Po příchodu členů orchestru a dirigenta Tomáše Braunera zazněla česká státní hymna, provedená skvěle ve slavnostním duchu s akcentací pregnantní instrumentace a nástrojového lesku. Následoval festivalový program sestavený z nesmrtelných kreací italských velikánů filmové hudby – Nina Roty, Luise Enrique Bacalova a Ennia Morriconeho.
Prvním titulem byla suita několika hudebních částí z filmu Kmotr Nino Roty, hudba notoricky známá s výrazným akcentem jedinečné melodiky a sicilských folklórních prvků, podtržených přítomností hudebníků hrajících na lidové nástroje v podobě banja, kytary, mandolíny a akordeonu. Hráči v orchestru i posluchači v publiku se velmi rychle nechali nakazit melodičností a koloritem této jednoduché, leč naléhavé a jímavé hudby. Tomáš Brauner dal velmi rychle najevo, že jeho pochopení pro tento typ hudby je absolutní, dirigoval s naprostým nadhledem a orchestr tento fakt odvděčil bezstarostnou angažovaností, přesností a zároveň jakousi muzikantskou pohodou.
Následovaly tři části z hudby k filmu Pošťák, za kterou získal Luis Enrique Bacalov po právu Oscara. Hudba samotná je kvalitní, nicméně její koncertní provedení bez filmového plátna není pro festivalové publikum tím nejpřesvědčivějším, co se dá z kategorie filmové hudby vybrat. Orchestr i dirigent se svého úkolu zhostili opět příkladně, publikum se však do hudby nepodařilo vtáhnout tak přesvědčivě, jako v případě hudby Nino Roty.
Před pauzou přišel přirozený vrchol první části koncertu v podobě hudby skutečného hudebního génia, Ennia Morriconeho. Hudbu k filmu Tenkrát na západě znají snad téměř všichni. Morricone je skutečným králem evropské filmové hudby, vždyť vytvořil hudbu k téměř tři sta padesáti filmům. Jeho tvůrčí potenciál a invence jsou tak srovnatelné snad jen s Mozartem či Rossinim. Originalita této hudby je stěží napodobitelná, její náladový rozptyl je obdivuhodný a pro její přesvědčivé vyznění není filmového plátna potřeba. Určitá intimita a zároveň naléhavost v kombinaci se symfonickou dovedností a skvělou instrumentací nemohou nikoho nechat chladným. Interpretačně je třeba vyzdvihnout velké množství sólových hráčských výstupů, jichž se jednotliví umělci zhostili v drtivé většině případů se suverénní hráčskou jistotou a muzikantskou i emocionální přesvědčivostí.

Po delší přestávce jsme se vrátili k hudbě Nino Roty v podobě suity k filmu Sladký život. Hudba k tomuto filmu má kromě skvělé melodické invence i množství jazzových prvků a zdánlivě složitých rytmických figur. Tento materiál přijal jak dirigent, tak orchestr s neskrývaným potěšením, chvílemi jsem měl pocit, že na pódiu není obrovský aparát symfonického orchestru, ale skutečný, čistě jazzový orchestr. Hráči si jazzové prvky neskrývaně užívali a provedení bylo skutečně skvostné, všichni hráli s jakousi kapelnickou a živelnou nenuceností, vědomi si svých kvalit a dirigentské jistoty umělce za dirigentským pultem Tomáše Braunera. Nikdo z muzikantů nepřipustil jakoukoli výraznější nepřesnost v souhře či rytmické selhání, nápomocným prvkem bylo transparentní ozvučení sólových nástrojů.
Závěrečný, nejrozsáhlejší hudební blok byl sestaven z hudby k filmům Bio ráj, XX. Století a Neúplatní z pera Ennia Morriconeho. V těchto ukázkách bylo patrné, v jaké žánrové šíři se tento génius pohyboval. Dokázal účelně těžit z jakéhosi hudebního minimalismu a invenční jednoduchosti a účelnosti, která však dokázala přejít do skutečné symfonické šíře a hutného zvuku symfonického orchestru, kde mají své místo téměř všechny nástroje, které si umíme představit.
Morriconeho instrumentační pestrost, nápaditost a zvuková barevnost nemá daleko ke géniům klasické hudby, například Igoru Stravinskému. Zároveň se dokáže pohybovat i v blízkosti opravdu soudobé klasické hudby, což pro běžné publikum nemusí být úplně srozumitelné. Přirozeným vrcholem se pak staly jak kompozičně, tak hráčsky i posluchačsky poslední dvě hbité části, které přesvědčivě gradovaly jak dynamicky, tak tempově ve strhující závěr koncertu.
Celkově bych dramaturgicky uvítal v programu více takovýchto temperamentních a hybných partií, jistě by takto dlouhý program nejen pro publikum významně oživily. Chvilkami jsem měl pocit, že některé klidnější části byly hrány živěji, bez potřebného klidu, důvodem může být i neúprosný časový scénář, kde se všechny části musí časově vejít do přímého vysílání.
Závěrem bych rád vyzdvihnul účinkování moderátorky Martiny Viktorie Voborníkové Kopecké, jejíž krásný hlas nás celým večerem přirozeně, nenuceně, avšak přesvědčivě provázel. Samozřejmé absolutorium si zaslouží jak orchestr, jeho sóloví hráči, tak Tomáš Brauner, pro něž splnění tohoto uměleckého úkolu nepředstavovalo sebemenší problém.
Potenciál a hráčská kvalita orchestru v tomto případě neznaly žádné limity, přesvědčivost a angažovanost byly příkladné, vyzdvihnul bych zejména jakési muzikantské strhující nadšení, které při větším množství tohoto typu hudby nemusí být vždy samozřejmé. Závěrečný koncert tak více než důstojně zakončil tento ročník Smetanovy Litomyšle. Jsem přesvědčen, že určitě oslovil i velké množství diváků a posluchačů u rádia, či televizních aparátů.
Smetanova Litomyšl: Velké finále – Italská filmová noc
5. července 2026, 20:00 hodin
II. zámecké nádvoří, Litomyšl
Program
Nino Rota: Kmotr (1972, 1974, suita z filmů)
Luis Enrique Bacalov: Pošťák (1994, suita z filmu)
Ennio Morricone: Tenkrát na Západě (1968, suita z filmu)
Nino Rota: Sladký život (1960, suita z filmu)
Ennio Morricone: Bio Ráj (1988, suita z filmu)
Ennio Morricone: XX. století (1976, suita z filmu)
Ennio Morricone: Neúplatní (1987, suita z filmu)
Účinkující
Martina Viktorie Voborníková Kopecká – moderátorka
Symfonický orchestr Českého rozhlasu
Tomáš Brauner – dirigent