Divadelní svět Brno aplaudoval taneční sondě do antropocénu s Nederlands Dans Theater

Název inscenace překládá produkce Divadelního světa Brno jako Postavy mizejícího světa, což zní poeticky, ale šlo by také prostě říci ohrožené nebo vymírající druhy, snad by si titul nikdo nespletl s hrou Petra Zelenky, kterou před lety uvádělo Národní divadlo. Inscenace Crystal Pite a Simona McBurneyho se točí kolem vymírajících živočichů, rostlin a přírodních jevů, byť explicitně jen v první části – ale podprahově se tato linka vine všemi částmi, pohrává si s smyšlenkou, že lidstvo ohrožuje také svou vlastní existenci. Opus těchto dvou divadelníků je obrazem světa a společnosti, kam je dovedl člověk ve své nabubřelé pozitivistické vizi, že je pánem tvorstva. Pod nadvládou technokracie současného období, které někteří označují jako antropocén, trpí totiž nejen příroda a její vymírající druhy, ale nakonec i lidé sami, alespoň v podstatné části civilizace. Téma příliš temné, složité a náročné na taneční zpracování? Ne, když se spojí choreografka s velkou zručností a fantazií a režisér s jasným inscenačním záměrem. Zajímavé je i přesné uvádění pořadí tvůrců. U první části Figures in Extinction [1.0] the list, tedy Seznam, je autorství deklarováno jako „Crystal Pite se Simonem McBurneym“, u následujících dílů but then you come to the humans / ale pak se dostanete k lidem a závěrečného Requiem je pořadí uváděno jako „Simon McBurney a Crystal Pite“.

Síla celého díla spočívá v detailu a v balancování mezi mimezí a obrazností, konkrétnem a metaforou. Především první část, která je postavená na časování v proporcích filmovém střihu pracuje s nápodobou hojně. Ale pohyb imitující zvířata, ptačí hejna, přelévání vodní plochy nebo bortící se kry, nikdy nepřekročí kritickou hranici pouhého popisu, a tak je sice objektivně srozumitelný, ale ne triviální. Tanečníci neimitují přírodu, téměř autenticky se jí stávají. Slovník je navíc stále oživován překvapivými detaily a pohybovými motivy a síla spočívá také v jednotě tanečníků. Skoro by se chtělo říct, že to, co vidíme, je úplně normální – tam, kde má být unisono, je unisono, tam kde má být kánon, je kánon. A přece působí nastudování nadpřirozenou dokonalostí, a je otázka, zda to svědčí jen a pouze o kvalitě NDT… Zásadní kvalitou je měkkost a plynulost pohybu, což se vlastnost jak materiálu samotného, tak tančících těl, která často tvoří jeden přelévající se organismus, masu tekutou nebo sypkou, tvárnou, těkavou.

Seznam ohrožených druhů je vyjmenováván hlasem ze záznamu: jako první „nastupuje“ kozorožec pyrenejský i s rekvizitami v podobě rohů nasazených na ruce, možná je tento konkrétní obraz jakýmsi režijním ubezpečením publika, že porozumí. Další taneční ztvárňuje ohroženého ptáka, jehož pohyby evokují lidské dítě, pomale tažený pohyb je naplněný melancholií. Tanečníci se mění ve stádo unikající lovcům, jejichž praktiky hlas popisuje. Neztvárňují však jen zvířata, ale přelévající se skupina se mění i v tající ledovec, aby se pak pět tanečníků změnilo v pavoučí orchidej, jejíž groteskní květy tvoří formace prostřednictvím osově souměrných figur. Do dění zasahuje postava popírače klimatické krize v kancelářském obleku, hlas je mu též propůjčen zvukovou stopou, v níž se zaklíná i Bohem, jako by to mohlo zvrátit proces, který lidstvo započalo. Ve zvukové stopě zní během choreografie i hlas dítěte, které se nevinně ptá po návratu odcházejících druhů. V jedné scéně rozevírá ara škraboškový vějíř per, jindy se vlní těla jako hladina vysychajícího aralského jezera, skupiny se oddělují slévají, metamorfují z rostlin ve zvěř a tak se objevuje obraz za obrazem a scéna za scénou, fascinující schopností otisknout charakteristický pohyb nebo vzhled do několikasekundové miniatury. Rychlost je velkorysá až marnotratná. Pohyb spolu se slovem působí silně a apelativně.

Lidstvo v druhé části charakterizují postavy na kancelářských židlích, na jejichž adresu se zvídavý dětský hlásek ptá, proč se nehýbou. Neviditelný pozorovatel je sleduje, jako kdyby to byla zvířata v zoo – a možná jsou. Až na to, že se do klecí zavřeli sami a že kdekterý tygr má dnes větší životní prostor v zoologické zahradě než úředník v kanceláři. Ticho a nehybnost jsou skutečně stavy, jimž dětská duše nemůže rozumět. Klid je postupně narušován displeji mobilních telefonů, jejich impulzem dnešní civilizovaný člověk ožívá. Zdá se to groteskní, ale je to tak, z mobilů se line hudba, vtipy i recepty, filosofie kondenzovaná do tří vět jako polévka z pytlíku. Postavy se dokonale synchronizují v detailech, ale pohyby intenzivní, společně vstát je téměř revoluční gesto. Kdosi se domáhá spojení se skutečným člověkem. Dunění zmaru doprovází nesmyslné úkony, ocitáme se na hodině se studenty a profesorem, u operace či snad vivisekce, hlas ze záznamu a tanečníci na jevišti ilustrují výklad o funkcích mozkových hemisfér. (Jde o citace z knihy Rozdělený mozek a vznik západního světa od Iaina McGilchrista, text si mohou diváci přečíst v angličtině zde).

Text přehodnocuje tradiční pohled na rozdělení lidského mozku. Nejde o to, co každá hemisféra dělá, ale jakým způsobem nahlíží na svět. Odmítá zjednodušenou představu, že jedna polovina mozku ovládá rozum a druhá emoce. Obě hemisféry se podílejí na téměř všech činnostech, rozdíl spočívá v typu pozornosti, kterou světu věnují. Levá hemisféra se zaměřujena detail, úzký segment a manipulaci. Je to nástroj pro „uchopení“ věcí, které už známe, vidí svět jako soubor neměnných, izolovaných a neživých kategorií, pozitivisticky, doslova racionálně, je skvělá pro tvorbu nástrojů a byrokracii. Pravá udržuješirokou, bdělou a otevřenou pozornost, vnímá souvislosti, rozeznává jednotlivce a cítí svět jako živý a proměnlivý celek. Je nutná pro empatii a chápání kontextu. Zmiňované zapojení čelních laloků mozku umožňuje získat odstup od bezprostředního prožívání, což je dvousečné: můžeme pak s druhými manipulovat, ale také v druhém vidět lidskou bytost, cítit pouto, empatii. Západní kultura se však nebezpečně vychýlila směrem k levé hemisféře. To vede k upřednostňování virtuálního před reálným, přebujelé byrokracii, pravidel a potřeby vše kontrolovat, ztrátě moudrosti a smyslu pro celek na úkor hromadění informací. Honba za štěstím vede k nárůstu duševních chorob a pocitu prázdnoty. Ideální stav je rovnováha, kde rozum slouží intuici, té ale lidstvo zřejmě není schopno dosáhnout.

Lidskost je pitvána před zraky zneklidněného publika. Rychlé změny situací a výjevů propojují svou dynamikou druhou část s první, ale tady místo esteticky vytříbeného pohybu nastupuje fyzické divadlo. Karikatura rozumu a sonda do života lidí, kteří jej ztratili. Režisér v rychlém sledu ukazuje, jak snadno lze s lidským mozkem a vůlí manipulovat, pohyby se izolují a fragmentují, změny jsou opět až marnotratné, stejně jako využití symetrie ve skupinových uskupeních, změny je těžké postřehnout a uvědomit si kvality každé ze situací. Do inscenace je zapojeno i live video, motiv duševních nemocí, vztahu pacienta a „zdravé“ společnosti, vojska, pohybově nechybí pád a vlečení těl, schizofrenní zkratkovité pohyby. Zahlcení. Zavaření mozkových závitů i očních nervů. Záchrana je v lidském objetí, jsme-li jej ještě schopni, v jemnosti a souznění, pak se může znovu rozproudit moře života – o tom všem metaforicky i názorně choreografie vypráví. Je to samozřejmě hyperbola, kondenzované příčiny zla jako sedlina na dně lahve od vína. A proto působí tak důrazně.

Závěr si sice pohrává s tématem smrti, ale s jistou lehkostí či vtipem, není zatěžkaný: rekviem za lidstvo není lítostivé, ačkoliv začíná dialogem o smrti. Na scéně stojí řada tanečníků, hlasy hovoří o rodičích a předcích, kteří jsou daleko – ale kde jsou? Jsou nám blízko? „Mrtví obklopují živé, živí tvoří jádro mrtvých,“ zaznívá. (Texty jsou převzaty z děl Stránky rány (Dvanáct tezí o ekonomice mrtvých), A naše tváře, Mé srdce a Krátké jako fotografie britského spisovatele Johna Bergera.) Oproti zářivkám předchozí scény pohlcuje poslední část zprvu temnota a stín. Rozkládá se pocitové bezčasí, stínová scénografie vytvoří v prostoru klín. Ocitáme se v nemocnici, hlasitý přerušovaný dech se mísí s hudbou, osamocený člověk odchází a mladí se hádají. Hudební krajina mimo jiné cituje i Mozartovo Requiem, jehož krása kontrastuje s konkrétním prostředím, které evokuje chladný prostor, v němž je dnes obvyklé umírat. Některé situace vnášejí groteskní vtipnost, loutka-kostra místo pacienta, debata dvou sanitářů, jak nejefektivněji vyměnit prostěradlo na obsazené nemocniční posteli. Naopak motiv předávání bílého prostěradla, jako toho, co je buď odevzdáváno, nebo naopak přetrvává, zasáhl jednoduchostí symboliky, a zároveň komplikovaností výkladu. Inscenace se zvrhne v show i nabízí místo zklidnění. Postel naruby je ohroženým světem, kde ztrácíme jistoty a identity. Život zaniká a nový se rodí, citovost a cynické odcizení se střídají, aby se vše rozplynulo v kouřovém oparu. Na konci nezůstává zoufalství, ale tajemství, možná dokonce lákavé.

Hybridní multižánrový tvar propojuje světy dvou tvůrců, alternativní divadlo s moderním a současným tancem i objektovým divadlem. Crystal Pite se slovem nesoupeří, ani neilustruje řeč, ale rozvíjí motivy, které jí jazyk nabízí, a to je dar. S citem je užito projekcí, ale nepřehnaně, scéna je jednoduchá, pokud jsou přítomny rekvizity, pak vysoce funkční. Světelný design Toma Vissera je stejně důležitý jako práce scénografů Michaela Levina a Jay Gowera Taylora. Skladatel Owen Belton a zvukový designér Benjamin Grant do své autorské alektroakustické hudby podle potřeby vkusně adaptují úryvky skladeb dalších autorů, pokud je to opodstatněné. V poslední části zní kromě Mozartova také úryvek z Faurého Requiem nebo Schnittkeho Hlasy přírody a Requiem z doprovodné hudby k dramatu Don Carlos, cituje Arvo Pärta i populární hudbu, ve druhé lze rozeznat citace Šostakoviče, Debussyho nebo Bacha ad. Výsledek je syntetický jako inscenace sama. Triptych je soudržný i navzdory tomu, že části vznikaly s odstupem, s premiérami v letech 2022, 2024 a 2025, ačkoliv první část se přeci jen více odlišuje vysoce estetizovaným pohybem, kdy je kladen důraz na formu, zatímco druhé dvě jsou spíše cestou tanečního divadla a akcentovaná je vedle pohybu herecká výrazová složka.

Figures in Extinction jsou důkazem, že umění může být aktivistické, apelativní, zasahující a současně, pokud je tvůrce dostatečně vynalézavý, se nemusí vzdávat vynikajících výkonů, a dokonce ani estetiky, které porozumí široké publikum. Samozřejmě je pro diváka chvílemi obtížné vnímat současně text i pohyb, protože dojem z dění na scéně někdy soupeří se snahou o porozumění, proto asi také NDT dává k dispozici programy online. To je možná jediný zádrhel takového setkání světa slova a pohybu, protože tanec je médium přenášející emoci, nikoliv fakta. Ale je to pochopitelné z pohledu tvůrců, kteří se tématem zabývají několik let a z díla je cítit upřímnost a naléhavost, s níž chtějí své diváky oslovit. Divadelní svět Brno připravil opravdu velkolepé zahájení, a především pro mladou diváckou generaci to byla příležitost seznámit se s dílem Crystal Pite. Zatím je mohli naživo vidět diváci jen v roce 2011 v Praze, kdy její soubor Kidd Pivot vystoupil jako host 420PEOPLE na Nové scéně ND, na repertoáru ji ovšem zatím žádný z našich souborů nemá. Dovézt NDT se nepoštěstí často, a diváci se mohou těšit ještě na juniorskou skupinu. Ta do Janáčkova divadla zavítá 12. května 2026.

Divadelní svět Brno 2026 – Crystal Pite a Simon McBurney: Figures in Extinction
14. dubna 2026, 19:00 hodin
Janáčkovo divadlo, Brno

Realizační tým
Koncept a tvorba: Crystal Pite & Simon McBurney
Scéna: Jay Gower Taylor, Michael Levine
Kostýmy: Nancy Bryant
Video a projekce: Arjen Klerkx, Will Duke
Hudba: Owen Belton
Zvukový design: Benjamin Grant
Světelný design: Tom Visser
Texty: John Berger, Iain McGilchrist, Alan Watts
Vedení loutek: Toby Sedgwick
Návrh a výroba loutek: Jochen Lange
Produkce: Tim Bell

Účinkující
Alexander Andison, Demi Bawon, Anna Bekirova, Jon Bond, Connor Bormann, Viola Busi, P. Campos, Conner Chew, Scott Fowler, Surimu Fukushi, Barry Gans, Ricardo Hartley II, Nic Ishimaru, Chuck Jones, Paloma Lassère, Casper Mott, Genevieve O’Keeffe, Omani Omskirk Roberson, Gabriele Rolle, Rebecca Speroni, Yukino Takaura, Luca-Andrea Lino Tessarin, Theophilus Veselý, Nicole Ward, Sophie Whittome, Rui-Ting Yu, Zenon Zubyk