Koncert symbolicky zahájilo stručné, avšak nápadité Jubiloso II/a pro žesťové kvinteto předsedy Společnosti českých skladatelů Zdeňka Zahradníka – Tichého přítele a vlastně i jeho prvního učitele základních kompozičních disciplín. Slavnostní fanfáru sehraně přednesli studenti a absolventi i Gymnázia a Hudební školy hlavního města Prahy: Dominik Horáček a Filip Slavík na trubky, Klára Štrynclová na lesní roh, Šimon Pudlovský na trombon a Ladislav Lejnar na tubu.
Následné laudatio pronesl další z Tichého celoživotních přátel nejen z Hudební mládeže ČR, kritik a publicista Jan Králík: jeho řeč byla v jádru stručná, věcná a stylizovaná do modu jakési milé „přítulnosti“, v níž se při vší lapidárnosti vyjevily podstatné stránky Tichého všestranné osobnosti nejen umělecké, nýbrž i vědecké a v neposlední řadě i pedagogické.
Následovalo defilé čtyř Tichého skladeb vesměs ve vynikajícím interpretačním podání. Smyčcový kvartet č. 1 (1985) předneslo znamenitě Nosticovo kvarteto (Petr Bernášek a Václav Vacek – housle, Pavel Hořejší – viola, Petr Šporcl – violoncello). Tento soubor prokázal důkladnou obeznámenost s dílem, která se náležitě promítla jak do celkového pojetí třívětého cyklu, tak i do působivě vymodelovaných detailů. Nosticovo kvarteto tak s generačním odstupem navázalo na kdysi slavné Kocianovo kvarteto, které Tichého první smyčcový kvartet v roce 1985 premiérovalo.
Totéž platí i pro jednovětý Smyčcový kvartet č. 2 z roku 1990, jehož premiéry se před 36 lety ujalo rovněž Kocianovo kvarteto. Naznačená souvislost mezi oběma zmíněnými soubory není ostatně jen ryze formální: Nosticovo kvarteto bylo za svých studií na pražské HAMU v péči violoncellisty Kocianova kvarteta Václava Bernáška.
Zbývající dvě skladby byly v rukou interpretů nejmladší generace, která prošla i Tichého pedagogickou péčí: jedno z jeho doslova ikonických děl – Koncert pro violoncello a orchestr (1977) zazněl v autorské úpravě pro violoncello a klavír v podání violoncellistky Kateřiny Jagly a klavíristy Semjona Jakimova. Jejich výkon byl doslova strhující, po stránce technické i výrazové plně přesvědčivý. S mým názorem by nesporně souhlasil i v publiku přítomný sólista původní orchestrální verze díla – violoncellista Miroslav Petráš.
Semjon Jakimov přednesl výborně rovněž Tichého klavírní Sonátu na téma Sergeje Prokofjeva z roku 1986. Jakimov patří k velikým talentům naší nejmladší pianistické generace a tuto sonátu hrál už na svém absolventském koncertě na pražském GMHS. Dramaturgicky, technicky i výrazově dílo předvedl s obdivuhodným nadhledem a jeho pojetí lze hodnotit jako autentické jistě i díky nastudování pod precizním vedením jubilantovy manželky a pedagožky GMHS Libuše Tiché, pro niž k jejímu absolutoriu klavírní hry na pražské HAMU Sonátu napsal, a konzultacím přímo s autorem.
Summa summarum: jubilantský koncert Vladimíra Tichého byl organizačně vzorně připravený, interpretačně špičkový, bohatě navštívený. Což je určitě příjemný, ba povznášející pocit jak pro oslavence, tak i pro posluchače a organizátorku.
