„Za sedmero horami a sedmero lesy stálo království, ve kterém každá dívka vyrůstala s představou, že když bude dost hodná, dost trpělivá a bude poctivě následovat všechna pravidla, čeká ji její šťastný konec. Vypadá to jako pohádka. Plesové šaty, perly, valčík za zavřenými dveřmi, poklony a známky za chování. Prison Season je pohybové divadlo pro dvě performerky, které vzniklo z autentických výpovědí žen po výkonu trestu. Vymyšlený je jen ten zámek,“ píše tvůrčí kolektiv, jehož jádro je také ženské (koncept Michaela Dzurovčínová a Barbora Černá, režie Gabriela Gabašová). Přesto, že inscenace sleduje vývoj v lineárním čase, je postavená na postmoderním pastiši scén a výjevů.
Téma vězeňství je závažné, těžké. Je dobře, když se o podmínkách v nápravných zařízeních mluví, píše, diskutuje i hraje divadlo! Proto je tak těžké zaujmout k inscenacím toho druhu postoj, protože už jen to, že vznikají, je rozhodně dobře. I když nejde o mainstreamový námět, ke srovnání láká nedávná premiéra Laterny magiky Perpetuum Havel v Paláci Akropolis, která se také věnuje obrazu vězeňského života, byť v ní jde o realitu politického vězně, nespravedlnosti i záměrného psychického teroru. Jak téma uchopit jinak a nově?
Tvůrkyně vyšly z výpovědí žen po výkonu trestu. Jejich vzpomínky přeměnily v kaleidoskop výjevů z prostředí, které jako vězení funguje, ale je zahaleno do metafory pohádkového zámku. Z inscenace nakonec v závěru vyplývá, že tu existuje přímá souvislost, když z reproduktoru zazní vzpomínka jedné z žen na to, že ač ve středním věku, ve vězení se účastnila divadelního představení v roli Popelky. Takže z ní tvůrčí tým učinil přímo výchozí bod inscenace – zavřel Popelku za mříže a přidal další pohádkové symboly a princeznovské archetypy, zároveň je oděl do růžového světa Barbie a doplnil temnou postavou dozorkyně, evokující ale spíš sexuální podtext.
Výkony obou protagonistek, Michaely Dzurovčínové a Terezy Holubové, jsou skvělé, ale přesto ve mně inscenace probouzí kacířskou myšlenku: ta pohádková metafora je zbytečná. Inscenace mohla být realistickým dramatem nebo realistickým pohybovým divadlem, a pak by byla naopak působivější, a také by přinesla více osvěty, pokud si z ní má nezasvěcený divák odnášet povědomí o tom, jak to ve vězení chodí. Takto sice sleduje vizuálně poutavé obrazy a krásné ženy, ale v obsahu tápe. Pokud se zároveň snažíte zorientovat v ději a pochopit smysl rekvizit a někdy i samotných situací, nemůžete plně vnímat a prociťovat, co prožívají postavy, a ztotožnit se s nimi. Metafora pohádky a princezen byla navíc použita relativně nedávno souborem POCKETART v inscenaci Fairytales. Tuším, že za touto růžovou opulentností je obava, že bez takového velkého metaforického „airbagu“ publikum téma vůbec neunese, protože je příliš drsné. Myslím však, že někdy je prostě nevyhnutelné ukazovat věci právě tak, jak jsou, a nesnažit se je karikovat a vytvářet jim sofistikované paralely, protože ty skutečnost někdy místo zvýraznění zakryjí. Vězení není pohádka ani StarDance. Vězení je prostě – vězení.
Popelka za mřížemi
Prázdná scéna bez dekorací zeje bezútěšností betonových zdí, XDesítka jí rozhodně sluší. Přichází Michaela Dzrovčínová v tylové sukni a z krku se jí rozutíkají perly – pingpongové míčky. Jako ta „princeznička“ na bále od Františka Hrubína. Jenže ples skončil a z balkonu se na zem sesype hromada dalších plastových míčků, které je třeba uklidit. Tereza Holubová se objevuje vzápětí jako dozorkyně, domina v černé a s důtkami, což je snad trochu přehnaná hyperbola, i když připustíme, že za zdmi věznic není všechno tak, jak by v moderním zřízení mělo být. Černý teplákový kostým neomylně nese proužky Adidas. Dozorkyně vítá osazenstvo v „nové sezoně“, se směsí výhružnosti a lascivity, navazuje pečlivě oční kontakt. Novicka musí začít trénovat chůzi a tanec na jehlových podpatcích, aby se z ní stala správná převychovaná princezna s vysokou hodnotou. Nasadit jásavý úsměv a roztočit valčík, který pak zkouší v páru s dozorkyní, naboso opřená zády o její tělo a prostorem tak spíše unášená… Stržená sukně zůstává jako připomínka svobodného života, obléká mundůr – růžovou mikinovou soupravu. Jako kdyby snad ta barva měla nějak zjemňovat téma, o kterém se tu performuje, nebo navodit pocit, že ženy ve výkonu jsou nevinné princezny? Z reproduktoru však zní hlas respondentky. „Co jsem měla dělat?“ ptá se, zřejmě ve vztahu k porušení zákona, útržek je krátký. Lituje spíš chyby, kvůli které byla dopadena, než činu…
Vězení jako talentová soutěž? Propuštění jako finále posledního kola? Tak nějak by se dala chápat metafora toho procesu, kterým má hrdinka projít, není mi ale jasné, čeho reálného to tedy má být paralela (dělají se snad ve vězení nějaké testy nebo zkoušky, nebo se vězni za něco známkují?). Bohužel, nemohu se zbavit dojmu, že právě práce s metaforou a paralelou je v tomhle kontextu kontraproduktivní. Hodiny ale tikají. Na úklid, který „princeznu“ (se zatím příliš nízkou hodnotou) čeká, dostává růžové rukavice. Tereza Holubová se převtěluje do postavy druhé odsouzené ženy, která se stává pro Popelku jakousi tichou tajnou přítelkyní. Sbírají do růžových igelitek míčky jako perly, kdo ví, co vlastně znamenají – jen nekonečnost sisyfovské práce, kterou není možné dokončit? Nebo jsou to jejich provinění rozpadlá na jednotlivé činy a motivy? Nebo naopak pozůstatky civilních životů, které nelze shromáždit? Přemýšlení nad tím, co znamená která rekvizita a činnost, odvádí pozornost od psychického rozpoložení hrdinek. Když se zamyslím nad tím, jak intenzivně na diváka působí třeba Boháčovo zmiňované Perpetuum Havel, které také pracuje s dávkou nadsázky, ale zároveň poskytuje prostor k tomu, aby tísnivá atmosféra z jeviště přetekla do hlediště, jeví se mi jeho cesta o tolik účinnější. Pro diváka taková inscenace představuje pravda vyšší diskomfort, zrcadlovým neuronům vstávají vlasy na hlavě, ale o to u tak závažných témat jde.
Performerky Prison Season jsou pohybově i herecky výrazné a upřímné, to je zase nutno vyzdvihnout! Groteskní přesně rytmický floor work při marném sbírání míčků je plný energie. Ironický tón hlasu Terezy Holubové, která ve druhé roli (střídá kostým i styl vyjadřování, takže dvojrole matoucí není) komentuje naivitu své nové spoluvězenkyně, je rázný jako žiletka, jako dozorkyně je „krásně zlá“ až uhrančivá. Michaela Dzurovčínová je měkce půvabná i vzdorovitá ve snaze nepřipouštět si vážnost situace, chvíli až jako romarné dítě, které má pocit, že mu život všechno dluží. Je stejně tak dobrou tanečnicí jako herečkou, ostatně je i autorkou choreografie. Její postava trpělivě naslouchá třem pravidlům vězeňského života (aniž by padlo slovo vězení), světlo klesá a na scénu dopadají další růžové pytle s neurčitým obsahem.
Působivá je scéna, v níž si s výrazným nádechem nasazují na hlavu růžové sáčky a dál rozvíjejí pohybovou variaci při zemi: metafora přidušeného života je jednou z těch, které fungují dobře, protože je fyzická, tělesně autentická. A znáte tu říkanku „Když tě život omrzí a stane se ti peklem, strč si hlavu do záchodu a přikryj ji deklem?“ V podobném duchu se nese konverzace mnohem vážnější. Nevím, zde jde o urban legend nebo fakt a opravdu se dá komunikovat skrze kanalizační potrubí, jako když se kdysi na trestaneckých lodích zkoušeli vězni mezi sebou dorozumívat vyklepáváním morseovky na dřevěné přepážky.
Osamělost, draci, napravení
V těch výjevech má vyniknout pocit osamělosti, absence blízkého vztahu i fyzického kontaktu. Na pobytu je zřejmě nejtěžší právě ta úplná psychická i fyzická izolace, ale možná by ji vystihlo právě výraznější fyzické zobrazení této izolace, spíš než fatální výkřik „Pro trochu lásky strčit hlavu do hajzlu!“ Repetitivní návrat postavy dozorkyně, která tentokrát ve svém projevu ustrnuje, jako když se zadírá soukolí, připomíná, že i tohle je jen naučená role, a ne lidská přirozenost. Ta postava je vlastně personifikací vězeňského řádu. Pod její taktovkou ukazuje vězeňkyně, kam dospěla během celého roku s nácvikem valčíku a jestli může postoupit do dalšího „levelu“ (i když vězení není počítačová hra). Pro tuto scénu využívá choreografie prvky akademické techniky, valčík tančí obě, ale rondy a la manéž musí opakovat zdokonalující se „princezna“ sama až do vyčerpání.
Diagonální a boční světla při ztlumení vrchních reflektorů dodávají scéně přízračnou atmosféru. (Na atmosféře má vůbec zásluhu světelný design Vojty Brtnického). Na taneční výstup, který přeruší princeznina indispozice, navazuje revuálně pojatá scéna souboje s menstruací, pro kterýžto účel se druhá performerka proměňuje v sedmihlavého draka, aby zůstal naplněný pohádkový rámec představení, a naddimenzovaná vložka se stává účinným štítem. Perioda nepochybně patří k nejkrizovějším obdobím a věřím tomu, že dámské hygienické potřeby mají na interním trhu stejnou cenu jako tabák a kafe (ačkoli myslím, že právě tohle by se divák měl dozvědět nějak jasně a přímočaře, pokud má být inscenace osvětová: sama jsem se v rámci práce na divadelní propagaci setkala s novinářem, který kromě natáčení klasických reportáží z představení pracoval jednu dobu na informačním projektu Ve vězení, je to už deset let, někdejší doména už bohužel není funkční a autor se mu nevěnuje, byl ale zajímavý a informačně věcný).
Metafora pohádky košatí do dalších variací. Hrdinku zastihneme ležící za zvuku švitořících ptáků – takže by v tu chvíli mohla být také Sněhurkou nebo Šípkovou Růženkou. Ale žádný princ, který by ji vysvobodil ze zakletí, nepřichází a Dzurovčínová trefně a halasně rozehrává vnitřní frustraci své postavy. Holubová se vtěluje do další postavy, nebo možná jen ukazuje novou polohu stávající postavy dozorkyně, tentokrát ve své drsnosti i chápající a podporující, protože je najednou v roli dobré víly. Postupně se dostávají do bodu, kde odsouzená přijímá svůj podíl na vině a zůstává „sama s tím, co udělala“, čímž se zároveň vnitřně osvobozuje.
To je psychologický moment, který je silný a zásadnější než všechny výjevy, jež do té doby parodovaly vězeňský život. Až pak se z balustrády spouští lano, po němž může Popelka uniknout, zanechávajíc tu svou skeptickou a sýčkující kamarádku. Závěr inscenace je postavený více na slovu než pohybu, ale o to je silnější, a právě to mě neustále vrací k myšlence klasického dramatu a dialogů. Jak zajímavé by bylo sledovat čistě proměnu vnitřního postoje hlavní hrdinky a nahlédnout tak do skutečné psychologie viny, pocitů křivdy, nespravedlnosti, komplikované cesty k odpuštění…
Aplaus? Jistě! Zaslouženě. Za skvělé výkony a za odvahu mluvit o věcech, o nichž se mlčí. Zapomeňte na Addidas, perly, balónky, igelitové pytle, krajky a tyl a prostě si užijte performerky. Hrát se bude dál v X10, které se jako vězení fakt hodí.
Prison Season
8. října 2026, 20:00 hodin
Divadlo X10, Praha
Realizační tým
Koncept: Michaela Dzurovčínová, Barbora Černá
Režie: Gabriela Gabašová
Choreografie: Michaela Dzurovčínová
Scénář: Kolektiv
Hudba: Mikuláš Tichý
Scénografie a kostým: Barbora Klenová
Lighting design: Vojtěch Brtnický
Produkce: Adéla Capouchová, Kristián Vein a Dočasná Company
Účinkující
Michaela Dzurovčínová, Tereza Holubová
