Slavnostní večer měl dva magnety: pražským obecenstvem vždy vítaného amerického houslistu Gila Shahama a stoupající dirigentskou hvězdu Elim Chan, designovanou šéfku San Francisco Symphony od září 2027. Nástupkyně Michaela Tilsona Thomase v čele slavného amerického orchestru se s Českou filharmonií poprvé setkala v loňském listopadu a jejich společné vystoupení mělo pozitivní ohlasy. V Hongkongu narozená umělkyně, žijící v Londýně, byla v letech 2019–2024 šéfdirigentkou Antverpského symfonického orchestru, v USA již dirigovala tři orchestry tradičně řazené k americké ‚Velké pětce‘ – Boston Symphony Orchestra, Cleveland Orchestra a New York Philharmonic. Lze říci, že ve svých takřka čtyřiceti letech (kulaté narozeniny oslaví v listopadu) již patří do světové dirigentské špičky.
Přesnost, preciznost, neokázalost
Dramaturgie koncertu se odvíjela ve dvou liniích – líbezně české a expresivně ruské. Chvílemi se mi zdálo, jako by se obě linky protínaly, tam, kde z Dvořáka nebo Martinů obvykle zní lehkost a tanečnost, jsem zaslechla větší dramatičností zatěžkané pasáže. Elim Chan má velmi osobitou dirigentskou techniku založenou na vertikalitě a maximální přesnosti. Na dirigentském stupínku působí rozhodně, se sympatickou autoritou, žensky, přitom ne křehce nebo zranitelně. Její gesta nejsou efektní, na první dojem působí jako taktování, dovedené do extrému tím, že směrem dolů v polovině pohybu ruku zastaví a záhy pohyb dokončí. Tento styl se, myslím, projevil na vyznění Předehry pro orchestr, H. 345 Bohuslava Martinů, jejímuž provedení se nedá nic vytknout. Půvabná skladba dostála řádu concerta grossa, orchestr hrál stylově ukázněně, ve svižném tempu a s plným zvukem, závěrečné téma vyznělo slavnostně a naléhavě. Přesto jsem postrádala lehkost, kterou v této skladbě obvykle slýcháme.
Poté se však roztáhlo hudební nebe. Nebylo k tomu třeba žádných velkých gest, okázalosti ani efektnosti, jen oddanosti skladateli a špičkové profesionality. Gil Shaham hrál Houslový koncert č. 2 g moll, op. 63 Sergeje Prokofjeva. Po úvodních sólových taktech jemně nastoupil orchestr, dechové nástroje se až žalostně vpíjely do houslové linky. S koncertem srostlý Shaham (s tímto Prokofjevem veřejně debutoval ve třinácti letech) se s přehledem vypořádal se všemi technickými záludnostmi a samozřejmě vždy vynikl jeho vřelý, jakoby do sebe obrácený „uskromněný“ tón. Nic se neděje na efekt, ani pomalá druhá věta nepřetékala emocemi, přestože nostalgie a láskyplnost byly stále přítomny. Souzvuk houslí, hlubokých smyčců a dechových nástrojů byl velkým zvukovým zážitkem. Ve třetí větě dospěl Shaham k širokému výrazovému rejstříku – tu zazněla ironie, tu pousmání, všechno se dělo ve vysokém tempu a rychlých rytmických proměnách. Sólista jako by byl prostřednictvím dirigentky, ke které byl neustále obrácen, propojen s orchestrem. Velkou roli, rovněž neokázalou, sehrál koncertní mistr Jan Fišer.
Došlo i na přídavek – publikum se potěšilo Shahamovou interpretací Andante ze Sonáty č. 2 a moll Johanna Sebastiana Bacha.
Zajímavý Dvořák, ohnivý Stravinskij
V druhé polovině večera předcházela Ptáku Ohniváku, suitě z baletu (verze 1919) Igora Stravinského Suita A dur, op. 98b, B. 190 Antonína Dvořáka. Pod dojmem první poloviny koncertu jsem byla nadmíru zvědavá, jaký vklad vnese Elim Chan do Dvořákovy lyriky. Vlastně se dirigentce nedá nic vytknout, bez taktovky tvarovala známou hudbu, taneční, lyrickou, cituplnou, pod rukama jí rostl zvuk orchestru, plasticky a sehraně vyzněly dechové nástroje (hoboj, flétna, teskný zvuk klarinetu Lukáše Dittricha). Na Dvořáka se podívala jinýma očima, než jsme zvyklí u českých dirigentů, a to přineslo zajímavé neoposlouchané detaily. Přes svůj výrazový minimalismus, v tomto případě občas doprovozený rozmáchlejšími gesty, dosáhla dobrého výsledku. Zajímavého v tempech a dynamice (místy vyostřené), ne však strhujícího.
Finále patřilo touze, něze a ohnivosti Stravinského hudby a podle mého názoru v něm došlo k největší symbióze dirigentky a orchestru. Nádherně temný zvuk filharmonických smyčců doplňovala skvělá hra dechových nástrojů (sólo hobojistky Jany Brožkové), vše v pozoruhodném rytmickém tahu. Po pečlivě rozvinutých variacích dosáhl zběsilý Kostějův tanec v ostrém rytmu dynamického vrcholu, po kterém ukolébavka v houpavém rytmu připodobněném dechu a tepu srdce přinesla zklidnění. Krásné sólo hornistky Kateřiny Javůrkové a nebesky znějící harfy Jany Bouškové a Barbary Pazourové byly předznamenáním velkolepě vygradovaného závěru.
Závěrečný večer 19. ročníku Dvořákovy Prahy se odehrál v důstojném a reprezentativním duchu a přinesl posluchačům krásné hudební zážitky. Na punc naprosté výjimečnosti a nezapomenutelnosti však u mě letos aspirují jiní adepti.
Dvořákova Praha: Závěrečný koncert
23. září 2026, 20:00 hodin
Dvořákova síň, Rudolfinum, Praha
Program
Bohuslav Martinů: Předehra pro orchestr, H. 345
Sergej Prokofjev: Houslový koncert č. 2 g moll, op. 63
Antonín Dvořák: Suita A dur, op. 98b, B. 190
Igor Stravinskij: Pták Ohnivák, suita z baletu (verze 1919)
Účinkující
Gil Shaham – housle
Česká filharmonie
Elim Chan – dirigentka
