Gesto o mnoha významech: když umění varuje
Podivný pár z Baltu – to je litevská tvůrkyně Agnietė Lisičkinaitė a její běloruský protějšek Igor Shugaleev, kteří společně vytvořili působivé pohybové divadlo, které se zabývá otázkou občanské odpovědnosti v čase politických krizí a nebezpečných diktatur. CLAP & SLAP pracuje umně s vážnou i humornou polohou, jejich pravidelné střídání dodává inscenaci pravidelný rytmus a jistou nepředvídatelnost, znejistění pro diváka, který ji vidí poprvé. Nálady se střídají a v pravou chvíli se ironie prolne se silným symbolem a mrazivým svědectvím. Dílo je částečně autobiografické, byť pracuje s nadsázkou. Agnietė Lisičkinaitėje umělkyně a aktivistka, která v choreografii zkoumá především význam a sílu gesta a věří, že choreografie je formou aktivismu, má sílu komunikovat i měnit. S Igorem Shugaleevem začala spolupracovat, když byli upozorněni, že sdílejí podobné tvůrčí principy, jež by mohli spojit. Igor je však Bělorus, a to v Pobaltí, které je v první linii na hranici rozpínavého Ruska, znamená politicky mnoho.
Umělci inscenují na jevišti ideový spor. Oba jsou aktivisté a demokraté, Shugaleev se účastnil skutečně protestů a uprchl z rodné země. Kdyby se vrátil, nepochybně by byl zatčen a uvězněn. Lisičkinaitė už byla také zadržena za výtržnost při protestech ve své vlastní zemi před běloruskou ambasádou, a jako jiní umělci už nespolupracuje s nikým, kdo mluví rusky. Dělají oba dost? O tom se rozvíjí dialog, který vedou zprostředkovaně jejich hlasy, zatímco performeři na sebe na jevišti pozorně hledí. Inscenace nehledá odpovědi, protože na některé otázky skutečně neexistují, to ale neznamená, že je nemáme pokládat. Člověk je myslící tvor a dilema je součástí myšlení každého zdravého jednotlivce.
Dramaturgie jako sinusoida – smát se, nebo bát se?
Vše ale začíná nenápadně a humorně: sledujeme je v dialogu na videu, kde kdesi v zákulisí divadla svačí západní fast food a přitom se baví o svých národních jídlech. Odkud pocházejí které „národní“ pokrmy, kdo je vymyslel jako první – a jestli jídlo, které fyzicky vypadá stejně, ale v každém jazyce má jiný název, skutečně stejné je. Může mít národní identitu? Od toho je jen krůček k mnohem političtějšímu sporu. Oba performeři, oblečeni podobně jako děti za doby normalizace do školního tělocviku (všechny reference jsou tady důležité) nejprve stojí u hliníkového mantinelu, který na demonstracích rozděluje znesvářené skupiny nebo protestující od pořádkových jednotek. Je to jen jedna rekvizita, ale může je oddělovat jako nepropustná hranice, jako mříž, ale může se stát také žebříkem – podle způsobu použití. V Berlíně tato konotace vystupuje na povrch, ve Vilniusu, kde jsem viděla performanci poprvé, zase diváky vystřelila ze židlí závěrečná pasáž se zpěvem hymen, v každém kulturním kontextu rezonuje něco jiného.
V mluveném dialogu z reproduktoru se jedná o otázku osobní zodpovědnosti za činy celého národa, společnosti. V tomto hraném sporu Lisičkinaitė chce po svém uměleckém partnerovi, aby připustil pocit zodpovědnosti za Bělorusko jako celek, za to že dopustili Lukašenkův režim a stávají se pootevřenými dveřmi do Evropy. Choreografka z Litvy cítí strach z blížící se války, běloruský tanečník zase ví, jaké to je mít strach před policií a zažít represivní zásah na vlastní kůži. A převzít kolektivní vinu či zodpovědnost odmítá. Kdo udělal víc, kdo je statečnější, kdo má větší rezervy v tom, co může dělat teď? Jejich spor je neřešitelný, takže ústí do pohybové akce a jednoho silného gesta. Kde je možné energii vybít i najít.
I to však začíná jako žert – jako instruktáž, jak správně tleskat. Publikum se příliš nezdráhá a začne si hrát s rytmem, jako kdybychom byli ve školce. Idyla však končí, protože performeři obracejí sílu sami proti sobě. Mohlo by to být body percussion, ale desítky opakujících se úderů už jsou sebezraňování. Je to gesto, rituál, zkouška, a také budování dvousečné odolnosti. Když se budete zraňovat dost dlouho, zvyknete si. Tak jako si zvyknete na zužující se smyčku nesvobody nebo na stále přítomný strach z konfliktu a přestanete si uvědomovat, že to v pořádku rozhodně není. Performeři se dívají do očí sobě navzájem, ale pak se obracejí k publiku. V tu chvíli využívají onu proměnlivou dramaturgii nálad, protože místo extrémního vystupňování sebeoběti začnou být vyzývaví a svádiví. Ani to, že se začne hrát hit Gasolina není náhoda. Protože nafta je nad zlato a také se dozvíme, že tanečnicin otec jí má pro případ války pětisetlitrovou zásobu. Žádná diskotéka, zase pád do reality.
A tak to pokračuje dál. Diváci se nechají roztleskat do hravé nálady, a performeři se začnou do rytmu pohlavkovat. A je zajímavé poslouchat nejvytrvalejší diváky, kteří snad v rozpacích, ale stabilně udržují tenhle rytmus. Potlesk a facku od sebe opravdu dělí jen kontext. A tihle dva mají skutečně schopnost diváctvo „probrat“, aby si kladlo nepříjemné otázky: Dělám dost? Dělám vůbec něco? Mám zásady? Umím se jich držet? „Vezmeš si mě za muže? Máš krásný pas.“ To by mohlo znít vtipně, kdyby to neřekl někdo, kdo se nesmí vrátit do své vlasti. Závěr, v němž oba performeři zpívají, žena národní hymnu a muž hymnu protestního běloruského hnutí, je opět silný, ne jen díky pozoruhodnému souzvuku dvou naprosto odlišných harmonických struktur. Představení se odehrálo 22. srpna. Den předtím jsme si my Češi připomněli výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy. Všechno do sebe zapadá. Vidíme spirálu dějin vracejících se ke stejným momentům a umělce stojící před stejnými dilematy. Jsou před ně stavěni i občané, ale jak se zachovají? Pomůže umění lidí, jako jsou Agnietė Lisičkinaitė a Igor Shugaleev, ustát lidem jejich rozhodnutí?
Slunce v mlze a ozvuky taneční moderny
24. srpna proběhla premiéra polské choreografky Kasii Wolińské Phoenix.Sun. Její sólo pojednává o „destrukci, obnově a proměně“, jak napovídá metafora fénixe, provází ji živě generovaná elektronická hudba (skladatel Heinali) a projekce na dvou protilehlých plátnech (Denis Kozerawski). Festivalová premiéra byla situována do kostela s protilehlým usazením publika, umělkyně se tak mohla pohybovat v blízkém kontaktu s diváky po obou stranách. Hlavní inspirací jí bylo dílo sochaře Władysława Hasiora a obecně využití očistné síly ohně. Proklamace „Tančící tělo na jevišti, propojené živou hudbou a obrazem, neustále koluje mezi zrodem a rozpadáním. Dílo, které povstává z popela těch, kteří byli zničeni, a rodí se v plamenech, zve diváky, aby upřeli pohled do ohně a vyvolali v sobě krásu, hrůzu i proměnu.“ Je dosti odvážná. Sólo je silně zakořeněné v estetice moderního tance. Pohybové vzorce v určitých chvílích navozují dojem rituálu a i opakování některých vazeb a pohyb po obvodu hlediště evokuje určitou cykličnost, ale motiv ohně je zřejmě v referencích, které zůstávají skryté pro ty, kdo výtvarný inspirační zdroj neznají. Choreografie působí jako opakující se snaha vymanit a povznést z únavy nebo pocitu tíhy, což spíše rezonuje s tématem klimatického žalu.
Vysoká strop kostela s topil v mlze, jako kdyby vůbec neměl střechu. Dvě protisvětla se ukázala být svazky projekčních paprsků, na zemi sedící žena s rukou přes oči a posléze přes ústa připomínající vytesaný náhrobek. Výchozí situace je melancholická a tíživá, žena se vzpírá o předloktí do záklonu, ale pak vyčerpaná ulehá na zem, vtělení osamělosti a ztracení. Když se zvedá, její pohled ale směřuje vzhůru, sama připomíná sochu. Nabírá sílu a vzduch se rozechvívá lehkým dunivým zvukem, zadní světla rámují postavu v záklonu a s hlavou mezi pažemi. Zlaté světlo se rozprostírá vysoko horizontálně a mění se v projekci na plátno u vchodu: v na ní stoupá zřejmě slunce, pak se záběr mění ve zlatou barvu ve vodě.
Zatím performerka vstává, s pohledem na zem, opět si zakrývá tvář, pracuje s gesty, jež připomínají očistu, přijímání nějaké substance shora, projekce je abstraktní a trochu tříští pozornost. Postupně se mění v konkrétní dotáčky – dravec, zlatý prach, lebka prehistorického zvířete, pak srpek měsíce. Také záběry na poušť a mračna písku. Moře a mračna. Zkamenělina zubů, vycpaný pták, dřevěný vyřezávaný Kristus… Zřejmě jde o směs záběrů z přírody a z jakéhosi muzea, aby autorka ukázala rozpětí času.
Tanečnice zatím z kostýmu odloží sukni a udeří s ní několikrát o zem, vrací se ke gestům rituálního charakteru, je to jako jakési omývání. Elektronické zvuky doprovázejí zrychlení gestikulace, předklony a pohyb vedený švihem. Žena v prostoru postupuje vpřed a vzad, nakročením nebo naskočením, evokuje odhodlání, ale vždy je tu i chůze zpět. Běh jako na kuráž. Elektronický zvuk se ustaluje v jeden tón či akord, žena opakuje delší pohybovou sekvenci s doskokem na zem do kleku. Zračí se v ní únava i odhodlání. Světlo zezelená, v hudbě jako by zněl starý nástroj podobný šalmaji. Tanečnice postupuje v kruhu kolem publika a zastavuje se s jednou sekvencí. Kroužení a poskoky pokračují. Projekce se opět mění v abstrakci, barevná kolečka a body, které se vzdalují až do jednolité nazlátlé plochy, nohy tanečnice mění směr dříve než trup, několikrát se zablýskne ve světlech, zazní hromobití a žena postupuje po kolenou. Pracuje v přízemních pozicích, se skluzy a převal, otočky na kolenou, je to dynamická vazba, pracuje i s pády, ale trochu jako by byla tréninková… Stříbřité fosilie rostlin v projekci odvádí pozornost. Choreografie se dynamizuje a zrychluje, intervaly rytmu zpomalují a ruchy sílí. Pokud nesledujeme tanečnici, v projekci se zobrazují záběry z letadla na zemi a mraky z ptačí perspektivy, v projekci se objeví také živý pták. Tanečnice se pomalu přetáčí do kleku a sedu, vláčnějšími pohyby, vstává do záklonu, přes kontrakci, do předklonu a znavena vstává, překonává tíhu. Pohled na pole a louky nahrazuje mrak jako z výbuchu. Žena klečí, pak za vysoké hladiny ruchů odejde a publikum už jen střídavě sleduje projekční plochy, na nichž pokračuje animace: šedý a bílý kruh na bílém a šedém pozadí. Hmota a antihmota? Blíží se a zvětšují, jejich povrch je složený z tisíců bodů, a najednou se ukazuje, že obě sféry jsou stejné, jen na jiném pozadí se lišily optickým trikem. Mohli bychom to vnímat jako setkání zdánlivé rozdílnosti ve společné harmonii, jako apel na sjednocení a dospění ke společné podstatě. Akorát z toho, minimálně v projekci, nevyplývá spojení s mýtem o fénixovi.
Film působí spíše jako lineární vizuální cesta, která namátkou ukazuje historii přírody, současnost, krajinu a celou zemi a vyznívá jako apel k její ochraně. Překvapivé je, jak modernisticky zakořeněná je samotná choreografie, není to přímo formalismus, ale určitým způsobem je konzervativní. Překvapivá je volba projekčních ploch, a zároveň rozesazení publika mimo přímý zorný úhel na ně, může to být záměrné tříštění pozornosti? Atmosféra inscenace je zároveň hutná díky elektronické hudbě a světelnému designu pracujícímu s barevnými odstíny ve stále přítomné mlze, skutečně by se zde mohl odehrát magický rituál znovuzrození, ale musel by být čitelnější.
Tanz im August 2026 – Agnietė Lisičkinaitė & Igor Shugaleev: CLAP & SLAP
22. srpna 2026, 20:00 hodin
Radialsystem, Berlín
Realizační tým:
Koncept & Choreografie: Agnietė Lisičkinaitė & Igor Shugaleev
Performance: Agnietė Lisičkinaite, Igor Shugaleev
Hudba: Agne Matulevičiūtė
Scénografie: Oles Makukhin
Dramaturgie: Bush Hartshorn
Poradce režie: Olga Lapina
Světelný design: Povilas Laurinaitis
Technický tým radialsystem
Tanz im August 2026 – Kasia Wolińska: Phoenix.Sun
24. srpna 2026, 20:00 hodin
St. Elisabeth-Kirche, Berlín
Realizační tým
Koncept, choreografie, performance: Kasia Wolińska
Skladatel, živá hudba: Heinali
Videoprojekce: Denis Kozerawski
Dramaturgie: Jette Büchsenschütz
Poradce choreografie: Jasna L. Vinovrški
Kostýmy: Ewa Wolińska, Kasia Wolińska
Světelný design: Hanna Kritten Tangsoo
Produkční management: Zuza Kubiak, Madla Zelenková, Kasia Wolińska
Management turné: Zuza Kubiak
Technický vedoucí (St. Elisabeth-Kirche): Maxime Castanier
Organizační management (St. Elisabeth-Kirche): Quirin Obermaier
Jevištní technika (HAU): Sabine Krien, Jörg Fischer, Michael Bauer, Dominik Stillfried
Světla (HAU): Boris Meier, Sebastian Zamponi, Arno Truschinksi, Ulrich Kellermann
Videotechnika (HAU): Marius Bratoveanu, Bodo Gottschalk
Zvuková technika (HAU): Xavier Perrone
Kostýmní dohled (Tanz im August): Lili Hillerich
