Váš projekt Sandworks byl avizován jako triptych. Má přesně dané pořadí? Navazují na sebe témata jednotlivých částí?
Linet Andrea: Jsou to samostatná díla, ale jejich různé postupy, experimenty a objevy na sebe vzájemně působí, protože společným jmenovatelem je zkoumání přítomnosti a svobodné vůle.
Ueli Hirzel: Všechno to začalo bílým pískem. Když nás Marie pozvala, abychom prozkoumali nové prostory, respektive uvedli představení v Atriu a zamysleli se nad performancí v něm, připadalo nám naprosto nevhodné pokrýt podlahu černým baletizolem, abychom na něm pracovali s bílým pískem. Začali jsme s uměleckým výzkumem a ano, všechny části na sebe díky uměleckému procesu vzájemně působí. Jsou propojené.
Má černý písek ještě nějaký jiný význam nebo konotaci?
L. A.: Zpočátku to bylo opravdu kvůli prostoru a ve vztahu k němu. Pro mě černý písek pak přímo souvisí s mými kresbami uhlem – formou kaligrafie duše.
U. H.: O magii „Černé“ úplně mluvit nedovedu, ale přiznávám, že tato otázka ve mně zabírá stále více prostoru.
Dvě části vznikly přímo pro projekt Hub 800. Jak přímo probíhal tvůrčí proces a co vás inspirovalo nejvíce?
L. A.: Bílý prostor Atria nás přirozeně vedl k volbě černého písku. Ueli byl zpočátku trochu zmaten, než mě pozval ke spolupráci. Od té chvíle jsme se navzájem povzbuzovali k rozvíjení nejsilnějších prvků, zbavovali jsme se teatrálních gest a redukovali dílo na jeho podstatu, přičemž jsme zůstali věrní svým instinktům a přirozenému způsobu práce.
Mě osobně nejvíce inspirovala samotná svoboda pracovat bez předem určeného konkrétního tématu, která mi umožňovala nechat proces vést intuicí, spolu s low-tech a pomíjivou povahou vytváření stop v písku.
U. H.: Je to jedinečné místo, které bylo samo inspirací a vyžadovalo také jedinečný přístup. Experimentoval jsem s černým pískem. A nic z toho, co dříve fungovalo s bílým pískem, s ním najendou nefungovalo. Musel jsem tedy zvolit zcela nový přístup a objevil jsem nové, výrazné černé linie a tvary, které také navazovaly na linie a tvary samotného prostoru. Charakteristickými prvky v umění Linet jsou černé uhlové linie a expresivní pohyby, které odkazují na její praxi jako trapézistky (umělkyně na visuté hrazdě), a tak bylo nasnadě pozvat ji k společnému experimentování. Začal jsem ji pozorovat; stala se mou režisérkou. Tak jsme každý zvlášť našli svou cestu, jak žít a vyjádřit něco, co přesahuje slova.
Když mluvíte o liniích a tvarech, zámek Žďár je spojen se jménem slavného architekta Santiniho. Ten byl proslulý prací s různými geometrickými tvary, hvězdicemi, rotundami, elipsami… Ovlivnil vás jeho odkaz, a pokud ano, v čem?
L. A.: Největší vliv měla rotunda. Kruhové tvary jsou v naší tvorbě přítomny už mnoho let, a to jak vizuálně, tak prostorově, zejména prostřednictvím cirkusové manéže. Hvězda také evokuje sílu směřující z těla ven: záři, expanzi a energii.
U. H.: Santiniho architekturu jsem objevil až ve Žďáru, poté, co jsem viděl prostor Kulturně-kreativního centra. Bylo to vlastně neuvěřitelně dojemné, objevit v Santiniho díle tento divoký výraz tvarů, který je zároveň spojený se symetrií a geometrií. Něco z jeho vlivu se proměnilo v touhu po velkých gestech linií a neustále nových úhlech pohledu, divokých ve snaze o svobodu a vzepření se logice.
Pracujete s proměnlivostí a pomíjivostí jako motivy. Co pro vás znamenají?
L. A.: Pokud máte na mysli motivy jako opakující se myšlenky, pak jsou proměnlivost a pomíjivost pro toto dílo klíčové. Nic není neměnné; každý okamžik v sobě skrývá možnost proměny. Pokud myslíte navracející se vizuální formy, myslím, že i ty hrají důležitou roli. Poskytují dílu kotvu – výchozí bod, od kterého se věci mohou měnit, transformovat a být znovuobjevovány. Spíše než opakováním minulosti je každý návrat příležitostí k tomu, aby byla forma znovu vytvořena poněkud odlišným způsobem. Proces zůstává živý, neustále se vyvíjí a každá variace dílo prohlubuje.
U. H.: Moje (naše?) výzkumná pouť se týká přítomnosti. Nemůžeme uchopit, ovládat a zmrazit okamžik. Bolest z odchodu, ze zničení ustupuje zvědavosti na to, co nové se objeví na základech toho, co bylo, v neustálé proměně, a přesto pevně zakotvené, silné a pružné zároveň. Myšlenka ovládání a vlastnictví je osudová.
Je pro vás důležitá souměrnost? A její rozbíjení? Co to znamená?
L. A.: Symetrie přináší uspokojení. Její narušení, jako forma anarchie, je stejně uspokojující. Zajímá mě jak krása, tak anti-krása, rozšiřování možností a pružnosti našich představ ohledně toho, co je považováno za dobré, špatné, krásné nebo přijatelné. Narušení vytváří možnosti.
U. H.: Symetrie možná vyjadřuje touhu po rovnováze a harmonii. Vyjadřuje také touhu být předvídatelný? A zároveň touhu vymanit se? Vstoupit do chaosu a dotknout se svobody?
Do jaké míry je vaše performance improvizovaná a do jaké míry přesně daná? Pracujete s předem danými obrazy, motivy?
L. A.: U Ueliho ano, více než u mě. Existují určité klíčové pohyby, kterých si obzvláště ceníme. Stejně jako ty opakující se formy, o kterých jsem se zmínila dříve, nám poskytují kotvu, která kolem sebe umožňuje svobodu, riskování a improvizaci. Jejich pořadí není pevně dané – lze je zaměňovat, objevují se, když to přijde vhod, nebo někdy vůbec ne. Fungují spíše jako společný slovník než jako scénář.
U. H.: Pokud jde o performanci s bílým pískem (Sandworks: Sandscapes), obsahuje příběh s určitou strukturou. „Text“ se však neřídí předem napsaným scénářem. Často je část textu díla také reakcí na chování publika. Pohyby v písku nejsou nikdy stejné, i když existují některé základní motivy. Vždy je tu prostor pro improvizaci.
U performance s černým pískem (Sandworks: Black Sand, uvedeno první den v Atriu) existuje základní struktura, začátek a konec. Také určitý pořadí dané nástroji, které používám ke „kreslení“. Každý z nich nabízí jiné možnosti, které prozkoumávám během akce. „Kresby“ mohou být podobné, ale nikdy nejsou stejné.
Jak takové dílo vzniká? Má nějakou režijní knihu? Nebo scénosled?
L. A.: Neexistuje žádná režijní kniha ani pevně daný scénář. Pro mě je v této práci nejdůležitější přítomnost a intuice. Ueliho přístup zahrnuje o něco více plánování a struktury, ale pro nás oba zůstává práce natolik otevřená, že se každé představení může vyvíjet přímo v daném okamžiku.
U. H.: Žádný režijní scénář není, jde prostě o dělat, hrát, zkoušet a dívat se, být v bdělém stavu, pozorovat a improvizovat. Často se dostaneme k úžasným výsledkům a musíme si uvědomit, že je už NELZE nikdy reprodukovat. Musíme si je uchovat v sobě jako zkušenost. V okamžiku představení musíme věřit, že máme přístup ke všemu, co jsme zažili během nesčetných hodin experimentování. Strávili jsme spoustu času tím, že jsme prostě jen dělali.
Jde z vašeho pohledu více o díla výtvarná, nebo performativní?
L. A.: Za mne obojí a ve stejné míře. Vizuální a performativní stránka jsou pro nás neoddělitelné.
U. H.: Řekl bych, že spojují obojí, performer není hlavní postavou, pozornost se přesouvá od toho, kdo něco dělá, k obrazu a zpět: Je pak obojí rovnocenné?
V čem se tyto performance dotýkají podstaty cirkusového umění?
L. A.: Je přítomné v nás. Prožili jsme ho, takže naše gesta, zájmy, energie a nápady jsou s cirkusem hluboce propojeny. Velmi zásadní je také přítomnost kruhu odkazujícího na manéž. Naše těla stále nesou viditelné stopy naší fyzické praxe a zkušeností s publikem, avšak v rafinovanější, méně akrobatické či vzdušné podobě.
U. H.: Jak tomu rozumím já, tradiční cirkus před publikem předstíral, že umělec dokáže překonat omezení lidského těla. Artisté se chovali jako hrdinové, protože si mysleli, že publikum chce vidět hrdiny. Ve skutečnosti jsou cirkusoví umělci ve fyzické kondici, která jim umožňuje hrát si s živly, nebo ještě lépe, nechat živly, jako je gravitace, hrát si s nimi. Hra je zásadním prvkem života. Stejně jako je provazochodec unášen svým provazem a musí to přijmout tím, že je plně přítomný, tak i písek si se mnou hraje, když si já hraji s ním a s košťaty, a vyžaduje, abych byl při hře plně přítomný.
Ueli, dá se říci, že jste přešel od akrobacie k objektovému divadlu – písek je konec konců miniaturní, ale je to objekt. Jak tahle tranzice probíhala? Hledal jste záměrně nové výrazové prostředky, když tělo narazilo na svůj limit?
U. H.: Zatímco mi mé tělo klade stále větší fyzická omezení, přesouvám svoje zaměření čím dál více k hledání podstaty v jednoduchosti, v redukování. Stále více mě fascinuje „Prázdnota“ jako místo „Ničeho“, kde je možné všechno. Místo neznáma, které v sobě obsahuje všechny možnosti. Stát se ničím. Možná, že být ničím vám umožňuje být vším, a pokud jsem něčím, nemohu být ničím?
Proč vůbec písek, odkud přišla inspirace? Jaká je to reference?
U. H.: Začal jsem experimentovat s pískem jako scénografickým prvkem na jevišti. Jakmile jsem s tím začal, připadalo mi to, jako bych se vrátil do dětství, jako bych byl dítě v pískovišti. Nabízí nekonečné otázky a významy: hmatové vjemy, a jak, odkud a proč: najednou je to veliké, a dokonce se dozvíte, že písek je po vodě druhým nejdůležitějším materiálem na světě. Používá se k neomezenému množství účelů, a dokonce existují krádeže písku a jeho pašování. Říkáme, že je něco postaveno na písku, že je nemožné ho udržet v ruce, znamená i poušť i pláž a přechod od tvrdé skály k nejjemnějšímu prachu…
Linet, ve vaší tvorbě se prolíná výtvarné umění s pohybem, tělo jako nástroj tvorby, který má svůj hlas. Jaký je pro vás vztah mezi expresí a estetikou?
L. A.: Pro mě je na prvním místě výraz. Čím volnější je výraz, tím autentičtější je výsledné gesto. V malbě neustále přepracovávám povrch, abych uvolnila gesto, dokud nepůsobí přirozeně – jako čistá energie. Estetika přichází sama. Postupně se utváří z toho, co se děje, spíše než aby byla konstruována rozumem.
Co vás jako výtvarnici přivedlo k novému cirkusu?
L. A.: Byla to jeho živost a lidskost, které mi v mnoha případech v současném umění počátku 90. let trochu chyběly. Byla v tom také šamanská touha po fyzickém vzestupu, po dosažení vyšší formy duchovní existence a extáze.
Jak jste se dostali ke spolupráci na společném projektu? Budete v tom pokračovat?
L. A.: Ueli si všiml, že černý písek připomíná mou kresbu, a okamžitě v tom viděl potenciál pro propojení mých dřívějších zkušeností s performancí s pomíjivým, performativním procesem kreslení zapojujícím celé tělo. Ano, budeme spolu pokračovat, pokud se naskytnou příležitosti. Stále existuje spousta nových prostorů a možností, které můžeme prozkoumat.
U. H.: V tomto projektu nás dohromady svedl právě Žďár. A právě se chystáme dotknout něčeho neznámého, co v sobě skrývá obrovský potenciál k objevování, pokud se do toho ponoříme hlouběji. Pokud se nám naskytnou další příležitosti, rádi budeme pokračovat a rozvíjet se, ve vzájemné výměně s publikem.
Co je teď pro každého z vás hlavním tématem ve vaší tvorbě, co vás zajímá a fascinuje?
L. A.: Pro mě je nejzajímavější tvořit téměř z ničeho – v omezených prostorech a s minimem prostředků. Co se pak stane? Co je to ona potřeba vyjádřit se a odkud pramení? Přítomnost. Tvůrčí naplnění. Vnitřní svoboda. Tyto otázky jsou jádrem nového projektu, na kterém pracuji, s názvem Cell: Resistance and Revival, který zkoumá tvůrčí činnost ve vězeňských prostorech.
U. H.: Prozkoumat tento obrovský a nekonečný prostor Nicoty a neznáma, který v sobě obsahuje všechny možnosti a varianty, aniž by bylo nutné jej zafixovat do věčné podoby. Být spolu s publikem ve společně prožívaném čase, což umožňuje skutečnou vzájemnou komunikaci, která se dotýká něčeho, o čem jsme vždy věděli, že existuje, ale zapomněli jsme, jak se k tomu dostat.
