Jsou koncerty, po kterých si člověk odnáší především vzpomínku na krásnou hudbu. A pak jsou takové, po kterých má radost také z lidí, kteří ji hráli. Závěrečný koncert workshopu Windissimo v sobotu 10. října 2026 v pražském KC Unitaria patřil jednoznačně k těm druhým. Při pohledu na mladé muzikanty, jejich soustředění a nadšení jsem si znovu uvědomil, jak mnoho může pro hudební vzdělávání znamenat jediný dobře připravený den společného hraní.
Na Windissimo se vracím jako otec dcery klarinetistky, ale také jako amatérský muzikant, kterého těší sledovat, co všechno lze s mladými hráči dokázat. Tentokrát mě překvapil především rozsah programu a úroveň, na jaké zazněl. Představa, že tento pestrý orchestr získával svou společnou podobu během jediného dne zkoušek, působila při večerním koncertě téměř neuvěřitelně.
Virtuózní výkony sólistů
Úvod patřil lektorům a organizátorům Zuzaně Čajkové a Jaroslavu Škutovi, kteří s klavíristou Markem Peňázem přednesli Scherzino Rudolfa Kubína. Virtuózní skladba pro dva klarinety a klavír vyzněla s lehkostí, hravostí a přirozeným nadhledem. Pohyblivé pasáže si interpreti předávali s takovou samozřejmostí, že posluchač mohl snadno zapomenout, kolik hráčské jistoty se za podobně bezstarostným vyzněním skrývá.
Následující Plitsch-Platsch Alexise Ciesly přineslo do sálu hudební humor. V klarinetovém kvartetu se vedle Jaroslava Škuty představili Tomáš Střelka z Pražské konzervatoře, Roman Toml z Konzervatoře Teplice a basklarinetistka Natálie Palečková, nynější studentka pražské HAMU. Přesná souhra a cit pro načasování jednotlivých hudebních nápadů dovolily vyniknout vtipu skladby. Bylo příjemné slyšet mladé hudebníky, kteří se na pódiu dokážou bavit a zároveň mají svůj výkon pevně v rukou.
První větu Concert champêtre Henriho Tomasiho poté přednesli hobojista Martin Beneš, Zuzana Čajková na klarinet a fagotista Kryštof Brož. Trojice nabídla přesvědčivou ukázku profesionální komorní hry: barevné hlasy se proplétaly, přirozeně na sebe reagovaly a vytvářely celek, ve kterém bylo možné obdivovat jednotlivé hráče i jejich vzájemné porozumění.
Jiný zvukový svět otevřel flétnový soubor pod vedením Jaroslava Škuty. Něžná Time Flows Ever Onward Evana Calla z anime Frieren získala v početném flétnovém obsazení půvabnou, jemně zářivou barvu. Krásně vystoupila sóla pikoly, altové flétny i první flétny, každé s vlastním charakterem a přitom přirozeně zasazené do společného zvuku. V Brumbálově armádě Nicholase Hoopera z filmu Harry Potter a Fénixův řád pak soubor ukázal také rytmickou pohotovost a schopnost vystavět napětí. Tolik fléten pohromadě nabídlo pozoruhodně bohatý a zároveň kultivovaný zvuk.
Se sólisty následně spolupracoval komorní orchestr, v jehož vedení se střídali Zuzana Čajková a Kryštof Brož. Martin Beneš, sólohobojista Severočeské filharmonie Teplice a orchestru Divadla města Ústí nad Labem, přednesl Morriconeho Gabrielův hoboj a Adagio z Hobojového koncertu d moll Benedetta Marcella. Jeho tón oplýval krásou, která dokázala okamžitě upoutat pozornost. Dlouhé fráze plynuly s klidem, intonační jistotou a jemným odstíněním výrazu. Právě zde spočívala skutečná virtuozita: v dechu, v půvabu tónu a ve schopnosti dát melodii prostor, aby promluvila. Citlivý orchestrální doprovod tuto působivost výborně podpořil.
Zuzana Čajková pak v Tiger Ragu Nicka LaRoccy nabídla zcela jinou podobu sólového klarinetu. Svižný ragtime sršel energií, brilantními běhy a místy až rozpustile vřískajícími výškami. Její výkon byl technicky suverénní, temperamentní a strhující. Pro mladé klarinetisty muselo být mimořádně inspirativní vidět svou lektorku v takto efektním sólovém čísle.
Windissimo předvedlo svůj um ve filmových melodiích
Skutečné těžiště večera však přišlo ve druhé polovině, kdy se představilo Windissimo – orchestr dřevěných dechových nástrojů. Právě zde se naplno ukázalo, proč má tento projekt tak velký význam. Na jednom pódiu se spojili mladší žáci, zkušenější studenti, dospělí hráči i pedagogové. A z jejich společného hraní vznikl zvuk, který měl sílu, barevnost a překvapivou soudržnost.
Smetanova Polka z Prodané nevěsty otevřela orchestrální program s chutí a taneční lehkostí. Byla také krásným příkladem dramaturgie, která mladým hráčům přibližuje klasickou hudbu prostřednictvím její bezprostřední přitažlivosti. Živý rytmus a půvabné melodie dávají dětem velmi přirozený důvod, proč se do takové hudby pustit. Když ji navíc mohou prožít uvnitř velkého orchestru, získává pro ně jiný význam než při pouhém poslechu.
Hudba Harryho Gregsona-Williamse z Letopisů Narnie: Lev, čarodějnice a skříň a Zimmerův Gladiátor přinesly širší melodické plochy a výrazné dramatické oblouky. Orchestr dokázal rozvinout zvuk do působivé šíře a zároveň udržet přehlednost jednotlivých hlasů. V lyrických místech bylo slyšet vzájemné naslouchání, ve vrcholech společné nasazení. Právě u těchto rozsáhlejších skladeb jsem nejvíce žasl nad tím, co se podařilo během jediného dne společných zkoušek sjednotit.
Vedle filmových suit výborně fungovala i kratší čísla. Elfmanovo This Is Halloween nabídlo hravě strašidelnou atmosféru a výrazné rytmické obrysy, zatímco Le Festin z filmu Ratatouille přineslo melodický šarm a lehkost. Znělka Kačeřích příběhů znovu připomněla, jak nakažlivá může být dobře napsaná melodie. Její rytmický tah jako by ještě posílil radost, s níž se hráči do programu pouštěli.
Misirlou, známé z filmu Pulp Fiction, mělo potřebný temperament a energii. Závěrečný La La Land pak spojil melodickou něhu se svižnějšími pasážemi a dal orchestru další příležitost ukázat výrazovou pestrost. Program měl díky těmto proměnám výborný spád a mladí muzikanti dokázali jednotlivým skladbám dát vlastní charakter.
Úpravy skladeb byly účastníkům ušity přesně na míru
Velký podíl na výsledku mají aranže, které pro Windissimo vytvářejí Jaroslav Škuta a Zuzana Čajková. U takto neobvyklého obsazení je jejich práce zásadní. Flétny, hoboje, klarinety, saxofony a fagoty tu mají příležitost uplatnit své osobité barvy a současně se propojit do plného orchestrálního zvuku. I bez žesťů a bicích měla hudba rytmickou oporu, potřebnou razanci i působivé vrcholy.
Úpravy jsou přitom připravené s porozuměním pro rozdílné možnosti účastníků. Mladší hráči mohou být plnohodnotnou součástí orchestru, zatímco zkušenější dostávají prostor v náročnějších pasážích a výrazných melodických hlasech. Výsledek působí přirozeně a hudebně přesvědčivě. Za tím vším je obrovské množství práce, kterou posluchač při koncertě snadno přehlédne právě proto, že aranže tak dobře fungují.
Velmi mě potěšila také účast pedagogů, kteří přijeli se svými žáky a zapojili se do hraní. Jejich zkušenost a tónová jistota poskytovaly orchestru oporu, stejně cenný byl také samotný příklad společného muzicírování. Učitel sedící vedle svého žáka sdílí odpovědnost za stejnou frázi, stejný nástup a stejný výsledek. Podobná zkušenost může vztah k hudbě posílit způsobem, který se ve vyučovací hodině vytváří mnohem obtížněji.
Stejně krásné bylo sledovat propojení mladších a starších účastníků. V takovém prostředí se zkušenosti předávají přirozeně a vzájemná pomoc má bezprostřední smysl. Každý přispívá podle svých možností, každý má v celku své místo. Z pódia bylo cítit soustředění, ale také radost a hrdost na společný výkon. Nadšení těchto mladých muzikantů bylo jedním z nejsilnějších zážitků celého večera.
Za dirigentským pultem se vedle obou lektorů objevil také hostující Kryštof Brož. Hlavními nositeli energie celého projektu však zůstávají Zuzana Čajková a Jaroslav Škuta. Jejich pozitivní naladění, zaujetí pro hudbu a schopnost strhnout ostatní byly patrné i během koncertu. Vedli hráče s jasnou představou a současně s důvěrou, která jim dovolovala hrát odvážně a s chutí.
Jako otec jsem za existenci podobných osobností nesmírně vděčný. Profesionální muzikanti, kteří vedle své vlastní umělecké práce věnují tolik času přípravě aranží, organizaci a především dětem, dávají mladé generaci něco mimořádně cenného – možnost zažít, že hudba spojuje, že vlastní úsilí má význam a že společně lze vytvořit něco krásného.
U své dcery opakovaně vidím, jak dlouho podobný zážitek působí. Těšení na další setkání, chuť vzít klarinet do ruky a vědomí, že patří mezi další stejně zapálené muzikanty, jsou pro její vztah k hudbě velmi důležité. Říjnové Windissimo tuto zkušenost znovu potvrdilo.
Na koncertě zaznělo mnoho skladeb na obdivuhodné úrovni. Ještě silněji ve mně ale zůstává obraz mladých lidí, kteří hráli s takovou radostí a láskou k muzice. Právě kvůli nim a kvůli lidem, kteří v nich toto nadšení dokážou probouzet, si Windissimo zaslouží pozornost. Jeden den společného hraní totiž může dát chuť pokračovat na mnoho dalších.
