Chronická nemoc bere člověku to, co bylo dřív samozřejmostí. Častuje jej bolestí. Uzavírá do krunýře, který by mohl jinak být metaforou bezpečí. Ale když si ho člověk nenasadil záměrně, stává se takový kyrys soukromým vězením. Tereza Lenerová sdílí s publikem svůj boj s Bechtěrevovou nemocí, která si podmaňuje její páteř, pohybový aparát. Právě plasticitu, plynulost, pružnost tak často obdivujeme, i to, že si ji tančící těla často uchovávají déle než ti, kdo pohybu tolik času a života nezasvětili. Nejprve se v člověku vzedme pocit nespravedlnosti. Je to přece od osudu zákeřnost. Můžeme se zkusit ošálit nějakou obskurní instantní filosofickou poučkou, jako že co člověka nezlomí, to ho posílí, nebo že je to výzva, nebo že je to příležitost inspirovat se a hledat nové pohybové možnosti, když jiné zanikají. Nesmysl (řekněte si to v duchu hlasem z instagramových videí Svět na šrota). Lakování na růžovo a bohorovné tváření se, že každý Scheissdreck, co nám přijde do života, je dar, je licoměrnost.
Tereza Lenerová se také netváří, že jí nemoc otevírá úžasné nové obzory, dělá ale to, co celý život – tvoří. Pohybový dialog s tím, co se rodí v ní samotné a co je možná jakási forma přeměny ve vetřelce. Vidíme ji nejprve jen ležet na scéně, ozývají se zvuky skřípání, vrzání, tiché, ale vemlouvavé. Tanečnice se pohybuje velmi pomalu, a zvuky jako by byly vnitřním hlasem jejího těla. Možná klišé, ale velmi funkční klišé. V pozadí se nachází molitanová jeskyně. Drobné pohyby, objetí sebe sama, schoulení doprovázejí hlasitější zvuky i celkem rychlá rytmická linka, nespojité tóny nástrojů tvoří další podkres. Performerka pracuje s izolacemi, chvílemi s pohybem lehce animálním, plazí se, její tělo je neklidné. Tak se proplétá choreografie, která zde s izolovanými i trhavými pohyby pracuje zcela oprávněně, s výhružně znějícími ruchy a elektronikou Filipa Míška. Z pohybového materiálu lze vyčíst atmosféru, pocit, vnitřní svírání, stažení, odpor, opakovaný pohyb je jako snaha vymanit se ze sevření.
Nepřekvapí, že v inscenaci Lenerová používá i vlastního mluveného slova. Do svých projektů je zapojuje pravidelně, řekla bych odnempaměti. A tentokrát dokonce vypráví příběh ve stojce. Je groteskní, ve světle současného vývoje absurdní. O setkání s kamarádkou z oboru v zimou prolezlém divadle s plyšovými sedačkami. „Však si alespoň odpočineš, a příští rok možná granty ani nebudou,“ uklidňovalo možná performerku její vlastní podvědomí z pudu sebezáchovy.
Do pohybu těla pak propisuje i zcela civilní známky boje se ztuhlostí, neochotou pohybového aparátu spolupracovat. Člověk by to jindy možná považoval za referenci na stáří, o to je to vlastně děsivější. Topornost chůze a pohybu, nezvyklé úhly, bezživotí tam, kde má být síla, postura je nakřivo. Dunivý rytmus perkusí ilustrují vnitřní rozvrácení. Tanečnice nahlédne do jeskyně. Setká se tam s osudem? Se svou nemocí? S temnou verzí sebe sama, Darth Terezou? Nález je absurdní, snad ve snaze najít v tom všem také smysl pro humor a pro dětskou hru. Motiv krunýře se pak objevuje očekávatelně v kostýmu, který ji obrazně i doslova sráží na kolena. Z brnění trčí hadice jako z kyborga, na zádech vetknutý válec pod šaty. Rozbitý android odhodí rukávy, které omezovaly, setřese nárameníky a zbytek zátěže. Zatímco deformovaný hlas z reproduktoru odříkává dětské rozpočítadlo.
Tereza mluví k sobě, nebo k nemoci, nebo k oběma. Ale spíš opravdu k sobě. Vemlouvavě. Snad je to monolog, který si v hlavě přehrává v nejhlubších snech. „Nemoc? Já se nebojím pravdy. (…) Kdyby tohle byla silnice, tak už by ji zavřeli. (…) Nemoc se tě drží. (…) To nebude rovná cesta. (…) Ty jsi silná, ty jsi královna. (…) Soud je probuzení. (…) Myšlenky a názory tuhnou. Svět tuhne. (…) Nemoc půjde s tebou kamkoliv, milá sestřičko. (…) Už nikdy nebudeš sama.“ Už nikdy nebudeš sama, to je přeci pozitivní, nebo ne?
Tanečnice se zklidňuje, její tělo tuhne. Sleduje prostor. Rozvádí další pohybové variace strnulosti a izolace, v choreografii se projevuje stále více dynamiky, a také grimasy. Zvuky mají rytmickou povahu, vedou intuitivně tělo do výskoků, toporných švihů. Vzdor se manifestuje v zaťaté pěsti. Není však důležité, jak je či není propracován pohybový materiál, to jsem pochopila. Je to zpráva o síle, nezdolnosti, odhodlání. Cesta smíření a současně její výzkum. Miniatura s velkým významem a obsahem, který přesahuje hry s izolacemi a snahu zpodobit bolestné procesy změn v estetické taneční sólo. Jen konec přichází jaksi bez ohlášení a nedává příliš času, aby si diváci mohli to, co právě viděli, také zažít a strávit. Setkali se s otevřenou a osobní zpovědí, to říkáme přitom tak často, až se z toho stává klišé – protože každý performativní projekt, každá autorské sólo je z principu osobní výpovědí a otevřením. Záleží ale na tom, co se otevírá, co se sdílí, jak dalece je to intimní, zranitelné.
Vedle psychologické stránky tohoto činu, ochoty vpustit diváky do slov, která se honí v hlavě, do pocitů, které sídlí někde v těle, je tu i praktická stránka věci. Pozoruji na sociálních sítích, že skoro každé otevření se s tématem nemoci je následováno salvou dobře míněných nevyžádaných rad z celého spektra od ryzí medicíny po spekulace o tom, jak si autoimunitní poruchu člověk způsobil sám svými myšlenkami. A sázím deset ku jedné, že s takovými strašně dobře míněnými radami se setká i umělkyně, když bude sdílet svou cestu. Karapax stojí obsahem a významem nad estetickým soudem, nehraje se tu na líbí-nelíbí. Je to pozvání, sdílení, nabídka jít pár minut stejnou cestou vedle těla, které musí jít takovou, jakou nechtělo a neplánovalo. Buďme za to pozvání vděční.
Téma je možné vnímat také v širší souvislosti, i když metafora dorazila až za realitou jako jedno z oněch řešení, jak s ní naložit – hledat a nabídnout paralelu. A tak se Tereza Lenerová v textu k inscenaci ptá: Je možné si udržet flexibilitu, i když všechno uvnitř a kolem tuhne? Zřejmě ne doslovně, ale přeneseně, když zatuhnou myšlenky a názory, zastavuje se pokrok, komunikace a tok přirozeného bytí. Svobodný flexibilní duch může existovat uvězněný v nehybném těle, podle filosofie existencialismu nadále nespoutaný. Ale stejně tak může duše zkostnatět víc než páteř, která ztratila schopnost se rozvlnit. Zatuhnutí je také obranný reflex. A krunýře, ty vznikají fyzické i mentální, aby nás ochránily před nebezpečím, ať už skutečným nebo imaginárním. Je pravda, že nejsem přesvědčena, že jsem všechny tyhle myšlenky v inscenaci viděla, přeci jen v ní myslím převládá zkušenostní autobiografická složka – a také ji tam automaticky čteme a hledáme, když známe kontext. „Čím méně se hýbeme, tím méně jsme schopni pohybu. Je to změna stavu? Naše žebra nakonec srůstají s páteří a kůží, embryonální buňky zahajují proces přeměny okolní tkáně v kostěné destičky. Vzniká tvrdá horní skořápka – karapax (krunýř),“ píše. Možná nám může inscenace připomenout, abychom si všímali, jestli nám krunýře nerostou mimoděk a nechtěně, abychom se jednoho dne neprobudili a nezjistili, že z toho sevření už nejde uniknout? Ostatně to platí i ryze fyzicky: hýbejte se, dokud můžete, nové tělo v téhle inkarnaci nikdo nedostane.
Tereza Lenerová: Karapax
října 2026, 19:30 hodin
Divadlo X10, Praha
Realizační tým
Koncept, režie: Tereza Lenerová a kol.
Choreografie, tanec: Tereza Lenerová
Dramaturgie: Maja Hriešik
Hudba, sound design: Filip Míšek
Světelný design: František Fabián
Kostým: Radka Vyplašilová
Mentoring: Alessio Castellacci
Produkce: Simona Gallová
