera – na Salsiho doménu: Verdiho a vyhlášené barytonové árie Macbetha, Rodriga z Dona Carlose, Jaga z Otella a Falstaffa jako čtyři odlišné podoby moci, cti, zla a sebeironie.
Na koncertech operních árií pouze s klavírem mám u pěvců Salsiho formátu rozporuplný pocit. Klavírní doprovod je v takovém případě pouhá náhražka orchestru, redukce operního zvuku i dramatického prostoru. Zároveň ale vystaví pěvce pod drobnohled. Můžeme slyšet sebemenší nuance – nádech, nasazení tónu, jemné proměny barev, zacházení se slovem, detaily dynamiky. Salsi z toho vyšel výborně, protože árie nebral jako atraktivní čísla, ale jako zhuštěné portréty postav. Macbeth byl muž v okamžiku mrazivé bilance, kdy se sice dostal na vrchol moci, ale za cenu ztráty úcty a klidu. Z Rodriga (Don Carlos) vyzařovaly noblesa a vnitřní světlo oběti. Jago v Credu nebyl jen démonický padouch, ale chladně inteligentní nihilista. A úplně jinou polohu přinesl Falstaffův monolog o cti – ironii a umění proměnit velký hlas v přesně pointovaný komediální charakter. Proto jeho árie nepůsobily jako galerie efektních operních čísel, ale jako zhuštěné portréty postav zachycených v okamžicích vnitřního zlomu.
Empatickým partnerem byl Salsimu Nelson Calzi, který se může opřít o velké zkušenosti korepetitora milánské La Scaly. V písních citlivě sledoval fráze, rubata, dynamiku, výraz, v operních áriích dokázal rozehrát i nevděčný klavírní výtah tak, aby nepůsobil mechanicky. I v takto redukované podobě podpořil dramatický tah Salsiho pojetí árií. Ve dvou sólových číslech ukázal Calzi i vlastní klavírní profil: v Martucciho Notturnu smysl pro měkkou kantilénu a náladovou atmosféru, v Lisztově koncertní parafrázi na motivy Verdiho Rigoletta technickou jistotu, brilanci a cit pro operní gesto.
Velké jméno, neokázalá blízkost
Pro české publikum je Luca Salsi přece jen méně známý – v přenosech z Metropolitní opery, u tak nás oblíbených, se zatím představil jen v roce 2022 jako Germont ve Verdiho Traviatě. V Rudolfinu, jehož akustiku si velmi pochvaloval, rychle přesvědčil, proč dnes patří k předním verdiovským barytonistům. Potvrdil to nejen svým pěveckým mistrovstvím, technickou suverenitou a schopností dát každé frázi dramatický smysl, ale také bezprostředním kontaktem s publikem. Třeba když na Falstaffovy otázky, k čemu je dobrá čest, nechával odpovídat posluchače, kterým při potlesku poděkoval a na konci se podělil o kytici. Nepůsobil jako hvězda, která jen projela Prahou se blýsknout ve slavném repertoáru, ale jako interpret, který dokáže navázat neokázalý srdečný vztah s posluchači. Reakce zaplněného Rudolfina byla jednoznačná: potlesk, jehož bouřlivost jako by Salsiho až překvapila. Reagoval třemi velkými přídavky: Rigolettovou árií Cortigiani, vil razza dannata, slavnou neapolskou písní Core ’ngrato a Gérardovým Nemico della patria z Giordanovy opery Andrea Chénier. Salsiho pražský debut tak nebyl jen potvrzením jeho renomé, ale setkáním, při kterém tohoto italského barytonistu publikum přijalo za svého.
Nachtigall Artists: Luca Salsi – recitál
11. června 2026, 19:30 hodin
Rudolfinum, Dvořákova síň
Program
Francesco Paolo Tosti: L’ultima canzone
Francesco Paolo Tosti: Non t’amo più
Francesco Paolo Tosti: Sogno
Francesco Paolo Tosti: L’alba separa dalla luce l’ombra
Giuseppe Martucci: Notturno per pianoforte, op. 70/2
Franz Liszt: Tre sonetti di Petrarca
Franz Liszt: Pace non trovo
Franz Liszt: Benedetto sia ’l giorno
Franz Liszt: I’ vidi in terra angelici costumi
Giuseppe Verdi: Pietà, rispetto, amore – (Macbeth) Macbeth, 4. dějství
Giuseppe Verdi: Per me giunto… Io morrò – (Rodrigo) Don Carlo, 4. dějství
Franz Liszt: Paraphrase de concert sur Rigoletto (S. 434)
Giuseppe Verdi: Credo in un Dio crudel – (Jago) Otello, 2. dějství
Giuseppe Verdi: L’onore! Ladri! – (Falstaff) Falstaff, 1. dějství
Účinkující
Luca Salsi – baryton
Nelson Calzi – klavír
