Zanedlouho začne devatenáctý ročník festivalu Dvořákova Praha. Můžete v kostce nastínit, na co se letos můžeme těšit?
Letošní ročník je programově velmi bohatý, ale kdybych měl vybrat několik jeho hlavních linií, určitě bych začal dvěma koncerty Filarmonica della Scala s Riccardem Chaillym, které festival 5. a 6. září 2026 otevřou. Hned první večer zazní Dvořákův Violoncellový koncert s Julií Hagen a Devátá symfonie „Z Nového světa“. Přijedou Vídeňští filharmonikové s Tuganem Sokhievem a Hilary Hahn, Tonhalle-Orchester Zürich s Paavem Järvim a Josefem Špačkem, Česká filharmonie se Semjonem Byčkovem a Yunchanem Limem. Festival uzavře Česká filharmonie pod taktovkou Elim Chan s Gilem Shahamem.
Vedle velkých symfonických koncertů je pro mě ale stejně důležitá komorní a písňová dramaturgie, koncertní provedení Dvořákova Jakobína, Concertino Praga, naše řada Bez kravaty nebo projekty určené mladým hudebníkům. Velkou osobností letošního ročníku bude Magdalena Kožená v roli rezidenční umělkyně festivalu, která se objeví v několika odlišných programech a vlastně i rolích. Právě pestrost jednotlivých pohledů na hudbu je pro mě možná nejvýstižnější charakteristikou letošního festivalu.
Pro publikum začne Dvořákova Praha až v září, její program však vzniká s předstihem několika let. Kdy jste začali připravovat letošní ročník a jak vznikal po dramaturgické stránce?
První úvahy vznikají opravdu několik let předem. V případě toho letošního je třeba podívat se někam ke sklonku roku 2023, kdy jsme si například definovali dlouhodobou spolupráci s Vídeňskými filharmoniky po skvělém festivalovém vystoupení tohoto orchestru s dirigentem Jakubem Hrůšou a klavíristou Igorem Levitem. Obecně se u velkých orchestrů a nejžádanějších sólistů běžně pohybujeme ve tří- až čtyřletém předstihu.
Snažíme se ale postupovat opačně, než že bychom nejprve získali volné termíny slavných jmen a následně z nich sestavovali program. Přemýšlíme, jaké příběhy chceme daným ročníkem vyprávět, která díla a osobnosti k sobě mají důvod patřit a co má konkrétní koncert přinést do celku festivalu. Samozřejmě pak nastoupí realita diářů, turné, repertoáru orchestru nebo požadavků agentur a původní představa se mnohokrát promění. Dramaturgie je tedy trochu zvláštní kombinací dlouhodobé koncepce, trpělivosti a schopnosti reagovat na příležitosti, které se objeví.
Letošní festival otevře Dvořákův Violoncellový koncert a Novosvětská symfonie, zahrají je milánská La Scala s Riccardem Chaillym a Julií Hagen. S jakým předstihem je nutné oslovit takto známé a vytížené hráče a orchestry?
I v tomto případě se pohybujeme v řádu několika let. Nestačí totiž najít termín orchestru. Musí se potkat kalendář orchestru, dirigenta, sólisty, festivalu i sálu. U zahajovacího koncertu se všechny tyto okolnosti podařilo spojit velmi šťastně. Je to dáno i skutečností, že Riccardo Chailly Dvořáka miluje. Vlastně jsem byl až překvapen, s jakým nadšením se tohoto programu ujal, protože velmi často jsme konfrontováni se skutečností, že u zahraničních těles a velkých dirigentských osobností naráží kombinace Dvořákova Violoncellového koncertu a Novosvětské paradoxně právě na přílišnou „popularitu“ těchto děl.
Dvořákova nejznámější díla ve Dvořákově síni na Dvořákově Praze, navíc za přítomnosti televizních kamer, znamenají obrovskou zodpovědnost a respekt vůči interpretační tradici. Takřka samozřejmým imperativem je přitom nabídnout osobitý výklad obou opusů. Navíc takto sestavený program je skutečně festivalovým projektem Dvořákovy Prahy, který zahraniční orchestr jen obtížně prosadí na dalších festivalech. Je to program na naši objednávku. A já oprávněně věřím, že v podání Filarmonica della Scala, Riccarda Chaillyho a Julia Hagen mohou obě Dvořákova díla dostat interpretační perspektivu, kterou v Praze neslýcháme každý den.
Jednou z nejmladších programových řad festivalu je Bez kravaty. Co si pod tímto názvem má posluchač představit? Zaznamenali jste nějaké ohlasy, případně větší zájem o festival širší veřejností?
Název je vlastně docela doslovný. Nechceme měnit hudbu ani snižovat její nároky, chceme změnit některé okolnosti, za nichž se s ní posluchač setkává. Klasická hudba si během desetiletí vytvořila řadu rituálů a konvencí, které mají svůj smysl, ale pro člověka, který do koncertního sálu běžně nechodí, mohou představovat zbytečnou bariéru.
Bez kravaty ale pracuje nejen s jiným prostředím a větší bezprostředností, někdy také překračuje žánrové hranice. Vycházíme přitom z jednoduché teze, že hudba je buď dobrá, nebo nekvalitní – a ta druhá by se poslouchat neměla. Letos je krásným příkladem setkání Brada Mehldaua a Kirilla Gersteina, dvou mimořádných hudebníků, u nichž přestává být příliš podstatné, kde přesně končí jazz a začíná klasická hudba, kdy je hudba zaznamenána notovým zápisem a kdy se z interpretů stávají autoři.
Ohlas nás těší především v tom, že na tyto koncerty skutečně přicházejí i lidé, kteří nejsou typickými návštěvníky klasických koncertů. Nechci z toho dělat sociologický závěr po jednom ročníku – letos je tato řada součástí festivalového programu teprve podruhé. Ale ukazuje se, že má smysl hledat různé cesty k publiku, aniž bychom přitom rezignovali na kvalitu samotného hudebního obsahu.
Koncertní řada Dvořák Collection letos již podruhé představí písňový projekt. Letos jej kurátorsky vede Magdalena Kožená. Proč jste se rozhodli věnovat písním dva ročníky po sobě? V čem Kožená navazuje (či nenavazuje) na loňskou koncepci Kateřiny Kněžíkové?
Píseň je podle mě jednou z nejintimnějších oblastí Dvořákovy tvorby a zároveň oblastí, která zůstává trochu ve stínu jeho symfonické a komorní hudby. Navíc je velmi rozsáhlá. Proto nám dávalo smysl nevnímat písňový projekt jako jednorázovou záležitost.
Zároveň jsme ale nechtěli opakovat loňský model. Princip Dvořák Collection spočívá právě v tom, že přizveme výraznou interpretační osobnost a dáme jí skutečný kurátorský prostor. Kateřina Kněžíková přinesla svůj pohled, Magdalena Kožená přináší jiný. Nejde tedy o pokračování ve smyslu druhého dílu stejného projektu. Společným jmenovatelem je Dvořák a píseň, ale osobnost interpreta zásadně ovlivňuje kontext, do kterého jeho hudbu zasadíme.
Dvořák Collection nemá být muzeálním katalogem Dvořákova díla, ale možností znovu se na známou i méně známou hudbu podívat očima mimořádných interpretů. Je to i rozdílný přístup od toho, s jakým jsme ke kompletnímu provedení Dvořákových smyčcových kvartetů přistoupili s kurátorem tehdy tříletého cyklu, kterým byl Pavel Haas Quartet. Magdalena Kožená navíc svou kurátorskou roli velmi organicky propojila s pozicí rezidenční umělkyně festivalu.
V řadě Opera in Concert letos zazní Dvořákův Jakobín pod taktovkou Tomáše Netopila. Jak jste vybrali právě tuto operu a proč ji uvádíte koncertně, nikoli scénicky?
Jakobín patří podle mě k Dvořákovým nejkrásnějším operám a je v něm vše, co dělá Dvořáka Dvořákem – lidskost, humor, lyrika, vztah k domovu i mimořádný cit pro hudební charakteristiku postav. Přitom mimo operní domy nemáme mnoho příležitostí slyšet toto dílo v soustředěné hudební podobě.
Dirigentovi tohoto projektu Tomáši Netopilovi jsem položil otázku, o které opeře by řekl, že znamenala definitivní zlom, kdy se z Dvořáka hledajícího svou operní hudební řeč stal Dvořák, autor velkých oper. A po chvilce přemýšlení Tomáš přisoudil tuto pozici právě Jakobínovi. V historii festivalu jsme provedli operní prvotiny Alfred a Král a uhlíř, uvedli jsme absolutní vrchol, tedy Rusalku v podání České filharmonie se Semjonem Byčkovem a Asmik Grigorian v hlavní roli. Nyní nastal čas podívat se do období tohoto „zlomu“.
Nechceme konkurovat operním divadlům a vytvářet poloscénické náhražky inscenací. Zajímá nás opera jako hudební dílo. Koncertní provedení paradoxně umožní posluchači soustředit se na věci, které při scénickém představení někdy ustoupí do pozadí – na orchestr, práci s hlasem, strukturu partitury a Dvořákovu mimořádnou schopnost hudebního vyprávění.
Finále Concertina Praga je součástí Dvořákovy Prahy od roku 2020. Projevilo se toto spojení na počtu a úrovni přihlášených hudebníků, jejich mezinárodním zastoupení nebo zájmu publika?
Byl bych opatrný s tvrzením, že lze toto propojení doložit počtem přihlášek. Concertino Praga má šedesátiletou historii a samo o sobě velmi silné mezinárodní jméno.
Za podstatnější považuji něco jiného. Spojením Českého rozhlasu a Dvořákovy Prahy se podařilo finalistům nabídnout prostředí skutečného profesionálního festivalu. Nejde jen o to vyhrát soutěž. Mladý hudebník vystoupí před festivalovým publikem, s profesionálním orchestrem, setkává se s významnými interprety a vstupuje do prostředí, ve kterém se může za několik let pohybovat jako profesionální umělec. To považuji za mimořádně důležité. Soutěž by podle mě neměla končit okamžikem vyhlášení výsledků. Její skutečný smysl se ukáže teprve tehdy, když dokáže mladému hudebníkovi pomoci udělat další krok.
A nejdůležitější je samozřejmě kvalita přihlášených soutěžících. To, že jsme svědky neskutečných výkonů těch nejmladších kandidátů, není na Concertinu Praga žádné novum. Listina laureátů je od samotného vzniku nabitá nejzvučnějšími jmény historie i současnosti: Sitkoveckij, Vogt, Kocsis, Faust, Tetzlaff, Rachlin, Baborák, Ardašev, Kahánek a mnoho dalších. To je historický závazek.
Naším úkolem je soutěž rozvíjet a nepřipustit, aby v současné explozi počtu soutěží po celém světě získala „tuctový“ charakter. A možná právě následná skutečná péče o laureáty a další talentované účastníky je něčím, co ji může jasně vymezit a zvýšit její atraktivitu tak, aby se jí účastnili skutečně nejslibnější z generace „náctiletých“ adeptů špičkového interpretačního umění.
Festival nově rozšiřujete také o podcast Bez osnovy, který sám moderujete. Co má jeho název vyjadřovat? Jak jej koncipujete?
Název docela přesně vystihuje to, co bych chtěl dělat. Nechci vést další rozhovory typu: Jaký máte vztah k Dvořákovi? Jak se vám líbí Praha? Co zahrajete večer na koncertě? Takové rozhovory vznikají kolem všech festivalů v nemalém množství, a i když mají samozřejmě své oprávněné místo, není to smyslem našeho nového podcastu.
Lidé, kteří k nám přijíždějí nebo s námi kontinuálně spolupracují, mají za sebou mimořádné životní zkušenosti, cestují po celém světě, setkávají se s různými kulturami, celý život pracují pod obrovským tlakem a zároveň přemýšlejí o věcech, které se hudby vůbec nemusejí bezprostředně týkat. Rozhovor může být monotematický, stejně jako se může dotknout širokého spektra zájmů hosta. Nějak začneme a někam v rozhovoru dojdeme. Je založený na vzájemné reakci. Možnou výhodou je, že jsem si sám jako klavírista prošel výraznou interpretační zkušeností v mezinárodním měřítku na velmi vysoké úrovni a znám prostředí i osobnosti v něm z více úhlů – jako kolega, posluchač, organizátor, a dokonce jako správce práv výkonných umělců.
Chci se ptát na hudbu, ale stejně tak na život, pochybnosti, společnost, věci, které člověka těší nebo znepokojují. A pokud na chvíli zapomeneme, že rozhovor vzniká kvůli hudebnímu festivalu, budu to považovat spíš za výhodu.
Na které koncerty z letošního programu festivalu se osobně těšíte nejvíce? Chodíte zpravidla na většinu vystoupení?
Na festivalu chodím prakticky na všechno, pokud mi v tom nezabrání nějaká povinnost, a právě proto je pro mě otázka na nejočekávanější koncert trochu nespravedlivá. Každý z těch projektů jsem pomáhal připravovat a ke každému mám nějaký vztah. A upřímně, pokud bych nebyl přesvědčen, že kterýkoli z předložených programů má ve festivalu své oprávněné místo, neodvážil bych se jej zařadit.
Samozřejmě jsem velmi zvědavý na oba koncerty La Scaly s Riccardem Chaillym, na Vídeňské filharmoniky s Hilary Hahn s mým milovaným Prokofjevem – tedy pardon, suitou z baletu Romeo a Julie. Ale také v sobě stále nezapřu klavíristu. Takže neminu koncert Yunchana Lima s Českou filharmonií a Semjonem Byčkovem ani recitál Rafała Blechacze s milovaným Chopinem. A možná největší očekávání mám od setkání Brada Mehldaua s Kirillem Gersteinem, protože tam opravdu nevím, co přesně se na pódiu stane – a to je napínavé a zároveň vzácné.
Během festivalu ale člověk v mé pozici koncert bohužel málokdy prožívá úplně jako běžný posluchač. Část hlavy pořád sleduje, jestli všechno funguje. O to cennější jsou chvíle, kdy na to během hudby skutečně zapomenu.
Dvořákova Praha příští rok oslaví dvacetiny. Chystáte k této příležitosti něco speciálního?
Ano, ale nechceme dvacátý ročník postavit na principu „je nám dvacet, proto musí být všechno větší – a dražší“. Nechci jubileum chápat především jako ohlížení za tím, co jsme za dvacet let udělali. Zajímavější je pro mě otázka, co z těch dvaceti let vyplývá pro dalších deset nebo dvacet.
Mění se publikum a způsob, jakým vnímáme hudbu a umění obecně. Hudební jazyk prochází svým přirozeným vývojem a mění se i prostředí, ve kterém žijeme, způsob komunikace a vzájemné sociální interakce. A ano, musím použít i slovo „trh“, pokud chceme oslovovat potenciální návštěvníky festivalových akcí, kteří nám v podobě vstupného, ale třeba i mecenášské podpory nebo partnerství pomáhají festival realizovat.
Pro mě je proto jubileum dialogem úžasné tradice s přítomností a zároveň pokusem odhadnout, kam bychom měli směřovat v budoucnosti. Přitom bychom neměli ztratit ze zřetele skutečnou estetickou a společenskou hodnotu umění, jeho etický, duševní i duchovní rozměr.
Celá dramaturgie je ale zatím předmětem jistého tajemství, které má být odhaleno ve správný čas a na správném místě. Takže vás poprosím o určitou míru trpělivosti. A doufám, že nemáte schopnost jasnozřivosti, protože program je samozřejmě připraven v úplnosti.
Vedle vedení festivalu stále vystupujete jako koncertní pianista. Jak se vám daří tyto činnosti časově skloubit dohromady?
Čím dál hůř. (smích) Vlastně jsem si dal určitou „veřejnou“ pauzu. Hraní je činnost, kterou nelze dělat mezi dvěma schůzkami. Klavír vyžaduje pravidelnost, soustředění a především čas, během kterého člověk řeší jen hudbu.
Špičkové interpretační umění má podle mě mnoho paralel s vrcholovým sportem. V nejintenzivnější části své pianistické kariéry jsem se pohyboval na vysoké mezinárodní úrovni, hrál jsem v koncertních sálech včetně Carnegie Hall, Festspielhausu v Salcburku nebo japonské Suntory Hall. Nahrál jsem dvacet alb, z nichž mnohá dodnes slýcháme v rádiích a jsou dostupná na Spotify. Ale stejně jako ve vrcholovém sportu potřebuje nejen hlava, ale i nástroj zvaný hrací aparát kontinuální péči, údržbu a rozvoj. A to vše má svou časovou dimenzi.
Řízení festivalu – stejně jako mé další aktivity – má bohužel zvláštní schopnost obsadit obrovský časový a mentální prostor, který mu nabídnete. Navíc se dobrovolně přímo konfrontuji se špičkovými výkony klavíristů, které zveme na festival. A to je nemilosrdné. Možná vůbec nejdůležitější ale je, že pokud mám jít na pódium, musí můj výkon být emotivní, obsažný a přínosný, musí být schopen dialogu s publikem na tvůrčí úrovni. Není nic horšího než zklamat autora, publikum i sebe sama.
Na druhou stranu bych se hraní nechtěl vzdát. Je pro mě důležité i pro práci dramaturga. Když člověk sám stojí na pódiu, má trochu jiný vztah k interpretům, k jejich potřebám, nervozitě i k tomu, co všechno předchází dvěma hodinám, které potom vidí publikum.
A je tu ještě jeden důvod. U klavíru jsem zase jenom muzikant. Neřeším rozpočty, smlouvy, marketing ani diáře orchestrů. To je pro mě velmi zdravá korekce. Takže chystám jistý „comeback“ – pokud to bude ovšem ještě někoho zajímat. (smích)
Letos jste se navíc stal prezidentem Asociace hudebních festivalů České republiky. Plánujete nějaké konkrétní změny?
Nechtěl bych přicházet s revolucí jen proto, že se změnil prezident Asociace. Máme mezi sebou festivaly s dlouhou historií, velmi rozdílnou dramaturgií, velikostí i způsobem fungování, a právě tato různorodost je podle mě její hodnotou.
Za důležité považuji především to, aby Asociace byla silným a věcným partnerem při jednání o podmínkách, v nichž hudební festivaly v České republice fungují. Má smysl více sdílet zkušenosti, pojmenovávat společné problémy a tam, kde je to možné, vystupovat společně. Festivaly si samozřejmě konkurují publikem, umělci i finančními prostředky, ale současně řeší řadu stejných věcí – financování, legislativu, dostupnost kulturní infrastruktury, práci s mladým publikem nebo mezinárodní spolupráci. A současná situace není pro takzvané živé umění vůbec jednoduchá.
Spíš než měnit Asociaci bych tedy chtěl posílit její praktický význam pro její členy a její schopnost srozumitelně formulovat, proč jsou profesionální hudební festivaly důležitou součástí kulturní infrastruktury země.
Kromě toho, mimo hudbu, se zajímáte o analogová auta. Můžete to přiblížit? Co vám tento koníček vnáší do života?
Jejda. Kdybych měl reagovat úplně bezprostředně, řekl bych: „Kdyby nebylo aut, kde já dnes mohl být, co všechno jsem mohl mít…“ (smích) Mám rád auta z doby, kdy mezi člověkem a strojem ještě nebylo tolik elektronických prostředníků. Nemusí být nutně rychlá ani mimořádně drahá. Baví mě mechanika, řízení, zvuk motoru a pocit, že auto po řidiči něco chce a zároveň mu dává poměrně bezprostřední odpověď.
Možná je v tom určitá podobnost s hudbou. Také u klavíru vzniká něco fyzického mezi člověkem a nástrojem a žádná technologie za vás nevyřeší, co chcete sdělit. U staršího auta navíc člověk musí respektovat jeho limity, trochu mu rozumět a věnovat mu pozornost.
To ale neznamená, že mě nebaví také auta nabitá po strop technikou – když tedy funguje, jak má. Sleduji vývoj mobility, snažím se pochopit její možnosti a vize. Pro mě ale není auto jen užitkovou záležitostí. Musí být o dialogu mezi řidičem a strojem. V momentě, kdy auto pojede samo a já do něj jen nasednu, abych se dopravil z bodu A do bodu B, půjdu raději na vlak. Taková konfigurace už není o vášni, ale o zbytečném tahání dvou tun materiálu s sebou bez jiného než čistě přepravního účelu. A o tom pro mě auto prostě není.
A pak je tu ještě mnohem prostší důvod: celý můj profesní život je založený na plánování několik let dopředu, diářích, termínech, rozpočtech a odpovědnosti za spoustu lidí. Když sednu do auta, které mě baví řídit, nemusím na nic z toho myslet. Zodpovědně se soustředím na řízení a povídám si s autem. Prostě jedu. A to je někdy docela příjemné.
Děkuji vám za podnětný a velmi oduševnělý rozhovor!
