„Symfonické tance jsou pro mě dílem ohromující složitosti a existenciální hloubky. Je to Rachmaninov střídmosti, Rachmaninov lakonického výrazu, Rachmaninov, který přitom nic neztratil ze své dřívější bujnosti. Nyní ji však podává způsobem, který připomíná jeho vlastní klavírní hru: s neodvratností v rozvíjení hudební linie, ale nikdy strnule; s ocelově pevným rytmickým základem, a přesto s často nečekaným směřováním fráze; s touhou odhalit nejhlubší zákoutí svého srdce, spojenou s obavou, aby nepůsobil banálně a sentimentálně,“ uvedl Semjon Byčkov.
Rachmaninovova hudba provází Semjona Byčkova od mládí. Ve dvaceti letech zvítězil v dirigentské soutěži nesoucí skladatelovo jméno. Když mu byla upřena hlavní cena, dirigování Leningradské filharmonie, rozhodl se natrvalo opustit Sovětský svaz a v roce 1975 přijel do New Yorku s padesáti dolary v kapse. Jeho jediným kontaktem tehdy byla Rachmaninovova neteř. Dnes Byčkov vlastní skladatelovu aktovku a některé z jeho partitur.
Pianista Behzod Abduraimov vystoupí s Českou filharmonií již počtvrté. Poprvé se s orchestrem představil v roce 2014 v Prokofjevově Klavírním koncertu č. 3, o dva roky později uvedl Čajkovského Klavírní koncert č. 1 a v roce 2022 hrál pod taktovkou Semjona Byčkova Rachmaninovovu Rapsodii na Paganiniho téma. Rodák z Taškentu na sebe upozornil v roce 2009 vítězstvím v Londýnské mezinárodní klavírní soutěži a natáčel pro label Decca. Kritika oceňuje jeho „magický úhoz“.
Sergej Rachmaninov složil Klavírní koncert č. 3 v létě 1909 na rodinném statku Ivanovka pro své první turné po Spojených státech. Sólový part nacvičoval během plavby přes Atlantik na němé klaviatuře. Premiéru provedl sám 28. listopadu 1909 v New Yorku s orchestrem New York Symphony Society pod taktovkou Waltera Damrosche, o několik týdnů později koncert uvedl znovu s Newyorskou filharmonií a Gustavem Mahlerem. Dílo věnoval pianistovi Josefu Hofmannovi, ten jej však kvůli příliš malým rukám nikdy nehrál. Koncert dlouho stál ve stínu populárnějšího Klavírního koncertu č. 2, k proslulosti mu dopomohl až Vladimir Horowitz. Pověst jedné z největších výzev klavírního repertoáru mu v roce 1996 upevnil také film Záře.
Symfonické tance napsal Rachmaninov v roce 1940 v letním sídle na Long Islandu, dvacet let poté, co opustil Rusko. Bylo to jeho poslední dokončené dílo. „Musela to být moje poslední jiskra,“ poznamenal tehdy skladatel. Premiéru uvedl 3. ledna 1941 Filadelfský orchestr s dirigentem Eugenem Ormandym, jimž je skladba věnována. Tři věty původně nesly programní názvy Poledne, Soumrak a Půlnoc, které Rachmaninov nakonec vypustil. Partitura je plná vzpomínek a bilancování – v první větě zazní neobvyklé sólo altového saxofonu a v jejím závěru téma z První symfonie, jejíž nezdařená premiéra v roce 1897 uvrhla mladého skladatele do hluboké tvůrčí krize. Po melancholickém valčíku prostřední věty staví finále proti sobě středověkou sekvenci Dies irae, motiv smrti provázející celé Rachmaninovovo dílo, a citát z jeho vokální skladby Celonoční bdění. Na konec rukopisu skladatel připsal: „Děkuji ti, Pane.“
