U příležitosti sedmdesátých narozenin jsme oslovili profesora Jaroslava Tůmu, jednu z nejvýraznějších osobností české hudební kultury posledních desetiletí. Varhaník, cembalista, improvizátor, pedagog, skladatel a dlouholetý profesor na Hudební a taneční fakultě Akademie múzických umění v Praze patří k umělcům, kteří dokázali propojit špičkovou interpretační činnost s pedagogickou prací, odbornou reflexí oboru i aktivním zájmem o podobu českého varhanářství a péči o historické nástroje. Jeho profesní dráha je spojena nejen s významnými domácími i zahraničními koncertními úspěchy, ale také s několika generacemi studentů, kteří prošli jeho třídou, a s neutuchajícím úsilím o zlepšení podmínek pro studium varhanní hry v České republice. Řeč přišla také na proměny postavení varhaníka ve společnosti, na význam improvizace v současném hudebním světě, na vztah k historickým i nově vznikajícím nástrojům, na pedagogické zkušenosti i na aktuální skladatelské projekty. Jaroslav Tůma odpovídá s odzbrojující otevřeností, nadhledem, ale také s temperamentem a nekompromisností, které jsou pro něj charakteristické stejně jako jeho hudební projev. Osobitý jazyk, spontánní odbočky, někdy lehce provokativní formulace i svérázné glosy nejsou pouhým stylistickým koloritem, ale nedílnou součástí způsobu, jakým Jaroslav Tůma o hudbě, vzdělávání i kulturním prostředí přemýšlí. Právě tato autenticita umožňuje nahlédnout nejen do profesního života významného českého umělce, ale také do jeho postojů, které si po desetiletích na koncertních pódiích i v pedagogické praxi zachovávají energii, kritičnost a schopnost inspirovat. Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK oslaví jubilanta dopoledním matiné pod názvem Varhanní gala pro Jaroslava Tůmu, které se uskuteční 17. října 2026 v Obecním domě.
Co pro vás znamenají sedmdesáté narozeniny – je to spíše bilance, nebo nový začátek?
Zhruba před desetiletím jsem si plánoval, jak odejdu ze školy do důchodu včas, jinde v Evropě se totiž na vysokých školách končívá tak v pětašedesáti. Na rozdíl od zdejších kolegů instrumentalistů, kteří třeba celý život hráli a učili podobně jako já a rozhodli se pak k stáru působit už jen pedagogicky a koncertování omezit, tak já si maloval pedagogický důchod, zatímco koncertování jsem se chtěl věnovat i nadále, pokud bych tedy měl dost sil. Dopadlo to jinak, protože se u nás na Hudební a taneční fakultě Akademie múzických umění v Praze podařilo naplánovat stavbu nových varhan, což znamená pro budoucí generaci studentů šanci absolvovat vzdělání obdobné tomu, jakého se jim dostane jinde. Nesporných soutěžních úspěchů dosáhli naši studenti v minulých dekádách hlavně díky tomu, že často opouštěli naše školní nástroje a vyráželi i s námi pedagogy do terénu a leckdy i do zahraničí, buď na různé kurzy, nebo poznávat nástroje. Pokud bychom byli závislí jen na škole, tak nejsme konkurenceschopní. O míle nás předběhli i Poláci a Maďaři. Nyní konečně nastala šance naše vybavení varhanami posunout na běžnou světovou úroveň. Můj odchod se tedy nekonal, protože v dané konstelaci jsem jinou cestu neviděl, než zůstat a ještě chvíli se snažit, aby vše dobře dopadlo. Hotovo bude v roce 2028, ale datum pro odchod jsem si neurčil. Jestli nyní bilancuji, tak spíše situaci našeho oboru, nikoli sebe sama.
Kdybyste měl vybrat jeden moment, který zásadně ovlivnil vaši hudební dráhu, který by to byl?
Některé zlomy reflektujete se značným zpožděním, jiné okamžitě. Těmi okamžitými bylo pár soutěžních úspěchů, například v roce 1986, když jsem vyhrál v Nizozemí v Haarlemu doslova ikonickou improvizační varhanní soutěž. Jiné pochopíte zpětně, někdy až po letech, i když se děly v reálném čase. Na co nikdy nezapomenu? Na okamžik, kdy jsem stanul ve třídě na Pražské konzervatoři ještě před přijímacími zkouškami a díval se ven z okna. Tehdy jsem si netroufal doufat, že se na školu vůbec dostanu. Dále na mnohé své učitele, profesory Jaroslava Vodrážku, Milana Šlechtu, Zuzanu Růžičkovou, na Miroslava Venhodu, šéfa Pražských madrigalistů, který nás tehdejší nováčky v souboru na první zkoušce trochu opil a zároveň nadchl mimoděk proneseným výrokem: „Uvědomte si, že půltón muziku nedělá.“ (Byla to impulzivní odpověď na otázku, zda má tenor zpívat f, nebo fis.) Z pozdějších zásadních momentů si vždy připomenu setkávání s výraznými osobnostmi, nikdy nezapomenu na Wernera Jacoba či Karla Paukerta, ale i na mnohé jiné.
Jak se podle vás proměnila role varhaníka za dobu, kterou jste aktivně na scéně?
Těsně po listopadu 1989 jsem někdy na jaře šel s už zmíněným profesorem Šlechtou okolo kostela sv. Mikuláše. On tam naproti bydlel. Najednou mi říká: „Znáš tohle jméno?“ A ukazoval na plakátek, kde se oznamovalo, že koncert zahraje ten a ten. „Tenhle klučina je v prváku na Konzervatoři! Dyť ještě nic neumí.“ A rozhorlil se: „To by se mělo zakázat!“ A já na to děl něco ve smyslu, že máme svobodu, takže už nikdo nic nikomu nezakáže. Dodnes mě ale zaráží, jak naivní přístupy k problematice varhan a varhanní interpretace potkávám i tam, kde bych to nečekal. Když jednou třeba festival Pražské jaro angažoval mimo jiné i amatéry pro festivalové varhanní produkce, to jsem tedy zíral. Amatérského houslistu by přece do Rudolfina k orchestru nepozvali, ani kdyby si to chtěl zaplatit, nebo snad ano? Musím ale jedním dechem dodat, že amatérů hrajících v kostelích při mších si nesmírně považuji. Stále se jich zoufale nedostává.
Existuje něco, co jste si jako mladý hudebník představoval úplně jinak, než jak to nakonec dopadlo?
Hnedle po škole jsem si tak nějak nepředstavoval nic zvláštního. Odmítl jsem i konkrétní nabídku na učení teorie na jedné konzervatoři a vzdálenější budoucnost jsem neřešil. Chtěl jsem hrát, hrál jsem, zpočátku hlavně basso continuo či komořinu, často na cembalo. Vyhýbal jsem se klavíru, až později přes zkušenosti s klavichordy jsem se dostal k tomu kladívkovému, čili jeho historické formě. Snažil jsem se poznávat další a další varhany, dostat se do zahraničí. V tom všem jsem měl ohromné štěstí, pak jsem byl pozván také na konkurz na Hudební a taneční fakultu Akademie múzických umění v Praze, začal jsem tam učit. Moc peněz za to nebylo, ale doháněl jsem to koncertními cestami. Zpětně se ale skoro divím, že jsem nikdy nemusel učit malé děti brnkat na klavír, to bych neuměl, ani jsem nebyl nucen dělat taxikáře, jako třeba Philip Glass, či být o hladu. Jestliže si ale dnes někdo z mladých představuje, jak bude díky koncertní kariéře někdy v budoucnu „za vodou“, jak se říká, tak ať se jde věnovat něčemu jinému. V tomto směru je svět stejný jako za Myslivečka a kdykoli jindy.
Jak jste vnímal loňské ocenění Ministerstva kultury – je to pro vás potvrzení určité etapy, nebo spíše závazek do budoucna?
Bral jsem celou akci jako příslib, že varhany a hra na ně i nadále patří zcela plnohodnotně do rodiny hudebních profesí. Když se řekne varhany, tak nemusí jít převážně o kulisu dění při liturgii nebo o podivínské hobby nějakých staromilců. Ocenění mi bylo spíše potvrzením, jak varhanní hudba provozovaná na profesionální úrovni dokáže nést v očích mnohých lidí podobná poselství jako opera, symfonie, klavírní recitál či komorní hudba v podání špičkových těles. Příliš osobně si to ale neberu, vím dobře, že někomu se líbí, co dělám, jinému nikoli. Mimochodem, u pana ministra Baxy jsem se někdy půl roku před oním oceněním čílil v jeho pracovně, že má jiný názor na konkrétní kauzu jedněch varhan než já. Věc se pak urovnala, ale že bych si pro takové ocenění šel letos?
Vaše práce s historickými varhanami je dlouhodobě obdivovaná. Co vás na těchto nástrojích stále nejvíc fascinuje?
Co jsou historické nástroje? Podle mne všechny ty hodnotné a skvělé, i kdyby byly postaveny teprve nedávno. Prostě reflektují epochu, jejího ducha a aktuální tvorbu jimi podmíněnou. Nevím, kdo moji práci obdivuje. Myslím, že mnohé naopak docela štvu, když se do některých záležitostí pletu. Navykl jsem si pro pořádek neustále zdůrazňovat, že nejsem organolog, nejsem ani znalec vnitřního ústrojí varhan, natož někdo, kdo dokáže navrhovat restaurátorské postupy a podobně. Jsem jen varhaník. Jenže samozřejmě se zkušenostmi s nástroji různých období a oblastí. Koncertoval jsem leckde, což obnáší bližší seznámení se s konkrétními nástroji, než kdybych jen někam zavítal se skupinou milovníků varhan, chvilku poslouchal zezdola, pak se ochomýtal okolo hracího stolu a snad si i pár okamžiků sáhl na klávesy. Takové seznámení, i kdyby bylo doplněno studiem literatury a archivů, není k ničemu. Abych nějaké varhany opravdu do hloubky poznal, musím vybrat vhodný program, tedy nehrát všude jen pár kousků, které jsem se kdysi naučil ve škole, pak ten program už předem dokonale nastudovaný vyzkoušet a připravit na konkrétním místě. Což znamená přizpůsobit se technicky, výběrem rejstříků, dobře napasovat způsob provedení výrazově, rytmicky, artikulačně, agogicky i tempově vůči akustice prostoru, která je také pokaždé jiná. K tomu zpravidla potřebujete několik, někdy i mnoho hodin. Většinou si pak koncert i nahraju na poloprofesionální přístroj a doma dodatečně poctivě poslechnu. Ne, abych se kochal, ale proto, abych odhalil drobnosti, které mohu příště udělat lépe. Proto mě velmi pobuřuje, když se opakovaně oklikami dozvídám, jak varhanní problematiky naprosto neznalí a nekompetentní lidé nalézají tu drzost považovat své názory z nejrůznějších důvodů za stejně legitimní jako ty moje.
Jak se liší vaše přemýšlení při interpretaci barokní hudby od přístupu k soudobým skladbám?
Jiný je styl, některé emoce běžné v soudobé hudbě do barokní hudby nepatří. Jinak se pracuje s agogikou, s frází. Co protíná celou evropskou hudební zkušenost? Potřeba srozumitelnosti, chaos má být přítomen jen jako výjimečná hudební plocha, samozřejmě spíše v soudobé hudbě než ve starších stylech. Proto jsou tak zásadní otázky tempa, rytmu, agogiky a podobně, a to ve vztahu k akustice prostoru. Úplným základem je ale pozornost vůči faktu, že dobře vnímat varhanní zvuk má většinový posluchač, který zpravidla sedí dole v kostelní lavici, či někde vzadu v sále. Varhaník sám také nějak slyší a vnímá, obvykle ale z posluchačsky velmi nevýhodné pozice. Musí si často vybrat, jestli bude hrát tak, aby se to jemu líbilo, či tak, aby se v tom vyznali ti ostatní, což je jedině správně. Bohužel je hodně takových, jimž to nikdy nedojde, ani se jim to nedá vysvětlit, naštěstí se jen velmi zřídka vyskytnou mezi našimi studenty.
Jak byste popsal roli improvizace v dnešním hudebním světě, který často tíhne k přesnosti a kontrole?
K přesnosti a kontrole inklinuje nikoli dnešní hudební svět, ale nahrávací průmysl, respektive jeho oddaní služebníci, často z řad hudebních režisérů. To je profese omylem se usídlivší na piedestalu, nevím jakém a z čího pověření. Hudba znamená tvořivé prostředí, invenci, teprve v dalším plánu přesnost a kontrolu. Improvizace z principu otevírá bezbřehé možnosti interpretace hudebního zápisu. Improvizovat se můžete naučit, jedním přístupem je nápodoba trénovaná někdy i tuhým drilem, druhým přístupem je odvaha potkávat dosud nepoznané. Jde o velká dobrodružství.
Máte nějaký nástroj, ke kterému se vracíte jako k „domovu“, nebo je pro vás každý další varhanní nástroj novým dobrodružstvím?
Kloubí se to! I oblíbený a často navštěvovaný nástroj vás překvapí. Někdy příjemně, jindy třeba není úplně v kondici. Miluji třeba varhany v kostele sv. Ludmily v Praze, měl jsem tam před dvěma lety hrát recitál na začátku září, jenže pamatujete ta děsná horka v závěru léta? Ve varhanách bylo skoro čtyřicet stupňů Celsia. Zvuk doslova skomíral. Troufl jsem si koncert odložit na listopad, lidé se neurazili a přišli. To už bylo vše zase dobré.
Nejsmutnější ale byly vždycky mé návraty od různých krásných varhan, často z ciziny, kdy jsem zase musel učit u domácích varhan v našem sále Martinů. Když jsem kdysi vysvětloval Ivanovi Klánskému, skvělému pianistovi a tehdy vedoucímu naší klávesové katedry, pozdějšímu děkanovi fakulty, že si připadám, jako bych učil na nějakém rozvrzaném rámusivém pianinu, tak prohlásil: „No, jestli je to tak, to já bych už tu dávno neučil, to se nedá.“ Nelituju, že jsem to nevzdal, ale znovu říkám, velmi mi vadí, že mi někteří neznalci dodnes nevěří, byť většina situaci už dávno pochopila.
Na pražské Hudební a taneční fakultě Akademie múzických umění působíte jako pedagog od roku 1990, před nějakým časem jste získal profesorský titul. Na Katedře klávesových nástrojů jste tedy vychoval několik generací varhaníků a cembalistů. Co je podle vás nejdůležitější předat mladým varhaníkům – techniku, styl, nebo odvahu hledat vlastní cestu?
Všechno. Ale zároveň čím dál zřetelněji vidím, že nejdůležitější je každý sám se svojí snahou, pílí a osudem.
Jak se proměnili studenti za posledních dvacet let? Přicházejí s jinými očekáváními nebo jiným typem talentu?
Stále máme talenty, dokonce mimořádné! Spíše možná chybí nějaký početnější dobrý průměr. Škola má také spoustu dalších problémů, mimo jiné se nedokáže zbavit nejslabších nebo lajdáckých studentů. Oni se prý klidně budou soudit, že byli odejiti neprávem. Asi jsou nějaké precedenty, netuším. Nikdy jsem se nenechal zlákat ke kandidování do akademických funkcí.
Je něco, co vás na dnešní mladé generaci hudebníků vyloženě těší?
Potkávám odborně senzačně vzdělané lidi, cílevědomé, mnozí jsou velmi aktivní, a to nikoli jen ve svůj osobní prospěch, ale daleko šířeji, ve prospěch rozvoje a udržení naší kulturnosti, pořádají koncerty, festivaly. Bez ostychu navazují i tolik potřebné mezinárodní kontakty.
Na čem aktuálně pracujete a co byste si ještě rád splnil v příštích letech – umělecky i lidsky?
Vracím se v posledních letech ke komponování, které jsem kdysi na Pražské konzervatoři vystudoval, ale pak už jsem se převážně věnoval interpretaci a improvizaci. Kompozic z doby od konzervatoře až donedávna bych napočítal na prstech jedné ruky. Pak to začalo nějak kvasit, kdo chce, tak ty jednotlivé počiny dohledá, řadu varhanních věcí jsem i sám nahrál, jiné začínají hrát kolegové z blízka i dáli. Letos jsem dokončil Opočenské bagately pro varhanní soutěž Jana Křtitele Vaňhala, určené barokním varhanám, Ezopovy bajky, což je hodinový cyklus pro cembalo, clavicymbalum, organetto a gotickou harfu prokládaný recitací bajek. A na objednávku pořadatelů Brněnské varhanní soutěže, která se bude konat na podzim příštího roku, jsem napsal Toccatu pezzu, již jsem věnoval Zdeňku Pololáníkovi, jehož varhanní sonáty patří k nejlepším českým varhanním skladbám 20. století, samozřejmě vedle Petra Ebena, Miloslava Kabeláče a mnohých dalších. A co život přinese? Tužby a plány mám, ale člověk míní, Pánbůh mění, uvidíme.
Pane profesore, děkuji za rozhovor a přeji vám vše nejlepší k životnímu jubileu.
