Vojtěch Pelka patří na české pěvecké scéně k nejvýraznějším osobnostem mladé generace. Ať už mluvíme o opeře nebo koncertu, jeho vystoupení lze jen těžko přehlédnout a přeslechnout – i proto, že jeho hlasovým oborem je kontratenor a on sám dnes u nás v tomto oboru zaujímá přední místo. Svým mimořádným projevem zaujal v řadě mezinárodních soutěží a jako interpret se prosadil nejen na scénách českých, ale na kontě má také řadu vystoupení v zahraničí, včetně tak prestižních míst, jakým je třeba Královská opera ve Versailles. Vedle koncertních vystoupení si může publikum v nejbližší době vychutnat jeho jedinečný hlas v Divadle J. K. Tyla Plzeň v Myslivečkově opeře Tamerlán, v níž ztvárňuje titulní roli.
Na začátek si neodpustím otázku, kterou musíte slýchat asi často. Vaším hlasovým oborem je kontratenor – kdy a jak jste se pro něj rozhodl? Jaká k tomu vedla cesta?
Musíme se vrátit do mého dětství. Odmalička jsem byl ze všech stran obklopen výtvarným uměním a hudbou, což ve mně silně rezonovalo. Umělecké zázemí z maminčiny i tatínkovy strany mě formovalo natolik, že se brzy projevily i moje vlastní vlohy. Začalo to vlastně úplně nevinně – zkoušel jsem napodobovat zpěv své maminky Dity Brlicové, když se doma připravovala na koncerty klasické hudby. Ona sama, jakožto vystudovaná zpěvačka, můj talent rozpoznala a přivedla mě právě k myšlence kontratenoru.
Opera a vážná hudba u nás zněly neustále. Díky tomu jsem měl už jako kluk možnost poznat spoustu světových děl a ujasnit si, co je mému srdci skutečně nejbližší. Zvítězilo baroko a klasicismus. Když se pak propojily hodiny zpěvu s hrou na housle a klavír, rozhodnutí stát se operním pěvcem už bylo v podstatě nevyhnutelné. Zpočátku ale ta cesta byla docela trnitá. V mých začátcích byl obor kontratenoru téměř neznámý a, upřímně řečeno, v období puberty i velmi nepopulární. Já jsem se ale do tohoto hlasu a jeho repertoáru zamiloval natolik, že jsem se rozhodl si tu cestu zkrátka probojovat.
Připadal by pro vás v úvahu, čistě teoreticky, i jiný hlasový obor?
Než jsem se začal věnovat opernímu zpěvu, zpíval jsem folklor. Je to sice úplně jiná technika i styl, ale z čistě fyziologického hlediska bych byl s největší pravděpodobností tenor. Přiznám se ale, že v opeře bych o jiný hlasový obor nestál. Jednoduše proto, že repertoár běžných mužských oborů mi tolik neříká. Zato ten ženský a specificky kontratenorový, to je pro mě opravdová delikatesa. Mám v sobě zkrátka silně zakořeněné barokní cítění.
Víme, že na českých konzervatořích je stará hudba stále poměrně na okraji, alespoň v oblasti instrumentální. Předpokládám, že v pěveckých oborech to nebude moc jiné, nebo se pletu?
„Stará hudba“ – tento pojem se u nás vžil poměrně silně, ale já sám ho používám velmi nerad. Pro mě totiž barokní hudba vůbec není stará, v kontextu hudebních dějin ji naopak pokládám za takovou mladici. Situaci na všech českých konzervatořích samozřejmě detailně neznám, ale z toho, co vnímám, se cit pro barokní a klasicistní hudbu neustále prohlubuje. Ruku v ruce s tím, jak roste povědomí o historicky poučené interpretaci, se logicky zvedají i nároky – nejen v divadlech, ale přirozeně i na školách. Celková situace v českém hudebním světě se zkrátka ohromně zlepšuje. Dnes už si na repertoár mistrů 18., a dokonce i 17. století troufají nejen ty největší scény, ale s velkým úspěchem i menší regionální divadla.
Jako instrumentalista se možná zeptám hloupě, ale jak specifický je váš obor z hlediska studia a vedení pedagogem? Funguje to pro vás stejně jako pro jiné obory, nebo jste třeba se svou profesorkou museli hledat postupy takříkajíc pro vás „na tělo“?
Základem je samozřejmě individuální přístup, protože každý hlasový aparát i hudební naturel je jedinečný. U kontratenoru to ale platí stonásobně. Zatímco u tradičních oborů existuje léty prověřená a ustálená metodika, výuka kontratenoru si žádá mnohem větší badatelskou práci a hledání cesty striktně „na tělo“. Neexistuje tu jedna univerzální šablona. Ten hlas vyžaduje extrémně citlivé zacházení a čas na to, aby se našla jeho autentická barva a dokonalé propojení rejstříků.
Pokud náš obor sledujete, jistě víte, že dnes už neexistuje jeden unifikovaný „kontratenorový zvuk“. Mezi špičkovými interprety dnes nacházíme propastné rozdíly – od temných altových barev až po ty zářivé sopránové, nemluvě o naprosto odlišných pěveckých technikách. Doba, kdy byl kontratenor vnímán jen jako historická rarita a zažíval svůj opatrný „comeback“, je nenávratně pryč. Dnes se nacházíme ve fázi absolutní expanze. Je to momentálně asi nejdynamičtěji se vyvíjející hlasový obor. Testujeme limity lidského hlasu, posouváme jeho technické hranice a suverénně si podmaňujeme i repertoár, který ještě nedávno působil jako tabu – od vrcholného klasicismu přes belcanto raného romantismu až po hudbu 20. a 21. století.
Vyžaduje váš hlas větší péči nebo důkladnější hlasovou hygienu?
Hlas kontratenorů bude z fyziologické podstaty vždy o něco křehčí a zranitelnější než jiné hlasové obory. O to podmanivější a strhující barvu ale ve výsledku dokáže nabídnout. S mým plným kalendářem, kdy často přecházím od barokních ansámblů přes klasicismus až po soudobou hudbu, je absolutní nutností dbát na striktní hygienu. A tím zdaleka nemyslím jen tu hlasovou. Tělo je můj nástroj, takže hygiena musí být mentální i celotělová. Snažím se zkrátka být v takové kondici, abych bez problému zvládl veškerý ten náročný program, který mám před sebou. Zpěv na této úrovni je obrovský fyzický i psychický výdej, a tak je nezbytné se zbytečně nepřepínat, cíleně odpočívat a hlídat si imunitu. Jakmile mi to harmonogram jen trochu dovolí, mizím načerpat síly do mých milovaných Luhačovic. Tamní klid, prameny a genius loci jsou pro regeneraci pěvce zkrátka přímo stvořeny.
Byl jsem trochu překvapen, když jsem se dočetl, že se věnujete i hudbě soudobé. Pro mnoho lidí (mě nevyjímaje) je takřka rovnítko mezi kontratenorem a hudbou baroka. Jaká je dnešní tvorba pro váš obor?
Ano, máte pravdu v tom, že si většina laické veřejnosti stále myslí, že se kontratenor uplatňuje výhradně v barokní tvorbě. Musím ale dodat, že i v odborných kruzích si mnozí stále těžko představují kontratenor v klasicismu nebo v raném romantismu – a právě i proto se na tato období tak rád soustředím a ukazuji v nich možnosti našeho oboru.
Vrátím-li se ale k repertoáru 20. století a k soudobé hudbě, zjistíme pravý opak: moderní a současní autoři kontratenory doslova zbožňují a velmi rádi je do svých děl obsazují pro jejich nadpozemskou barvu a expresivitu. Ve světovém repertoáru 20. a 21. století už vznikla celá řada ikonických partů, které mě nesmírně lákají – od Brittenova Snu noci svatojánské přes hypnotického Akhnatena Philipa Glasse až po excentrické a vokálně extrémní party v operách György Ligetiho, Thomase Adèse nebo George Benjamina.
Já sám jsem se se soudobou tvorbou poprvé potkal asi před osmi lety v Nebezpečných známostech lotyšského skladatele Arturse Maskatse. Následovala spolupráce na neobarokně-minimalistické opeře Tomáše Hanzlíka Poklad Arkádie a v poslední sezóně také na opeře Pinocchio autorského dua Tomáš Hanzlík a Vít Zouhar. Pravidelně a velmi rád spolupracuji také s Michaelem Kocábem – představil jsem se v koncertním provedení jeho kultovního Odyssea, kterého původně psal pro slavného německého kontratenoristu Jochena Kowalského, a zpíval jsem i v jeho hudbě k filmové trilogii Jan Hus. Aktuálně nám navíc vyšlo nové CD Pozemský prach a Boží dech, což je zhudebněná básnická sbírka Michala Horáčka inspirovaná Biblí, na níž jsem se podílel právě se skladatelem Michaelem Kocábem. A tato nahrávka už přímo předznamenává náš další společný projekt, kterým je připravovaná opera Vyhnání ďáblů z Arezza. Naše česká scéna je zkrátka pro soudobou hudbu a pro kontratenory v tomto ohledu neuvěřitelně plodná.
V plzeňském Divadle J. K. Tyla nyní vystupujete v titulní roli Tamerlána ve stejnojmenné opeře Josefa Myslivečka. Jak vás tato role a opera baví? Jak vám sedí postava tatarského vojevůdce? Jak na tuto operu reaguje publikum?
Tuto operu a celkovou produkci vnímám jako jeden ze svých skutečně přelomových titulů, a to hned z několika důvodů. Už samotný Myslivečkův pěvecký part představuje velkou výzvu – stojí na náročných koloraturách, rozsáhlých áriích a dlouhých frázích, které vyžadují pevnou dechovou oporu. Jeho hudbu vnímám jako nesmírně energickou, chytlavou a pohrávající si s tou nejvyšší pěveckou bravurou své doby. Tento neustálý hudební tep nás přímo vybízí k tomu, abychom byli na jevišti v každém okamžiku maximálně aktivní. Nedá tak vydechnout nejen nám umělcům, ale ani samotnému publiku, které z našich představení odchází pokaždé nadšené a umělecky hluboce naplněné.
Takto silný zážitek však není zásluhou jen samotné hudby. Obrovský podíl na výsledku má režisér a scénograf inscenace Rocc. V rámci scény odvedl působivou, minimalistickou a zároveň výtvarně mimořádně hodnotnou práci, která hudbě a nám, samotným umělcům, dává dokonalý prostor. Ještě zásadnější pro nás ale byl jeho celkový styl a přístup k herectví. Způsob, jakým s umělci pracuje, jak nahlíží na psychologii postav a jak pečlivě buduje jejich charakteristické rysy, nás nesmírně obohatil a stal se pro nás při samotném utváření role doslova přelomovým. Právě v tomto propojení strhující Myslivečkovy hudby a Roccova detailního a individuálního vedení se může divák setkat se syrově opravdovým přednesem děje – takovým, který nikdy nezůstává na povrchu, ale vychází přímo z nitra našich uměleckých duší.
Jak už jsem zmínil, na publiku vnímám obrovské nadšení, umělecké vzplanutí a celkově výbornou atmosféru, která se nese prostorem a naplňuje celý sál. Jsem nesmírně rád, že se vedení divadla v čele s Martinem Otavou a Jiřím Petrdlíkem rozhodlo uvést titul našeho neprávem opomíjeného velikána a dát tak prostor i téhle u nás méně známé hudbě.
Dle mého názoru je velmi potřebné, aby se takové tituly a přístupy k provádění oper ujímaly ve vícero divadlech. Nemluvím teď zdaleka jen o klasicistní hudbě, která je v záplavě hutného romantismu pro ucho dnešního posluchače osvěžující a lidsky přístupná. Mám na mysli především ztvárnění díla, které se nesnaží být něčím odtažitým a nedosažitelným, ale dostává se na úroveň běžných lidských radostí a strastí, se kterými se může publikum efektivně ztotožnit. Aby to takto fungovalo, stojí představení na ještě jedné naprosto klíčové věci – a tou je celý umělecký tým. Taková vzájemná souhra a provázanost nebývají na jevišti pravidlem, ale tady se nám to podařilo.
Dirigent Vojtěch Spurný, který vedl hudební nastudování, patří mezi naše výrazné osobnosti zabývající se starou hudbou. Jak se vám s ním pracovalo a pracuje?
S Vojtěchem Spurným se známe už pár let. Naše cesty se poprvé protnuly v plzeňském Divadle J. K. Tyla, kde jsem pod jeho taktovkou nastudovával hned několik menších rolí v Monteverdiho L’Orfeo. Netrvalo dlouho a navázali jsme dalšími projekty – společně jsme v Opavě premiérovali úspěšnou Figarovu svatbu, přičemž roli Cherubína vnímám jako svůj vůbec první větší operní debut. Následovala opět Monteverdiho Korunovace Poppey s rolí Nerona a teď se potkáváme u Myslivečkova Tamerlána.
Když se to tak vezme, prošli jsme spolu klíčová hudební období i repertoárové milníky, kterými může kontratenor disponovat. Na vzájemné synergii je to samozřejmě znát. Umění Vojtěcha Spurného je nesmírně emotivní, dynamické a plné energie, což člověku na jevišti dodává obrovský impuls.
Není to ale jen špičkový dirigent, nýbrž i obrovský znalec hudby. Na společných korepeticích tak vedle samotných zkoušek pravidelně zaznívají vtipné historky z hudebních dějin, staletími osvědčené pěvecké poučky a spousta souvislostí, které jdou daleko za hranice partitury. Je to pro mě nesmírně obohacující – praktická a teoretická rovina se tu propojují v jedno.
Jaké jsou vaše umělecké plány do budoucna? Vzhledem k vašemu mládí se musím zeptat, zda neuvažujete třeba ještě o studiu někde v zahraničí se zaměřením na starou hudbu?
Možnost studia v zahraničí vnímám jako nesmírně obohacující cestu, ale já osobně jsem se vydal trochu jiným směrem – tou nejintenzivnější školou pro mě byla a je samotná praxe a přímá konfrontace s mezinárodní i domácí profesionální scénou. Nabírat zkušenosti přímo na jevišti při náročných produkcích a spolupracovat se špičkovými orchestry a dirigenty mi v této fázi dává mnohem víc než formální pokračování studia ve školní lavici. Samozřejmě se nebráním zahraničním masterclass nebo konzultacím, kde člověk načerpá čerstvou inspiraci, ale mým hlavním plánem je dál naplno rozvíjet započatou koncertní a operní dráhu.
Když se ohlédnu za uplynulými týdny a podívám se do nadcházejícího kalendáře, mám z toho obrovskou radost. Právě teď mám za sebou sérii tří mimořádných koncertů s Komorní filharmonií Pardubice pod taktovkou šéfdirigenta Vahana Mardirossiana s programem nazvaným Andělský hlas hrdinů, z nichž jeden proběhl i v Praze na pozvání Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK. Šlo o program postavený výhradně na Mozartových koncertních i operních áriích, které původně psal pro kastráty – tedy na náročných hrdinských partech z jeho oper. Zpívat tento repertoár před kompletně vyprodanými sály pro mě bylo obrovským přívalem energie a krásným potvrzením, jak silně dokáže tato hudba dnešní publikum oslovit.
Stejně pestré a intenzivní období mě čeká i v nejbližších měsících doma i v zahraničí. Už za měsíc mě čeká vystoupení v prestižním vídeňském Theater an der Wien, kde se v koncertním provedení barokní opery Spartaco Giuseppa Porsileho představím v roli Licinia za doprovodu souboru Orkester Nord. Nesmírně se těším také na návrat do Opéra Royal de Versailles, kde mě čeká provedení Pergolesiho Stabat Mater a Vivaldiho virtuózního moteta In furore iustissimae irae. Zásadní výzvy mě ale čekají i na domácích scénách – v dubnu 2027 to bude v ostravském Národním divadle moravskoslezském soudobá opera Job (Hiob) rakouského skladatele Bernharda Langa v režii Jiřího Nekvasila a v červenci 2027 pak premiéra Gluckovy opery La Semiramide riconosciuta v unikátním prostoru Zámeckého barokního divadla v Českém Krumlově. Do toho všeho mě čeká celá řada komorních recitálů a koncertů, v nichž chci dál naplno ukazovat šíři kontratenorového oboru napříč epochami.
Na závěr bych chtěl upřímně poděkovat redakci Opery PLUS a vám za tento milý rozhovor a prostor, který věnujete nejen mé umělecké cestě, ale i oboru kontratenoru jako takovému. Velké díky patří také všem divákům a posluchačům za jejich neuvěřitelnou energii a přízeň, se kterou mě doprovázejí na koncertech a představeních. Věřím, že hudba – ať už jde o barokní a klasicistní skvosty, nebo o moderní operní počiny – dokáže lidi přirozeně sbližovat a otevírat jim netušené obzory. Velmi se těším na všechna další setkání v divadelních sálech a na koncertních pódiích.
I já děkuji za to, že jste si ve svém nabitém programu našel čas na náš rozhovor a přeji mnoho radosti z hudby vám i vašemu publiku.
