S Letními hornovými kurzy Broumov, jejichž 12. ročník se konal od 26. července do 1. srpna 2026 v inspirativním prostředí broumovského benediktinského kláštera, je spojen už celou dekádu. A i letos zde předává studentům společně se svými kolegy, hornisty špičkových českých orchestrů a zahraničními lektory své zkušenosti. Prof. Jindřich Petráš pracuje v Broumově se studenty nejen v individuálních sólových lekcích, ale také v komorní hře. „Lesní roh je nádherný nástroj, ale zároveň patří k těm nejnáročnějším. Jeho studium je během na dlouhou trať, při kterém je třeba překonat řadu úskalí. Každý z nás je originál, a proto každý student potřebuje individuální přístup i specifickou radu,“ říká.
S Letními hornovými kurzy v Broumově spolupracujete už řadu let. Sledujete jejich vývoj i proměňující se generace studentů. Co se mění a co naopak zůstává stejné?
Za ta léta se samozřejmě některé věci proměnily, ale to nejdůležitější zůstává stejné. Mám radost, že kurzy jsou stále otevřené všem zájemcům o hru na lesní roh – od nejmenších dětí přes studenty konzervatoří a vysokých hudebních škol až po profesionální hráče, absolventy připravující se na soutěže a konkurzy, ale také pro amatéry, kteří se hře věnují ve svém volném čase.
Koncept, který mají kurzy od svého počátku, se ukázal jako nosný po všech stránkách. Je přínosem pro studenty a je zajímavý i pro veřejnost. S účastníky kurzů pracují naši přední hornisté, přičemž různým věkovým kategoriím je zajištěn individuální přístup, a každoročně přijíždějí dva zahraniční lektoři. Konají se dva velké koncerty – koncert účastníků ve Vernéřovicích a závěrečný koncert lektorů v některém z kostelů Broumovska, během kurzů navíc vystupují účastníci na dalších koncertech v areálu kláštera v Broumově. Hrají jak sólově, tak v různě velkých komorních souborech, pracují s výbornými korepetitory. Konají se zde workshopy zahraničních lektorů, ale i dalších odborníků, letos například fyzioterapeuta MUDr. Pavla Drbala.
Prezentují se zde výrobci i prodejci lesních rohů a přijíždějí také odborníci na opravy lesních rohů, kteří účastníkům poradí a pomůžou při případných technických problémech s nástrojem. Díky výbornému organizačnímu vedení zde mají frekventanti kurzů ty nejlepší možné podmínky ke svému dalšímu uměleckému růstu. Velkou předností je i to, že kurzy jsou koncentrované v broumovském klášteře, kde studenti bydlí, stravují se, mají lekce a pak také hrají. Největší radost mám z toho, že rok od roku přibývá dětí, zejména těch do patnácti let. Sjíždějí se sem žáci z celé republiky i zahraničí a často přijíždějí i se svými pedagogy. Setkáváme se pak na soutěžích i na dalších ročnících kurzů v Broumově. Přirozeně se tu vytváří velká hornistická rodina.
A patří do ní i zahraniční studenti. V letošním roce z Polska, Slovenska, Francie, Japonska, Číny, Ameriky.
Jezdí sem studenti z různých zemí, doslova z celého světa, a mnozí se do Broumova opakovaně vracejí. Přijíždějí především kvůli vysoké úrovni výuky a podnětnému mezinárodnímu prostředí, které kurzy nabízejí. Právě setkávání studentů z různých koutů světa považuji za jeden z největších přínosů těchto kurzů. Je inspirativní nejen po hudební stránce, ale i po stránce lidské.
Kromě českých lektorů, špičkových hráčů našich předních orchestrů přijíždějí každý rok jsou na kurzech dva špičkoví zahraniční lektoři, za uplynulé roky tu působili hornisté takřka z celého světa. Ti všichni přinášejí specifika zahraničních škol i různé postupy při výuce, například Ital Luca Benucci přivezl pomůcky pro dechová cvičení. Jak vnímáte tuto pestrost? A nezmizí vlivem globalizace?
Považuji to za jednu z největších předností broumovských kurzů. V Broumově jsme za uplynulé roky přivítali lektory z Německa, Itálie, Portugalska, Švýcarska, Polska, Finska, Spojených států i Číny. Letos přijel polský hornista Wojciech Kamionka z Hudební akademie v Krakově a spolu s ním Jacques Delplanque, který působí na Conservatoire National Supérieur de Musique v Paříži.
Právě díky nim mohou studenti poznat, že přestože princip hry na lesní roh je všude na světě stejný, jednotlivé školy si zachovávají svůj charakter. Základní cvičení při rozehrávání – stupnice nebo rozložené akordy – jsou obdobná, jinak to ani nejde. Odlišují se však přístupem k výuce, detaily techniky, představou o barvě tónu i stylem interpretace. Studenti mají v Broumově jedinečnou příležitost poznat tyto rozdíly přímo od zahraničních pedagogů, tedy takzvaně z první ruky. Při hodinách se hodně ptají a je vidět, že o nových podnětech přemýšlejí.
Nemyslím si, že by globalizace někdy úplně setřela národní specifika. Ta vycházejí z tradice a historie jednotlivých škol i z určitého národního hudebního cítění. Odrážejí se v technice hry, charakteru tónu, práci s repertoárem i v samotném pojetí interpretace. Dobře je to slyšet na tradičních koncertech lektorů i na závěrečných vystoupeních účastníků kurzů.
Jednou z tradic broumovských kurzů je také společné Halali všech účastníků. Rezidenční skladatel festivalu Za poklady Broumovska pro ně každoročně napíše novou skladbu, kterou s účastníky nastudujete a dirigujete a která zazní na koncertu ve Vernéřovicích a na závěr kurzů na nádvoří kláštera. První Halali vzniklo podle skladby nalezené v broumovském klášteře, v dalších letech přispěli Tomáš Ille, Kryštof Marek, Jan Kučera, Sylvie Bodorová nebo Miloš Orson Štědroň. Letos Halali zkomponoval rezidenční skladatel festivalu Jan Valta, autor hudby ke hře Kingdom Come a držitel dvou Výročních cen OSA (rozhovor s ním si můžete přečíst na tomto odkazu). Jak tato tradice vznikla a co podle vás účastníkům přináší?
Halali je nádherná tradice, kterou založila Zuzana Rzounková jako umělecká garantka a vedoucí kurzů. Zapojují se do něj všichni účastníci – od nejmladších dětí až po zkušené hráče. Ve Vernéřovicích pak společně uvedeme rozsáhlou kompozici, což je zkušenost, kterou jen tak někde nezískají.
Každý rok vzniká pro tuto příležitost nová skladba od jiného autora, a právě to dává Halali jeho jedinečný charakter. Letošní skladba Jana Valty je opět úplně jiná než ty předchozí a při prvním provedení ve Vernéřovicích posluchače velmi zaujala.
Součástí koncertu ve Vernéřovicích není jen společné Halali, ale také vystoupení komorního souboru, který vedete. Letos zazněla hudba z filmu Robin Hood. Jak tento soubor vznikl a jak funguje?
Tento soubor vznikl spontánně před čtyřmi lety a od té doby pravidelně vystupuje na středečním slavnostním koncertu kurzů ve Vernéřovicích. Každý rok si připravíme novou skladbu, většinou z oblasti filmové hudby. Vloni jsme hráli hudbu z filmu Piráti z Karibiku, letos jsme vybrali hudbu z filmu Robin Hood.
Soubor tvoří šestnáct hornistů. Základem jsou pokročilí účastníci kurzů, ke kterým se připojují lektoři z řad profesionálních hráčů. Právě propojení studentů a zkušených hudebníků vytváří výbornou atmosféru a je, myslím, jedním z důvodů, proč mají tato vystoupení u publika takový úspěch.
Na co kladete vy osobně při výuce největší důraz?
Lesní roh patří k nejnáročnějším nástrojům vůbec, ať už jde o tvorbu tónu, intonaci, rozsah, technickou pohyblivost nebo legato. Úskalí je při studiu mnoho, ale z vlastní zkušenosti vím, že naprostým základem je správná práce s dechem. Dech je stavebním kamenem celé hry, proto je důležité věnovat se mu soustavně a nezanedbávat dechová cvičení.
Je to podobné jako ve sportu – bez pevných technických základů nelze dosahovat dobrých výsledků. Stejně jako sportovec bez kvalitní techniky neuspěje, ani hornista nezahraje přesvědčivě žádnou skladbu. Pravidelná a trpělivá práce se totiž dříve či později vždy promítne do kvality hry.
Existuje problém, který by byl u všech studentů obdobný?
Určité problémy se při výuce opakují, ale u každého studenta mají jinou příčinu. To, o čem jsem mluvil před chvílí, se v praxi potvrzuje velmi často – základem většiny obtíží bývá právě práce s dechem. Každý z nás je ale jiný – lišíme se tělesnou konstitucí, fyzickými dispozicemi, tvarem rtů, řešíme vhodnou velikost nátrubku i výběr nástroje. Svou roli hraje také psychika, a právě proto je individuální přístup při výuce naprostou nutností.
Vedle práce s dechem často řešíme také nátisk nebo techniku hry. Za nejdůležitější považuji správně odhalit příčinu problému a zvolit vhodný způsob jeho odstranění. Stejně důležité je ale studentovi vysvětlit, jak má dál pracovat a jak správně cvičit. Žádná rada sama o sobě nestačí – skutečný pokrok přináší až poctivá, každodenní a systematická práce.
Zmínil jste se o soutěžích. Vy sám jste na nich sbíral vavříny – Mnichov, Markneukirchen, Ženeva, na Pražském jaru jste zvítězil v roce 1987. Nyní jste předsedou Asociace mezinárodní interpretační soutěže žesťových nástrojů Žestě Brno, předsedou společnosti Hornoforum a jste zván do porot národních i mezinárodních soutěží pro lesní roh a komorní hudbu. Letos jste usedl v porotě soutěže Žestě Brno, která se koná jako bienále. V září se uskuteční Mezinárodní soutěž Leoše Janáčka, v níž přichází lesní roh na řadu pravidelně jednou za pět let. Rok 2026 je rokem lesního rohu a vy budete opět u toho. Jaké to je být dnes na druhé straně barikády a jak vzpomínáte na dobu, kdy jste sám soutěžil?
Soutěže jsem měl vždycky rád, bavily mě a baví mě dodnes. Samozřejmě každý chce uspět a získat ocenění, ale největší přínos soutěže vidím v samotné přípravě. Člověk musí pracovat mnohem intenzivněji – nastudovat náročný repertoár a získat jistotu při veřejném vystoupení. Ať už soutěž dopadne jakkoli, všechna tato práce mu zůstane. Je také dobré si uvědomit, že konkurz do orchestru je ve své podstatě soutěž. A pokud se hudebník nenaučí zvládat tlak a podat maximální výkon právě na soutěžích, jen těžko uspěje při konkurzu do špičkového orchestru.
Kdo si tohle uvědomí, ten vlastně neprohrává ani tehdy, když si neodveze žádnou cenu. Každá soutěž je cennou zkušeností. Neúspěch by člověka neměl odradit, ale motivovat k další práci. Důležité je pochopit, proč se něco nepovedlo, a příště přijít lépe připravený.
Vidím to i u řady dnešních špičkových hornistů. Mnozí z nich na začátku své kariéry neuspěli, vypadli třeba už v prvním kole nebo zažili zklamání z porážky. Právě tyto zkušenosti je ale přiměly pracovat ještě usilovněji, a nakonec je dovedly na vrchol.
Proto jsem přesvědčený, že kvalitní hudební vzdělávání stojí na třech vzájemně propojených zkušenostech – poctivém studiu, soutěžích a interpretačních kurzech. Studium vytváří pevné základy, soutěže prověřují připravenost a odolnost a interpretační kurzy přinášejí nové impulzy, inspiraci i možnost setkat se s různými pedagogickými přístupy.
Je soutěží pro lesní roh u nás dost?
Myslím, že situace není špatná. Ve srovnání s některými jinými dechovými nástroji má lesní roh soutěžních příležitostí poměrně dost a v podstatě každý rok se lze některé z nich zúčastnit. Samozřejmě to nelze srovnávat s klavírem nebo houslemi, kde je soutěží nesrovnatelně více.
Je to dáno samotnou povahou našeho nástroje. Většina hornistů směřuje především k orchestrální hře, která je pro náš obor přirozeným profesním uplatněním. To ale neznamená, že by sólová hra stála stranou. Naopak – existuje rozsáhlý a krásný repertoár pro lesní roh a řada předních orchestrálních hráčů se vedle své práce úspěšně věnuje i sólovému vystupování. Jsem rád, že se této oblasti stále věnuje velká pozornost.
Co jste nejraději hrál během své aktivní kariéry?
To je těžká otázka. Asi nedokážu vybrat jednu skladbu. Měl jsem to štěstí, že jsem během své kariéry mohl vystupovat jak sólově s orchestry, tak na recitálech s klavírem, a obě tyto podoby koncertování jsem měl stejně rád.
S orchestry jsem se nejčastěji vracel ke koncertům Wolfganga Amadea Mozarta, které tvoří základ hornového repertoáru. Velmi blízké mi byly také Concertino e moll, op. 45 Carla Marii von Webera, Koncerty č. 1 a 2 Es dur Richarda Strausse a samozřejmě Koncert pro lesní roh Jiřího Pauera. Mám velkou radost, že se právě o Pauerův koncert v posledních letech znovu zvyšuje zájem. Je to mimořádně kvalitní skladba a těší mě, že zazní také ve finále letošní Mezinárodní soutěže Leoše Janáčka. Věřím, že ji díky tomu objeví další mladí hornisté i posluchači.
Recitály s klavírem byly zase něčím úplně jiným. Dávaly mi větší svobodu při sestavování programů a možnost představit lesní roh v celé jeho barevnosti – od klasického a romantického repertoáru až po hudbu 20. století a soudobé české autory. Na komorní hře mě vždy nejvíc přitahoval dialog mezi lesním rohem a klavírem. Když si oba interpreti hudebně porozumí, vzniká na pódiu něco výjimečného.
Jako sólista jste vystupoval v celé Evropě i v Japonsku. Preferovali pořadatelé v různých zemích určité autory?
Ano, do určité míry to bylo znát. U koncertů s orchestrem si například v Japonsku publikum i pořadatelé nejčastěji přáli Mozartovy koncerty, zatímco v Německu byl velký zájem o Strausse a Webera. V dalších evropských zemích se poměrně často uváděl také Koncert pro lesní roh Jiřího Pauera.
U recitálů s klavírem byla dramaturgie zpravidla volnější, takže jsem mohl sestavovat programy, v nichž se přirozeně potkával světový i český repertoár. Potvrzovalo se mi, že česká hornová tvorba má vedle světových děl své pevné místo a u posluchačů se setkávala se stejným ohlasem.
Každá země měla své preference, ale společným jmenovatelem byla vždy kvalitní hudba a silný interpretační výkon.
Čím si vás lesní roh získal?
Lesní roh je podle mě jeden z nejkrásnějších hudebních nástrojů. Je nesmírně barevný a nabízí obrovskou škálu výrazových i technických možností. Už jako žák tehdejší Lidové školy umění jsem hrával na honech lovecké fanfáry. Když se zvuk lesního rohu rozezní v přírodě, nádherně se nese krajinou. Je to zážitek, který člověk jen tak nezapomene.
Stejně rád jsem ale hrál i v orchestru a postupně jsem objevoval bohatství hornového repertoáru. Právě jeho rozmanitost a možnosti, které tento nástroj nabízí, mě fascinují dodnes.
Jak vzpomínáte na své začátky?
Byly vlastně docela dobrodružné. Na lesní roh jsem totiž původně vůbec hrát nechtěl. Mým vysněným nástrojem byla trubka, protože na ni hrával tatínek. Doma jsem si ji půjčoval a zkoušel na ni hrát. Dokonce jsem se sám naučil stupnici C dur.
Jenže když mi bylo deset let a přišel jsem k přijímacím zkouškám do přerovské hudební školy, pan ředitel potřeboval do orchestru hornistu. Zeptal se mě, jestli bych nechtěl místo trubky hrát na lesní roh.
Nevěděl jsem, co odpovědět, a tak jsem prostě řekl: „Ano.“ Přinesl mi zvláštně zakroucený nástroj, který jsem do té doby vlastně ani neznal. Vzal jsem ho do ruky, nasadil nátrubek a úplně automaticky jsem začal mačkat ventily stejně, jako jsem to znal z trubky. A bez větších problémů jsem zahrál stupnici C dur. V té chvíli si mě lesní roh získal.
Poměrně brzy jsem začal sólově vystupovat s Přerovským symfonickým orchestrem, bylo mi asi dvanáct nebo třináct let. Začínal jsem na technicky jednodušších skladbách, což bylo dobře. U lesního rohu se totiž nevyplácí nic uspěchat. Je to nástroj, který vyžaduje čas, trpělivost a systematickou práci.
Dnes mám velkou radost z nové generace hornistů. Vidím, s jakým nasazením a odhodláním na sobě mladí lidé pracují. Mnozí účastníci jarní soutěže Žestě Brno jsou teď také na našich interpretačních kurzech. Hudbě věnují svůj volný čas, včetně prázdnin, a využívají každou příležitost, aby se posunuli dál. Získávají tak nejen cenné zkušenosti a širší rozhled, ale především si budují pevné základy pro svou další uměleckou dráhu. Právě jejich nadšení, pracovitost a chuť neustále se zlepšovat mi dělají největší radost.
Děkujeme za rozhovor!
Rozhovor s profesorem Jindřichem Petrášem o historii lesního rohu si můžete přečíst zde.
