Letos jste v Salcburku dirigoval Rossiniho Cestu do Remeše. Část její hudby skladatel později použil v Hraběti Orym, kterého brzy uvedete v Praze. Co vám studium staršího díla prozradilo o této opeře?
Dirigovat v krátkém časovém odstupu dvě tak úzce spjatá díla, jako jsou Cesta do Remeše a Hrabě Ory, je bezpochyby jedinečná příležitost. Cesta do Remeše vznikla pro konkrétní příležitost. Svědčí o tom i skutečnost, že se k ní skladatel po prvních a jediných představeních, uvedených ke korunovaci krále Karla X., už nikdy nevrátil. Jako by sám cítil její pomíjivost a těsné sepětí s daným historickým okamžikem. Právě v tom mají původ i spletité osudy této opery. Více než sto padesát let byla považována za ztracenou, než se v roce 1984 podařilo díky šťastné shodě okolností znovu sestavit dochované fragmenty. Ani dnes ovšem nejsou všechny části původní, některé bylo nutné rekonstruovat.
A jak to bylo s Hrabětem Ory?
Hrabě Ory je naproti tomu zcela jiný případ. Jde o ucelené dílo s plně rozvinutým příběhem, napsané na krásné původní francouzské libreto Eugèna Scribea. Rossini v něm znovu využívá značnou část hudby z Cesty do Remeše, ale přepracovává ji a přizpůsobuje vkusu francouzského publika.
Představte si to – píše se rok 1828. Rossini už pět let žije v Paříži, ale vedle Cesty do Remeše a oper Obléhání Korintu a Mojžíš a faraon, které přepracoval na základě starších italských děl, dosud publiku nepředstavil novou operu ve francouzštině. Hrabě Ory pro něj tedy znamenal zásadní zlom i zkoušku. A vyšlo to. Z jeho pera vzešlo velké mistrovské dílo.
Jste známý svým zaměřením na historicky poučenou interpretaci hudby. Jak to vypadá v praxi, když dirigujete Rossiniho například s orchestrem, jakým je Prague Philharmonia?
Často se na nás pohlíží jako na podivné, exotické bytosti. Ve skutečnosti jsme hudebníci, které žene zvědavost a touha znovu objevit, jak se hudba provozovala v minulých staletích. V tom se podobáme restaurátorům nebo archeologům. Hudebník „filolog“ je zapálený badatel, který v sobě spojuje hudebníka, muzikologa, historika a řadu dalších profesí. Když diriguji moderní orchestry, tedy orchestry hrající na nástroje, které se vyvinuly ve dvacátém století, promlouvám jako hudebník k ostatním hudebníkům a snažím se i jim otevřít svět minulosti.
Obracíme se ke stejně zvídavým kolegům i posluchačům. Také na nástrojích určených pro hudbu pozdějších staletí lze napodobit způsob tvoření tónu a artikulaci, které byly vlastní nástrojům starších období. A musím dodat, že mě nesmírně těší příležitost poprvé spolupracovat s tak vynikajícím orchestrem, jakým je Prague Philharmonia.
Pražské provedení bude poloscénické. Jak oživit Rossiniho komiku, když mají pěvci k dispozici méně jevištních prostředků?
Obecně koncertnímu provádění oper příliš neholduji. Domnívám se, že aby opera mohla sdělit svůj nejhlubší smysl, potřebuje jevištní ztvárnění. Při spolupráci s Cecilií Bartoli jsme ovšem zvyklí uvádět poloscénické verze po celé Evropě. A musím říci, že dirigentovi taková podoba práci podstatně usnadňuje. Nemusí totiž tolik řešit rozmístění sólistů a sboru, které často ztěžuje souhru celého ansámblu.
Jak jste již prozradil, Hrabě Ory vznikl na francouzské libreto, zatímco řada Rossiniho nejznámějších komických oper je v italštině. Ovlivňuje jazyk váš přístup k hudbě?
Rozhodně. Každý jazyk má svůj osobitý rytmus, vlastní systém přízvuků a specifickou barvu. Je fascinující sledovat, jak zvuk jazyka proniká do hudby, která ho obklopuje, a jak hluboce ji ovlivňuje. Francouzskou literaturu nesmírně obdivuji a francouzsky plynně hovořím. Věřím proto, že dokážu postihnout podstatu tohoto propojení, které celou operou protéká jako podzemní řeka. Na rozdíl od mnoha kolegů jsem nikdy nepřijal nabídku dirigovat operu v jazyce, který důkladně neovládám. Právě proto, že chci být schopen toto zásadní spojení pochopit. Doufám, že se v budoucnu budu moci věnovat i češtině a mnoha mistrovským dílům, která v ní vznikla.
Co vás původně přivedlo ke staré hudbě a k dirigování opery?
Po dokončení hudebních studií jsem cítil, že mé vzdělání ještě není úplné. Jako varhaník s mimořádnou zálibou v Bachově hudbě jsem okamžitě pocítil potřebu proniknout do historicky poučené interpretace. Bylo to pro mě naprosté zjevení. Jako by se mi náhle vyjasnil smysl dějin.
Jakým způsobem?
Začalo mi být zřejmé, že dějiny hudby netvoří řada náhlých zlomů, ale navazujících stylových proměn. Händelovi nemůžeme skutečně porozumět bez znalosti Monteverdiho, Mozartovi bez znalosti Händela a Rossinimu bez znalosti Mozarta.
A tehdy vás začalo lákat dirigování?
Dirigování mě zajímalo od samého začátku, ostatně jsem vystudoval orchestrální dirigování. Nechtěl jsem se však vydat na obvyklou dirigentskou dráhu. Šlo mi spíše o to, abych byl všestranně vzdělaným hudebníkem. Ve svém „prvním životě“ jsem vedl především soubory zaměřené na barokní a soudobou hudbu.
K opeře jste se tedy dostal až později?
Operu diriguji teprve asi patnáct let. Když začala tato nová kapitola, veškerá má dosavadní průprava se do ní přirozeně promítla. Vzpomínám si, že už při prvních operách jsem se v této roli cítil naprosto samozřejmě. Jako by všechno, čemu jsem se dosud věnoval, bylo nevědomou přípravou právě na tento okamžik. Když tedy ten čas konečně přišel, cítil jsem se zralý a připravený tuto úlohu přijmout.
Dirigoval jste i hudbu od Monteverdiho po Wagnera. Jak se zkušenosti s tak rozdílnými skladateli promítají do vašeho přístupu k Rossinimu?
Wagner byl mou mladickou vášní, úzce spjatou s láskou k filozofii a němčině. Jako hudebníka „filologa“ by mě nikdy nenapadlo, že ho jednou budu dirigovat. A přece se to stalo. V roce 2028 provedeme s mým orchestrem Les Musiciens du Prince celý cyklus Prsten Nibelungův na nástroje z doby skladatelova života. Vzhledem ke zkušenostem s historicky poučenou interpretací bych se samozřejmě nikdy nespokojil s běžným, tradičním přístupem k Wagnerovi. Prostudoval jsem proto všechny dostupné prameny, které nás vedou k přesvědčení, že se jeho hudba za jeho života hrála radikálně jinak než dnes. Stačí si přečíst skladatelovy vlastní pokyny. Všichni tvrdí, že je znají, ale málokdo má odvahu se jimi skutečně řídit.
A Monteverdi?
Monteverdi a barokní hudba jsou mým denním chlebem už od studentských let. Rossinimu se intenzivně věnuji od setkání s Cecilií Bartoli. Krátce poté, v roce 2017, jsme vyrazili na rozsáhlé turné s Popelkou. Mnoho jsem se při něm naučil od ní i od dalších velkých rossiniovských pěvců, jako jsou Alessandro Corbelli nebo Carlos Chausson. Začínat po boku tak úžasných zpěváků vůbec nebylo špatné!
Pokud odhlédnu od této průpravy, vděčí můj přístup k Rossinimu za vše Mozartovu hudebnímu jazyku, na který Rossini navazuje a dále ho rozvíjí. Kdybych nevycházel z historicky poučené interpretace, určitě bych Rossiniho neprováděl tak osobitým způsobem, jakým jsem dnes známý. Mým heslem vždy bylo: zpět ke skladatelovým záměrům!
Vedle hudby jste studoval také teoretickou filozofii. Změnila otázky, které si kladete, když otevřete partituru?
Stručně mohu odpovědět jedině tak, že bez studia filozofie bych nebyl hudebníkem, jakým jsem. S přáteli často žertuji, že filozofie je mé skutečné povolání, zatímco hudba je koníček.
Jakým způsobem se filozofii věnujete?
Ve volném čase filozofii dál studuji a píšu o ní. Je neoddělitelnou součástí toho, kým jsem. Hudbu totiž chápu jako formu poznání a filozofii coby scientia scientiarum, tedy vědu věd. Poskytuje nám myšlenkové rámce, které potřebujeme, abychom věcem rozuměli a dokázali je vykládat. To by bylo na dlouhé povídání. Bez studia hermeneutiky bych ale neměl základy potřebné k pochopení toho, co znamená interpretace obecně, a ta hudební zvlášť.
A jak se to promítá do vašeho čtení partitury?
Výchozí situace je jednoduchá: otevřu partituru a čtu ji. Jenže umíme partituru opravdu číst? Stačí k tomu vzdělání z konzervatoře? Moje odpověď zní: ne. Notový zápis se v jednotlivých obdobích mění a každý skladatel používá vlastní kódy, kterým musíme umět porozumět. Rossiniho partitura není o nic méně složitá než partitura Josquina Desprez. Jen používá „modernější“ znaky. Zamysleme se ale nad tímhle: očekávali bychom, že otevřeme Proustovu knihu a porozumíme jí jen proto, že známe písmena a slova, která z nich vznikají? Porozumění je pomalý a složitý proces. Ani hudba není výjimkou ze zákonitostí hermeneutiky.
Jaká máte přání a plány do blízké i vzdálenější budoucnosti?
Dospěl jsem do věku, kdy už dlouhodobé plánování příliš nepřipadá v úvahu. Určitě bych ale chtěl dirigovat více symfonické hudby a trvale zařadit Verdiho do svého repertoáru. A v neposlední řadě bych moc rád trávil více času v Praze.
To by těšilo i nás. Děkujeme za rozhovor.
