Se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK jste spolupracoval už několikrát. Když se k němu vracíte, máte pocit, že pracujete s orchestrem, který už dobře znáte, nebo s každým novým repertoárem začínáte vlastně znovu?
Samozřejmě, za ta léta, co spolupracujeme, jsem už poměrně dobře poznal celkový profil i charakter orchestru, ale pokaždé se snažím najít nový přístup. To je dáno jednak repertoárem, jednak tím, že se k orchestru vracím zhruba jednou za dva až tři roky a neustále v něm potkávám nové tváře, a to i na důležitých sólových postech.
V roce 2010 jste ve Stuttgartu dirigoval program, v němž se stejně jako nyní setkaly Rossiniho předehra k Vilému Tellovi a Šostakovičova Patnáctá symfonie. Co vás na tomto hudebním spojení zaujalo tehdy a co vás na něm přitahuje dnes?
Šostakovič ve své tvorbě, zejména po roce 1936, často využíval techniku vkládání citací či kvazicitací z hudby jiných skladatelů. Tímto způsobem se snažil interpretům a posluchačům sdělit to, co nemohl nebo nechtěl otevřeně říkat při veřejných vystoupeních či v rozhovorech. Tyto hudební kódy připomínají alegorie v Ezopových bajkách. Patnáctá symfonie je takovými citacemi a narážkami naplněna snad více než kterékoli jiné Šostakovičovo dílo. Protože zaznívá ve druhé polovině koncertu, vždy se snažím dát posluchačům možnost rozpoznat, odkud citace pocházejí. Může to být předehra k Vilému Tellovi, jako v programu nadcházejících koncertů, nebo Wagnerův Smuteční pochod.
Myslíte si, že posluchači potřebují rozpoznat citace z Rossiniho a Wagnera, aby Šostakovičovu Patnáctou symfonii dokázali plně pochopit?
V ideálním světě ano, ale vždy je lepší, když se posluchači mohou na koncert předem dobře připravit. Protože to však u většiny publika neplatí, mohou být citace snadno nesprávně pochopeny a vést k mylným závěrům.
Součástí programu je také Beethovenův První klavírní koncert. Co Beethovenovu hudbu spojuje s ostatními skladbami večera? Jde především o dramaturgický kontrast?
Beethovenův První klavírní koncert navrhl orchestr po konzultaci se sólistkou. Toto dílo nevstupuje do přímého dialogu se Šostakovičovou Patnáctou symfonií, ale představuje v programu spíše kontrast.
Jak hledáte společnou interpretační řeč s tak mladou, a přitom už umělecky vyhraněnou sólistkou, jakou je klavíristka Alexandra Dovgan?
S touto mimořádně talentovanou klavíristkou se setkám poprvé. Jako vždy v podobných situacích dávám mladému interpretovi při našem prvním setkání, ještě než vystoupí s orchestrem, příležitost, aby se sám projevil a sdělil mi své představy. I když se moje vlastní představy o tempu nebo dynamice liší od představ sólisty, nikdy netrvám na svém pojetí, zvláště pokud mě interpretace klavíristy přesvědčí.
V mládí jste se věnoval jazzu, progresivnímu rocku i staré hudbě. Co vám zkušenosti s tak odlišnými hudebními světy daly jako hudebníkovi a později dirigentovi?
Jsem osudu upřímně vděčný, že mi dal příležitost nejen stát se dirigentem, ale také poznat, co znamená být interpretem s nástrojem v rukou. Jazz, rock a stará hudba mě naučily mnohému, zejména pokud jde o pochopení vnitřní energie hudby – jejího tahu a groovu. Naučil jsem se improvizovat, hlouběji jsem porozuměl složitým a neobvyklým rytmickým strukturám a získal pro ně lepší cit. Jako dirigent dnes mnohem lépe rozumím orchestrálním hráčům, protože jsem sám stál na pódiu s nástrojem v rukou. Všechny tyto zkušenosti mě jako dirigenta formovaly. Samozřejmě, všichni dirigenti jsou (údajně) hudebníci, ale ne všichni hudebníci jsou (zatím) dirigenty.
Měl jste jako mladý dirigent nějaké hudební představy nebo umělecké ideály, které jste později přehodnotil či opustil?
Ano, je to přirozené, a tak by to mělo být. Dirigenti se učí po celý život. Hudba sama se nemění, ale my zrajeme, získáváme zkušenosti a naše chápání mnoha věcí se vyvíjí. Jinak dýcháme, mění se náš vkus a prohlubují se naše znalosti. To vše má samozřejmě zásadní vliv na naši interpretaci. Jedna věc se však pro mě nikdy nemění: hluboký respekt k partituře, ke skladatelovým záměrům a přáním i k poselství, které chtěl sdělit.
Jak velkou tvůrčí svobodu by podle vás měl mít dirigent při interpretaci skladatelovy partitury?
To je velmi závažná otázka a odpovědět na ni několika slovy je téměř nemožné. Mohu jen říci, že pokud „svoboda“ v interpretaci znamená změny tempa, dynamiky nebo artikulace (nemluvě o škrtech), musí si dirigent takovou svobodu zasloužit mnoha lety úspěšné kariéry.
Obecně by partitura měla být pro každého dirigenta jakýmsi kompendiem, které nám skladatel svěřil. Je to určitý kodex, jakási ústava. Než dirigent v této hudební „ústavě“ cokoli změní, musí mít dostatek zkušeností a být si naprosto jistý, že takové změny nezkreslí původní skladatelovy záměry.
Proměnil se během vaší kariéry způsob, jakým pracujete s orchestrem jako celkem?
Během své kariéry jsem mnohem lépe pochopil, jak efektivněji vést zkoušky s různými orchestry v různých zemích a při práci na nejrůznějším repertoáru. A jak občas žertují orchestrální hráči: „Nejlepší dirigent je němý dirigent.“
Orchestrální sazba Šostakovičovy Patnácté symfonie má téměř komorní charakter. Ovlivňuje to způsob, jakým ji zkoušíte? A o jaký zvuk při jejím provedení usilujete?
Ve skutečnosti to způsob mé práce nijak neovlivňuje – pracuji jako vždy. Kvalitu zvuku je obtížné popsat slovy, ale v každém případě je obzvlášť důležitá dokonalá intonace.
Jak se s přibývajícím věkem proměňovalo vaše vnímání Šostakovičovy Patnácté symfonie? Změnil se pro vás v průběhu let její význam?
Pokaždé, když tuto symfonii diriguji, mám pocit, že jí rozumím o něco lépe. Myslím, že to do značné míry souvisí s mou vlastní minulostí a životními zkušenostmi. Čím větší část života mám za sebou, tím lépe chápu a oceňuji hodnotu přítomného okamžiku a práce, kterou dnes dělám. A vlastně se to netýká jen Šostakovičovy Patnácté symfonie. Platí to pro všechno.
Symfonie končí jemnými, postupně doznívajícími zvuky a nezvyklým pocitem klidu. Vidíte v tomto závěru nějakou konkrétní symboliku?
Samozřejmě. Jsem si naprosto jistý, co pro mě tento závěr znamená, ale způsob, jakým ho chápu, je hluboce osobní. Proto bych raději vyjádřil své porozumění hudbou, prostřednictvím zvuků, nikoli slovy. Přijďte na koncert a poslechněte si to sami.
Vaše profese vyžaduje neustálou spolupráci s lidmi a pohybujete se ve světě plném hudby, zvuků a často i značného hluku. Jakou roli hraje ve vašem životě ticho?
Ticho je pro mě úžasným lékem, ale mám na mysli skutečné ticho – absolutní ticho, v němž nejsou slyšet ani zvuky přírody. Naštěstí nemusím ticho hledat někde mimo sebe. Kdykoli ho potřebuji, dokážu si ho vytvořit sám, kolem sebe i uvnitř sebe, v kterémkoli okamžiku. Jedním z mých nejoblíbenějších dokumentárních filmů je Velké ticho (Into Great Silence). Vřele doporučuji! A nejen dirigentům!
Dirigování vyplňuje podstatnou část vašeho života. Co vám hudba za ta léta dala a co od vás na oplátku vyžadovala?
Jsem nesmírně šťastný, že mohu být dirigentem, a nedokážu si představit jiný život bez všeho toho cestování, zkoušek, koncertů, radostí i zklamání. Vždyť to je nejspíš můj život! Hudba mi otevřela jiný svět, svět, do kterého mohu kdykoli uniknout, když se ten skutečný stává nepřátelským, nebo dokonce šíleným. Ale cena za to, že mám klíč k tomuto světu, je velmi vysoká. Hudba vyžaduje celého člověka, vždy a všude. A neodpouští zradu – připraví vás o to nejcennější, co máte: o vaši duši.
