První říjnový večer byl v rámci mezinárodního festivalu staré hudby Musica ad Confluentem v Českých Budějovicích věnován ansámblu Viaggio Musicale. Festival, jehož jméno podle pořadatelů odkazuje nejen na soutok řek Malše a Vltavy, ale také na symbolický časový soutok několika staletí, se koná již devátým rokem a tradičně v podzimním čase rozeznívá českobudějovické kostely a památkové objekty hudbou středověku, renesance, baroka – a v případě Viaggio Musicale – i klasicismu. V letošním roce se tyto prostory rozeznívají celkem pětkrát v podání souborů z České republiky, Řecka, Španělska a Belgie. Koncert tria Viaggio Musicale v kostele Svaté rodiny byl čtvrtým z nich. Nesl podtitul Hudební lahůdky a byl inzerován jako procházka hudební Evropou od baroka po vrcholný klasicismus. Posluchačům se v programu obsahujícím repertoár českých, německých, italských či irských autorů představila harfistka Barbora Plachá, houslista Jiří Sycha a sopranistka Markéta Klaudová, která nahradila indisponovaného kontratenoristu Vojtěcha Pelku.
Program byl posluchačsky velmi přístupný, obsahoval řadu známých kusů a byl dramaturgicky sestaven tak, aby jednotliví interpreti dostali rovnocenný prostor. Hned na začátku zazněla slavná árie Che farò senza Euridice z opery Orfeo ed Euridice Christopha Willibalda Glucka v podání všech tří hudebníků, na niž navázaly tři italské arietty Leopolda Koželuha, s jistotou a citlivostí podané sopranistkou a harfistkou. Určitým dramaturgickým překvapením byly tři kusy z Irských melodií pro housle a harfu Turlougha O’Carolana, které následovaly po italských ariettách. Houslista Jiří Sycha tohoto autora, žijícího na přelomu 17. a 18. století, představil jako nejslavnějšího irského skladatele, jehož hudba mezi obyvatelstvem zakořenila natolik, že je dnes považována takřka za lidovou, podobně jako je tomu v případě některých děl našeho Adama Václava Michny z Otradovic. Toto irské zastavení pro mě poněkud kontrastovalo se zbytkem programu a ač byly Irské melodie opravdu nádherně a citlivě provedené houslistou i harfistkou, nejsem si zcela jistá jejich zařazením. Možná by na mě působilo přirozeněji, kdyby byl zvolen ještě další kus z jiné kulturní oblasti. Následující písně připisované Marii Antoinettě představila harfistka Barbora Plachá jako touhu francouzské královny přiblížit se životu mimo zdi paláce skrze vyprávění skutečného milostného příběhu jejích poddaných. Díky těmto dvěma prostým, ale půvabným kusům zazněl i jiný jazyk než italština.
Co se týče interpretů, přiznám se, že jsem po zjištění změny obsazení pocítila drobný osten zklamání z absence očekávaného kontratenoru, nicméně soprán Markéty Klaudové byl náhradou opravdu více než kvalitní. Její pěvecký projev byl naprosto jistý, uvolněný a bez zbytečných manýr, hlas krásně zněl ve všech polohách, a navíc při zpěvu přirozeně komunikovala s publikem i spoluhráči. U houslisty Jiřího Sychy bych chtěla vyzdvihnout nádherně měkký a čistý tón a naprosté napojení na nástroj. Jeho projev byl vysoce muzikální a chvílemi to vypadalo, že ho hudba takřka nadnáší. Barbora Plachá měla možná nejtěžší úkol a zároveň možnost předvést se – jako jediná – zcela sólově, v duetu i triu. Osobně mě nejvíce zaujala v sólové Sonátě pro harfu č. 1, op. 13 Jana Křtitele Krumpholtze, v níž vytvořila nádherně nuancovaný zvuk a její projev byl suverénní a – i díky interpretaci zpaměti – velmi soustředěný a procítěný. Podobně musím pochválit precizní rytmickou a intonační souhru i barevnou vyváženost s ostatními hudebníky v barokním repertoáru – v árii Dolce fiamma, del mio petto z opery La fida ninfa Antonia Vivaldiho a v Houslové sonátě F dur Georga Friedricha Händela. Drobnou poznámku mám ke klasicistním kusům prováděným celým triem – v árii Voi che sapete z opery Figarova svatba Wolfganga Amadea Mozarta či již zmíněné Gluckově árii Che farò senza Euridice jsem měla místy pocit, že je harfa trochu příliš hutná a mírně přehlušuje zpěv a housle.
Domnívám se, že příčinou nebyla akustika, protože jinak byla pro toto obsazení velmi příznivá, podporovala kompaktnost zvuku a zároveň ve většině případů zachovávala čitelnost jednotlivých linií. Novogotický kostel svaté Rodiny má navíc pro koncert komorního charakteru i pro tento typ repertoáru ideální velikost a k příjemnému dojmu přispívá i jeho krásný, poměrně nedávno zrekonstruovaný interiér.
Závěrem bych ráda ocenila průvodní slovo Jiřího Sychy a Barbory Plaché, jímž uváděli některé skladby a obohatili tak posluchače o širší kontext. Činili tak v přiměřené míře, srozumitelně a bez tendence proměnit koncert v přednášku. Svým sympatickým a přirozeným vystupováním tak navíc přispěli k večeru, v němž se snoubila profesionalita s uvolněnou a příjemnou atmosférou.
Musica ad Confluentem: Hudební lahůdky od baroka po klasicismus
1. října 2026, 19:30 hodin
Kostel Svaté Rodiny, České Budějovice
Program
Christoph Willibald Gluck: Che farò senza Euridice
Leopold Koželuh: 3 Italské arietty
Turlough O’Carolan: Irské melodie pro housle a harfu
Marie-Antoinette: Pauvre Jacques, C’est mon Ami
Jan Křtitel Krumpholtz: Sonáta pro harfu č. 1, op. 13 (Andante – Romance – Rondo)
Antonio Vivaldi: Dolce fiamma, del mio petto (árie z opery La fida ninfa)
Georg Friedrich Händel: Houslová sonáta F dur (Adagio – Allegro)
Wolfgang Amadeus Mozart: Voi che sapete
Účinkující
Viaggio Musicale
Markéta Klaudová – soprán
Barbora Plachá – harfa
Jiří Sycha – housle
