Znojmo, Litomyšl a JAMU jako vzor spolupráce
Štědroňova opera Mendel Megaking, k níž si skladatel napsal vlastní libreto, zazněla už v červnových předpremiérách v Městském divadle Znojmo, kde bude uvedena 12. a 13. července 2026 v rámci tamního hudebního festivalu. Projekt započatý „operní verneovkou“ Lukáše Hurníka Nautilus navazuje na linii původních českých rodinných oper, kterou znojemský festival rozvíjí společně s JAMU a k níž se od loňské Ezopotámie Lukáše Sommera připojila také Smetanova Litomyšl. Hudební festival Znojmo s Jiřím Ludvíkem v čele tak inicioval dramaturgickou linii, která je – nejen v českém prostředí – mimořádná a významná.
Tento koncept je třeba jednoznačně ocenit hned z několika úhlů pohledu. Skladatelé dostávají motivující zakázku s vědomím, že nepíší „do šuplíku“, ale s perspektivou konkrétního uvedení. Pro festivaly vzniká původní titul nikoli jen jako okrajový dětský doplněk programu – zvlášť když oba festivaly na děti pamatují soustavně. Tento model může mít navíc dlouhodobý význam pro vznik nového repertoáru – ostatně Nautila už uvedlo také liberecké Divadlo F. X. Šaldy. A jakkoli studenti JAMU mají k dispozici Divadlo na Orlí, festivalová spolupráce jim skýtá příležitost vykročit nad rámec školních produkcí do skutečné inscenační praxe. Publikum – a speciálně to dětské – dostává šanci poznat operu jako živoucí, současný a dalšího vývoje schopný tvar.
Je dobře, že se k tomuto modelu připojila i Smetanova Litomyšl. Festival s tak silnou „značkou“ může podobným projektům dát větší viditelnost a zároveň rozšířit vlastní dramaturgii směrem, který se v českém operním provozu stále objevuje jen sporadicky.
Ne každá novinka se musí podařit beze zbytku. Důležité je, že se nové tituly zadávají, zkoušejí, hrají a konfrontují se skutečným publikem.
Mendel není rodinná opera pro všechny věkové kategorie
Opera pro děti patří k nejobtížnějším žánrům. Dětský divák není méně náročný než dospělý. Právě naopak. Jeho schopnost vnímat operu se s věkem výrazně proměňuje, reaguje rychleji, bez zábran a bez ochoty přistupovat na zavedené žánrové konvence, které dospělí tolerují. Nepřesvědčí ho vědomí, že jde o „novou českou operu“, že projekt je záslužný nebo že téma má vzdělávací potenciál. Buď se chytí – nebo ne.
Právě v tom se ukázal hlavní problém Štědroňova Mendela. Podtitul „rodinná opera“, který navozuje představu dětského diváka s doprovodem dospělého, je v tomto případě zavádějící. Téma, jazyk, humor i dramatické situace míří spíše na teenagery z druhého stupně základní školy a prvních ročníků střední. Ti už většinou chodí do divadla sami. Pro menší děti, kterých bylo na litomyšlském dopoledním představení v hledišti hodně, byla inscenace tematicky vzdálená jejich zkušenosti a příliš dlouho vysvětlující. Nešlo o to, že by děti odmítaly operu jako takovou. Spíše se neměly čeho zachytit.
Mendel jako školník Jandl
Miloš Orson Štědroň patří k autorům, kteří mají pro hudební divadlo cit s propojením zkušeností skladatele, libretisty, klavíristy, muzikologa i pedagoga (a také otce dvou dcer školního věku). Často si píše texty i hudbu a jeho poetika se opírá o humor, zkratku, střih, ironii a portrétování výrazných českých osobností. Vytvořil například Kabaret Ivan Blatný, Tony D. – hudební western o Antonínu Dvořákovi, Divadlo Gočár, Velvet Havel, Krásné psací stroje! nebo operu Don Hrabal pro Novou scénu Národního divadla. Za Velvet Havel získal v roce 2014 pět Cen divadelní kritiky, Divadlo Gočár mu přineslo Cenu Alfréda Radoka za hudbu. Mendelovské téma u něj navíc není novinkou: už dříve ho zpracoval v hudebním melodramu Mendel navazujícím na původní hudebně-taneční projekt DNArt (2014) ve Studiu Hrdinů. Také tam Štědroně zajímal Mendel nejen jako učebnicový objevitel zákonů dědičnosti, ale jako podivuhodně mnohostranná osobnost: augustiniánský opat, přírodovědec, pěstitel, včelař, meteorolog i člověk fascinovaný skrytým řádem života.
Mendela Megakinga Štědroň nekoncipoval jako biografickou operu o zakladateli genetiky, ale tato až cimrmanovsky mnohostranná osobnost se zde vrací do současné základní školy v podobě školníka Jandla – pěstitele rostlin, zapisovatele pozorování, nesmělého podivína a člověka, který ve světě hrášku, genetiky a chemických zákonitostí hledá i odpověď na vlastní citovou nejistotu.
Základní nápad je nosný. S Brnem spojená postava svérázného badatele inspirovala ostatně i tvůrce z brněnského studia ČT k natočení seriálu a filmu Tajemství pana M. (2022, režie Pavel Šimák). V seriálu pro věkovou skupinu od 7 do 12 let se děti setkávají s géniem 19. století, který přicestuje do naší doby, aby si ověřil, zda jeho velký objev, týkající se genetiky, nezmizel v propadlišti dějin. Ani pro Štědroně není Mendel jen jméno z učebnice biologie, ale postava, přes kterou se dá mluvit o zvídavosti, trpělivosti, pozorování, omylu i odvaze myslet jinak. Tam, kde opera propojuje vědeckou umanutost s lidskými city, funguje nejlépe. Jandlovo okouzlení rostlinami, jeho víra v řád života i nesmělá náklonnost k učitelce chemie Čiré mají v sobě křehkost, která by mohla být silným jádrem celé opery.
Jenže Štědroň kolem základního tématu vystavěl zápletky, které se větví, vynořují, a místy ztrácejí. Jandl pěstuje rostliny na školní zahradě, zapisuje si poznámky a stává se terčem zájmu vedoucí školní jídelny Měcháčkové. Ta žárlí na učitelku chemie Čirou, snaží se Jandla získat a zároveň ho vydírá kompromitující nahrávkou, na níž ho natočila v souvislosti s konopím. Dva osmáci, Eva a Adam, řeší školu, genetiku, chemii, vzájemné sbližování i sympatie k Jandlovi, kterému pomohou pokoutným vymazáním nahrávky. Druhá část se odehrává na školním maškarním bále, kde jednotlivé postavy dostávají prostor k samostatným výstupům a příběh směřuje k rozuzlení: Jandl se sblíží s Čirou, z Adama a Evy jsou víc než spolužáci a Měcháčková odchází poražená i rozhořčená.
Mobil, konopí a hranice školní grotesky
Současné školní prostředí je pro operu pro mladé publikum lákavé, ale může být i zrádné. Mendel Megaking pracuje s motivy, které mohou být starším žákům srozumitelné: mobil, sociální sítě, trapnost, strach z veřejného zostuzení, první zamilovanost, školní bál, podpora odmítání luštěnin ve školním jídelníčku, chemie jako předmět i jako metafora vztahů. Jenže vedle toho se objevuje také konopí, tajné nahrávání, riziko vydírání, podloudné mazání cizí nahrávky žáky, dospělý milostný trojúhelník mezi Jandlem, Čirou a Měcháčkovou a jednostranné ponižování kuchařky jako záporné figury.
Samo o sobě by žádné z těchto témat nemuselo být nepřípustné. Divadlo pro mladé publikum nemusí být uhlazené a nemusí se vyhýbat problematickým a kontroverzním tématům: Konopí se stane předmětem vydírání, nahrávka předmětem doličným, který je třeba za každou cenu smazat, vedoucí školní jídelny figurou, kterou lze zesměšňovat, obelstít a odstrčit.. Otázka je, jak s takovými tématy zacházet. V Mendelovi vyznívají jako „neškodný“ komediální mechanismus. Pro starší publikum to snad může fungovat jako školní groteska. Pro menší děti to ale zůstává buď nečitelné, nebo matoucí.
Méně sporně vyznívá opera tam, kde se Štědroň drží Mendela, hrášku a chemie života. Když Jandl zpívá, že láska je chemická reakce, z Mendela se nestává „megaking“ podle názvu díla, ale někdo, kdo dokáže vrátit školní látce zvědavost a lidský rozměr.
Hudba mezi operou, songem a kabaretem
Mendel Megaking není hudebně komplikovaná současná opera, která by publikum odrazovala složitým stylem. Je přístupná, rytmická, tonálně ukotvená, často pracuje s krátkými motivy, ostinaty, kontrasty temp a stylizací. Pohybuje se mezi komorní operou tradičnějšího tvaru, muzikálovým songem, kabaretním číslem a školní revue.
První část nastoluje situace a zápletky. Po stručném orchestrálním úvodu následuje dlouhý výstup školníka Jandla (Aleš Musil) se záhonem, rostlinami, latinskými názvy a notýskem. Charakterizuje Jandlovu posedlost pozorováním a řádem, ale jako začátek opery vyžaduje (i pro dospělého) trpělivost. Následující scény s Měcháčkovou (Edita Košnárová), Adamem (František Sliž) a Evou (Daniela Hrubčová) a učitelkou Čirou (Anna Porubanová) přinášejí víc dramatických situací, ale zároveň se v nich rychle vrší informace. Hudba sleduje rytmus řeči, zpěvní linky jsou převážně sylabické a deklamační, doprovod je hybný a přesně načasovaný. To je účinné pro temporytmus a spád opery, ale z hlediska srozumitelnosti riskantní. Kontrast do první části vnáší lyrický duet Adama a Evy. Je to velké „číslo“, citově přepjaté a možná až příliš dospěle romantizované pro osmáckou nesmělost.
V druhé části maškarní bál poskytl autorovi rámec pro sled stylově různorodých čísel. Jandlova árie se stala těžištěm opery. V černém kabátu připomínajícím Mendela se školník proměnil z komické postavy v nositele tématu celé opery. Jeho „láska je chemická reakce“ nevyznělo jako pouhý školní bonmot, ale jako pokus převést cit do jazyka, kterému Jandl rozumí – přes reakce, dědičnost, růst a tajemství přírody. Věta o tom, že Pán Bůh dělá všechno zpaměti, pak dodala číslu zvláštní něhu: věda tu nestojí proti zázraku, ale stává se způsobem, jak se mu přiblížit. Výstup zároveň připravil závěrečné zjištění: „tajemství je, že žádné tajemství není“. V kontextu příběhu to neznamenalo rezignaci na zázrak, ale důvěru v zákonitosti života, které jsou přítomné přímo před očima. Právě tady se opera dotkla hlubšího úžasu nad tím, že i obyčejný hrášek může otevřít cestu k pochopení světa.
Učitelka Čirá dostala ve druhé části samostatný výstup, který není jen árií „o světle“, ale spíše lyrickým číslem o světle jako podmínce života i poznání. Štědroň tu školní chemii rozšiřuje do metafory: světlo dává rostlinám růst, lidskému pohledu jasnost a citům možnost vyjít ze zmatku. Právě v této árii se Čirá přestává jevit jen jako milá chemikářka a stává se Jandlovou skutečnou protiváhou – racionální, ale ne chladnou; věcnou, ale schopnou něhy.
Evin čarodějnický výstup ve druhé části tvořil účinný kontrapunkt k předchozí árii Čiré. Tam, kde učitelka spojovala světlo s poznáním, růstem a životní energií, Eva obracela motiv světla do teenagerské roviny výsluní a nebezpečné viditelnosti. Její varování, že kdo stojí příliš na výsluní, může se spálit, se netýká jen slunce, ale i školní popularity, sociálních sítí, tajné nahrávky a strachu z veřejného ponížení. Čarodějnický kostým přitom nedělal z výstupu pohádkovou scénu, spíše mu dodal podobu zaříkávání: napůl hry, napůl varování před tím, jak rychle se může touha být viděn obrátit proti tomu, kdo se ocitne v příliš ostrém světle. Jen škoda, že ani tady nebyl text vždy natolik srozumitelný, aby se tato pointa mohla plně prosadit.
Ne všechna čísla maškarního bálu se však podařilo stejně pevně propojit s dějem. Vazbu k hlavním motivům opery – k přírodě, poznání, viditelnosti a citovému vyjasňování – měl Jandlův mendelovský výstup vedoucí k úžasu nad tím, že obyčejný hrášek může otevřít cestu k pochopení světa. S charakterem chemikářky Čiré souznělo číslo o světle jako podmínce života i poznání. Evin čarodějnický výstup proti tomu varoval před „výsluním“ popularity, sociálních sítí. Ovšem Adamův „faraonský“ song působil spíše jen jako nápad pro maškarní pestrost. Hudebně fungoval jako efektní skeč, dramaturgicky však zůstal volně přiřazenou epizodou. Pokud mělo být fantazií pomsty, odvahy nebo klukovské pózy, z inscenace to příliš zřejmé nebylo.
Výstup Měcháčkové s hudbou ve stylu tanga byl nejvýraznějším groteskním číslem maškarního bálu. Ještě podtrhl příliš jednostrannou zápornost postavy vedoucí školní jídelny a tlačil její představitelku k ostré karikatuře. Kde Jandl vidí v hrášku tajemství dědičnosti a řádu života, Měcháčková ho vrací do školní jídelny, k moci nad talířem bez ohledu na chutě žactva.
Štědroň dal každé postavě vlastní barvu, rytmus a situační gesto, takže opera byla silnější spíše v jednotlivých výstupech než v celkové dramatické stavbě. Celek však místy působil jako sled epizod, v nichž se nastolená témata vytrácela.
U opery postavené na současném českém textu, školních situacích, slovních pointách a naučných souvislostech je klíčová srozumitelnost. Když se však k rychlé deklamaci přidával rytmicky aktivní orchestr s bicími, žesťovými či dechovými akcenty, který byl umístěný v hledišti před jevištěm těsně před první diváckou řadou, zachytit text často nešlo. Dospělý divák si mnohé domyslí z kontextu. Dětský obtížněji.
To je pro dětskou nebo rodinnou operu zásadní. Pointa, které není rozumět, neexistuje. Naučná informace, která se ztratí v hudebním proudu, nepoučí. A příběh, který se musí po představení dovysvětlovat, ztrácí část své divadelní účinnosti.
Studentská energie jako hlavní devíza
Režisérka Isabelle Arce vyprávěla děj přehledně. Nepřidávala další výkladové vrstvy a držela se školního rámce: záhon, učebna, tabule s chemickými vzorci, pódium pro jednotlivá čísla na školním bálu. Jednoduchá scéna Viktorie Vágnerové spojovala školní prostředí se zahradou a později se základním rámcem maškarní přehlídky. Kostýmy Jany Mlatečkové podpořily typy postav a světelný design Martina Krupy pomáhal proměňovat prostor mezi školní realitou a stylizovanými výstupy.
„Nakažlivé“ týmové nasazení inscenátorů a sólistů podporovali i hráči orchestru ze studentů Hudební fakulty JAMU a hostů pod vedením Františka Křepely. Ve složení smyčcové kvinteto, flétna, klarinet, fagot, trubka, pozoun a bicími pro dva hráče dávali Štědroňovi dostatečně pestrou paletu pro rytmický tah, stylové střihy i groteskní akcenty. Současně by v prostoru Smetanova domu pomohla větší zdrženlivost v dynamice a důraznější kontrola poměru mezi orchestrem a textem. Ne proto, aby hudba ztratila energii, ale aby se uvolnil prostor pro slovo.
Program, hra a jazyk, který chce být „cool“
Samostatnou pozornost si zaslouží programová brožura a doprovodná hra Taboo dostupná přes QR kód. Brožura je graficky hravá a obsahově bohatá: nabízí Mendela v datech, vysvětlení genetických a chemických pojmů, rostlinný kvíz, „kabinet chemikářky Čiré“, odlehčená „fun facts“ i slovníček. Hra Taboo je dobrý nápad pro školní třídy. Pracuje s pojmy ze světa biologie, chemie, opery, emocí i mezilidských vztahů a může po představení přirozeně propojit divadelní zážitek s výukou.
Problematický je spíše zvolený jazykový styl. Brožura používá údajný teenagerský slang natolik důsledně, že se z něj stává samostatná atrakce. „LOL“, „džedáj“, „TBH“, „kinda banger“ a další obraty mají zjevně navodit blízkost k cílové skupině, ale zároveň působí jako představa dospělých o tom, jak mluví dnešní mladí (jak jsem si ověřila na vnukovi náctileté věkové skupiny). Opera samotná přitom používá jazyk mnohem standardnější. Kdyby totiž libreto naplno převzalo slang brožury, zestárlo by ještě dřív, než by se opera objevila na scéně.
Doprovodné materiály mají smysl, ale zároveň ukazují, že Mendel Megaking potřebuje poměrně silnou oporu mimo jeviště. Hra, slovníček ani vysvětlení pojmů nemohou nahradit to, co má zaznít a vyznít přímo během představení. Pro školní práci po zhlédnutí mohou být velmi užitečné. Pro malé děti v sále ale nepomohou ve chvíli, kdy se ztratí v ději nebo nerozumějí textu.
Hrášek, který stojí za další pěstování
Mendel Megaking je živá a poctivě nastudovaná nová česká komorní opera, která má několik výrazných hudebních čísel a mladým interpretům dává prostor k hereckému i pěveckému nasazení. Není však rodinnou operou v širokém smyslu. Pro malé děti je příliš textová a v některých motivech nejasná. Pro starší žáky a studenty snad může fungovat lépe.
Nejcennější na celém projektu zůstává samotný princip. Festivaly, které si troufnou objednávat nové české opery pro mladé publikum, riskují, že ne všechno vyjde dokonale. Ale bez tohoto rizika by nevzniklo nic. Nautilus, Ezopotámie ani Mendel Megaking nemusí být definitivní odpovědí na otázku, jak má dnes vypadat dětská nebo rodinná opera. Důležité je, že tu otázku kladou opakovaně, prakticky a před skutečným publikem. Právě proto má smysl v této linii pokračovat.
Miloš Orson Štědroň: Mendel Megaking aneb Když hrášek zpívá
29. června 2026,
Smetanův dům, Litomyšl
Inscenační tým
Dirigent: František Křepela
Režie: Isabelle Arce
Scéna: Viktorie Vágnerová
Kostýmy: Jana Mlatečková
Světelný design: Martin Krupa
Účinkující
Školník Jandl / G. J. Mendel – Aleš Musil
Učitelka chemie Čirá – Anna Porubanová
Vedoucí jídelny Měcháčková – Edita Košnárová
Eva – Daniela Hrubčová
Adam – František Sliž
Orchestr ze studentů Hudební fakulty JAMU a hosté
Koprodukce: Hudební festival Znojmo
Inscenace vznikla ve spolupráci s Komorní operou HF JAMU.
