Čert a Káča v Olomouci: Zdařilý start sezony plný energie a humoru

Čert a Káča je jedním z českých operních titulů, které se na domácí jeviště pravidelně vracejí – a z dobrého důvodu. Hudebně kvalitní a dějově zajímavé dílo s výraznými postavami a značným komickým potenciálem může při zdařilém inscenačním uchopení oslovit publikum všech generací. Letos navíc uplynulo 180 let od prvního vydání stejnojmenné pohádky Boženy Němcové, která vyšla tiskem roku 1846 ve sbírce Národní báchorky a pověsti. Výročí literární předlohy, kterou Adolf Wenig upravil pro operní libreto, dodává olomoucké premiéře symbolický rozměr.

Jak tedy inscenační tým pod vedením Dominika Beneše Dvořákovu operu uchopil? Beneš ponechal příběhu pohádkový rámec a zvolil pojetí v zásadě tradiční, přesto však svěží. Stručně by se dalo charakterizovat jako statický rámec naplněný dynamickým jevištním děním. Scénografie Dany Haklové je úsporná a ustupuje spíše do pozadí. Výraznější objekty jsou zavěšeny nad scénou, takže neubírají místo účinkujícím. Kulisy se během představení proměňují jen minimálně; nejvýraznější kontrast mezi světem lidí a peklem vytváří světelný design, který přitom zůstává střídmý a nenásilný.

Jeviště přesto nepůsobí pustě. V řadě výstupů je zaplňuje početný sbor a ani komornější scény na zámku nezůstávají bez pohybu: prostor zkrácený do hloubky zabydlují tanečníci v rolích dvořanů. Na jevišti a občas i v hledišti se téměř stále něco děje. O to silněji vynikne okamžik, kdy se čas zastaví a peklo odhalí svůj plán s kněžnou a správcem. Díky této hybnosti je inscenace vizuálně poutavá; pohyb navíc organicky vyrůstá z Dvořákovy hudby a využívá její rytmickou energii. Tato koncepce má však také jeden problematický důsledek: hluk, který při některých výstupech vytvářejí především tanečníci. Snaha nahradit němou pantomimu živým a slyšitelným ohlasem na jevištní dění je sama o sobě zajímavá, místy však ruch zesílil natolik, že překrýval hudbu. Nenarušoval sice celkový tok představení, byla však škoda, že v něm některé hudební detaily zanikaly.

Hudební nastudování Petra Šumníka působilo velmi pečlivě. Orchestr podal s výjimkou několika drobných zaváhání vyrovnaný výkon a podpořil celkovou atmosféru díla. Zvláště některé pasáže ve forte zaujaly pěkným, plným zvukem. Velkou pochvalu si zaslouží operní sbor vedený Michaelem Dvořákem. Zněl kompaktně, zpíval intonačně čistě a s výbornou srozumitelností textu. Stejně přesvědčivě se uplatnil herecky: sboristé přirozeně reagovali na jevištní dění a byli jeho aktivní součástí. Jejich přítomnost tak měla hudební i divadelní váhu a patřila k silnějším stránkám večera. Drobná výhrada směřuje k režijnímu rozhodnutí rozmístit sbor v závěru po stranách hlediště. Jeho zpěv zůstal čistý, pro diváky na krajích řad však mohl nástup plnou silou z bezprostřední blízkosti znamenat menší zvukový šok. Záměr přiblížit dění publiku zde získal až příliš doslovnou podobu.

Nejvýraznější protagonistkou byla jednoznačně Anna Moriová v roli Káči. Na scénu doslova vletěla a její projev zpočátku působil poněkud přemotivovaně, brzy se však usadil a pěvkyně dostala řadu příležitostí získat si diváky. Její Káča byla spíše oprsklá, svéhlavá a rozesmátá než vysloveně zlá. Špatných vlastností jí zůstalo dost na to, aby jí člověk bezvýhradně nefandil, v mnohém s ní však mohl sympatizovat. Pěvecky podala kvalitní výkon, uplatnila příjemnou, nevtíravou, lehce medovou barvu hlasu a téměř po celou dobu jí bylo výborně rozumět.

Srozumitelnost přitom v této inscenaci získala zvláštní význam. Divadlo nevyužilo titulkovací zařízení, a publikum se tak muselo spolehnout na zřetelnou výslovnost pěvců a čitelnost jejich hereckého projevu.

Pěveckou přesností a dobrou srozumitelností zaujal také Daniel Kfelíř v roli čerta Marbuela. Jeho téměř dobrácký zjev dodával postavě nečekanou podobu: tento čert působil vlastně tak trochu jako chudák, přestože v hlase po slabosti nebylo ani stopy. Pevný tón a sytá barva jako by občas vyprávěly jiný příběh než jeho tvář a oči. Na tento kontrast si divák musel chvíli zvykat, postupně v něm však mohl najít půvab i náznak Marbuelovy nešťastné tragiky.

Raman Hasymau v roli ovčáka Jirky vynikl především velmi jistým zpěvem. Jirka je sice pro děj zásadní, poskytuje však svému představiteli méně příležitostí k výraznější charakterizaci než ostatní hlavní postavy. V tomto provedení zůstává především kladným hrdinou v mléčně bílém rouše.

Lucifer Petra Urbánka naproti tomu působil poněkud nevýrazně, možná i vinou nápadného výtvarného pojetí jeho postavy. Kostýmy a líčení většiny postav přirozeně zapadaly do estetiky inscenace; svéhlavá Káča se z ní vyčleňovala v souladu se svou povahou. Luciferovo výrazné líčení však působilo přehnaně. Kostým mu sice dodával mohutnost, celková stylizace ale jako by oslabovala jeho autoritu. Nezdá se však, že by to způsobily pěvecké či herecké možnosti představitele.

Nevděčnou úlohu měla Helena Beránková jako kněžna, kterou olomoucká režie zapojuje do dění v němých výstupech, zatímco pěvecky se dostává ke slovu až ve třetím jednání. O jejím zacházení s poddanými a rozmařilém životě se v původním libretu dozvídáme především z vyprávění ostatních postav. Režie proto vložila do předeher prvního a třetího jednání pantomimické výstupy kněžny a tanečníků v rolích zpustlých dvořanů. Zpřítomňuje tak její provinění a vytváří východisko pro pozdější proměnu. Beránková si s těmito hereckými úkoly poradila dobře a i díky režijnímu řešení byl příběh kněžny celkem srozumitelný. Přechod od rozmařilého života k lítosti však ve třetím jednání působil příliš náhle. Inscenace zde naráží i na samotnou stavbu díla, v němž kněžna již při svém prvním pěveckém výstupu reflektuje vlastní provinění. Přesvědčivější odstínění tohoto přechodu by přesto třetímu jednání prospělo.

Samostatnou zmínku si zaslouží také tanečníci, kteří byli přirozeně začleněnou součástí představení. Choreografie Sylvie Belákové dobře zapadala do jednotlivých situací a výrazně se uplatnila zejména v pekelném tanci v druhém jednání. Pět tanečních párů dokázalo jeviště zaplnit nápaditým pohybem a vytvořit divokou, dramatickou atmosféru. Tanečníci se svými výstupy viditelně bavili a jejich nasazení bohatě vyvážilo nevelký počet.

Olomoucký Čert a Káča je zdařilým vstupem do nové sezony. Inscenace funguje hudebně i divadelně a její přitažlivost spočívá především v souhře jednotlivých složek, živosti a humoru. Má tak dobré předpoklady stát se titulem, ke kterému se diváci budou rádi vracet – ať už za jiným obsazením, nebo znovu za tím, které si oblíbili.

Antonín Dvořák: Čert a Káča
4. září 2026, 19:00 hodin
Moravské divadlo Olomouc, Velký sál, Olomouc

Inscenační tým
Hudební nastudování, dirigent: Petr Šumník
Asistent dirigenta: František Křepela
Sbormistr: Michael Dvořák

Režie: Dominik Beneš
Asistentka režie: Bára Erben
Dramaturgie: Miroslav Král
Choreografie: Sylvia Beláková
Scéna a kostýmy: Dana Haklová
Hudební příprava: Milada Jedličková, Lucie Kaucká

Inspicient: Dana Krajevskaja
Nápověda: Bára Erben

Účinkující
Ovčák Jirka – Raman Hasymau
Káča – Anna Moriová
Její máma – Magda Málková
Čert Marbuel – Daniel Kfelíř
Lucifer – Petr Urbánek
Čert Vrátný – Martin Štolba
Čert Strážce – Radim Šimeček
Kněžna – Helena Beránková
Komorná – Nikol Novotná
Správce Maršálek – Martin Štolba
Hospodský – Petr Martínek

Orchestr, sbor a balet Moravského divadla Olomouc
Baletní studio při Moravském divadle Olomouc

Aneta Tkačenko Peterová