Mohla byste se našim čtenářům blíže představit?
Jmenuji se Klára Muknšnáblová, narodila jsem se v jihočeském Písku, ale od útlého dětství žiji v blízkosti Prahy. Po Gymnáziu J. S. Machara v Brandýse nad Labem jsem nastoupila na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde jsem absolvovala bakalářskou hispanistiku a hudební vědu, a nyní zde pokračuji v navazujícím magisterském programu iberoamerikanistiky. Paralelně při vysoké škole studuji Pražskou konzervatoř, kterou letos absolvuji, mojí pěveckou pedagožkou je zde Monika Brychtová. Jsem členkou Akademie Pražského filharmonického sboru, externistkou Sboru Národního divadla a pravidelně spolupracuji se soubory tzv. staré hudby, zvláště s Collegiem Vocale 1704 a Czech Ensemble Baroque. Kromě zpěvu samotného se již tři sezóny věnuji doprovodným programům ND+ Opera. Ve volném čase jezdím ráda na hory a čtu romány současných českých spisovatelek.
Jaké bylo Vaše dětství s hudbou? Byla přirozenou součástí Vašeho domova, nebo jste si k ní našla cestu sama?
Nejsem z rodiny profesionálních ani amatérských hudebníků, nicméně pár mých příbuzných má či mělo blízko k dechové hudbě a lidovému muzicírování, takže se dá říct, že hudba „byla přirozenou součástí mého domova“. Ke klasické hudbě jsem se však dostala až díky základním uměleckým školám a nerada bych opomněla ani hudbu běžně znějící v církevním prostředí, která také významně formovala můj vkus a zkušenost.
Jaké byly Vaše hudební začátky? Pamatujete si moment, kdy jste si poprvé uvědomila, že hudba nebude jen koníček, ale životní cesta?
Mé hudební začátky jsou spojené s hodinami houslí u pana profesora Jiřího Nováka na Hudební škole hl. m. Prahy mezi lety 2005–2007. Jemu vděčím za první seznámení s notami, soustředěným poslechem a práci na intonaci. Dále jsem pokračovala na ZUŠ Ratibořická 30 na Praze 9 s houslemi u paní profesorky Martiny Müllerové, ale hlavně jsem zde začala zpívat. Líbilo se mi v místním malém pěveckém sboru a asi v deseti letech jsem se začala učit zpívat také sólově u paní profesorky Zdeňky Hejlíkové. Zvláště ona mě pak nadchla pro další umělecké směřování a možnou profesionální kariéru, když mi pouštěla nahrávky slavných oratorií, mší a oper a vyprávěla o různých koncertech, kterých se sama účastnila ještě jako sboristka Československého rozhlasu. Otázka hudby jako „životní cesty“ nebo pouhého „koníčku“ je možná předčasná, přece jen si netroufám odhadnout, co bude mou hlavní životní náplní pro dalších padesát let. Nicméně momentálně hudba mojí životní cestou je, čemuž jsem velmi ráda. Alespoň prozatím s ní prostě nemohu přestat, nic neumím lépe.
Proč jste si nakonec vybrala právě svůj obor?
Ve svém případě bych otázku vztáhla na zpěv třeba vůči zmíněným houslím, přičemž odpověď je zcela jednoduchá, zpěv se zdál jednodušší a přirozenější. Vymodelovat nějakou frázi na housle vyžadovalo hodiny nácviku, zatímco zazpívat tu stejnou instrumentální pasáž jsem většinou zvládla lépe i z listu. A navíc se mi líbila v pěveckém oboru textová rovina děl, což stále platí. Baví mě studovat různojazyčný repertoár a díky hudbě i textům moci trochu nahlédnout do nějaké vzdálené doby nebo kultury.
Jaké bylo vaše první setkání s Pražskou konzervatoří?
První setkání proběhlo v den přijímacích zkoušek. Nikdy předtím jsem na Pražské konzervatoři nebyla, před zkouškami jsem ani neabsolvovala žádnou konzultaci s některým z pěveckých pedagogů nebo přípravné kurzy hudební teorie. Moje paní profesorka na základní umělecké škole zastávala názor, že musím prostě přijít a zazpívat a buď se komisi líbit budu, nebo ne.
Pamatujete si své první veřejné vystoupení? Jak na něj vzpomínáte? Nebo je nějaké vystoupení, které Vám utkvělo v paměti více než ostatní? Co pro Vás znamenalo?
Za svá první veřejná vystoupení považuji houslové třídní koncerty pana profesora Nováka, vybavuji si například koncert konaný přímo v den mého zápisu do první třídy, který již tehdy tak trochu předznamenal, jak budu minimálně dalších dvacet let kombinovat hudbu a (nehudební) studium. Vystoupeních, která mi poté zvláště utkvěla v paměti, je však celá řada. Výjimečné postavení mezi nimi bude mít určitě můj „první profesionální koncert“ s Czech Ensemble Baroque před Vánoci roku 2022 v Uherském Ostrohu, kam jsem byla přizvána jako posluchačka třetího ročníku konzervatoře na základě úspěšného absolvování Letní školy barokní hudby v Holešově. Hodně pro mě ale také znamenají koncerty s Collegiem (Vocale) 1704 nebo Pražským filharmonickým sborem. Za všechny bych vyzdvihla samostatný koncert Pražského filharmonického sboru v newyorské Zankel Hall v prosinci 2024, v němž se pro mě spojila vysoká kvalita hudebního nastudování velmi zajímavého repertoáru s výjimečnou atmosférou celého zájezdu.
Jací byli Vaši dosavadní učitelé a jaké s nimi máte zkušenosti? Vzpomenete si na osobnost, která Vás během studia nejvíce ovlivnila – a čím?
Ještě na základní umělecké škole mě podstatně ovlivnila účast v programu MenART s Kateřinou Kněžíkovou, která je pro mě dodnes jednou z nejinspirativnějších osobností, s níž jsem se kdy setkala. Během studia jsem pak poznala celou řadou pěvců, dirigentů a korepetitorů, ať už v regulérních hodinách, na soukromých konzultacích nebo kurzech. Co se týče konzervatoře, za všechny pedagogy musím zmínit pana profesora Jiřího Kotouče, k němuž jsem chodila na zpěv první čtyři roky studia, a také paní profesorku korepetice Lenku Navrátilovou. Jim oběma vděčím mj. za výběry vhodného repertoáru, za příklad způsobu myšlení o hudbě, stavění frází, práci s textem, jeho výslovností atd. Hodně mě ovlivnili ve studijní, profesní i osobní rovině, bylo mi ctí, že jsem k nim mohla a stále můžu chodit na hodiny. Kdyby mi je nepřidělili hned v prvním ročníku, moje studium by vypadalo úplně jinak. Domnívám se, že je celé mé působení na konzervatoři postavené na několika osvícených učitelích, kteří mě (ne)přímo dovedli k tomu, jaká vlastně jsem a co dělám.
Co je to nejdůležitější, co vás dosud Pražská konzervatoř naučila?
Nedokážu vybrat konkrétní věci, protože jsem byla ve svém hudebním vzdělání posledních let ovlivněna již zmíněnou hudební vědou na filozofické fakultě a bohatou mimoškolní činností. Všechno se pak naštěstí prolíná a doplňuje, takže tvrdit, že jsem se něco naučila jen na konzervatoři a nikde jinde, si netroufám. Jak už jsem ale popsala výše, nejvíce si cením setkání s jednotlivými pedagogy z oblasti teorie i praxe. Mám štěstí, že mi věnují svůj čas, jsou laskaví, ale zároveň upřímní a přísní. Učím se od nich, jak přistupovat k práci a být platnou hudebnicí.
Jaký máte vztah k současné hudbě? Hledáte i nové skladatele, nebo se držíte klasického repertoáru?
Soudobá hudba je naprosto přirozenou součástí mého repertoáru, setkávám se s ní ve sborových i sólových projektech. Nejsem specialistkou na tuto problematiku, ale rozhodně se při výběru dramaturgie nějakého vlastního koncertu nedržím jen „osvědčené klasiky“. V letošním školním roce jsem navíc stipendistkou Nadace Českého hudebního fondu, což mě přivedlo k nastudování písňových cyklů Petra Ebena a Sylvie Bodorové.
Jaký je Váš profesní vzor? Kam byste to chtěla ve svém oboru dotáhnout?
Chtěla bych se postupně vymanit z kategorie „nadějné studentky“ a zařadit se po bok respektovaných mladých pěvkyň. Konkrétní profesní vzor nemám.
Co Vás dokáže na pódiu nejvíc potěšit? A co Vás naopak dokáže rozhodit? Máte nějaký rituál před koncertem?
Na pódiu mě těší, když stojím po boku skvělých kolegů, s nimiž provádím svědomitě nastudovaný program. Pokud nevěřím tomu, co před lidmi předvádím nebo nejsem připravená, vytváří se samozřejmě nepříjemná atmosféra pro všechny zúčastněné a mě samou to rozhodí před i při koncertě. Žádné speciální rituály nemám, jen se musím zklidnit a koncentrovat. Prakticky pořád řeším více věcí najednou, ale veřejná vystoupení mě nutí plně se soustředit jen na dané hudební dílo a prožít přítomný okamžik, takže se pomyslným rituálem stává samotný koncert. Je to jeden z důvodů, proč zpívám.
Jak si udržujete radost ze zpěvu, když se hudba stane i každodenní prací?
Radost z hudby si udržuji vědomím, že je to (jen) ta práce. Že jsem se vlastním úsilím za přispění výborných učitelů vypracovala na nějakou „uměleckou úroveň“ a můžu stát v Rudolfinu na koncertech třeba s Pražským filharmonickým sborem, který jsem ještě před pár lety jen obdivně sledovala v televizi. A že teď už je jen na mně, co budu dělat dál, že je to všechno jen volba, a až mi to přestane dávat smysl, může se stát tou každodenní prací klidně něco trochu jiného, ale všechny dosavadní hudební zážitky a zkušenosti mi už nikdo nevezme.
Kdy jste naposledy měla pocit, že Vám hudba „vzala dech“ – a proč?
V prosinci minulého roku jsem se účastnila koncertu ke druhému výročí tragédie na filozofické fakultě. Až po dvou letech, i po absolvování podobného koncertu o rok dříve, když jsme tentokrát začali zpívat Ty bysterský zvony na pár centimetrů od pozůstalých, až tehdy mi asi došlo, co se vlastně stalo. A ta lidová písnička k tomu mně samotné vzala dech a skoro jsem ji přes slzy nedozpívala. Na druhou stranu mi ale velmi pozitivně při stejné příležitosti vzalo dech provedení Pärtova Stabat Mater v podání Pavly Radostové, Filipa Dámce a Vojtěcha Semeráda.
Jaký druh hudby posloucháte nebo provozujete jen „pro sebe“? Jak vypadá Váš den, když zrovna nezpíváte, jaké jsou Vaše mimohudební koníčky? Co Vám pomáhá udržet rovnováhu mezi hudbou a osobním životem?
Ve volném čase poslouchám hudbu, kterou se právě zabývám, ale mám pravidelnou výjimku, jíž jsou The Cambridge Singers. Rovnováhu mezi studijně-pracovním a osobním životem si dále snažím udržovat díky rodině a kamarádům. Jak už jsem naznačila v úvodu, jezdím s nimi na hory, v zimě bruslíme na ledě a v létě jezdíme na kole, chodíme na společné obědy a do kina. Když zrovna nečtu povinnou literaturu do školy, ráda sáhnu po románu Kateřiny Tučkové nebo Petry Dvořákové.
Přejeme hodně štěstí a úspěchu ve vašem osobním i profesionálním životě!
Slovo profesorky Moniky Brychtové: Klára Muknšnáblová je velice muzikální, talentovaná, inteligentní a vnímavá studentka. Navíc má citlivou duši, pokoru a krásný zářivý soprán. Je mi radostí s ní pracovat a věřím, že na své muzikantské cestě bude rozdávat radost posluchačům i divákům. Přeji štěstí a moc držím palce.
Klára Muknšnáblová (*2001) studuje klasický zpěv na Pražské konzervatoři pod vedením Moniky Brychtové. (Přečtěte si více…)
