Současný šéf se ve své předposlední sezóně v ND Praha k Balanchinovi tedy vrací po devíti letech a pro jarní sezonu vybral dílo, které mělo 18. června 2026 českou premiéru (Brahms-Schoenberg Quartet), druhou část tvořila suita na Gerschwinovy melodie Who Cares? (Komu na tom sejde/záleží?), kterou jsme v Národním divadle v Praze měli možnost vidět již v letech 2002–2004 jako součást již zmíněného večera Amerikana II.
Tvorba George Balanchina tedy není u nás úplně neznámá, ovšem dostala se k nám až dvanáct let po smrti této velké osobnosti tanečního světa. Fakt, že Balanchinovy choreografie stále tvoří nemalou součást repertoáru předních světových souborů i v 21. století, je velká zásluha jeho spolupracovníků z New York City Ballet, kteří již čtyři roky po jeho smrti založili svěřeneckou organizaci George Balanchine Trust, která se stará o licence k uvádění jeho tvůrčí pozůstalosti, součástí získání licence je i posouzení kvality souborů, které o ni mají zájem. Výhodou přenosu Balanchinova odkazu je jeho formální ukotvení v neoklasickém stylu, který je snadněji esteticky definovatelný než kupříkladu mnohotvárný repertoár Michaila Fokina či Leonida Mjassina, kteří se opírali o jiné pohybové výrazivo. Přesto je to vždy pro baletní soubor určitá forma kvalitativního ocenění, když licenci uvádět Balanchinova díla získá.
Potěšitelné je, že diváci mohou vidět na jevišti velký počet tanečníků, nejen sóla a duety, tudíž to zvyšuje laťku kvality i pro sbor. Balanchine jako syn gruzínského skladatele a posluchač petrohradské hudební konzervatoře měl obsáhlé znalosti jak klavírní hry, tak i hudební kompozice. Proto pro něj choreografování mělo také podobný charakter – nejprve si hudební skladbu analyzoval, a až poté začal komponovat jednotlivé výstupy tanečníků, které často odpovídaly nástupům jednotlivých nástrojů či nástrojových skupin. Dosáhl tak vizualizace hudební struktury v nebývalé míře. Potřeboval k tomu ovšem naprosto muzikální a technicky dokonale vybavené tanečníky, to byly pro něj „nástroje“, na které hrál. Skladatel byl také „dodavatelem“ hudebního rytmu, hlavní páteře každé kompozice, což Balanchine rozváděl do prostoru. Poznal tuto možnost práce s hudební skladbou ještě před svým dvacátým rokem u Fjodora Lopuchova a byl jí celý život věrný. Tento koncept není a nebude nikdy překonaný, v tom tkví síla a aktuálnost jeho děl.
Výborný příklad výše zmíněného konceptu je Brahms-Schoenberg Quartet, choreografie na stejnojmennou čtyřvětou skladbu pro 55 tanečníků, kterou vytvořil před šedesáti lety. Pražské Národní divadlo využilo kostýmní výpravu Karla Lagerfelda, vytvořenou k padesátinám tohoto Balanchinova díla pro pařížskou Operu, což přidalo zajímavý výtvarný akcent. Ne všichni módní návrháři dokáží vytvořit funkční kostýmy pro jeviště, zde se to bezesporu vydařilo.
První tři věty jsou v typickém balanchinovském neoklasickém stylu, zde s patinou vzdechu nad poslední érou rakousko-uherské monarchie s valčíky a dvorní elegancí. V úvodním Allegru jsme mohli v sólové variaci obdivovat Ayu Watanabe, duet patřil Natsuki Nishiamě a Federicovi Ievolimu. Druhá věta přinesla k jásavému úvodu zaplněného jeviště kontrast komorního tanečního projevu s lyrikou a romantismem v podání páru Nana Nakagawa a John Powers a sól Rachel Hickey, Tianie Grainger a Alexandry Pery. Při třetí větě (Andante con moto) je obtížnější již udržet divákovu pozornost, neboť nepatří k hudebně tak zajímavým. O to víc se musí tanečníci vložit do svého výkonu a při premiéře Nina Fernandes a Erivan Garioli v tomto obstáli, a i tři sóla zatančené Misato Isogami, Elenou Dombrowski a Rin Tokuyamou vyzněla velmi zdařile.
Čtvrtá věta kvartetu je odlišná. Rondo alla Zingarese v sobě nese Brahmsovu oblibu maďarských a romských rytmů a melodií, vzpomeňme na jeho Uherské tance, ovlivněné přátelstvím s maďarským houslistou Ede Reményim. Balanchine byl mistr stylu a dobře chápal, že uvést tuto část na jeviště bez adaptace charakteristických tanečních pohybů lidového tance nelze, že by střet čistě neoklasických prvků s hudebním předivem tohoto ražení byl neadekvátní. Uherské tance znal z mládí ze svých studií v Petrohradě od Aladara (Alfreda) Bekéfiho a jeho syna Theodora a dcery Marie, kteří pak také působili u Ďagileva. Je to fascinující zakončení celého díla a na premiéře se v temperamentních tancích ústřední dvojice blýskla Aya Okumura a Paul Irmatov za podpory celého souboru. Divák, poněkud uspaný andantovou částí, má najednou chuť vskočit na jeviště a přidat se k tančícím.
Balet Who Cares? (Komu na tom sejde?) Balanchine vytvořil v roce 1970 na suitu písní George Gershwina z dvacátých let 20. století pro muzikál na Broadwayi Of Thee I Sing a podle jedné z nich na text jeho bratra Iry Gershwina je pojmenován. Některé části orchestroval Hershy Kay a jiné zůstaly pouze v úpravě pro klavír (na recenzované premiéře je interpretoval Tomáš Pindór). K odvázanému a nonšalantnímu stylu Gershwinových melodií vytvořil Balanchine suitu tanečních výstupů, kterým kraluje nedbalá elegance a nenucené sebevědomí „Zlatých dvacátých“ na newyorském Manhattanu spolu s ruchem a rychlostí velkoměsta sedmdesátých let 20. století.
Tak jako dokázal spojit klasický idiom s charakterním tancem, dokázal zde odkázat na éru revue, swingu a stepu a naroubovat show dance na klasický základ, tak, že spoje nepůsobí násilně. Synkopovaný rytmus na špičkách, tu vytočené, tu paralelní postavení nohou (komu na tom sejde?) a k tomu ona nedbalá elegance, se kterou se provádějí ty nejbrilantnější sekvence. Celek působí na diváky svou přímočarostí jako tonikum, jako lék na velkoměstskou depresi. Nese v sobě určitou nostalgii, nezasahuje příliš city, obsahuje ale vnitřní důvtip a šibalství, výsostnou muzikalitu spojenou s nakažlivou energií. Proto je toto dílo stálicí v repertoáru mnohých světových souborů a jeho části se též uplatňují na různých baletních gala a na soutěžích.
V Praze se nyní Who Cares? uvádí ve vkusné kostýmní výpravě François-Noël Cherpina, která se liší pouze v několika případech a v drobných detailech od té pro Nizozemský národní balet, kterou navrhl v roce 2004. Jednotlivá dámská sóla jsou odlišena barevně. První sólo na premiéře tančila ve vínovém kostýmu Nina Fernandes (Iʼll Build a Stairway to Paradise) a nechyběl jí ballon, svůdnost a ani šarm. V druhém sóle se předvedla v bílém kostýmu na píseň Fascinatin´ Rhythm Aya Okumura a zvládla jej obdivuhodně. Toto sólo je obecně považováno pro balerínu za extrémně obtížné, a to nejen kvůli synkopaci, ale také kvůli fyzické výdrži a dechu při rychlém tempu taneční sekvence, přičemž by si tanečnice měla uchovat výraz, že je nad věcí, prostě „cool“. V červeném kostýmu na píseň My One and Only tančila Nana Nakagawa a u ní jediné mi připadlo, že jde na hranici svých možností, nicméně i ona obstála se ctí. Je nutno uvážit, že baleríny mají vedle svých náročných sólových výstupů vždy v krátkém sledu ještě duety, tudíž není snadné si uchovat fyzické síly a dostát všem nárokům.
V jediném pánském sóle (Liza) této části choreografie se předvedl Giovanni Rotolo, zvolil mužnou eleganci spolu s charismatem, které doprovází všechny jeho jevištní kreace. Nejprve se mi zdálo, že je něco „jinak“, a pak jsem si uvědomila, jak se do mne zadřela interpretace Michaila Baryšnikova (který u Balanchina tančil pouhý jeden rok), kterou jsem tolikrát pouštěla svým studentům na videu. Baryšnikov sólo interpretoval dle svého typu, spíše chlapecky, šibalsky. Ale na divadle neplatí, že by existoval „jediný možný způsob“. Naopak, je to místo pro osobní výklad v určitých mezích inscenátora. Beru své pocity jako to určité varování pro nás recenzenty v éře volného přístupu k videozáznamům. Je třeba se vždy oprostit od zhlédnutého a otevřít se každému představení bez nějakých očekávání a zadřených modelů interpretace, zejména u známých děl.
Velký podíl na úspěchu premiérového večera mělo jak skvělé nastudování Balanchinových děl Nilasem Martinsem a Christianem Tworzyanskim, tak i hudební složka, tvořená Orchestrem Státní opery se sólovým klavíristou Tomášem Pindórem a za řízení Václava Zahradníka. Publikum ocenilo výkony všech potleskem ve stoje, a po právu.
George Balanchine: Who Cares?
18. června 2026, 19:00 hodin
Národní divadlo, Státní opera, Praha
George Balanchine: Brahms-Schoenberg Quartet
Realizační tým
Choreografie: George Balanchine
Hudba: Johannes Brahms v orchestraci Arnolda Schönberga (Klavírní kvartet č. 1 g moll, op. 25)
Scéna a kostýmy: Karl Lagerfeld
Světelný design. Jan Beneš
Nastudování: Nilas Martins, Christian Tworzyanski
Baletní mistři: Michaela Černá, Miho Ogimoto, Jiří Kodym
Výprava: Pařížská národní opera, užito s laskavým svolením
Hudební nastudování a dirigent: Václav Zahradník
Účinkující
1. věta: sólo Aya Watanabe, duet: Natsuki Nishiyama, Federico Ievoli
2. věta: duet: Nana Nakagawa, John Powers, sóla: Rachel Hickey, Tianie Grainger, Alexandra Pera
3. věta: duet: Nina Fernandes, Erivan Garioli, sóla: Misato Isogami, Elena Dombrowski, Rin Tokuyama
4. věta: duet: Aya Okumura, Paul Irmatov
George Balanchine: Who Cares?
Realizační tým
Choreografie: George Balanchine
Hudba: George Gershwin v adaptaci a orchestraci Hershyho Kaye (se svolením Společnosti EAM – European American Music Distributors Company, držitele autorských práv ke Gershwinovým písním a baletnímu aranžmá)
Kostýmy: François-Noël Cherpin
Scéna: Zadní prospekt byl vyroben v Ateliérech Nizozemské národní opery a baletu s laskavým svolením Nizozemské národní opery a baletu, Amsterdam, Nizozemsko
Světelný design: Jan Beneš
Nastudování: Nilas Martins, Christian Tworzyanski
Baletní mistři: Tereza Podařilová, Alexei Afanasiev
Hudební nastudování a dirigent: Václav Zahradník
Účinkující
Sólo: Giovanni Rotolo
Bílá: Aya Okumura
Vínová: Nina Fernandes
Červená: Nana Nakagawa
Elena Dombrowski – Francesco Scarpato
Natsuki Nishiyama – Erivan Garioli
Misato Isogami – Junta Noda
Rin Tokuyama – Jakub Rašek
Chihiro Sudo – Javier Wong
Orchestr Státní opery
Klavírní sólo: Tomáš Pindór
Václav Zahradník – dirigent
Antonín Burda – koncertní mistr
