Těsně před oficiálním zahájením své sté sezony se Symfonický orchestr Českého rozhlasu představil na mezinárodním hudebním festivalu Dvořákova Praha s programem, který ukázal, že sto let nemusí znamenat stáří, ale naopak mládí – energii, lehkost a výhled do budoucnosti. V tom si orchestr notoval se svým novým šéfdirigentem Eliasem Grandym. Jedno z hlavních dramaturgických těžišť koncertu přitom leželo v prvních desetiletích 20. století, tedy v době, kdy těleso vzniklo. Dramaturgicky vydařený program otevřelo Debussyho Preludium k Faunovu odpoledni jako pomyslný protipól závěrečného Ravelova Bolera. Obě díla tak vytvořila rám francouzské hudební moderny, do něhož přirozeně zapadly jak světová premiéra Dvojkoncertu pro housle, violoncello a orchestr Jana Kučery, tak Symfonie č. 1, op. 50 pražského rodáka Erwina Schulhoffa.
Elias Grandy naladil posluchače
Už v Debussyho Preludiu k Faunovu odpoledni se ukázala jedna z hlavních předností večera: kultivovaný a přirozeně plynoucí zvuk orchestru. Elias Grandy nikam nespěchal a nechal hudbu rozvíjet se klidně a rozvážně, zatímco se jednotlivé nástrojové barvy do sebe přirozeně vpíjely. Hudba si tak udržovala horizontální plynulost – dlouhý, téměř nepřerušený tah, pouze občas oživený temperamentnějším vzedmutím. Nové melodické impulzy proto nevytvářely ostré předěly, ale jen jemně čeřily zvukový proud. Právě zde bylo patrné, jak inteligentně Grandy dávkuje jednotlivé hudební podněty a vede pozornost posluchače – nejen uvnitř jedné skladby, ale, jak potvrdil další průběh, i napříč celým večerem. Faunovo odpoledne tak nejen otevřelo koncert, ale zároveň naladilo posluchače na následující soudobé dílo Jana Kučery.
Neokázalý výkon sólistů
Na takto připravenou zvukovou půdu navázala světová premiéra Dvojkoncertu pro housle, violoncello a orchestr Jana Kučery. Jak před provedením vysvětlil sám autor, skladbu nepojal jako tradiční koncert, v němž se sólisté vymezují proti velké orchestrální mase, ale jako dialog dvou sólových nástrojů, zatímco orchestr vytváří především jejich zvukové pozadí. Nejde ani o programní dílo s jasně popsatelnou inspirací, ale spíše o abstraktní hudbu vyrůstající z pohybu a vzájemného působení sólových partů. Daniel Matejča a Sakura Toba tuto představu přesvědčivě naplnili: jejich hlasy spolu komunikovaly, reagovaly na sebe a společně vytvářely melodický obraz, z něhož přirozeně vystupovaly i v plněji instrumentovaných místech. V celkovém rozložení sil Kučera respektoval tradiční třívěté schéma rychlá–pomalá–rychlá: první věta po pomalém úvodu přešla do Allegra, druhá zůstala pomalá a třetí se vrátila k rychlému tempu.
Po jediném poslechu by bylo unáhlené určovat podrobný formální plán díla. V první větě však bylo zřetelné střídání bloků kontrastních rytmických a barevných ploch, zvláště ve vztahu smyčců a rozmanitě využitých bicích nástrojů. Hudba se neopírala o snadno čitelné harmonické body: kdykoli se začal rýsovat ucelenější melodický oblouk nebo emocionální náboj, vzápětí jej rozrušily disonance a citlivé tóny. Vznikal tak nejen dojem neustálého pohybu, ale také neklid až mírný posluchačský diskomfort z trvalé neuzavřenosti. Právě v něm však hudba dávala největší smysl, protože nepůsobil jako nahodilý jev, nýbrž jako zřetelný kompoziční záměr. První věta nakonec doplynula k lehkému, téměř rozvernému pizzicatu. Druhá věta, ukolébavka, přinesla souvislejší atmosférickou plochu vytvářenou orchestrem, nad níž si sólisté předávali křehkou a zpěvnou melodii. Ani ta nebyla jednoznačně libozvučná, její obrysy však byly zřetelnější než v první větě. Hudební proud se místy dotkl měkce znějícího souzvuku, který se vzápětí opět rozplynul v disonancích. Věta tak balancovala mezi melodickou líbivostí a téměř epickým rozmachem na jedné straně a modernistickou zvukovou dráždivostí na straně druhé. Pohybovala se na hranici, za níž by neurčitost mohla narušit přehlednost hudby, tuto hranici však nepřekročila – pouze ji soustavně atakovala, a právě tím působila dráždivě a nejednoznačně.
Finální věta měla rondový charakter a přinesla rychlé virtuózní pasáže obou sólistů, které orchestr doprovázel s mimořádnou jistotou. Uprostřed se však objevil skutečný valčík s krásnou, lehce dramatickou, téměř libozvučnou a přitom stále moderně zabarvenou melodikou. Jeho odlehčený charakter podtrhoval rytmický model „těžká–lehká–ticho, těžká–lehká–lehká“. Ticho na třetí době první figury nepatrně vychylovalo pravidelný valčíkový krok, dodávalo mu osobitost a bránilo hudbě sklouznout k přílišné líbivosti. Následovala společná kadence houslí a violoncella naplněná flažolety, glissandy a intervalovými běhy. Matejča s Tobou v ní podali technicky přesvědčivý, ale zároveň neokázalý výkon, který nesměřoval k samoúčelnému předvádění virtuozity. Kadence rychle přešla do krátkého orchestrálního finále završeného tremolem vystupňovaným do fortissima. Publikum premiéru odměnilo bouřlivým a zcela zaslouženým potleskem. K sólistům, kteří při děkovačce působili stejně skromně jako během svého výkonu, se na pódiu připojil také autor. Teprve další provedení ukážou, nakolik výslednou zvukovou podobu určuje samotná partitura a nakolik ji formovalo toto mimořádně přesvědčivé první nastudování.
Schulhoff promyšlený do nejmenších detailů
Po přestávce se pozornost obrátila zpět k orchestru v Schulhoffově Symfonii č. 1. Bylo zřejmé, že Elias Grandy má k této hudbě blízko: v jejím průběhu jako by pookřál, uvolnil se a jeho gesta získala větší pohybovou šíři. Orchestr na něj reagoval s mimořádnou citlivostí. Dirigent měl skladbu promyšlenou do nejmenších detailů, zároveň však její výraz nesvazoval. Velký orchestrální zvuk dokázal vystavět tak, aby posluchače nepřehlcoval, zatímco nižší dynamika si uchovala zřetelnost a napětí. Výborně zvolená tempa nechávala vyniknout Schulhoffovu originální hudební řeč. Grandy přesvědčivě pracoval také s momentem překvapení. Nepracoval s jediným modelem crescenda a decrescenda, ale jednotlivým gradačním křivkám dával rozdílný průběh i charakter. Zvlášť působivé byly okamžiky, kdy fráze vygradovala k forte, od něhož se téměř odrazila a vzápětí se stáhla zpět do piana. Všechny hudební efekty díky tomu působily uvěřitelně a šťavnatě, aniž by skladbu zatížily nebo banalizovaly. Jediným vyrušením bylo, když se v jedné z tichých pasáží současně ozvalo výrazné zašustění papíru při otáčení stran not. Šlo ale spíše o drobnost. Výkon orchestru jinak vyvolal velmi příznivou odezvu, byť si svou kvalitou zasloužil snad ještě bouřlivější potlesk.
Poslední takty měly téměř fyzickou sílu
Závěrečné Ravelovo Bolero bylo očekávanou, ale pro výroční večer příhodnou volbou. Ve skladbě se v sólových výstupech představuje velká část nástrojového obsazení, a orchestr tak může téměř demonstrativně ukázat kvalitu svých jednotlivých hráčů. Grandy se držel zpočátku velmi při zemi, čímž si ponechal dostatek prostoru pro pozdější gradaci a současně nechal vyniknout individuální nástrojovou barevnost, na jejíchž proměnách celá skladba stojí. Jednotlivé nástupy přirozeně vplouvaly a opět se vytrácely, s počátky a konci frází provedenými skutečně ze ztracena do ztracena. Vynikaly sólové hlasy napříč orchestrem, smyčcové plochy i soustředěná práce bicí sekce, která po celou skladbu neochvějně udržovala rytmický motor. O to silněji v závěru zapůsobilo náhlé přitvrzení zvuku, zdůraznění jednotlivých dob a sforzata, stále pevně ukotvená v přesně udržovaném tempu. Teprve v poslední fázi se přidalo zrychlení, jehož účinek byl díky předchozí zdrženlivosti mimořádně intenzivní. Grandy ještě umocnil závěr náhlým zpomalením před posledním vzedmutím – accelerandem a crescendem do fortissima. Výborné načasování dodalo posledním taktům téměř fyzickou sílu. Právě tyto pečlivě připravené detaily učinily z notoricky známé skladby strhující finále, po němž následovala zasloužená ovace vestoje. Nešlo přitom jen o zdvořilostní gesto výročního publika: nadšení posluchačů bylo bezprostřední a nepřehlédnutelné.
Koncert tím získal dva vrcholy. Prvním byla již zmíněná světová premiéra díla objednaného festivalem, uvedená za osobní účasti autora a se silnými výkony houslisty Daniela Matejči a violoncellistky Sakury Toby. Další vrchol přinesla druhá polovina koncertu, v níž zazněla díla vzniklá v době kolem založení samotného orchestru: Schulhoffova symfonie z let 1924–1925 a Ravelovo Bolero z roku 1928. Zjednodušeně by se dalo říci, že koncert spojil ozvěnu doby vzniku orchestru se současností, do níž těleso vstupuje ve své sté sezoně.
Dvořákova Praha: Koncert ke 100. výročí vzniku Symfonického orchestru Českého rozhlasu
15. září 2026, 20:00 hodin
Dvořákova síň, Rudolfinum, Praha
Program
Claude Debussy: Preludium k Faunovu odpoledni
Jan Kučera: Dvojkoncert pro housle, violoncello a orchestr
Erwin Schulhoff: Symfonie č. 1, op. 50
Maurice Ravel: Bolero
Účinkující
Daniel Matejča – housle
Sakura Toba – violoncello
Symfonický orchestr Českého rozhlasu
Elias Grandy – dirigent
