Dvě desítky hudebníků se schází na zkoušku orchestru v historickém sále, zároveň mají v průběhu zkoušky poskytovat rozhovory televiznímu štábu. Mají představit své nástroje a svou roli v orchestru. Divák ale sleduje exhibici každého jednoho z nich – řeší sebe, nikoli hudbu. Každý si myslí, že právě jeho nástroj, potažmo osoba je tím nejdůležitějším. Už před příchodem dirigentky (roli svěřil režisér herečce Kateřině Breiské) sleduje divák přehlídku banalit, životních bolístek a vzájemného pošťuchování, které ovšem přechází v destrukci systému a totální chaos. „Členové orchestru se proměňují v nekoordinované, pudem vlečené stádo primitivů, kteří vše dobré, co zdědili po své mateřské civilizaci, během okamžiku mění v prach,“ přibližuje režisér Vojtěch Štěpánek. Co se tedy stane, když každý „hraje jen podle sebe“ a přitom si myslí, že celek i tak bude fungovat?
„Felliniho Zkouška orchestru je velmi přilnavým obrazem té společnosti, která sama o sobě ví, že je v rozkladu. Že to s naší společností jde z kopce, je jedno z mála tvrzení, pod které se podepíše drtivá většina z nás. Tatáž většina lidí však zcela shodně vidí problém společnosti v ‚těch druhých‘. Ale vina jde za každým z nás. I za námi, kteří se ze současného společenského stavu vyviňujeme a jediné možné řešení společenské krize spatřujeme v omezení práv těch druhých… Ve hře zazní z úst Dirigentky replika: ‚Vyměnili jsme demokracii za diktaturu podprůměrných.‘ To nás dnes vystihuje poměrně přesně,“ pokračuje režisér Vojtěch Štěpánek a ke svému pojetí inscenace doplňuje: „Zkoušet Zkoušku orchestru znamená klást si navzájem s herci dost nepříjemné otázky týkající se jejich životních očekávání a naplnění či nenaplnění hereckých snů. Hráči jsou v této hře často vyhořelí, unavení, zlomení rutinou, ale také špatnou motivací a slepým vedením. Nelze tento text zkoušet a nevědět, že hrajeme vlastně o sobě, že tvoříme autentický obraz nebezpečně podobný nám samotným.“
„Postava Dirigentky ve hře uvažuje: ,Každý koncert by měl být mší a dirigent knězem. Ale potřebujeme chrámy a věřící. Ale když jsou chrámy v rozvalinách a lidé neznabozi…‘ A k tomu není, co bych byl schopen dodat,“ uzavřel Vojtěch Štěpánek.
„Zkoušku orchestru můžeme číst jako úvahu o svobodě, o fungování institucí, o krizi demokracie i o mezilidských vztazích. Jednotlivé nástroje mohou znít sebehlasitěji, ale skutečná hudba vzniká teprve tehdy, když se muzikanti dokážou sladit s ostatními. A především: harmonie i svoboda není trvalý stav, ale neustálý proces hledání rovnováhy mezi individualitou a odpovědností vůči celku. V tom spočívá nadčasová síla filmu i naší inscenace, která je stejně zábavnou komedií jako vážnou filozofickou úvahou o světě, v němž i dnes žijeme. Fellini ukazuje, že lidské ego, nenaplněné ambice i touha po výjimečnosti mohou postupně rozložit celek, jehož jsme součástí. Vytváří obraz světa, v němž se pod povrchem groteskních situací skrývají obavy z rozpadu společenských vazeb a ze ztráty vzájemné důvěry,“ shoduje se s režisérem dramaturg Norbert Závodský.
Samotný Federico Fellini v roce 1978 o svém filmu v jednom z rozhovorů řekl: „Žijeme ve společnosti postavené na případech strašlivé nespravedlnosti, na lidech, kteří v sobě mají egoismus tak zahnízděný, že už si to nakonec ani neuvědomují, na pokřivenosti všeho druhu. Čekají nás nevyhnutelné společenské zvraty. Já však nemohu navrhovat žádný lék – já mohu jen nabídnout jakousi poslední reflexi, úvahu. A toto uvažování by se mělo odehrávat v každém z nás…“
Interpretace Martina Stropnického z roku 2009 zachovává proměnu lehké komedie v existenciální drama a zdůrazňuje, že za humorem se skrývá mnohem temnější výpověď o lidské povaze: „Já jsem se snažil, aby představení bylo co možná nejdelší dobu zábavné. Měli byste mít po prvních patnácti dvaceti minutách pocit, že se sešla vlastně taková zajímavá parta podivínů, kteří mezi sebou laškují a utahují si ze sebe, a pak najednou začne přituhovat a zjišťujete, že to není tak nevinné, že je to docela zlé, že sledujete lidi v sebelži, v sebeklamu, lidi s nenaplněnými ambicemi. Ale i to je směšné – jak obhajujou svá různá selhání, lenosti, pohodlnosti a vyčůranosti. A do toho si dosaďte člověka, který tohle všechno musí unést, a samozřejmě ani on není bezchybný, navíc je autoritářský a narcistní, egoistický. Vzniká tak fascinující galimatyáš, který končí zásadním střetem,“ uvedl Stropnický před premiérou ve vinohradském divadle.
