Kde začala vaše cesta k hudbě starých mistrů? Byla to od počátku oblast hudby, která vás přitahovala, nebo vás tímto směrem inspiroval třeba některý z vašich pedagogů?
Ke staré hudbě mě to táhlo, kam až mi paměť sahá – snad ještě v maminčině lůně, odkud jsem slyšel otce hrát Bachovu Partitu pro sólovou flétnu. Pamatuji si, jak můj tatínek později hrával v našem obývacím pokoji nejrůznější barokní koncerty za doprovodu nahrávek – byly to velké gramofonové desky (s rychlostí 33 otáček za minutu), které byly speciálně nahrány bez sólového partu, takže sloužily jako doprovod. Bylo to vlastně takové tehdejší karaoke! Tehdy jsem tátu sledoval a byly mi asi tři roky. Samozřejmě jsem to tenkrát ještě nevěděl, ale tímto pozvolným procesem „osmózy“ jsem do sebe vstřebával to, co se později stalo mým hudebním světem.
Velmi brzy jsem pak začal hrát na varhany – opět jsem kráčel v otcových šlépějích, neboť on sám hrával při nedělních bohoslužbách. Objevil jsem radost z toho, že mohu sám hrát hudbu, navíc takovou, která mě obklopovala už od útlého dětství! Na konzervatoři ve Versailles byl jedním z mých učitelů Frédéric Desenclos. Toho jsem poznal ve dvanácti letech a vděčím mu za mnohé. Nutil mě hrát téměř výhradně Bacha – kdykoli jsme dokončili práci na jednom chorálu, prostě obrátil stránku a řekl mi, ať začnu s dalším.
Je také velkým odborníkem na francouzskou barokní hudbu. Doslova jsem hltal nahrávky, které mi dával, vstřebával veškerá hudební specifika tohoto repertoáru a postupně si uvědomoval, jak přirozeně na mě působí. Shrnuto a podtrženo: nemohu říci, že by mě svět staré hudby nějak zvlášť „lákal“ – spíš jsem se do něj takříkajíc narodil.
Kdy a jak se zrodila myšlenka na založení sboru a orchestru Marguerite Louise? Jsou členy vašeho souboru i cizinci nebo jste tělesem čistě frankofonním? Samozřejmě se ptám z důvodu, že specifika francouzské barokní hudby často odráží i zvláštnosti francouzského jazyka a vaší doménou je velkým dílem právě hudba francouzská.
Jelikož jsem vyrůstal v hudebnické rodině, velmi brzy jsem objevil radost ze společného muzicírování. Byla to vítaná změna oproti typické „osamělosti“ varhaníka. Jak už jsem zmínil, v dětství jsem poslouchal obrovské množství nahrávek. Nejprve to samozřejmě byly snímky souboru Les Arts Florissants – doma jsme měli řadu jejich desek, protože má sestřenice Agnès Mellon patřila k hlavním zpěvačkám tohoto tělesa.
Jednoho dne jsem pak narazil na nahrávku Couperinových motet a prosil maminku, aby mi ji koupila. Nakonec mi sehnala exemplář z druhé ruky – možná to bylo jako odměna za dobrou známku ve škole. Toto CD na mě hluboce zapůsobilo. Objevil jsem skladby napsané pro Marguerite Louise Couperinovou, jež byla sestřenicí Françoise Couperina a také zpěvačkou. Okamžitě jsem věděl, že tato hudba i tato žena se mnou zůstanou navždy.
Později, během studií na konzervatoři v Saint-Maur-des-Fossés, jsem uskutečnil svůj záměr a využil prvních hodin komorní hudby k tomu, abych „založil“ (což je pro tehdejší podobu souboru poněkud vznešené slovo) Ensemble Marguerite Louise, který od té doby ušel pořádný kus cesty! Francouzská hudba má snad ještě více než jiné hudební tradice 17. a 18. století natolik osobitý jazyk (a nemám zde na mysli jen jazyk zpívaného slova), že se hudebníkům nehovořícím francouzsky může někdy jevit jako takřka nepřístupná. Nicméně hudebníci z celého světa stále lépe vnímají jemné nuance tohoto repertoáru a v našem souboru dnes pravidelně vítáme skvělé umělce z mnoha různých zemí.
Není samozřejmě pochyb o tom, že přístup k této hudbě může být snazší, když vám takříkajíc „koluje v žilách“. V případě zpěvu je pak tato skutečnost – vzhledem k jazykové stránce – ještě patrnější. Tahle problematika však dalece přesahuje oblast staré hudby. Každý zpěvák, pro něhož jazyk, v němž zpívá, není mateřštinou, musí vynaložit dvojnásobné úsilí, aby se zbavil nevhodného přízvuku a dosáhl co nejhlubšího pochopení textu. A koneckonců, i rodilí mluvčí mohou mít s výslovností značné potíže!
Podobně jako řada autorů, jejichž díla interpretujete a nahráváte, i vy jste nejen vedoucím orchestru a sboru, ale jste také varhaník. Působíte v kostele St. Gervais u jedněch z nejstarších pařížských varhan, k nimž usedali také mnozí z rodiny Couperinů. Jak vás naplňuje tato práce?
V mém hudebním životě zaujímala liturgie vždy dost zásadní místo. V kostele jsem na varhany začal hrát již v útlém věku, a přestože se má kariéra postupně stále více ubírala směrem k dirigování, vždy jsem si přál, aby varhanická práce zůstala významnou součástí mé činnosti. Mám rád, že při bohoslužbě nehraji hudbu jen pro ni samotnou. Hudba zde nepředstavuje konečný cíl, jako je tomu u koncertu, ale je pokorným prostředkem, který připravuje duši na modlitbu a pomáhá jí stoupat k nebesům.
Tato zkušenost také hluboce ovlivňuje způsob, jakým chápu a interpretuji veškerou duchovní hudbu, kterou uvádíme, ať už s ansámblem Marguerite Louise, nebo s orchestrem Královské opery ve Versailles. Varhany navíc vnímám jako skutečné rozšíření orchestru, tím doplňují a obohacují ostatní oblasti mojí hudební práce.
Pokud jde konkrétně o varhany v kostele Saint-Gervais, u nichž mám tu čest již deset let působit jako jeden z titulárních varhaníků, můj vztah k tomuto nástroji sahá (opět) až do dětství. Když mi bylo šest nebo sedm let, hrával jsem si na varhaníka ze Saint-Gervais! Měl jsem malý syntezátor, který jsem dostal k Vánocům, a ten jsem vložil do dřevěného chlebníku – víte, do toho s oblým víkem, protože vypadal tak trochu jako hrací stůl varhan… Umístil jsem ho pod svou vysokou dětskou židličku a na zem položil naše dřevěné krájecí prkénko, jehož lamely dokonale simulovaly pomyslnou pedálnici. A nad celou touto konstrukcí, na čestném místě, visela fotografie varhan ze Saint-Gervais. Vůbec jsem netušil, že se tento dětský sen díky šťastné náhodě o mnoho let později skutečně vyplní.
Dnes jsou pro mě tyto varhany nástrojem mého života v mnoha ohledech: jsou to varhany z mých dětských snů a zároveň nástroj, na nějž hráli téměř po dvě století „moji“ Couperinové. Považuji to za nesmírně dojemné. V současné době pracuji na propojení všech těchto aspektů v rámci velkého festivalu věnovaného rodině Couperinů (letos zaměřený především na Louise a Françoise), který by se měl uskutečnit v kostele Saint-Gervais příští jaro.
Velmi na mě zapůsobila vaše nahrávka Händlových koncertů, které se na CD střídají s Händelovými skladbami vokálně-instrumentálními, což je osvěžující, a navíc to i dobře odpovídá tomu, jak mohli tato díla slyšet Händelovi současníci. Jaký je váš vztah k Händelovi? Je pro vás něčím specifický, čím zapadá lépe mezi autory francouzské?
Velice děkuji! Pořízení této nahrávky bylo ve skutečnosti nesmírně náročné, protože vznikala přímo uprostřed pandemie covidu. Měla být zrušena – dokonce jsem už přestal skladby cvičit! – ale na poslední chvíli se ji podařilo uskutečnit díky mimořádnému odhodlání ředitele Královské opery ve Versailles Laurenta Brunnera. Najednou jsem tedy musel pracovat dvakrát usilovněji, abych v dosti krátkém čase připravil program, který se pravděpodobně mnohem lépe poslouchá než interpretuje.
A to je vlastně jedna z velkých předností Händelovy hudby: vyznačuje se jakousi pokorou, díky níž zní úžasně jednoduše, ačkoli je ve skutečnosti tato hudba často velmi obtížná. Především však v jeho hudbě cítím neustálou eleganci a šarm. Od intimity Chandos Anthems po velkolepost Korunovačních hymnů, od hluboké duchovnosti velkých oratorií až po jásavou jiskřivost koncertů a dramatickou genialitu jeho oper. Händelův hudební projev je vždy nějak samozřejmý a půvabný. Vtáhne vás do svého světa vytříbenosti a poezie. V tomto smyslu se jeho hudba ve Versailles jistě cítí jako doma, nemyslíte?
Když se na to podíváme trochu do hloubky, tak si myslím, že v Händelově tvorbě lze zaslechnout i Purcellův odkaz – a sám Purcell velmi obdivoval Lullyho. Tato hudební linie je pro mě zcela zřejmá. Händel dokonale vstřebal mnohé prvky francouzského hudebního jazyka a učinil je součástí svého vlastního hudebního světa. Myslím, že právě díky tomu jeho hudba tak přirozeně ladí s díly našich francouzských skladatelů. A pro mě je vždy velkou radostí dirigovat tuto úžasnou hudbu!
Když se obrátíme k vašim nadcházejícím koncertům v rámci Lednicko-valtického hudebního festivalu, kde vystoupíte s hudebníky Královské opery ve Versailles a sólisty, je jasné, že programy obou chystaných koncertů představují esenci baroka, a přesto je každý zcela odlišný. Skoro by se chtělo říct jeden introvertní a hloubavý a ten další takřka barokní ohňostroj. Můžete prosím čtenářům tyto koncerty a jejich programy přiblížit?
Tyto dva programy nás zavádějí do zcela odlišných světů. Couperinovy Leçons de Ténèbres a Allegriho Miserere patří pravděpodobně k největším mistrovským dílům francouzského a italského baroka spjatým s pašijovým týdnem. Leçons de Ténèbres nejprve odhalují čistotu jediného hlasu a poté hlasů dvou, které se vznášejí v nádherně zdobených arabeskách nad prostým generálbasem – to vše v hudbě vyznačující se naprostou zdrženlivostí.
Naproti tomu slavné Allegriho Miserere nás přivádí k jiné formě čistoty, harmonické a liturgické, v níž nás bohatství hlasů jakoby vynáší až ke klenbě Sixtinské kaple, pro niž bylo toto dílo zkomponováno. Stručně řečeno, tento program nás zavádí do samotného srdce hluboce mystické hudby – hudby, která nás svou ryzí krásou skutečně povznáší.
Druhý koncert, nazvaný „Barokní nádhera“, oslavuje veškerý lesk a virtuozitu 18. století. Jde o extrovertní, jiskřivou hudbu, která nás postupně zavede do světů Händela, Vivaldiho a Mondonvilla. Obzvláště mě těší, že mohu českému publiku představit mimořádnou hudbu Jeana-Josepha de Mondonvilla, skladatele, jehož díla se stále uvádějí až příliš zřídka. Po nahrávce jeho Grands Motets to bude vůbec poprvé, co provedu jeho Sonates en symphonies, jež jsou skutečnými skvosty z pera virtuózního houslisty!
Vivaldiho slavné moteto In furore nás strhne svou vitalitou a dramatickou vroucností, načež nás čeká čistá radost z vokálního ohňostroje v árii Rejoice greatly z Händelova Mesiáše a pak další jásavé a živé kusy, díky nimž před publikem naplno ožijí všechny barvy a bohatství hudby barokní Evropy!
Věnujete se také pedagogické činnosti nebo na to už vedle vaší práce aktivního umělce nezbývá čas?
Vzhledem k mým závazkům v Královské opeře ve Versailles, u souborů Marguerite Louise, v kostele Saint-Gervais a k dalším koncertům, na nichž vystupuji jako dirigent a varhaník, mi zbývá jen málo času na onu vzácnou povinnost předávat dál to, co jsem se sám naučil. Nevedu tedy žádnou stálou třídu v pravém slova smyslu, avšak v Saint-Gervais velmi často vítám varhaníky i další hudebníky, kteří chtějí rozvíjet a zdokonalovat svou hru. Mám také to štěstí, že jsem pravidelně zván k vedení mistrovských kurzů. Vzájemná výměna zkušeností se studenty mi vždy přináší velkou radost.
Na co se mohou vaši posluchači těšit v této sezóně a na co se nejvíce těšíte vy osobně?
Tato sezóna se ponese ve znamení významných děl repertoáru, k nimž se velmi rád vracím, ale také hudby méně obvyklé, která však podle mého názoru září neméně jasně. A právě na tuto rozmanitost se snad těším nejvíce: na přechody mezi všeobecně uznávanými mistrovskými díly a skladbami, které má publikum možnost slyšet mnohem vzácněji.
V Královské opeře zazní Mozartův Don Giovanni, Bachovy Matoušovy pašije s úžasným Tölzským chlapeckým sborem a Donizettiho Dcera pluku, a to po boku méně uváděných děl, jako jsou Lalandovo Te Deum či Rameauův Pygmalion. S ansámblem Marguerite Louise se rovněž vrátíme k velkým mistrovským dílům, včetně Pergolesiho jedinečného Stabat Mater a Mozartova Requiem.
Zároveň budeme pokračovat v pro nás tak důležité práci na znovuobjevování pozapomenutých děl – zejména prostřednictvím vzácnějších motet Françoise Couperina, která zazní v rámci prvního ročníku couperinovského festivalu v kostele Saint-Gervais. To je ostatně to, co mě na této sezóně fascinuje nejvíce: příležitost vdechnout život těmto velkým mistrovským dílům a zároveň hudbě, která na své znovuobjevení teprve čeká, a neustále přecházet z jednoho hudebního světa do druhého. Jaká je to pro hudebníka výsada!
Děkuji za krásný rozhovor a přeji vám i posluchačům mnoho radosti z krás hudby!
