Fascinace ptačí říší v odměřené formě
Tanz im August není národní platforma, k vidění jsou na něm produkce z různých koutů světa. Lenio Kaklea je mi povědomé jméno, ale podle inscenace Les Oiseaux (fr. ptáci) bych ji byla nepoznala. Její jinou inscenaci Chemical Joy jsme totiž mohli před asi dvěma lety vidět na Divadelní Floře, to šlo ovšem o sondu do života mládeže oddávající se požitkům, snům a virtuální realitě (a také jsme tehdy přinesli rozhovor s jednou z tanečnic onoho projektu), což ale nemůže být vzdálenější produkci, kterou pozval berlínský festival.
V inscenaci Les Oiseaux chce nabídnout pohled na svět z perspektivy ptačí říše. Na scéně tančí sedm postav s kostýmy i pohybovým materiálem napůl lidským a napůl animálním, ve zvukové krajině zní hlasy ptáků stejně tak jako pop music. Můžeme v ní vidět snahu o sblížení těchto světů a upozornění na to, že rozdíly mezi námi nejsou tak velké, abychom si mohli dovolit zapomenout, že žijeme stále na téže planetě. Tím se dílo také pojí k tématu, které není sice přímo vyslovené, ale z programu čiší.
Otázkou samozřejmě vždy je, jak se množství inspirací a referencí nakonec odrazí ve výsledném tvaru. Nápodoba, mimeze, práce se zvířecími charaktery je tenký led, protože kultury všech civilizací provází odnepaměti, od rituálů přirozených společností až po křesťanskou symboliku, kde je Duch Svatý zobrazován jako holubice. Choreografka navíc v závěru představení na scénu přivádí i „umělého ptáka“, dron. A ten má v dnešní době úplně jiné konotace – nebo ji snad určuje jen geografická poloha divákovy domoviny, kdo ví… Choreografka sama však podle vlastních doprovodných slov sleduje tu základní významovou linku, to, co pták jako živočich symbolizuje kulturně. „Překročit romantický pohled na ptáky a obrátit se k jejich temnějším rozměrům“ je však podle mě u této pohybově i akcí poměrně krotké inscenace až příliš odvážné tvrzení. Žádná velká temnota publikum nečeká a ani zásadní podobenství. I když se volně inspiruje Aristofanovými Ptáky jako stále platnou metaforou hledání ideální společnosti. Pohrává si také s otázkou hybridity bytostí, které sledujeme, vytváření síly kolektivního tělesa a individuálního výboje, ale to vše už je tak nějakou přirozenou součástí sdíleného archivu témat současného tance.
„V době, která je poznamenána ekologickým kolapsem, rostoucí nedůvěrou vůči vědě, nastupujícím populismem a válkou, se choreografie stává možností, jak tyto napětí zhmotnit. Místo toho, aby bylo manifestem, otevírá toto představení prostor pro prožívání, v němž může publikum nově nahlížet na komplexnost vlastních těl i živého světa. Jeviště se tak stává zároveň prostorem představení i místem kolektivního vnímání – kde tiše vznikají nové formy intimity mezi těly a identitami,“ píše.
Z ptačí perspektivy
Diváky vítá prosvětlená scéna, jejíž horizont připomíná východ slunce nebo červánky soumraku. Hned první postava štíhlého tanečníka je bytostí na pomezí člověka a zvířete. Jeho pečlivá práce s vlnou v hrudi a s rameny, to, jak hýbe rukama a jak se staccatově pohybuje jeho hrdlo svědčí o detailní analýze světa zvířecích letců. Jeho pohyb je zadržovaný, výchozím principem je mimeze. Přicházejí však další hrdinové, některé postavy mají na kostýmech i peří, pestré oděvy jsou ovšem různorodě lidské a postavy se promenují s elegancí modelů. Zatím nezní ptačí hlasy, ale elektronická hudba, z níž se vydělují jednotlivé tóny, má osmdesátkový nádech. Skupina se rozděluje na dvě dvojice a trojici a postavy se jednoduchými poskoky pohybují po scéně. Ano ptáci na zemi nejsou úplně elegantní. Chování tanečníků je ale zároveň veskrze lidské, je patrné, že se nesnaží opeřence vyloženě hrát. Zachovávají si vlastní… koketerii i radost z pohybu prostorem.
Když se atmosféra ztiší a ženy významně mrkají očima, působí jako ptačí samičky lákající ke stavbě hnízda. Ve zvukové krajině se rozlehnou dopadající kapky, řasy se chvějí, hrudníky se viditelně zvedají při zrychleném dýchání. Pózy, záklony, rytmus se dere zpět, tančí skupina i samostatná žena, pak dvě skupiny a přichází nový rytmus, tempo se zrychluje. Poskoky jsou v podstatě jemné varianty couppé a sissonů, pravidelné změny orientace v prostoru provázejí přitom stálé vazby. Nový rytmus přináší větší dynamiku skoků, něco na způsob menších jeté do strany a malých pas de chats. Rytmus je ovšem velmi taneční a zdá se mi až nevyužitý, protože postavy nezapojují horní polovinu těla.
Rocková kytara je vystřídána hlasy ptáků. Jsme svědky tance dvou mužů, do něhož se vkrádá i určitá smyslnost, duet je ale sice kontaktní, leč soustředěný na formu. Jedna z žen pak spustí na scénu hrazdu, na niž se první z tanečníků zavěsí, zatímco druhý odchází a horizont zezelená. Artista na bidýlku. Na nich přece sedají ptáčci v klecích, ne? Je to vlastně obraz domestikovaného opeřence, ale také velmi dobrá a čistě prováděná akrobatická variace, performer pomalu mění pozice, s velkou jistotou. V projekci se mihl jakýsi poetický text, ale vrací se také ženy – tentokrát dostávají prostor pohyby boků a rukou, které se chvílemi mění i v křídla. Hudba se zřejmě napojila v orientálním zřídle fantazie. Vrací se také ostatní tanečníci, jejich pohyby jsou nyní animální, nelidské, ale jen na nějaký čas, pak se synchronizují, opakují se motivy záklonu a zazní opět taneční hudba. Poskoky a gesta jsou opět jasně strukturované, jak v první, tak i v této části představení se mi ale zdá pohyb příliš omezovaný. Jako kdyby se choreografie odvíjela spíš od nějaké struktury z tréninku inspirovaného Cunninghamem a soustředěného na orientaci ve změnách směru v prostoru, než od současného tvarosloví, které skýtá tolik svobody a volnosti (a tu nabízí právě ptačí říše, či ne?).
Nakonec se objeví dron s kamerou. Tanečníci, kteří už v průběhu performance mimovolně přišli o část kostýmů, odkládají další svršky, nebo naopak přinášejí nové doplňky. Jedna z performerek nasadila troje brýle a korunku ze zlatých perutí. Kamera napojená na projekci mě mírně mate, neboť se zdá, že obraz se objevuje dříve než akce samotná, takže je předtočený, protože jinak by se měl naopak zpozdit. Ve všem dění je to však ale jedno, jde tu přece o onu „ptačí perspektivu“. Nakonec divák sleduje v projekci oči jedné z dívek, které jako by jej lákaly do jejich společenství. Přes náročnost prostorových změn se mi zdá inscenace pohybově nevytěžená, redukovaná na prostředky starší postmoderny, i když se možná jen snaží záměrně vyhnout pohybovým klišé a představit říši hybridních ptako-lidských bytostí z nečekaného úhlu. Nepřebije ale dojem, který před nimi zanechal soubor z Marseille.
Balada o podsvětí bez úniku
Jak byla jemná a přívětivě odlehčená tato inscenace, tak apokalyptičtí Hornfuckers portugalské tanečnice a choreografky Diany Niepce s sebou berou diváky přímo do pekla. Přináší obraz z postapokalyptického světa, kde nic jisté ani bezpečné. Performerstvo je různorodé, co do vzhledu i „abilities“, ale v intenzitě performance si divák ani nestačí rozdílů nebo případných jejich fyzických znevýhodnění všímat. Jako první zaujme velká plošina připevněná řetězy k lávkám, působící jako vor (plocha má dezén jako beton, ale je jistě odpružená). Diváky vítá zadrhávající hlas a pomalé výhružné údery perkusí. Začíná se… Performeři, kteří vcházejí, nebo se spíše plíží na scénu, mají akrobatické postroje, které zavěšují na statických lanech na tazích. Ve vývěsu pouštějí váhu, stále s nohama na zemi. Není to nebezpečná pozice, spíš jen odevzdání se gravitaci. Trochu jako dekorace na vánočním stromečku… Dunění se však rozléhá, jako kdyby vyvěralo z hlubin Khazad-dûm, i vzduch se třese. První diváci začínají šustit sáčky se špunty do uší… Tím ale neztlumí vibrace.
Těla už jen nevisí, stáčejí se v kontrakcích, a co chvíli udeří některou svou částí o zem. Ruchy a chvění rozptylují mysl, ale už cítíme rytmus. Multikanálový zvuk obchází kolem dokola hlediště, systém je technicky skvěle kalibrován. Performeři se svými trhavými pohyby připomínají mouchy v pavučině. Zatmívá se, zlaté čtverce světel na horizontu sálají do očí, postavy se houpají na lanech v téměř líné nečinnosti, když zazní akord zřejmě elektrických varhan, akord zla. Světla se střídavě tlumí a zase sílí, čtyřčtvrteční rytmus také sílí a slábne jako pulz, těla visí, pak krouží kolem své osy. Jejich siluety jsou obkresleny protisvětlem. Sílí noise a stále slyšíme i zvuk elektrických kytar.
Rytmus se mění v dunění, elektronické echo sílí. Změna zní jako vítr. Někdo leží, někdo stojí, visí, odpojují se postupně od riggingu. Hlavy zakloněné, pády v běhu tvrdě na zem. A pak třes těl a dunění bubnů. Postavy působí jako omámené, otrávené, v křeči. Přicházejí dva muži v černém, zatímco se prám na jednom rohu zvedá. Nejsou to riggeři, jen začnou protáčet dva velké řetězy na kladce, aby vytvořili živý rachot kovu. Postavy leží a sunou se k prámu, nasouvají se na něj, v jednu chvíli jako by výjev připomněl slavný obraz Vor Medúzy, ale performeři hned pokleknou a couvají ke vztyčené šikmé ploše. Rytmus utišuje, noise se mění. Dva muži zase rozeznívají řetězy, zdvižená stěna se ještě více napřimuje, svítí jedna řada průvanů zleva. Ti, kdo nalehli na stěnu a snaží se pozpátku vyšplhat k jejímu vrcholku, sklouzávají zpět, nemohou se udržet. Marná snaha, křeč nekřeč, hemžení touhy po úniku je bezvýchodné. Seskládají se za sebou jako tělo členovce. Rozsvítí se i druhé průvany, aby ozářily tu marnost. Jediná tanečnice visí nahoře, udržela se. Znovu rachotí řetězy, než i poslední padne. Vzadu se ale vzdouvá pyramida z lidských těl. Jeden z mužů vylézá po ní zezadu na hranu plošiny, přehoupne se dopředu a sklouzne, pak se objeví další a další. Proč se vracejí ze strany, kudy chtěli původně uniknout? Je to jako zhmotnění ztráty rozumu.
Rytmus zrychluje a s ním se i čím dál rychleji mění scény a pohybové kvality, postavy se plazí udolané zmarem, jsou nasvíceny zlatým seskupením reflektorů zprava (škoda, že nemají Svobodovu rampu, tady by posloužila). Nový rychlý rytmus přináší jen další šílenství, hudba a noise kulminují, hluk už skutečně připomíná troubení. Asi polnice posledního soudu? Riggeři připínají plošinu v dalších místech, postupně se její stupeň vyrovnává v plochu, na které se chvíli pohybuje performerka. Zmizel rytmus. Zní řetězy a skřeky performerů. V zadním protisvětle se plošina sklápí dopředu a dolů. Echo doznívá, světlo pálí do očí. Byl to pohled do blázince nebo do pekla. Extrémní a intenzivní. Performery a jejich nasazení obdivuji. Jen mi mírně uniká, proč jsem se na to vlastně měla dívat…
Tanz im August 2026 – Lenio Kaklea: Les Oiseaux
21. srpna 2026, 20:00 hodin
Hau 2, Berlín
Realizační tým
Choreografie a režie: Lenio Kaklea
Spoluautoři a účinkující: Nefeli Asteriou, Liza Baliasnaja, Amanda Barrio Charmelo, Luisa Heilbron, Dimitri Mytilinaios, Raoul Riva, Jaeger Wilkinson
Text: Lou Forster podle Les Guérilleres od Monique Wittigové a Les Chimères od Gérarda de Nervala
Zvuk a technická režie: Eric Yvelin
Scénografie: Clio Boboti
Asistentka scénografie: Angeliki Vassilopoulou-Kampitsi
Výprava: Angeliki Baltsaki
Světelný design: Jean-Marc Ségalen
Kostýmy: Olivier Mulin
Vědecký dohled: Thierry Aubin
Trénink na hrazdě: Christina Sougioultzi
Administrativa a vedoucí produkce: Olivier Poujol
Technický vedoucí produkce (HAU): Bernhard Linde
Jevištní technika (HAU): Michael Bauer, Sujin Choi, Jachya Freeth, Jan Hoffmann, Dominik Stillfried
Světla (HAU): Maxi Richter, Leo Schneidermann, Claes Schwennen, Max Wegner, Sebastian Zamponi, Marc Zeuske
Videotechnika (HAU): Noam Gorbat
Zvuková technika (HAU): Rozenn Lièvre
Kostýmní výtvarníci (Tanz im August): Gabi Bartels
Tanz im August 2026: Diana Niepce: Hornfuckers
22. srpna 2026, 18:00 hodin
Radialsystem, Berlín
Realizační tým
Umělecká vedoucí: Diana Niepce
Performeři: Ana de Oliveira e Silva, Baxi Ostrowski, Daniel Seabra, Inês Cóias, Izabel Nejur, Margarida Montenÿ, Marta Cardoso
Asistenti režie: Lucas Damiani, Batata
Asistentka choreografie: Ana Sofia Leite
Poradce dramaturgie: Rui Catalão
Umělecké poradenství: Batata, Chiara Bersani, Diana Anselmo, Maurícia Barreira Neves, Silvana Ivaldi, Teresa Silva
Scénografie: Eric da Costa
Hudba: Gonçalo Alegria
Světelný design: Leticia Skrycky
Kostýmy: Silvana Ivaldi
Vedoucí produkce: Joana Costa Santos
Riggeři: Margarida Ralha, Roger Madureira
Rigging: Evil Angels Rigging
Technické vedení: Roger Madureira
Osvětlovací technika: Hélio Pereira
Technický tým Radialsystem
Péče o kostýmy (Tanz im August): Lilli Hillerich
