Feet Forward Festival vznikl v roce 2025 z iniciativy souborů Eli a kol., Ostružina, tYhle a ZDRUHESTRANY ve spolupráci s produkčním kolektivem DanceConnected. Již svým pilotním ročníkem naznačil, že snahu přitáhnout větší pozornost mladého publika a jeho průvodců k produkcím z oblasti pohybového umění, performance ve veřejném prostoru, participativních projektů a v neposlední řadě k inkluzi myslí opravdu vážně. Vytváří totiž podpůrné křižovatky jako kreativní průsečíky, na nichž se setkává pohyb s jinakostí, se svébytnou osobitostí. Vlastním, a mnohem koncentrovanějším způsobem navázal na jiné dlouhodobě rozvíjené oborové kurátorované přehlídky. I letos nabídl mnoho příležitostí k radostnému prožitku z tance, pohybu, a to jak z perspektivy konvencemi „svázaného“ diváka, tak aktivního „spolu-podílníka“ na události.
Nadšení z pohybu a čar
Programová balanční střelka poslední edice z hlediska výtěžnosti vitálních principů divadla pro děti a mládež jednoznačně převážila k tvorbě zahraničních hostů. Dramaturgie vsadila na baskicko-brazilského umělce Ieltxu Ortuetu s interaktivními inscenacemi mumblu a BATU pro nejmenší publikum a na mezinárodní uskupení se sídlem ve Švédsku React Public Performances, které performancí Keep it safe hravě vstoupilo do veřejného prostoru.
Obě umělecké jednotky nezávisle na sobě, a přesto podobně, nápaditě rozvíjely své tvůrčí výchozí otázky, na nichž a okolo nich vrstvily akce navázané a vyvěrající ze srozumitelných, a současně dětsky absurdních situací, nezřídka nepředvídatelných, vědomě rytmizovaných a nevylučujících improvizaci. Právě pohotová reaktivnost na konkrétní podněty a s tím úzce související uchopení přítomnosti coby nefalšované existence na jevišti nebo v prostoru vymezeném pro společnou hru dodávala těmto produkcím svěží pel. Ačkoli tato představení komunikovala odlišnými uměleckými prostředky, vědomě balancovala na hraně fixního tvaru a otevřenosti či až propustnosti hranic, aniž by se propadala do bezedných vod či sklouzla k laciným řešením. A tak se z toho přirozeně deroucí napětí nezřídka proměňovalo v humorné odlehčení.
Například BATU (volně přel. „jako být spolu“) bylo úsměvnou událostí, která od prvního mrknutí oka neopouštěla rytmus. Jediný performer dokázal udržovat nepodbízivý kontakt, čímž se neustále dostával do vztahu – nabízím, ale nevnucuji. Princip těchto akcí v očekávání reakcí byl založen na respektu. Dítě nebylo manipulováno k účasti, ale dostávalo možnost reagovat, přiblížit se, odstoupit, přijmout nabídku či ji odmítnout, nebo s velkým potěšením zpracovat po svém. Právě takto pojatá participace stavěla na skutečné energetické reciprocitě, nikoli na vypočítavosti. Na pohled jasný spouštěcí impulz – linie, čtverec, obdélník čili plocha nebo bod, dovoloval vybudovat originální svět, ve kterém se nejen organicky rozpouštěly hranice performer-diváctvo, ale také mizely (protože neexistovaly) nároky na výkon (nikoli ve smyslu poklesu kvality-profesionality umělce, ale vůči samotným dětem). Autor dokázal vytvořit takovou paletu nabídek – tak podnětné, a přesto střídmě neokázalé menu, že i dospělým bylo ztěžka odolat a sami se ochotně zapojovali do dění. Ortuetu příjemně překvapoval všímavostí, a též živou mimikou s rošťáckým výrazem, kterému vévodily jiskry v očích.
Hlavně bezpečně!
Performance Keep it Safe se odehrávala na „nádvoří“ obklopeném panelovými bloky, v odpolední sídlištní zástavbě. Prvotní pocit lehké nejistoty a tím opatrnosti usazené v ramenou, plynoucí ze sevření okolostojícími prefabrikáty a z organizovaného pohybu, se pomalu rozpouštěl v rafinovaně budované kolektivní (sou)hře. Tvůrci vyslovili tři základní pravidla, čímž obrazně vykolíkovali rámec našeho setkání a spolupráce. Například, ústřední objektovou roli sehrálo červené lano, na které nikdo nesměl šlápnout. React skupina neustále zavdávala podněty, aby všichni účastníci performance zakoušeli stav bezpečí, ale i ohrožení, aby se s důvěrou tzv. vezli na vlně euforie, a současně si uvědomovali, jak křehká důvěra vlastně je. Choreografické sekvence i navzdory zřejmé propracovanosti paradoxně podtrhovaly bezprostřednost. Momentální odhodlání, s jakým všichni účinkující zabírali prostor, vyvolávali jméno, ovládali skupinky, anebo „jen“ pobízeli k zapojení se, bylo navíc až nakažlivé.
Dramaturgická past tímto dokonale zaklapla, neboť ono hrané se chytře a vtipně propisovalo do reálně zažívaného. Koncept v úvodu vystavěný na hledání fiktivní osoby, která se v danou chvíli neztratila, protože tam ani nebyla, se s finále ukázal jako prozíravý apel na rodiče a doprovody, protože v zápalu hry se samozřejmě děti vzdálily z radarů svých průvodců. Čas trávený v toku výzev byl jednak zábavný, což je z hlediska upoutání pozornosti dětí a mladistvých kruciální, ale také promyšleně členěný do „příběhových“ celků, do nichž se diváctvo více a více zapojovalo. Opět se potvrdilo, jak důležitá je jasně formulovaná výchozí otázka, kombinace zdánlivé jednoduchosti a inovace vzešlé z chemie týmovosti. A díky srozumitelně nastaveným pravidlům vznikal svobodný prostor pro fantazii, pro vlastní domýšlení a zmiňovanou aktivitu diváka.
V neposlední řadě zahraniční hosté nevyčleňovali dospěláky. Umožňovali jim vstoupit do světa představení, aniž by po nich požadovali sestoupit na jiný stupeň vnímavosti nebo nutili přijmout zjednodušený způsob komunikace. Dětský divák byl respektován jako dítě, nikoli jako „malý dospělý“, a dospělý zase nemusel předstírat dětskou perspektivu, aby mohl být plnohodnotným účastníkem společného zážitku.
Estetické balábile
Tuzemská skladba programu naopak otevřela otázku, jak a podle jakých kritérií (ne)hodnotit divadlo pro děti či z jaké perspektivy na něj nahlížet. Z jistého úhlu pohledu se může zdát, že právě tvorba pro náctileté přináší umělcům nemálo překážek. Ovšem inscenace jako Dissplay nebo Jáma lvová cestu ke své cílové skupině opakovaně nachází a našly je i zde. Kdo se naopak v přemíře náznaků, na jedné straně doslovností a na druhé nedořečeností, pomyslně topil a sál uvedl do stavu jakéhosi neuchopitelného či podivně nevysvětlitelného prázdna, byl projekt A to je zakázáno?. Díky představení spolku ZDRUHÉSTRANY se ukázalo, jak odlišně může být tvorba pro dětského diváka uchopena, jak například opomenutí dramaturgické vnitřní provázanosti čili skluz po povrchu může zhatit jinak nosné téma. Inscenaci chyběl předem vymezený rámec, který by jasně komunikoval startovní rozhodnutí a odůvodňoval zvolenou posloupnost, vybrané komunikační prostředky či objektové využití.
Nebylo totiž zřejmé – bylo obtížně čitelné, proč se na jevišti tematizuje právě zákaz – co se chce prostřednictvím tohoto tématu skutečně otevřít, protože jakýkoli zákaz byl vznesen, narazil na zpochybnění nebo se jej sotva dalo všimnout, v konkrétním případě krkání byl rozmělňován do vymizení. Zjevná mnohovrstevnatá nejistota se pocitově odrážela také v herecké a performativní rovině, čímsi zvláštně strojené. Výkony performerů působily, jako by postrádaly jasnější motivaci – důvodnost, rytmus a vztah k celku. Otázky, kde se nacházeli, kým byli, koho představovali nebo za čím si stáli a z jaké pozice o tom všem hráli, aby bylo pochopitelnější lecjaké proč, obrazně trčely jako bosé nohy z krátkých kalhot. Jednotlivé akce se vršily spíše nahodile, než aby vytvářely soustředěnou situační linii. Leccos se odehrávalo na hraně vkusu a nevkusu, přijatelnosti a narušení hranic, jenže bez dostatečně odůvodněné strategie, a především bez humoru! Zároveň díky zařazení tohoto titulu vystoupala na hladinu zřetelná unika divadla pro děti, vysledovaná u předchozích představení. Ta divadlo mířené k dětem nepodceňovala.
Festivalová energie
Otevřenost a energie Feet Forward Festivalu a většiny ze zmíněných produkcí nebyla jen verbálně pronášenou hodnotou, ale skutečně prostupovala atmosférou celé akce. Vznikal zde prostor pro bezpečné sdílení emocí a zkušeností, pro setkávání různých profesí i názorů. Nejpřesvědčivěji však smysl takového setkání připomínala samotná dětská radost – zejména ve chvílích, kdy právě dětem nabídla představení dostatek prostoru pro nabuzení vlastní fantazie, k objevování a sebevyjádření.
Psáno z Feet Forward Festivalu, který se konal ve dnech 30. 9. – 3.10. 2026 v Kulturní stanici Galaxii v Praze.
