Galakoncert jako festivalový magnet
V rámci letošního 68. ročníku Smetanovy Litomyšle nebyl galakoncert s Terfelem a Zámečníkovou – vedle večerů s Mariken z Nimègue Bohuslava Martinů (588. Operní panorama zde) nebo Stravinského Oedipa (589. Operní panorama) – dramaturgickým objevem, ale festivalovým magnetem.
Takové večery k velkému festivalu patří. Smetanova Litomyšl se dlouhodobě pohybuje mezi pietou k tradici, reprezentativní domácí operní kulturou, koncertním provozem a snahou přivážet do regionu jména, za nimiž by publikum jinak muselo do Vídně, Londýna, New Yorku nebo alespoň do Prahy. Galakoncert světové operní hvězdy má v této mapě své oprávněné místo: nabízí zážitek, který nemusí stát na dramaturgické výjimečnosti, interpretačním riziku ani objevném repertoáru, ale na bezprostřední přítomnosti osobnosti, jejímž prostřednictvím se slavná čísla mohou stát znovu událostí.
V Litomyšli však zároveň platilo, že čím větší jméno festival přiveze, tím pečlivěji musí být promyšlen rámec, v němž se představí. A právě tady se ukázala dvojí tvář večera. Na jedné straně špičková profesionalita, zkušenost, vřelá atmosféra a několik skutečně mimořádných pěveckých okamžiků. Na druhé dramaturgie tak široce rozkročená, až se místy začala sama sobě rozbíhat.
Terfel u nás už počtvrté
Terfelova bohatá paleta rolí od jeho debutu v roce 1990 zahrnuje Wagnerova Bludného Holanďana, Hanse Sachse i Wolframa, ďábelské role Pucciniho Scarpii, Gounodova Mefistofela, čtyřrole v Hoffmannových povídkách Jacquese Offenbacha nebo Stravinského Nicka Shadowa. Terfel ovšem stále dokáže vedle Wagnera pokračovat ve svém mozartovském repertoáru, se kterým začínal – například po Masettovi jako Leporello i Don Giovanni. A k tomu všemu svým vrozeným komediantstvím umí naplno rozehrát buffo basové role s Donizettiho Dulcamarou nebo Verdiho Falstaffem.
Bryn Terfel se vrátil do České republiky počtvrté. Tři předchozí recitály měl v Praze. V roce 2009 se Simonou Šaturovou, v roce 2011 představil alespoň zlomky ze svého projektu Bad Boys založeném na áriích záporných operních a muzikálových rolí. A v roce 2016 Smetanova síň přivítala tohoto velšského basbarytonistu hurónským potleskem, jak se pro hromotluka mohutného zjevu i hlasu sluší a patří.
Litomyšlský koncert byl Terfelovým prvním vystoupením mimo Prahu a zopakováním typu programu, v němž dlouhodobě naplňuje své přesvědčení, že rozmanitost je kořením života a cílem pobavit publikum.
Terfel v rozhovoru pro Operu PLUS (zde) zdůraznil, že pro Litomyšl chce sáhnout po dramatičtějším repertoáru, do něhož se lze „zakousnout“, zatímco společná čísla se sopránem mají být lehčí, srdečnější a zábavnější. Připomněl, že miluje přeskakování z jednoho stylu do druhého, pokud si interpret zachová stejné pěvecké zásady. Prozradil, že slova jsou pro něj klíčem a hudba odrazovým můstkem k vyprávění příběhu. Právě tato sebecharakteristika se v Litomyšli ukázala jako základ k pochopení celého večera.
Program jako Terfelův autoportrét zpěváka, vypravěče i herce
Dramaturgie večera byla vlastně Terfelovým autoportrétem. První část se pohybovala v evropském operním repertoáru 19. století s basbarytonovými operními „hity“ Verdiho Falstaffa, Donizettiho Dulcamary, Mefistofela Boitova i Gounodova a Wagnerova Wotana. K tomu sopránová Donizettiho Norina i Adina a Gounodova Markétka. Druhá část zamířila k americké operní a muzikálové hudbě.
Bryn Terfel je umělec, který se prosadil nejen díky svému hlasu. Jeho basbaryton má impozantní objem, tmavou barvu, okamžitě rozpoznatelný otisk a schopnost zaplnit prostor bez vnějškové námahy. Ale ještě důležitější je propojení zpěvu se slovem, gestem, výrazem a hereckou pointou. Terfel ani v koncertním formátu nezpívá „čísla“. Vytváří situace.
Ve Falstaffově monologu „Ehi! Paggio!“ bylo hned zřejmé, že Terfelovou doménou není jen velký hlas, ale rytmus řeči, komediální sebeironie, drobné posuny nálad a přesné pointy. I v rámci „pouhého“ koncertu, vycpaný složeným ručníkem pod sakem, rozehrál Falstaffa nejen jako tlustého rytíře, bonvivána a sebestředného chvástala, ale i jako svérázného filozofa, který si je své směšnosti vědom a umí ji zpeněžit. „Stačily“ nepatrný pohyb, změna barvy, důraz na slabiku, úsměv obrácený dřív k sobě než k publiku.
V Boitově „Son lo spirito che nega“ Terfel naplno rozevřel démoničtější polohu. Nebyl to Mefistofeles ďábelsky efektní jen proto, že part nabízí velké gesto. Terfel v něm stavěl na popření, vzdoru a vnitřní ironii. A Mefistův ostrý hvizd na prsty coby farmářský synek opravdu umí. V Gounodově Le veau d’or pak ukázal jiný typ démoničnosti: ne metafyzickou, ale společenskou, jízlivě lesklou, téměř kabaretně přitažlivou.
Wotanovo „Abendlich strahlt der Sonne Auge“ ze Zlata Rýna představovalo jinou výzvu. Wagnerovský majestát se u Terfela neopíral o vznešený ideál, ale spíš o zkušenou autoritu. Bylo v něm vědomí moci i její ceny, odstín únavy i sebeklamu. Nešlo o Wotana mladicky dobyvačného, ale o vládce, který už v okamžiku triumfu nese stín budoucího účtování. Právě tím toto číslo přesahovalo pouhou demonstraci wagnerovského hlasového objemu.
V druhé polovině večera Terfel zavedl publikum do světa Gershwina, Rodgerse a Bocka. V Gershwinově I Got Plenty o’ Nuttin’ z Porgy a Bess Terfel rozehrál Porgyho radost z prostého štěstí: nemá majetek ani jistotu, ale právě proto si může dovolit zpívat o svobodě, lásce a okamžiku, kdy se chudoba promění v životní lehkost. V Rodgersově „Some Enchanted Evening“ z Jižního Pacifiku Terfel rozevřel další pól svého projevu: nikoli démonický ani komediální, ale lyricky zralý. Jako Emile de Becque v této písni vystihl úžas nad tím, že i po životních zkušenostech může přijít setkání, které člověka vychýlí z jistot a znovu ho otevře lásce. A „If I Were a Rich Man“ z Bockova Šumaře na střeše bylo přesně tím typem čísla, v němž Terfelova osobnost funguje nejúčinněji: kombinace zpěvu, vyprávění a hry s publikem. Je to jeho velké číslo. Jako vtipný, upovídaný, zbožný, ironický i zranitelný Tovje si v něm představuje, jaké by to bylo, kdyby byl bohatý: měl by velký dům, služebnictvo, vážnost v obci, čas na modlitbu a studium, nemusel by se dřít od rána do večera. V Terfelově pojetí to ale nebyla jen komická fantazie o penězích. Pod vnější groteskností je touha po důstojnosti, bezpečí, uznání a klidu v životě jinak plném chudoby a nejistoty.
Současně se tu ukázal limit takového večera. Terfel je špičkový basbarytonista s obrovskou kariérou a nezaměnitelným stylem. Všechno je do posledního detailu promyšlené, profesionální, účinné, vstřícné k publiku. Natolik ustálené, že už málo překvapivé. Festivalový koncert přinesl potvrzení „značky“ Bryn Terfel: velké jméno, velký hlas, velká zkušenost, velké divadelní řemeslo. Obdiv ano. Bezvýhradné okouzlení už tolik ne.
Zámečníková víc než „partnerka po boku“
Jakkoli byl koncert propagačně postaven především na Terfelovi, Slávka Zámečníková nebyla pouhým sopránovým „doplňkem“ ke slavnému jménu. Od roku 2020 je sólistkou Vídeňské státní opery a vystupuje v mnoha dalších předních operních domech, nejnověji je oceňovaná jako Micaëla v La Scale. Její repertoár zahrnuje široké spektrum rolí od barokní opery přes mozartovský a belcantový repertoár – Poppeu, Donnu Annu, Servilii, Paminu, Zuzanku i Hraběnku, Norinu či Adinu – k Verdiho Gildě a Nannettě, Smetanově Mařence, Bizetově Micaële, Massenetově Sophii z Werthera, Pucciniho Musettě až po Straussovu Sophii z Růžového kavalíra. Patří k předním sopranistkám své generace. V Litomyšli se ukázalo, že toto zařazení není jen součástí propagačního profilu. Pro mě se stala hvězdou večera. Ne proto, že by Terfela „přezpívala“ – ale byla mu rovnocennou partnerkou a vnesla do programu zářící pěveckou i hereckou jiskru.
Norinin výstup „Quel guardo il cavaliere … So anch’io“ z Donizettiho opery Don Pasquale představil mistrovství belcanta Slávky Zámečníkové. Hlas má jasný, nosný, stříbřitě soustředěný, s přirozenou schopností lehkého výškového rozkvětu. Koloratura u ní není samoúčelná ozdoba, ale součást charakteru: Norina není jen roztomilá, ale chytrá, ironická, vědomá si své převahy. Zámečníková dokázala propojit pěveckou virtuozitu s přesnou hereckou inteligencí. Nehrála koketu zvnějšku; vytvořila ženu, která ví, co dělá – a dělá to s potěšením.
Markétčina píseň „Chanson du Roi de Thulé“ z Gounodova Fausta byla naopak založená na ztišení. Po Mefistofelových číslech působila jako jemný průřez jiným světem – ne nevinnost jako operní klišé, ale soustředěná křehkost. Zámečníková dokáže v lyrické frázi udržet napětí, aniž by ji zatěžovala sentimentalitou. Francouzská měkkost tu nebyla jen otázkou barvy, ale i způsobu dýchání a vedení linky. V jediném čísle vytvořila víc vnitřního prostoru než některé efektnější části programu.
V Gershwinově Summertime se nesnažila konkurovat tradici afroamerických interpretů. Bez stylizování do „jazzovosti“ zpívala tuto slavnou ukolébavku jako lyrickou píseň s citlivě vedenou kantilénou. Její Summertime měla klid, oblouk a měkké světlo. Ani v Rodgersově „If I Loved You“ z Carouselu se Zámečníková nesnažila přesvědčovat, že „zvládne všechno“, ale že dokáže i ve stylu, který jí není vlastní, najít vkusné kultivované provedení.
Souhra v lehkosti, intimitě i humoru
Ačkoli Terfel a Zámečníková vystupovali společně poprvé, v duetech mezi nimi rychle vznikla přirozená jevištní chemie. V „Quanto amore… Una tenera occhiatina“ z Donizettiho Nápoje lásky komediální konverzaci proměnili v jemný okamžik Adinina prozření. Zámečníková vystihla její sebevědomou hravost i první dotek opravdového citu, zatímco Terfel jako Dulcamara rozehrál buffózní rétoriku zkušeného šarlatána, který chce prodat svůj elixír i tam, kde už láska dávno působí bez něj.
Gershwinovo „Bess, You Is My Woman Now“ vneslo kontrast lyrické intimity okamžiku, kdy Porgy a Bess na chvíli uvěří, že i v jejich světě chudoby, závislosti a společenského vyloučení může vzniknout prostor pro něhu, důvěru a společný život. Nebyl to pokus vytvořit autentickou podobu Porgy a Bess v jejím kulturním kontextu, ale duet dvou operních pěvců, který si uchoval prostotu a lidskost.
Závěrečné „Anything You Can Do“ z Berlinova muzikálu Annie Get Your Gun pak mířilo k odlehčené pointě. Číslo nepostavili na velkém kantabilním oblouku, ale na rytmu, pointě, přesné reakci a schopnosti rozehrát komickou soutěž dvou osobností, které se předhánějí právě proto, že mezi nimi jiskří vzájemná přitažlivost.
Orchestrální jistota, dramaturgická rozbíhavost
Prague Philharmonia vstoupila do programu jako zkušený partner podobných galavečerů s největšími pěveckými hvězdami; v českém prostředí tuto zkušenost posiluje také dlouhodobá spolupráce s agenturou Nachtigall Artists. Profil orchestru stojí na pružnosti, zvukové kultuře a schopnosti pohybovat se v široké škále repertoáru. A dirigent Eugene Kohn byl pro takový typ večera logickou volbou. Jeho biografie stojí na dlouhé zkušenosti s operou, recitály a dirigováním koncertů Plácida Dominga, Andrey Bocelliho, Anny Netrebko či Angely Gheorghiu. I v Litomyšli se osvědčil jako zkušený kapelník hvězdného provozu: přesný, praktický, orientovaný na sólisty, na udržení spádu a na bezpečí velkého večera, do kterého se tu a tam vtipně zapojil i „herecky“.
V programové brožuře působil celek jako velkorysé hudební panorama. Pro mě bylo té pestrosti až příliš. Opera, opereta, muzikál, bel canto, francouzská démoničnost, wagnerovský mýtus, americká lyrika, židovský muzikálový idiom i broadwayská konverzační komika se střídaly s takovou rychlostí, že večer občas ztrácel pevnější vnitřní osu. Ano, odpovídalo to Terfelově přiznané zálibě v přeskakování mezi styly. Jenže festivalový galakoncert není jen přehlídka schopností; potřebuje i dramaturgický tah.
Program večera se dvěma tak výraznými pěveckými osobnostmi však vyvolával pochybnost o množství samostatných orchestrálních čísel. Předehru k Verdiho opeře Jeden den králem, Berliozův Uherský pochod z Faustova prokletí, Bernsteinovu předehru ke Candidovi a orchestrální směs melodií z Rodgersova muzikálu Za zvuků hudby zahrála Prague Philharmonia s profesionální jistotou. Orchestrální čísla však rozvolňovala večer víc, než bylo třeba – na koncert lidé přišli především za sólisty.
Prague Philharmonia přitom neměla co dokazovat. V Berliozovi se uplatnila její rytmická pohotovost, v Bernsteinovi brilance a přesnost, v Rodgersově směsi schopnost elegantně vstoupit do muzikálového sentimentu. Jenže právě proto by stačilo méně.
Chybějící titulky jako zbytečný nedostatek
U mezinárodního festivalu znovu zamrzela absence titulků. Jistě, řada čísel patří k notoricky známému repertoáru. Ale právě koncert postavený na slově, charakteru a vyprávění by měl publiku dát možnost sledovat text přesněji. Terfel sám v rozhovoru pro Operu PLUS zdůraznil, že klíčem jsou slova a že vyprávění příběhu dává skladbám život.
Jakkoli programová brožura obsahovala charakteristiky děl a interpretů, nemůže nahradit bezprostřední porozumění textu v průběhu večera. U operních árií, písní a muzikálových čísel nejde jen o informaci „o čem to je“. Jde o pointu, ironii, změnu perspektivy, slovní rytmus, vtip i citový obrat. Zvlášť u Terfela, jehož interpretace stojí na deklamaci a herecké přesnosti, publikum bez titulků přichází o část významu.
Titulky by neměly být považovány za nadstandard. Patří k diváckému komfortu a jsou zároveň znakem respektu k publiku.
Terfel přitáhl pozornost, Zámečníková večer rozzářila
Nebylo divu, že ohlas publika byl vřelý. Terfel je osobnost, kterou je radost zažít napřímo: má charisma, jistotu, humor a schopnost proměnit koncertní pódium v prostor bezprostředního kontaktu. Takový koncert na Smetanovu Litomyšl patří, i když program není dramaturgickým dobrodružstvím. Má nabídnout publiku okamžik setkání s hlasem a osobností, které patří k dějinám současné operní interpretace. Bryn Terfel tuto roli naplnil.
A přece hlavní radost večera přišla odjinud. Terfel byl atrakcí, zárukou a značkou. Slávka Zámečníková byla objevem večera v tom nejlepším smyslu: ne jako neznámá pěvkyně, ale jako osobnost, která vedle světové hvězdy nejen obstála, nýbrž večer vnitřně rozzářila. V galakoncertu, který se chvílemi až příliš kochal vlastní pestrostí, přinesla soustředění, styl, hlasovou svěžest a opravdovou hudební eleganci.
Opera Gala – Bryn Terfel & Slávka Zámečníková
Smetanova Litomyšl 2026
2. července 2026
II. zámecké nádvoří, Státní zámek Litomyšl
Program
Giuseppe Verdi: Jeden den králem – předehra k opeře
Giuseppe Verdi: Falstaff – Ehi! Paggio!
Gaetano Donizetti: Don Pasquale – Quel guardo il cavaliere … So anch’io
Gaetano Donizetti: Nápoj lásky – Quanto amore … Una tenera occhiatina
Hector Berlioz: Faustovo prokletí – Uherský pochod
Arrigo Boito: Mefistofeles – Son lo spirito che nega
Charles Gounod: Faust – Le veau d’or
Charles Gounod: Faust – Chanson du Roi de Thulé
Richard Wagner: Zlato Rýna – Abendlich strahlt der Sonne Auge
Leonard Bernstein: Candide – předehra k opeře
George Gershwin: Porgy a Bess – I Got Plenty o’ Nuttin’
George Gershwin: Porgy a Bess – Bess, You Is My Woman Now
George Gershwin: Porgy a Bess – Summertime
Richard Rodgers: Jižní Pacifik – Some Enchanted Evening
Richard Rodgers: Carousel – If I Loved You
Richard Rodgers: Za zvuků hudby – orchestrální směs melodií
Jerry Bock: Šumař na střeše – If I Were a Rich Man
Irving Berlin: Annie Get Your Gun – Anything You Can Do
Účinkující
Sir Bryn Terfel – basbaryton
Slávka Zámečníková – soprán
Prague Philharmonia
Eugene Kohn – dirigent
