Vodní řečiště bez konce
Jako by to ani nebyla náhoda, první představení, které jsem viděla poté, co jsem opustila žárem vysušené Česko – byla Choreografie vody. Choreography of Water je komorní inscenace rumunské provenience. Autorky Simona Deaconescu, Ioana Vreme Moser a Simina Oprescu si v ní pohrávají s pojmem tekutosti, v jeho reálně fyzické rovině, nikoliv té sociologické, protože se vztahují skutečně k vodě jako živlu a životodárnému skupenství. Zapomínáme totiž trochu, že jsme součástí přírody, i když se od ní tolik snažíme oddělit, a že naše těla jsou také z větší části tvořena vodou. Umělkyně si kladou otázku: „Jak by vypadala budoucnost, kdybychom vodu chápali také jako choreografickou sílu?“ Nechávají se tedy inspirovat jejím pohybem na scéně, kterou tvoří vodní oběhová soustava (ať už si v uzavřeném cyklu představujeme čistou vodu nebo krev), která vzniká soustavou tenkých průhledných hadiček obtáčejících malou scénu. Několikanásobné řečiště přechází přes krásně modelovanou skleněnou nádobu (možná srdce), voda v systému je poháněna skrytou jednotkou.
Performerky Laura Murariu, Silvia Brazzale a Chelsea Reichert v černých volných kalhotách a v různorodých, zlatě jiskřících topech, zřejmě používají také zvuková čidla, jež snímají vnitřní napětí vody ve třech nádobách a převádějí je do podoby rytmu a ruchů, které jsou součástí sound designu Siminy Oprescu. Čirá voda na jevišti působí jako krev v oběhu křivulí, tenké hadičky se vinou jako žíly a tepny, hudba je atmosférická. Po stránce pohybu není samozřejmě v kontextu tématu mnoho prostoru pro objevení nějakého nového principu, zajímavé je především výtvarné řešení a postupná manipulace s několika důmyslně vyfoukanými skleněnými předměty naplněnými zpola vodou.
V pohybu je základem zcela logicky vlna, kterou hned zkraje prožívá první interpretka skrze své tělo. Její ruce uchopují neviditelno, postupně střídá paže v rozmachu, ale neplave. Spolu s druhou tanečnicí se pak obě točí v kruhu s rukama stočenýma do spirály, takže připomínají dva vodní víry. Scéna se skrývá v přítmí, střídá se šero téměř s úplnou tmou. Třetí performerka se pak chápe rukama i ústy skleněného objektu, který má tvar jako motýl nebo možná klíč, ale vyluzuje zvuk píšťaly. Zatímco žena se skulpturou tančí, hvizd jakoby divokého ptáka nabývá čím dál větší naléhavosti a bouří sluch.
Sledujeme trojici také ve vztahu zřejmě lidském, jsou semknuté pažemi a hledající oporu, vždy zadržující tu, jež by mohla kvůli nebezpečně vychýlenému těžišti vyklouznout. Pomalu se blíží k publiku a jedna z nich pak také mění své pohyby z lidských ve zvířecí. Pohyb je přitom stále velmi pomalý a plynulý, stále přelévaný, v hudbě se sice objeví náznak rytmu, ale je nepravidelný. A voda v řečišti stále proudí. Dívky se jakoby přetahují a hrají si s těžišti, visí na sobě. Stáčejí a mění polohu „krevního řečiště“ vody. Manipulují s dalším velkým skleněným objektem, nejprve jedna, posléze dvě, velká složitá křivule má v sobě opět vodu, kterou je možné přelévat z jedné části do druhé, a tak s ní manipulují. Zvuková krajina pracuje s hlasem moře a hvizdu, není určité, zda některý ze zvuků nevychází přímo ze sochy. Třetí performerka v pozadí zpívá, znělý hlas je postupně reprodukován. Voda ze soch je postupně přelita do vodního oběhu, který stále pulzuje jako uzavřený okruh. Nejzajímavější je světelný design Mariuse Costache, kdy je většina reflektorů umístěna při zemi a směřuje horizontálně nebo do středu a vytváří poutavou stínohru. Ve výsledku spíše než o choreografii jde o kinetickou instalaci, která nám připomíná metaforickou i reálnou propojenost cyklů všeho, co má tekutý charakter nebo je složeno z vody.
Po nás potopa – a takhle to dopadá
Jedním z vrcholů festivalu je bezpochyby německá premiéra autorského tria (LA)HORDE a dvanácti tanečníků ze souboru Ballet national de Marseille, který tato trojice od roku 2019 umělecky vede. Inscenace Après moi, le déluge čili Po mně potopa podle autorů „zachycuje svět v krizi a prostřednictvím tance se zabývá společenskými obavami a vnitřními konflikty“. Tanečníci mají ztělesňovat napětí současné doby a představit tanec jako formu odporu a změny, Marine Brutti, Jonathan Debrouwer a Arthur Harel se „pokouší otevřít nové prostory představivosti, abychom společně porazili vnitřní i společenská monstra současnosti“.
Jak se jim to daří? Bylo velmi zvláštní zaexperimentovat si a podívat se na tvůrčí záměr a obsah až po představení. S čistou nezatíženou představivostí působila inscenace až mytologicky, což se ale ve výsledku vůbec nijak netříštilo se záměrem. Vyvstávají z ní zřetelně základní aspekty – rozložená a zmatená společnost, cesta časem do minulosti, střetání dvou oddělených světů, tanec jako zdroj energie, uzdravení a radosti. Jen závěrečný obraz pro mě zůstává stále neuchopitelný a obsahově nejasný. Inscenace je jako celek promyšlená a dráždivá, obsahuje i náznak falešného konce a dlouho svou nejednoznačností napíná divákovu zvědavost, co vlastně bude jejím obsahem. Střídání prostředí je zajištěno bez opony prostřednictvím scénografie (Julien Peissel), mobilní plochou, která tvoří pohyblivou horizontální hranici: tančit lze na ní i pod ní, podle toho, stává-li se podlahou nebo stropem.
Když se publikum usazuje na svá místa, může sledovat prolog – tanečníky za průsvitnou revuálkou, oblečené v civilu jako na ulici. Z dálky pronikají industriální zvuky a vzdálené ovace. Tanečníci však jen unaveně postávají, v předklonu, záklonu, pouští váhu, vyvěšují se pod tíhou únavy, klesají na kolena, na zemi. Postupně sílí hluk a v něm se objevuje rytmus či vlna, pravidelná. Zazní malinký úryvek moderní klavírní skladby a začíná představení – halasným potleskem. Na scéně probíhá klaněčka, my jsme zákulisí a díváme se na záda performerů, velkoformátová projekce ukazuje zaplněné divadelní hlediště.
Tanečníci se však nerozcházejí k odpočinku, ale dávají se do tance, jednoduchých skupinových variací založených na poskocích v radostném rytmu. Můžeme však postřehnout, že se pohybují pozpátku (což je velmi náročné na orientaci i fyzické principy), i projekce s diváky je film, který se odvíjí pozpátku, přitom světla jako by byla co chvíli zkratována. Nakonec vylamují velký oválný otvor v podlaze a postupně v něm mizí. Vznikl portál do jakéhosi alternativního světa – prvního z několika. Setmělo se. Jeden z tanečníků jako by hrál lovce a mířil na své kolegy, jiná tanečnice sejmula visící kameru a natáčí zblízka lehce pokřivené záběry ostatních. Zatímco na „reálné“ zemi se ještě tančí vesele na rockovou hudbu, v jámě se rozvíjejí groteskní obrazy, manipulace s těly, vidíme v projekci přenášené falešné úsměvy, tiky a třes, společnost šílí, tísní se v malém prostoru. Úsměvy se mění z šílenství až ve strach, těla v jednom chumlu, tu probleskne také latexová maska stáří. Hudba je teď minimalistická, ale její intenzita postupně vystřeluje z nuly na maximum. Nakonec se tanečníci pod obvodem eliptického otvoru dávají do běhu. Tím je uzavřeno podobenství současné společnosti.
Metafora nebo hyperrealismus?
Po náhlém třesku a vyzdvižení podlahy se objevuje další svět, který působí jako podsvětí nebo obraz, kde se střetávají mytické nebo metaforické postavy. Z oválného jezírka stoupá mlha, zatímco v něm polehávají dva muži a žena s maskami starých lidí na tváři. Zaznívá temná melodie, promlouvá čísi hlas, ale není zcela srozumitelný. Ve vodě je zřejmě utopená mladá žena, s níž trojice manipuluje, jako kdyby se chtěli zmocnit jejího těla coby potravy, možná z ní sají životodárnou energii. V naší mytologii by to mohli být vodníci. Připustíme-li metaforu, tak staré struktury, které vysály živý svět a zanechaly potomkům jen trosky. Skoro by v těch mrtvých tvářích mohl divák vidět politiky, kteří už dávno překročili věkovou hranici, v níž by mohli budovat svou budoucnost, protože ji už nemají, a tak s o to větším gustem a opojením vlastní mocí ničí budoucnost mladých…
Manipulace s tělem je technicky náročná, ačkoliv je tvarosloví zdánlivě civilní a neobřadné. Po špičkách přicházejí dvě postavy, snad nymfy s vlasy až na zem, působí jako ryzí anachronismus z romantického baletu, zřejmě pro větší znejistění diváka, na co se to vlastně dívá. Jejich pohyby ve vodě jsou synchronní, energické a i bez explicitního vyjádření boje je zřejmé, že si přišly pro utonulou ženu a nenechají ji ve spárech vodních bytostí. Jejich vlasy mohou být užity jako zbraně, na souši pak až akrobatická manipulace mrtvé vrací ženě život, je to až akrobatické. Zazní píseň a s ní pokyn: Wake up! Rozezvučí se tvrdé tóny elektrické kytary. Dívka se vrátila životu. S tím se také vrací zpět dolů podlaha/strop a s ní nastává dynamický tanec.
Pozoruhodná divoká pasáž patří opět celému tanečnímu souboru. Předpokládám, že ona rytmická hudba je techno nebo house, i tanec působí jednoduše, klubově nebo kmenově a rituálně (obojí má k sobě netušeně blízko), pracuje se skupinovou energií ravu. Křepčící dav udivuje a strhuje svou energií, i když choreograficky se tu zdánlivě nic zajímavého neděje, jádro scény je v energii. Vydělí se také dvojice tančící ve stroboskopických záblescích. Techno odeznělo, nastupují moderní perkuse, přidává se k nim opět zvuk elektrických kytar, rytmus vede dynamiku skupiny. Tančí se vpravo od otvoru, tanečníci vytvoří kruh na zemi, jejich nespoutané kreace ukotvené v taneční odnoži jumpstyle doprovází také sílící světlo na scéně, kulminují improvizované výskoky, duní rocková hudba a vše se zdá směřovat ke konci. Nasvědčují tomu i tři světla, jejichž rádius se rozevírá do pyramid, kdy se nakonec 8 postav v protisvětle blíží k forbíně. Odcházejí však a místo finále nastává změna světla, podlaha se opět bleskově zvedá znovu se vracíme do podzemí. V epilogu vidíme u fontány muže, jenž má jako rekvizitu připjatý ocas. Do jezírka shora setrvale dopadá voda jako déšť. Tanečník je zřejmě zvířetem, ale jsme v džungli? Není to pohled na apokalypsu světa, ze kterého zmizeli lidé a příroda začíná žít na troskách jejich paměti? Džungle možná pohltila svět lidí. Dva muže identifikujeme jako slony, další dvě postavy s maskami působí jako ptáci, možná mrchožrouti, supi. Třetí postava by mohla být želva, a další tanečnice zřejmě přichází na námluvy, možná jsou to šakalové. Výjev by mohl být zcela idylický, kdyby po něm nezůstala nezodpovězená otázka – kam se poděli lidé?
Myslím, že stojí za to ocitovat i to, co ještě k inscenaci uvádějí sami autoři, protože to nejlépe ilustruje místa jak dalece přesně se jim daří komunikovat své záměry. S přihlédnutím k tomu, že jistě rozsévají záměrně i místa nedourčenosti, kde má prostor fantazie diváků:
„Après moi, le déluge vzniká v bodě zlomu, v křehkém okamžiku, kdy se zdá, že svět ztrácí pevnou půdu pod nohama. Pod tíhou přetrvávajících krizí a kolektivního vyčerpání se těla hroutí a měknou; začínají se rozpadat ještě dříve, než představení vůbec začne.
Tanec se vydává proti proudu času a vrací se k tomu, co předcházelo katastrofě – ještě předtím, než nastala eroze a únava. Návrat však vyžaduje rozhodný čin: půda se rozestupuje, jeviště se trhá, otevírá se propast. Z této trhliny vystupují hybridní, monstrózní postavy, utvářené našimi společnými příběhy, naším mlčením a našimi obětmi.
V tomto podzemním prostoru tanečníci a tanečnice nově inscenují struktury, které formují náš svět: moc, odkaz a nadvládu, ale také možnost proměny. Scény se odvíjejí jako mikrorituály, v nichž péče může působit léčivě a zároveň omezujícím způsobem; v nichž se něha mění v kontrolu a pozornost v sobě nese skryté formy sledování.
V návaznosti na Room with a View a Age of Content tato inscenace rozšiřuje pokračující reflexi tance jako možnosti překročit dané narativy. Après moi, le déluge je kolektivní introspekce, sestup pod povrch každodenních gest a mocenských struktur. Inscenace se ptá, jak se díváme, jak projevujeme péči, jak předáváme dál – a jak bychom se mohli změnit.“
Nemyslím, že je zásadním hendikepem neznalost předchozích děl tohoto souboru, protože inscenace hovoří překvapivě zřetelně, i když je její jazyk vlastně velmi vrstevnatý a komplikovaný. Nebo je možná zbytečné v něm hledat větší metafory a můžeme se na ni dívat, jako kdyby to byl realistický popis. Nevím, ale rozhodně je provokativní a zapamatovatelná – a o to zřejmě tvůrcům jde, zanechat hodně silný dojem, i kdyby byl doprovázen pocity zmatení. Hru s divákem mám ráda, obzvlášť, když ze strany tvůrců dostává prostor pro vlastní interpretaci a když je mu dovoleno se trochu ztratit a hledat.
Výjezd autorky na festival Tanz im August se uskutečnil na základě podpory Národního institutu pro kulturu z programu na podporu krátkodobé mobility Go and See.
Tanz im August 2026 – Choreography of Water
19. srpna 2026, 20:00 hodin
Berlín, HAU 3
Realizační tým
Choreografie & dramaturgie: Simona Deaconescu
Zvukové objekty s tekutinou: Ioana Vreme Moser
Hudba a zvuk: Simina Oprescu
Účinkující: Laura Murariu, Silvia Brazzale, Chelsea Reichert
Umělecká asistence: Georgia Elza Măciuceanu
Sklárna: Adrian Sistem
Zvukové objekty elektronické: Dorian Largen
Světelný design: Marius Costache
Technické vedení: Hermina Stanciulescu
Technické řízení výroby (HAU): Han Gudenau
Jevištní technika (HAU): Mohammad Naseri, Şenol Şentürk
Světelná režie (HAU): Fabian Boldt, Arno Truschinski, Maxi Richter
Zvuková režie (HAU): Frieder Naumann
Kostýmní výtvarníci*ce (Tanz im August): Lili Hillerich, Svenja Dübbert
Tanz im August 2026 – Après moi, le déluge
20. srpna 2026, 20:00 hodin
Berlin, Haus der berliner Festspiele
Realizační tým
Koncept & režie: (LA)HORDE – Marine Brutti, Jonathan Debrouwer, Arthur Harel
Spoluautoři a účinkující: Nina Auerbach, Isaïa Badaoui, Alida Bergakker, Arno Brys, Isla Clarke, Pierpaolo Cosentino, Titouan Crozier, João De Castro Franca, Nathan Gombert, Jonatan Myhre Jørgensen, Yoshiko Kinoshita, Dana Pajarillaga, Kevin Pajarillaga, Aya Sato, Gabriella Sibeko, Eden Solomon, Elena Valls Garcia, Luca Völkel, Layne Paradis Willis, Lung Ssu Yen (Wechselnde Besetzung)
Choreografie: (LA)HORDE in ve spolupráci s tanečnicemi a tanečníky a baletními mistry Ballet national de Marseille
Umělecká spolupráce – choreografie: Valentina Pace, Jacquelyn Elder, Angel Martinez Hernandez, Julien Monty
Externí poradce: Alain Damasio
Scénografie: (LA)HORDE, Julien Peissel
Technika jevištní výstavby: Hervé Cherblanc
technický poradce: Rémi d’Apolito, Julien Parra, Sébastien Mathé
Umělecká asistence: Nadia El Hakim
Hudební kompozice: Pierre Aviat
Světelný design: Eric Wurtz
Spolupráce na světelném designu: Gaspard Juan
Kostýmy: Salomé Poloudenny & (LA)HORDE
Tvorba kostýmů: Salomé Poloudenny mit Assistenz von Sandra Pomponio und Agathe Palthey
Tvorba scény: Werkstätten der Comédie de Genève, Sud Side les ateliers, scénografové divadla Comédie de Genève: Yannick Bouchex, Hugo Bertrand, Balthazar Boisseau, Janju Bozon, Wondimu Bussy, poděkování Yves Frohle a Pierre Olympieff
Dekorace: Osman El Hakim, Sandrine Boutin, Myriam Valet, Cristian Zurita
Design těla kamery: Marius Perraud
Projekce na pozadí: Felix Keslassy
Speciální efekty: CLSFX Atelier 69
Prostorový zvuk: Mélodie Souquet
Technická režie: Rémi d’Apolito
Koordinace intimních scén: Julie De Bohan – ICIE
Poradenství v oblasti akrobacie: Nin Khelifa
Hlasový trénink: Melody Louledjian
