Reklamní střevíček, který ani dnes netlačí
Úvodem se promítal zhruba devítiminutový černobílý film Střevíček (Lady’s Shoe) s živým orchestrálním doprovodem. Vznikl roku 1935 pro firmu Baťa a v české, anglické a francouzské verzi měl propagovat její obuv doma i v zahraničí. Martinů pro něj složil původní hudbu. Tato zakázka odpovídala jeho tehdejšímu zájmu o rytmus moderní doby, jazz, strojový pohyb i nové možnosti filmu. Střevíček je tak dalším dokladem Martinů zájmu o rozvoj moderních médií a možnosti komponovat přímo pro ně (Tři přání jsou filmová opera, Hlas lesa a Veselohra na mostě vznikly pro rozhlas, Čím lidé žijí a Ženitba pro televizi).
Firma Baťa tehdy stavěla reklamu na profesionální úroveň a zároveň přispívala k rozvoji mladé československé kinematografie. Námět, scénář a režii Střevíčku vytvořil Elmar Klos, kameru vedl Alexander Hackenschmied, vedoucím výroby byl Ladislav Kolda. Zlínští filmaři dokázali využívat humor, montáž, hudbu i dokumentární záběry z výroby a prodeje; na rok 1935 plánovali čtyřiadvacet reklamních a instruktážních filmů. Spolupráce špičkových umělců s obchodem nebyla výjimkou – stačí připomenout secesní reklamní plakáty Alfonse Muchy, dnes ceněné jako umělecká díla.
Film přitom neprodává jen střevíček, ale i obraz moderního, technicky vyspělého a solidního podniku. Ve scéně schvalování nového modelu se před kamerou objeví sám Jan Antonín Baťa, který firmu vedl po smrti jejího zakladatele Tomáše Bati v roce 1932. Osobní účast šéfa má jasné reklamní poselství: za kvalitou výrobku stojí vedení firmy.
Rytmy připomínající chod strojů, taneční prvky i proměny tempa a instrumentálních barev vtiskují vyprávění o vzniku nového modelu střevíčku osobitou hudební dynamiku. Snímek se dochoval v Národním filmovém archivu, který jej zařadil do kolekce Pod značkou Baťa s dvaatřiceti filmy z let 1935–1948.
Starším návštěvníkům mohl film připomenout krátké snímky promítané kdysi v kinech před hlavním programem i úsloví „seká to jak Baťa cvičky“, často používané jako výtka pro „pásovou“ práci odváděnou ve spěchu a bez náležité péče. Na tomto Střevíčku je ovšem sympatické právě opačné poselství: důraz na řemeslo, kvalitu a optimismus mladého československého průmyslu. Ve srovnání s leckterou dnešní reklamou je to výrobek, který nepodvádí a padne přesně.
Od reklamy k miráklu
Po filmu následovala bez přestávky pastorální opera Čím lidé žijí. Mezi oběma díly leží sedmnáct let, skladatelova emigrace i zásadní proměna jeho životní situace. Zatímco Střevíček oslavuje moderní výrobu, obchod a společenský pohyb, opera obrací pozornost k osamělému ševci a jeho prostým skutkům lidské solidarity. Jak připomněl Aleš Březina v textu k programu, setkávají se tu svět reklamy a svět modlitby, vnější efekt a vnitřní pravda. V obou případech přitom Martinů hledá neotřelý hudební jazyk i nové možnosti média, pro které tvoří.
Jednoaktová televizní opera pro sedm postav, malý sbor a komorní orchestr vznikla v New Yorku na objednávku televizní společnosti NBC během necelých dvou měsíců na přelomu let 1951 a 1952. Martinů si sám upravil anglické libreto podle Tolstého povídky Kde je láska, tam je i Bůh (1885), ale dílu dal název jiné Tolstého povídky – Čím lidé žijí, v níž také vystupuje švec. Ševcovské řemeslo ostatně Martinů důvěrně znal už z dětství v Poličce, kde byl jeho otec ševcem a pověžným.
Martinů Čím lidé žijí označil jako pastorální operu. Její ústřední postavou je švec Martin Avdějič, který po ztrátě rodiny pozbyl i smysl života. Starý přítel ho přivede ke čtení bible. Martin uslyší příslib Boží návštěvy a následující den ze své sklepní dílny vyhlíží neznámého příchozího. Z kolemjdoucích vidí jen jejich boty, podle nichž je obvykle poznává. Místo očekávaného hosta se však setkává s prokřehlým vysloužilcem, chudou matkou s dítětem a chlapcem, který ukradl staré trhovkyni jablko. Všem pomůže. Večer pozná, že právě v těchto potřebných lidech k němu přišel Bůh. Prostý příběh o nezištné pomoci vyústí v nalezení vnitřního pokoje a tichého štěstí z lidské blízkosti, nikoli v okázalé mravní poučení.
Scénickou podobu si Martinů představoval spíše jako mirákl: bez realistické dekorace a popisného herectví, se sborem a vypravěčem přímo zapojenými do dění. V dopise Zdeňku Zouharovi, který v roce 1956 provedl koncertní průřez operou, zdůraznil, že se nesmí hrát „pateticky, ale radostně“. A dodal: ,Právě toto přání je důležitým vodítkem pro každé uvedení.
V americké televizi zazněla opera Čím lidé žijí roku 1953; první jevištní provedení následovalo o rok později v New Yorku. Česká premiéra se uskutečnila v Plzni roku 1964. Po letech se k této málokdy uváděné opeře vrátil Jiří Bělohlávek. S Českou filharmonií, Ivanem Kusnjerem v roli Martina Avdějiče a souborem Martinů Voices ji provedl v Rudolfinu. Nahrávku pořízenou ze tří koncertních provedení v prosinci 2014 vydal Supraphon roku 2018 jako první kompletní zvukový záznam díla. Získala nominaci na International Opera Awards.
Nahrávka se stala v roce 2018 hudebním základem televizní inscenace režiséra Jiřího Nekvasila a výtvarníka Jakuba Kopeckého. Příběh zasadili do rodinné pohody při štědrovečerním rozbalování dárku a rozehráli jej jako oživlou obrázkovou knihu: kreslené vystřihovánky se prolínají s živými herci, kteří nepředstírají zpěv. Poetická, hravá stylizace se vyhnula doslovnému realismu i náboženskému patosu a svou prostotou se přiblížila skladatelově představě hraného miráklu.
Vnitřní síla prostoty
Komunitní prostor Smíchov, který farní sbor Českobratrské církve evangelické otevírá kulturním, společenským a vzdělávacím aktivitám i sousedskému setkávání, zahrnuje také evangelický kostel z 30. let 20. století. Střídmé neoklasicistní prostředí s vyvýšenou kazatelnou a reliéfem kalicha odpovídalo Martinů představě jeviště, které děj spíše naznačuje, než realisticky zobrazuje. Orchestr seděl v kněžišti, sólisté v jednoduchých náznakových kostýmech vystupovali v úzkém prostoru mezi hudebníky a první řadou lavic, sbor a vypravěč byli umístěni na kruchtě. Toto rozmístění se zajímavě projevilo i akusticky.
Dirigent Václav Dlask, v současnosti doktorand studia dirigování na Západočeské univerzitě v Plzni, založil NeoKlasik orchestr v roce 2020 a jeho dramaturgii orientoval na neoklasicismus a hudbu 20. a 21. století. Soubor má na svém kontě i nastudování několika komorních oper, včetně Martinů Hlasu lesa a Slz nože. Dlaskova dramaturgická iniciativa a soustavná péče o tento repertoár přinášejí výsledky.
Také při tomto koncertě Dlask řídil orchestr s elánem, rytmickou energií a smyslem pro proměnlivost Martinů hudby. Ve Střevíčku vynikla její svižnost a tanečnost, v opeře Čím lidé žijí dostal prostor komornější výraz, lyrika i prostá melodická zpěvnost. Dirigent udržel soudržnost hudebního proudu a zároveň citlivě koordinoval souhru s pěvci, náročnou při takovém prostorovém uspořádání.
Neméně zdařilá byla spolupráce s vokálně-instrumentálním souborem Victoria Ensemble, který v roce 2016 založila sopranistka, muzikoložka a sbormistryně Viktorie Kaplanová Dugranpere. Zaměřuje se na historicky poučenou interpretaci staré hudby, uvádí však i tvorbu 20. a 21. století. Pětičlenný chór ve složení Viktorie Kaplanová, Klára Muknšnáblová, Michaela Králová, Ondřej Benek a Jan Kukal zaujal kompaktním zvukem vyrovnaných hlasů a intonační jistotou. Jeho umístění na kruchtě dodávalo sborovým vstupům zvláštní prostorový rozměr, aniž se narušilo spojení s orchestrem v kněžišti.
Obyčejní lidé, silné příběhy
V poloscénickém provedení postačily k charakterizaci postav střídmé kostýmy a několik rekvizit. Sólisté své pěvecké party doplňovali úsporným, ale živým hereckým jednáním.
Zkušený barytonista Roman Janál vtiskl ústřední roli ševce Martina Avdějiče výraznou lidskou přesvědčivost a stal se přirozeným středobodem celého provedení. Jako nestor převážně mladého obsazení byl ostatním spolehlivou oporou, aniž by je svou interpretační autoritou zastínil. Jeho pěvecký i herecký projev vystihl Martinovu osamělost, pochybnosti a postupné nacházení naděje. Vnitřní proměnu postavy rozvinul s citovou hloubkou a výrazovou jemností bez vnějškové okázalosti.
Martin Bělohlávek v roli Starého sedláka a David Malát jako vysloužilý voják Stěpanič představili dvě odlišné, ale stejně přesvědčivé pěvecké individuality. Bělohlávek přinesl do svého výstupu klid a přirozenou autoritu životní zkušenosti, Malát vystihl prostotu a bezprostřednost starého vysloužilce, kterému Martin nabídne pomoc. Oba mladí pěvci již během studií na HAMU získávají zkušenosti v operních divadlech a také zde zaujali kultivovaným pěveckým projevem a přiměřeným hereckým jednáním.
Klára Muknšnáblová jako chudá Žena s dítětem spojila pěveckou kultivovanost s mateřskou něhou a citlivým vystižením tísně své postavy. Marie Svobodová v altové roli Staré ženy vystihla proměnu od rozhořčení nad nezbedným zlodějíčkem k pochopení a smíření.
Pochvalu si zaslouží teprve pětiletý Antonín Kovařík jako Chlapec, který ukradne jablko. S roztomilou bezprostředností se zapojoval do scénického dění a v interakci s dospělými účinkujícími si počínal s překvapivou jistotou. Právem si vysloužil velký úspěch u publika. Jedničku získal ještě před nástupem do školy!
Jedinou výraznější výhradu vyvolávalo technické řešení partu Vypravěče, kterého z kruchty přednášel tenorista Ondřej Benek. Zatímco přirozený zvuk orchestru a sboru se v kostelní akustice dobře nesl, zesilování Vypravěčova hlasu nepříliš kvalitní reprodukční aparaturou se neosvědčilo. Jeho slova se kvůli zvukovému zkreslení stávala obtížně srozumitelnými, navíc přenos provázelo nepříjemné praskání. U opery, v níž Vypravěč propojuje jednotlivé epizody a významově je komentuje, tak nedostatky ozvučení přece jen oslabovaly jinak zdařilé provedení.
Sólisté zaslouží pochvalu také za naplnění Martinů požadavku „hlavně bez patosu!“. Poněkud se vymykal závěr, který přinesl výrazný scénický akcent. Roman Janál vystoupil na vyvýšenou kazatelnu a ocitl se v soustředěném světle nad ostatními účinkujícími. Jeho osamělá postava vytvořila obraz duchovního naplnění Martinova očekávání. Takové řešení se sice do určité míry vzdálilo Martinů požadavku prostoty, avšak právě v kontrastu s předchozím střídmým scénickým jednáním získal závěrečný obraz citovou naléhavost.
Z celého večera vyzařovala radost ze společného muzicírování a mladistvá energie. NeoKlasik orchestr, Victoria Ensemble a sólisté vytvořili sehraný celek a zároveň navázali bezprostřední kontakt s publikem, které se stalo součástí sdíleného hudebního a duchovního prožitku. Právě v této atmosféře vzájemného porozumění našlo pastorální poselství Martinů opery své naplnění.
Bohuslav Martinů: Střevíček, H 239; Čím lidé žijí, H 336
6. koncertní Neosezóna, koncertní řada NeoMartinů, koncert ke 150. výročí narození Tomáše Bati
12. října 2026, evangelický kostel Komunitního prostoru Smíchov, Praha
Střevíček – projekce filmu s živým orchestrálním doprovodem
Čím lidé žijí – pastorální opera, koncertní/poloscénické provedení
Účinkující
Martin Avdějič – Roman Janál
Starý sedlák – Martin Bělohlávek
Stěpanič – David Malát
Žena s dítětem – Klára Muknšnáblová
Stará žena, altové sólo – Marie Svobodová
Vypravěč – Ondřej Benek
Nebeský chor – Victoria Ensemble: Viktorie Kaplanová, Klára Muknšnáblová, Michaela Králová, Ondřej Benek, Jan Kukal
Chlapec – Antonín Kovařík
NeoKlasik orchestr – dirigent Václav Dlask, koncertní mistryně Ayako Noguchi
