Oedipus jako dramaturgické gesto
Název festivalového večera Oedipus Rex & Petr Popelka vystihoval způsob, jakým byl koncert promován: zřídka uváděné Stravinského dílo a zároveň dirigent, jehož kariéra v posledních letech nabrala mimořádnou dynamiku (od sezony 2024/2025 je Petr Popelka šéfdirigentem Vídeňského symfonického orchestru a jako svého nového generálního hudebního ředitele si ho po Vladimírovi Jurowském od sezony 2029/2030 vybrala Bavorská státní opera, jeden ze světově nejprestižnějších operních domů). Je dobře, že Smetanova Litomyšl dokáže takovou osobnost využít nejen k přitažení pozornosti, ale také k nabídce repertoáru, který nepatří k provozní samozřejmosti. Oedipus Rex tak mimo jiné navázal na uvedení původní francouzské verze opery Mariken z Nimègue Bohuslava Martinů (588. Operní panorama zde). Nikoli jako další rarita, nýbrž jako důkaz, že dobře promyšlená, široce rozkročená dramaturgie festivalu typu Smetanovy Litomyšle může být i odvážná.
Stravinského Oedipus Rex, jedna z vrcholných kompozic éry meziválečných uměleckých křižovatek, vznikal v letech 1926–1927 a premiéru měl 30. května 1927 v pařížském Théâtre Sarah-Bernhardt. Libreto podle Sofoklovy tragédie napsal Jean Cocteau, do latiny je převedl Jean Daniélou. Stravinskij tím vytvořil zvláštní útvar na pomezí opery, oratoria a antického divadla: zpívaný text je v latině, zatímco vypravěč v jazyce publika propojuje jednotlivé výjevy, vysvětluje děj a vede posluchače přes zhuštěnou verzi příběhu ke katarzi. Latinu Stravinskij záměrně nevolil jako jazyk živé komunikace, ale jako médium odstupu, kamenné monumentalizace a neosobního řádu. Oidipův příběh se tak neodehrává jako psychologické drama v běžném operním smyslu, ale jako obřad, v němž se člověk marně pokouší uniknout tomu, co už je dávno rozhodnuto.
Ze Stravinského Oedipa je zároveň zřejmé, proč téma synova vztahu k rodičům, hledání identity a viny přitahovalo (a stále přitahuje) nejen psychology a psychiatry, ale i umělce. Sofoklova tragédie má dodnes široký dopad, protože klade stále aktuální provokativní otázky: neseme zodpovědnost i za tu část našich osudů, která je nám skryta v nevědomí, a za činy, kterých jsme se dopustili z nevědomosti?
Stravinskij si Oedipa představoval scénicky se sošně stojícími postavami v maskách. V českém prostředí nelze nepřipomenout legendární nastudování Národního divadla z roku 1987 dirigenta Václava Neumanna v režii Evalda Schorma s Miroslavem Švejdou v titulní roli, které tento princip pochopilo jako divadlo vnitřního tlaku, nikoli vnější akce. I koncertní provedení má proto u Oedipa svůj smysl. Jen nesmí rezignovat na napětí, které vzniká mezi slovem, gestem, zvukem a přítomností zpěváků na pódiu.
Schubert před Oedipem
První polovinu litomyšlského festivalového večera měla „vyvážit“ Schubertova Symfonie č. 8 h moll „Nedokončená“. Festival avizoval večer jako kontrast mezi něžnou lyrikou Nedokončené a dramatickou silou Oedipa. Jenže takový protiklad sám o sobě nestačí. Oedipus Rex s rozhlasovými symfoniky pod taktovkou Petra Popelky zazněl už na dubnovém abonentním koncertu SOČRu – tehdy po Rachmaninovově Třetím klavírním koncertu (v brilantním provedení sólistky Isaty Kanneh-Mason). Takový program měl vnitřní logiku přece jen pevnější. Romantický extrém Rachmaninova se dostal do napětí se Stravinského neoklasicistní strohostí, ale zároveň zůstával v ruském hudebním prostoru a v dramatickém rozměru velké formy. Schubertova Nedokončená tak na Smetanově Litomyšli působila jako předobraz jiného večera.
Přitom vlastní provedení Nedokončené bylo vynikající. Dirigent Petr Popelka ji pojal jako hudbu vnitřního neklidu, nikoli vnějšího heroismu v rovnováze mezi zpěvností a zdrženlivým dramatem. První věta vyrůstala z temného, téměř znepokojivého pohybu hlubokých smyčců, nad nímž se v dechových nástrojích rozvíjela jedna z nejpůsobivějších schubertovských melodií – prostá, zpěvná, a přitom zastřená stínem. V proměnlivém proudu nálad se melodická krása neustále ocitala na hraně úzkosti.
Druhá věta přinesla ztišení, ale nikoli uklidnění. Její měkčí zvuková barevnost otevírala prostor meditace, v němž dechové nástroje nevystupují jen jako nositelé barev, ale jako hlasy, které vedou vnitřní dialog se smyčci. Orchestr hrál zvukově vyváženě s plasticky modelovanými frázemi a jejich plynulým přebíráním i navazováním mezi nástroji a s plně rozehranou dynamickou škálou.
Přesto pro mě zůstalo spojení Schubertovy Nedokončené se Stravinského operou–oratoriem nekompatibilní. Symfonie Oedipa nepřipravila, neosvětlila a ani pro něj nevytvořila potřebné entrée.
Popelkův řád a orchestr v horku
Nedělní litomyšlský večer probíhal v prostoru II. zámeckého nádvoří v nebývalém horku, které samo o sobě kladlo na dirigenta, hráče i zpěváky zvýšené fyzické nároky. Oedipus Rex potřebuje přesnost, ostrost rytmu, průrazné žestě, charakteristické barvy dechů i schopnost udržet celek v neúprosném tahu.
Petr Popelka vystavěl partituru s jasným smyslem pro její blokovou architekturu. Nepokoušel se Stravinského „zdramatizovat“ romantickými prostředky; spíš nechal působit tvrdost střihů, obřadnost opakování a zvláštní směs patosu a odcizení. V orchestrálních reakcích na sborové výkřiky morových Théb, v žesťových akcentacích i v ostře řezaných rytmických profilech bylo slyšet, že orchestr má toto dílo zažité už z dubnového provedení. Především dechové a žesťové nástroje držely charakter skladby bez zaváhání a smyčcová sekce poskytovala pevnou, nikoli však změkčující oporu.
Sbor jako osudná slabina
U Oedipa není sbor doprovodnou složkou. Je to hlas Théb, hlas zástupu, komentátor i obřadní mechanismus, který uzavírá Oidipa do pasti. Od prvních proseb města, které hubí mor, přes opakování slov, v nichž se strach mění v posedlost, až po závěrečné rozloučení s oslepeným králem musí být sbor přesný, rytmicky neúprosný, výrazově diferencovaný a zvukově pevný.
Mužská část Slovenského filharmonického sboru pod vedením Adama Sedlického však na Litomyšli zůstala převážně u odzpívání notového zápisu. Chyběla pregnantní koordinace nástupů, jasnější artikulace, napětí i výrazové vrstvení. Místy se objevovala intonační nejistota a souzvuky neměly takovou pevnost, aby unesly monumentalitu Stravinského chórových bloků. To by vadilo u každého díla, ale u Oedipa je to nedostatek zásadní. Sbor nemá jen „znít“; má tlačit drama kupředu, stupňovat neodvratitelnost Oidipova pádu a zároveň vtisknout celku váhu archaické autority nad vinou, poznáním a soucitem.
Přímé srovnání s dubnovým provedením na abonentním koncertě SOČRu s Pražským filharmonickým sborem pod vedením Lukáše Vasilka ukázalo, jak rozhodující roli sbor v Oedipovi má. Tam, kde Pražský filharmonický sbor pevně stál jako sevřený, dramaticky přesný a zvukově naléhavý protihráč orchestru, působilo litomyšlské provedení plošeji. Popelkova koncepce zůstala čitelná, orchestrální stránka měla sílu, ale rituální tah díla se opakovaně rozpadal.
Právě proto byl rozdíl mezi pražským a litomyšlským provedením tak nápadný. V Rudolfinu v dubnu vyšel Oedipus Rex jako strhující celek, v němž sbor naplnil přesně to, co od něj Stravinskij potřebuje: nebyl pouhou masou hlasů, ale i rituálním obřadem. V Litomyšli se tentýž dirigent, orchestr a sólisté ocitli v situaci, kdy museli nést část dramatické tíhy, kterou měl spoluvytvářet sbor.
Sólisté mezi monumentem a živým dramatem
Titulní roli Oidipa vytvořil americký tenorista Paul Appleby jako muže/krále fascinovaného svou schopností rozluštit každou záhadu. Appleby má pro tuto roli výborný typ hlasu: jasně vedený tenor, pevné výšky, schopnost přesné artikulace a stylovou kázeň. Nezatěžoval part psychologizující manýrou, přesto dokázal ukázat proměnu Oidipovy sebedůvěry v narůstající úzkost. V jeho podání se Oidipus nelámal náhle, ale postupně ho krutá pravda svírala zevnitř.
Ester Pavlů měla jako Iokasta méně prostoru, ale její vstup ve druhém dějství patřil k vrcholům večera. Iokasta u Stravinského není jen matkou, manželkou a královnou; je postavou, která se pokouší zastavit běh poznání. Pavlů jí dala tmavý, plný a nosný mezzosoprán, v němž se spojovala autorita s neklidem. Věty, v nichž Iokasta odmítá věštby, nezpívala jako útěchu, ale jako zoufalou obranu před tím, co už sama začíná tušit. Právě tento dvojí plán – klid na povrchu, hrůza pod ním – její interpretaci dodal dramatickou sílu.
Jiří Brückler zpíval Kreónta i Posla. Partitura takové spojení připouští a v koncertním provedení je možné ho obhájit. Na festivalu, který večer prezentuje jako mimořádnou událost, však toto řešení přece jen působí jako produkční kompromis. Kreón a Posel mají v Oedipovi rozdílné dramatické funkce a charaktery: Kreón s pevnou, slavnostně obřadnou autoritou zveřejňuje výrok Apollóna, božský rozsudek, od něhož se začne odvíjet celá tragédie. Je zrcadlem Oidipovy pýchy s jeho podezřením, že se tím chce Kreón zmocnit thébského trůnu. Posel rozkrývá důležitý článek Oidipovy minulosti. Obsazení obou rolí jedním pěvcem sice nebrání pochopení děje, ale zplošťuje plastiku celku.
Brückler byl přesvědčivější jako Posel než jako Kreón. Kreóntův výstup potřebuje pevnější zvukovou autoritu a zejména v hluboké poloze se Brücklerův světlejší baryton v basbarytonové roli ne vždy prosadil s pevnou jistotou. V Poslově vyprávění mu naopak vyhovovala větší dramatičnost situace i možnost textově přesněji modelovat sdělení, které posouvá tragédii k neodvratnému konci. Tam získal jeho výkon naléhavost i výrazovou konkrétnost.
Tenorista Daniel Matoušek v menší roli Pastýře zaujal jasností sdělení a přirozenou pěveckou jistotou. Pastýř je epizodní postava, ale v dramatické struktuře rozhodující: právě jeho svědectví uzavírá kruh. Matoušek neudělal z krátkého výstupu efektní epizodu, spíš přesně zapadl do mechanismu odhalování.
Pavel Švingr jako Teiresiás přinesl basový fundament slepého věštce s drtivou větou, že vrahem krále je král. Jeho výkon však poznamenala vizuální stránka provedení, jakkoli „pouze“ koncertního. Pokud zpěvák mimo svůj výstup sedí příliš uvolněně a navíc má pult tak, že mu zakrývá obličej, narušuje to soustředění na postavu, která má být jedním z nositelů osudové autority. U Oedipa nelze říci, že při koncertním provedení „na viditelnosti nezáleží“. Záleží – fyzická přítomnost je součástí Stravinského konceptu, v němž dílo stojí na sošnosti a stylizovaném gestu. Koncertní provedení opery-oratoria neznamená, že interpreti mohou rezignovat na vizuální složku.
Igor Bareš a jeho zaujetí
Mimořádně šťastnou volbou byl Igor Bareš jako vypravěč. V Oedipovi nejde o konferenciérské propojení čísel, ale o zvláštní postavu mezi publikem a mýtem. Vypravěč má objasnit děj, ale zároveň nesmí zničit jeho tajemství. Bareš našel správnou míru patosu: mluvil s vážností, ale bez přepjaté deklamace; srozumitelně, ale nikoli civilně ploše.
Jeho přítomnost byla důležitá i ve chvílích, kdy nemluvil. Sledoval dění s viditelným zaujetím a zůstával součástí celku. Právě v kontrastu s tím se ukázalo jako rušivé, že Švingr mimo vlastní výstup nepůsobil srovnatelně soustředěně.
Bareš také výborně vystihl Cocteauovu zkratku. V několika větách dokázal přenést posluchače od morových Théb k věštbě, od Iokastina pokusu popřít pravdu k okamžiku, kdy se past uzavře. V jeho podání nezněl vypravěč jako dodatečné vysvětlení pro ty, kdo nerozumějí latině, ale jako jeden z nástrojů Stravinského stavby. Nicméně podobně jako při uvedení Martinů Mariken z Nimègue, kde rovněž vystupoval vypravěč, pro mě zůstávala kombinace živého hudebního zvuku a mluveného hlasu šířeného reproduktory nekompatibilní.
Když titulky nestačí
Festival uvedl zpívané party s českými titulky a texty Vypravěče zaznívaly česky (bez uvedení autora českého překladu v programové brožuře). To je samozřejmě základní předpoklad. U děl, jako jsou Mariken a Oedipus Rex, by však Smetanova Litomyšl měla divákům nabídnout i celý text libreta – klidně elektronicky, prostřednictvím odkazu nebo QR kódu. Jak už je běžné u programů jiných festivalů a orchestrů, nejde o nadstandard pro několik odborníků, ale o servis, který pomáhá porozumět struktuře a detailům uváděného díla.
U Oedipa je to zvlášť důležité. Krátké výkřiky a proměny jednotlivých slov v osudové signály, sborové volání o moru, Iokastino odmítání věšteb, slovo trojcestí, které se náhle stane klíčem k hrůze, Teiresiovo pojmenování vraha i závěrečné lítostné rozloučení s Oidipem, kterého sbor vyhání a zároveň nad ním truchlí – to všechno v titulcích proběhne rychle. Možnost vrátit se k textu by posluchači pomohla pochopit, že Stravinského monumentalita nestojí jen na zvuku, ale také na přesném zacházení se slovem.
Silný záměr, ne zcela naplněný večer
Smetanova Litomyšl si zaslouží pochvalu, že Oedipa Rexe na program zařadila. V době, kdy festivaly často spoléhají na divácky vděčné tituly a jména, je taková dramaturgie cenná. Stejně oprávněné bylo postavit večer na Petru Popelkovi. Jeho práce se SOČRem potvrdila, že Stravinského Oedipus nebyl pro tento orchestr jednorázovým vzepětím, ale dílem, které vypovídá o tom, na jak vysokou úroveň Popelka orchestr dovedl.
Litomyšlský večer však zároveň ukázal, jak křehká je rovnováha Oedipa. Stačí, aby selhala složka, která se může v jiném repertoáru jevit „jen“ jako sborová, a celá stavba se začne viklat. Orchestr a sólisté vytvořili řadu silných momentů, Paul Appleby, Ester Pavlů a Jiří Brückler jako Posel dali večeru výrazné pěvecké opory a Igor Bareš byl charismatickým Vypravěčem. Přesto se nedostavil účinek neúprosně se svírajícího osudového mechanismu, jaký měl Oedipus Rex při dubnovém pražském koncertě.
Oedipus Rex na Smetanově Litomyšli zůstal večerem důležitým a dramaturgicky záslužným, ale nikoli beze zbytku naplněným. Je dobře, že festival takové tituly uvádí. Ještě lepší by bylo, kdyby jim poskytl všechny podmínky, které jejich výjimečnost potřebuje – od sboru schopného nést dramatickou tíhu až po dostupné libreto pro publikum.
Smetanova Litomyšl: Oedipus Rex a Petr Popelka
28. června 2026, 19:30 hodin
II. Zámecké nádvoří, Státní zámek Litomyšl
Program
Franz Schubert: Symfonie č. 8 h moll „Nedokončená“, D 759
Igor Stravinskij: Oidipus Rex – Opera-oratorium ve dvou dějstvích pro vypravěče, sólisty, mužský sbor a orchestr (francouzské libreto na námět Sofoklovy stejnojmenné hry napsali Jean Cocteau a Igor Stravinskij, překlad do latiny: Jean Danielou, Prolog, 1. a 2. děství, Epilog)
Účinkující
Paul Appleby – Oidipus
Ester Pavlů – Iokasta
Jiří Brűckler – Kreon a Posel
Pavel Švingr – Teiresias
Daniel Matoušek – Pastýř
Mužská část Slovenského filharmonického sboru
Adam Sedlický – sbormistr
Symfonický orchestr Českého rozhlasu
Petr Popelka – dirigent
