Americká lidová opera jako česká rarita
Porgy a Bess George Gershwina s prvním uvedením v roce 1935 patří k milníkům americké opery. Slavné songy Summertime, I Got Plenty o’ Nuttin’ nebo Bess, You Is My Woman Now ovšem dávno žijí vlastním životem, často odtrženým od díla, ze kterého vyrostly. Gershwinovo dílo není jen řadou hitů na pomezí jazzu, blues, spirituálu a muzikálu. Je to opera o touze po svobodě, o závislosti, násilí, víře i naději, která se stále znovu rodí uprostřed bídy.
Základem je drsný „veristický“ příběh obyvatel chudé černošské komunity v Charlestonu na jihu Spojených států ve 20. letech minulého století – tělesně postiženého žebráka Porgyho, prodavače drog Sportin’ Lifea, drsného hromotluka a vraha Crowna a jeho milenky Bess i celé plejády dalších rázovitých postav. Ač autoři dílo v podtitulu charakterizovali jako „americkou lidovou operu“, dostalo přízvisko „černošská opera“. To je zjednodušující, protože v hudbě svébytně propojuje černošskou lidovou hudbu, magická zaklínání, žalozpěvy, spirituály, blues a gospel s jazzem, muzikálem i evropskou operní tradicí.
U nás se z uvádění této Gershwinovy opery stala rarita – naposledy jsme ji mohli vidět alespoň zprostředkovaně díky kinopřenosům z Metropolitní opery v roce 2020 s Ericem Owensem a Angel Blue v titulních rolích. Důvodem není jen provozní náročnost. Podstatnou roli sehrává požadavek držitelů práv, aby byly zpívané role obsazovány výhradně černošskými interprety – což obsazení litomyšlského uvedení splnilo. U opery, kterou složil bělošský autor podle předlohy bělošského spisovatele, je to však podmínka neobvyklá a stále diskutovaná. Zároveň ale nelze přehlédnout, že Porgy a Bess stojí na specifickém jazykovém, rytmickém a pohybovém idiomu, který nelze nahradit pouhou operní korektností. Právě to litomyšlský večer ukázal velmi názorně.
Koncert, který neustrnul u pultů
Smetanova Litomyšl nenabídla kompletní operu, ale výběr z jejích scén a árií. Předcházela mu Gershwinova Kubánská předehra. Jakkoli se v ní Janáčkova filharmonie Ostrava mohla blýsknout barevností, rytmickou pružností a efektní sestavou sedmi hráčů na bicí nástroje, při celkové délce večera působila tato orchestrální předehra spíše nadbytečně. Nebyla dramaturgickým omylem, Gershwinův svět rozšiřovala směrem k latinskoamerické inspiraci, ale přece jen oddalovala to podstatné – operu Porgy a Bess se sólisty předních operních domů.
Jakmile se otevřel prostor Catfish Row, ukázalo se, že koncertní provedení nemusí znamenat statickou přehlídku árií. Sólisté nepotřebovali dekorace ani složitou režii. Stačilo několik přesných hereckých akcí, práce s tělem, jednoduché kostýmní proměny a okamžitě bylo jasné, kdo právě vstupuje do děje. Sundání saka, výměna kšiltovky za slamák, pléd nebo jiný detail pomáhaly sloučené role rozlišit s takovou samozřejmostí, že se večer nezměnil v matoucí „koncertní provoz“, ale v napínavé drama.
Velkou zásluhu na tom měla schopnost všech protagonistů reagovat na sebe navzájem. Nešlo jen o to, že zpívali své party. Vytvářeli vztahy. Pohled, posun těžiště, krok stranou, krátké gesto i přesně načasovaný pohyb dokázaly v prostoru zámeckého nádvoří nahradit scénografii. Absence sboru, který je v Porgym a Bess důležitým nositelem komunitního dramatu, se nedala zcela přehlédnout, ale sólisté dokázali základní situace rozehrát tak sugestivně, že se za nimi širší společenství Catfish Row alespoň v představě publika stále vynořovalo.
A konečně: titulky. U Gershwina nejde jen o porozumění ději. Angličtina, slang, situační pointy a přesuny mezi písňovou stylizací a dramatickým dialogem jsou součástí hudebního účinku. České titulky proto nebyly pouhým komfortem, ale důležitou podmínkou, aby publikum mohlo sledovat nejen známé melodie, ale i jejich dramatický smysl.
Šest sólistů, celá Catfish Row
Eric Greene vytvořil Porgyho jako postavu, která nepotřebuje dojímavost okázale vystavovat. Jeho baryton měl pevné, měkké jádro a důstojnost muže, který je tělesně znevýhodněný, ale vnitřně nikoli zlomený. V lyrických místech otevřel hřejivost, v závěrečném odhodlání pak působil přesvědčivě právě proto, že Porgyho naději nepřetížil sentimentem.
Elizabeth Llewellyn byla Clarou i Bess. Summertime nezpívala jako efektní samostatný hit, ale jako ukolébavku, v níž se něha Clary od počátku dotýká neklidu světa kolem. Jako Bess vystihla proměnlivost ženy zmítané mezi touhou po bezpečí, závislostí na Crownovi, svodem Sportin’ Lifea a možností klidu u Porgyho. Její soprán měl barevnost i výrazovou citlivost – a hlavně dokázal Bess uchránit před schématem „padlé ženy“.
Aundi Marie Moore jako Serena přinesla do večera nejsevřenější okamžiky bolesti. Její My Man’s Gone Now nebylo operní lamento pro efekt, ale obřad truchlení, v němž se osobní žal mění v hlas celé komunity. Vysoké tóny měly naléhavost, ale nikdy nevyčnívaly z dramatické situace.
Tichina Vaughn jako Maria vytvořila jednu z nejpřesnějších charakterových studií večera. Její hutný mezzosoprán měl autoritu ženy, která zná pravidla života v Catfish Row a nepodléhá falešným svodům. Ve scénách se Sportin’ Lifem uplatnila i suchý humor, ráznou gestiku a schopnost jediným pohledem srovnat prostor kolem sebe.
Chauncey Packer měl jako Robbins a především Sportin’ Life ideální příležitost ukázat, jak málo stačí k tomu, aby se koncertní pódium roztančilo. Jako Sportin’ Life byl mimořádným komikem, tanečníkem i pokušitelem; jeho kreace nepůsobily jako přidaná show, ale jako přirozené prodloužení synkopy, řeči a těla. It Ain’t Necessarily So díky němu nevyznělo jen jako populární číslo, ale jako nebezpečně svůdná hra s pravdou, posměchem a lehkostí.
Kenneth Kellogg zvládl dvojici Jake a Crown s výrazným kontrastem. Jeho Jake měl mužnou vitalitu a přirozenou oporu komunity, zatímco Crown vstupoval do děje jako tělesná síla a hrozba, která nepotřebuje psychologické vysvětlování. Jeho bas měl objem i temný tah, ale neupadal do karikatury násilníka; právě tím byl Crown nebezpečný.
Janáčkova filharmonie v americkém rytmu
Janáčkova filharmonie Ostrava podala profesionální a stylově pružný výkon. V Kubánské předehře hrála s chutí, barevně a efektně, v Porgym a Bess se však ukázala její důležitější kvalita: schopnost být oporou zpěvákům a nepřekrývat je. Gershwinova partitura potřebuje orchestr, který umí přejít z operní plasticity do jazzového švihu, z lyrického doprovodu do ostře řezaného rytmu, aniž by se styl rozpadl na jednotlivé složky. Ostravští filharmonici drželi tvar večera spolehlivě a s energičností, která se nikdy nestala samoúčelnou.
Z J. Davida Jacksona za dirigentským pultem vyzařovala nakažlivá radost. Jeho usměvavá komunikace se sólisty i orchestrem nebyla vnějším gestem, ale součástí vedení večera. Věděl, kdy dát hudbě tah, kdy nechat rytmus pružně zhoupnout a kdy ponechat prostor hlasu. Právě u takového repertoáru je dirigentská zkušenost klíčová: nestačí přesně odtaktovat synkopy, je třeba vědět, jak dýchají.
Když se styl nedá naučit
Litomyšlský Porgy a Bess následoval bezprostředně den po hvězdném galakoncertu Bryna Terfela a Slávky Zámečníkové (recenze si můžete přečíst zde a zde). Srovnání se nabízelo samo – a nebylo otázkou pěvecké kvality. Terfel je velká operní osobnost s mimořádným charismatem a evropskou divadelní noblesou, ale v přesazích k muzikálu a americkému repertoáru zůstává přece jen operním zpěvákem, který do jiného stylu vstupuje zvenčí. U pěveckého ansámblu Porgyho a Bess na festivalu bylo naopak zřejmé, že jazzovost, swing, gospelová naléhavost, práce s řečí i tělesnost výrazu nejsou efektem navíc. Patří k samotnému způsobu sdělení.
Nejde o zjednodušující frázi, že někdo „má něco v krvi“. Tito interpreti prostě mají Gershwinův idiom v těle, ve frázování, v rytmické paměti, v pohybu i v přirozené schopnosti spojit zpěv s mluvou a gestem. Právě proto nepůsobila koncertní verze jako náhradní řešení za inscenaci. Byla to soustředěná, živá a v nejlepších chvílích strhující připomínka, že Porgy a Bess není operní exotika, ale dílo, které stojí na přesném průniku stylů, zkušenosti a divadelní pravdivosti.
Vřelý ohlas publika byl zasloužený. Smetanova Litomyšl přivezla titul, který se u nás kvůli specifickým provozovacím podmínkám objevuje mimořádně vzácně, a dokázala z něj vytvořit jeden z nejživějších operních večerů festivalu. Kubánská předehra mohla z programu klidně vypadnout. Ale samotný Porgy a Bess měl vše, co měl mít: bolest, humor, rytmus, naději a především interprety, kteří Gershwina nejen skvěle zpívali, ale vytvářeli jeho svět v celé hudební, rytmické i divadelní komplexnosti.
George Gershwin: Porgy a Bess
3. července 2026
Smetanova Litomyšl, II. zámecké nádvoří
Program
George Gershwin: Kubánská předehra
George Gershwin: Porgy a Bess – výběr z opery, koncertní provedení
Účinkující
Porgy – Eric Greene
Bess / Clara – Elizabeth Llewellyn
Serena – Aundi Marie Moore
Maria – Tichina Vaughn
Sportin’ Life / Robbins – Chauncey Packer
Crown / Jake – Kenneth Kellogg
Janáčkova filharmonie Ostrava
J. David Jackson – dirigent
