Výběr skladeb byl zdařilý a ve zkratce ukázal vývoj tohoto přístupu k hudební kompozici, který klade hlavní důraz na tónové spektrum jako východisko pro kompozici. Tónové (harmonické) spektrum je vlastně jedinou univerzální daností v hudbě, všechny hudební kultury je znají, ale jeho využití může nabírat nejrůznější podoby. Je natolik samozřejmou součástí hudby, že jeho potenciál být zdrojem pro výstavbu celých kompozic byl dlouho zanedbáván.
Jediný tón rozevřel celý zvukový svět
V programu byl nejprve připomenut předchůdce spektrální hudby Giacinto Scelsi (1905–1988), který začal objevovat skrytou výrazovou sílu harmonického spektra, když po traumatizujícím zážitku trávil dlouhé hodiny u klavíru a vposlouchával se do zvuku stále se opakujících tónů. Jeho Quattro pezzi su una nota sola (Čtyři skladby o jedné notě) představují lapidární a jasnou formou demonstrovaný nový způsob hudebního myšlení, který redukuje tónový materiál až na dřeň a ukazuje, že i tato krajní redukce může přinést výrazové obohacení. Hlavní osou každé z těchto skladeb je vždy jediný tón, nápaditě instrumentovaný v různých oktávách a obalovaný mikrointervalovými výchylkami či příležitostně obalovaný jinými tóny. Jakkoliv tento popis může evokovat šílenou nudu, ve skutečnosti má každá kompozice svůj odlišný charakter a silné napětí. Skladby jsou krátké a každá z nich představuje specifický zážitek. Hrabě Scelsi ovšem svá díla nepsal, ale nahrával jako improvizace a pak je (po aristokratickém způsobu) zadával placeným zapisovačům k přepisu do not. Zde je třeba vyzdvihnout vysokou profesionalitu Vieriho Tosattiho, který Scelsiho neobvyklé hudební vize převáděl do dobře formulované partitury, kde mají hudebníci jasně notované úkoly, takže tato skladba vyzněla pro mne z celého koncertu nejlépe.
Zvukové experimenty narazily na interpretační úskalí
Skladby o několik generací mladších francouzských spektralistů Gérarda Griseye (1946–1998) a Tristana Muraila (1947), kteří rozvíjeli impulsy mystika Scelsiho vědečtějším způsobem a realizovali je se souborem L’Itinéraire, už vyžadovaly poněkud větší vhled do specifické estetiky a individuálních autorských záměrů. Grisey začal razantně a docela instruktivním způsobem naznačil základní principy svého orchestrálního zvuku. Dílo se vyvíjí, přináší nové variace, v samotném závěru se však nečekaně přesmykne do jakéhosi teatrálního výstupu na způsob instrumentálního divadla Mauricia Kagela, kde jsou hudebníci nuceni k různým akcím, které sice s hudbou souvisí, ale není to vždy jen hra na nástroje. Už dávno jsem si všiml, že muzikanti mají snad všichni velký divadelní až komediální talent – když jsou mezi sebou. Pokud je však požadováno něco takového na pódiu, bývá to nezřídka složitější. Takže když autor opouští notaci a dává pouze slovní pokyny, není úplně snadné vytvořit přesvědčivou atmosféru, která by propojila náhlé dění na pódiu (trochu evokující Felliniho Zkoušku orchestru) s předchozí hudbou. Ve mně to pak vyvolalo otřesnou vzpomínku, jak před lety na konci slavnostního závěrečného koncertu Ostravských dnů jeden z hudebníků Janáčkovy filharmonie Ostrava při potlesku demonstrativně před publikem roztrhal svůj part.
Tristan Murail připojil k orchestru ještě elektronickou zvukovou stopu, která doplňovala a jako by pokračovala ve hře orchestru tam, kam už nástroje nemohou. I když elektronické zvuky tohoto typu v průběhu času zevšedněly nadužíváním v populární hudbě, mohlo to vyznít docela pěkně nostalgicky, kdyby elektronická složka tolik nedominovala nad orchestrem, místo aby s ním rovnocenně dotvářela celkový obraz.
Vivierova intimní zpověď ztratila svou křehkost
Z hlediska interpretace pak nejsmutněji dopadla kompozice kanadského skladatele Clauda Viviera (1948–1983) Lonely Child (Osamělé dítě), která chtěla zprostředkovat pocity opuštěnosti a samoty. Vivier, sám adoptovaný nalezenec, vložil do svého díla autobiografické rysy a napsal i vlastní poetický text, v němž se francouzština střídá s vymyšleným jazykem evokujícím dětské žvatlání. Celá skladba je vlastně jedinou dlouhou melodií psalmodického typu s občasnými vsuvkami dramatických zastavení. Monodie, koncipovaná jako „dlouhý zpěv samoty“, je zde jen dobarvována různými intervaly. Autor v ní požaduje vytvoření jakéhosi „svazku proudění barev“ (snad „zvukové duhy“?). Takového efektu však (aspoň v mých uších) dosaženo nebylo. Ovšem křehkost a niternost nebyly vlastní ani zpěvačce Donatienne Michel-Dansac, která disponovala zvučným a silně vibrujícím hlasem. Ani ten však v některých pasážích nedokázal proniknout přes hlučný doprovod. Určitý podíl na tomto výsledku však připadá i autorovi, který pro svoje intimní vyznání zvolil až přehnaně velký orchestr a někde předepisuje žesťům při doprovodu zpěvu až fff. Pak už záleží na dirigentovi, aby vyhodnotil situaci a zvolil optimální řešení. Vůbec nepochybuji o tom, že Szymon Bywalec je zkušený a znamenitý dirigent, rovněž zpěvačka má své vysoké kvality, nicméně v tomto případě se mi zdá, že se s autorovým záměrem příliš nepotkali.
Dramaturgická odvaha přinesla své ovoce
Uvést tato orchestrální díla v Brně je velmi záslužná věc. Ovšem vyžaduje to také obezřetnost, neboť publikum většinou důvěřuje, že co slyší, bylo skutečně autorem zamýšleno. Posluchač si pak lehce pomyslí „tohle pro mne moc nebude“, i když třeba něco takového může být zrovna to, co by mu dokázalo promluvit z duše.
Pro posluchače bych pak tady rád připomněl slova brněnského muzikologa Františka Hrabala (1930–2003): „Když se mi něco líbilo, chtěl jsem to slyšet znovu. Když se mi něco nelíbilo, chtěl jsem to taky slyšet znovu.“
V letošním roce jsem se kvůli jiným závazkům dostal pouze na dva koncerty, podle reakcí mých známých však vím, že ty ostatní byly velmi vydařené. Pro nového dramaturga, kterým byl letos Otto Wanke, je to slibný začátek. Samozřejmě sám moc dobře vím, co role dramaturga Expozice nové hudby obnáší a kolik těžkostí je nutno – i v těch nejlepších případech – překonávat.
Letošní program přinesl zajímavé téma a poukázal na mnohotvárnost, s jakou se projevuje. Posluchačům tak poskytl náhled do oblasti mimo zorné pole běžného hudebního života v Brně. Věřím, že přinejmenším pro některé bude impulsem pro vlastní hledání a že se pustí do objevování nových hudebních světů. Proto pokládám letošní dramaturgii za zdařilou a jejímu tvůrci z celého srdce blahopřeji.
Expozice nové hudby: Partiels
8. října 2026, 19:00 hodin
Besední dům, Brno
Program
Giacinto Scelsi: Quattro pezzi su una nota sola (1959)
Gérard Grisey: Partiels (1975)
Tristan Murail: Désintégrations (1982)
Claude Vivier: Lonely Child (1980)
Účinkující
Donatienne Michel-Dansac – soprán
Filharmonie Brno
Szymon Bywalec – dirigent
