Klavír jako intimní médium na monumentálním jevišti
Festivalová řada Návštěva u Janáčka zavede posluchače přímo do prostor Mahenova divadla, jež je s Janáčkovým životem neoddělitelně spjaté – právě zde poprvé zazněly opery jako Káťa Kabanová, Příhody lišky Bystroušky či Věc Makropulos. Právě v tomto historickém prostředí, spojeném se skladatelovými velkými operami, vystoupí překvapivě do popředí klavír jako Janáčkovo nejintimnější zpovědní médium, které měl k dispozici v soukromí svého domku u varhanické školy.
Zatímco jeho monumentální operní a orchestrální díla oslovují posluchače strhující kolektivní dramatičností a plným zvukem, klavírní tvorba zachycuje nejjemnější vnitřní chvění, tichou nostalgii i neúprosný zápas s osudem. Uvedení Janáčkovy klavírní a komorní tvorby v úzkém propojení s baletem otevírá zcela novou dimenzi vnímání skladatelovy osobité rytmiky a charakteristických „sčasovek“. Baletní žánr se na festival Janáček Brno vrací po delší odmlce a prostřednictvím lidského pohybu zhmotňuje to, co hudba tlumočí tónem.
Od neúprosné pomíjivosti k jednorukému vzdoru
Dramaturgie večera staví na třech klíčových pilířích Janáčkovy klavírní tvorby. V první části zazní první řada cyklu Po zarostlém chodníčku, JW VII/18. Geneze této skladby je neobyčejně pestrá: prvních pět skladeb vznikalo již v roce 1900 jako drobné kompozice pro harmonium v sešitech Slovanské melodie ivančického učitele Emila Koláře. Významný podnět k rozšíření a přepracování na definitivní desetidílný klavírní cyklus přišel v roce 1908 od redaktora Jana Branbergera a nakladatele Bedřicha Kočího, vydání se pak dočkal roku 1911. Vedle vzpomínek na rodné Hukvaldy nese cyklus hluboké autobiografické poselství – je rozechvělým otiskem vnitřního žalu ze ztráty milované dcery Olgy, která zemřela roku 1903 ve věku jednadvaceti let.
Choreografické pojetí Mária Radačovského, šéfa Baletu NdB, akcentuje téma všudypřítomné pomíjivosti a křehkosti lidského bytí. Radačovský svou choreografii postavil pro sedm vyzrálých tanečních osobností, jejichž těla se na scéně stávají živými nositeli skrytých vzpomínek a intimních příběhů. Místo doslovného ztvárnění poetických názvů skladeb hledal pohybový ekvivalent k Janáčkově neprostupnému žalu, v němž se osobní i tělesná zkušenost zkušených tanečníků přirozeně potkává s neúprosným plynutím času.
Vztah lidského těla a hudebního zápasu dovedlo k vrcholu Capriccio pro klavír levou rukou a komorní dechový ansámbl, JW VII/12. Janáček toto dílo zkomponoval v roce 1926 na podnět pianisty Otakara Hollmanna, který v první světové válce trvale přišel o pravou ruku. Skladatel zpočátku reakci odmítal se slovy: „Dětinské – co chcete hrát jednou rukou? Těžko tančit tomu, co má jen jednu nohu.“ Když však Hollmannovo umění slyšel, názor změnil a vytvořil dílo plné výzvy a lidské síly. V dopise z listopadu 1926 napsal: „Víte, jen pro jednu ruku psát, to byla schválnost až dětinská. Bylo třeba důvodů jiných a příčin věcných a vnitřních. Když se všechny dostavily a střetly – pak povstalo dílo.“ Japonská choreografka Megumi Nakamura interpretuje Capriccio skrze téma vzdoru, v němž se omezení jedné ruky stává univerzálním symbolem odvahy čelit bezvýchodným situacím.
Třetím pilířem večera je cyklus V mlhách, JW VIII/22. Čtyřvěté dílo z roku 1912 představuje hlubokou sondu do skladatelovy duše v době, kdy bojoval s pocitem tvůrčí izolace a podlomenou sebedůvěrou. Janáček skladbu tvořil skrytý před světem v soukromí svého domku u varhanické školy v Brně, v melancholickém rozpoložení způsobeném opakovaným odmítáním jeho operní tvorby pražskými divadelními kruhy.
Když se hluboký tělesný výraz tanečníků Baletu NdB 3 setká s virtuózním přednesem Iva Kahánka a znělou energií dechového ansámblu JAMU, vznikne na scéně Mahenova divadla vzácně vyvážený dialog hudby a pohybu. Ocenění ze světové výstavy EXPO 2025 v Ósace je jasným dokladem toho, že tato inscenace přináší brněnskému publiku jeden z mimořádných uměleckých momentů letošního festivalového programu.
