Orfeus sestupuje do podsvětí, aby přivedl zpět svou milovanou Eurydiku. V inscenaci Orfea se antický pěvec proměňuje v mladou tanečnici, která se po smrti matky vydává na cestu za jejím znovunalezením. Tvůrci přitom původní mýtus rozšiřují o psychologický koncept pěti fází truchlení – odmítnutí, vzteku, smlouvání, deprese a smíření. Jednotlivými etapami mají protagonistku provázet mytologické bytosti, od Sirén přes Minotaura až po Charóna.
Záměr režisérky Venduly Poznarové nabízí zajímavé možnosti. Tanec může být působivým prostředkem pro vyjádření emocí, které se vzpírají slovnímu pojmenování. Zatímco pohybový projev pulzuje živelností a energií, příběh jako by však v jeho rytmu jen obtížně nacházel vlastní hlas.
Tanec jako přednost i dramaturgická překážka
Nejpřesvědčivější stránkou inscenace je bezpochyby pohybová energie tanečního ansámblu Elite Community. Street dance a afro moderní styly přinášejí na jeviště dynamiku, rytmus a výraznou kolektivní souhru. Taneční čísla přesvědčují technickou vyspělostí, pohybovou suverenitou, a především syrovou, téměř hmatatelnou energií interpretů. Jejich sebevědomí a bezprostřední nasazení propůjčují jednotlivým výstupům strhující dynamiku a výrazovou intenzitu, která si právem získává nadšené reakce publika.
Choreografie Svatavy Kaláb Kobzové poskytuje interpretům prostor předvést své pohybové schopnosti. Inscenace tak místy nabývá podoby taneční přehlídky, v níž se naplno odhaluje síla souboru, ale zároveň se vytrácí nit samotného vyprávění. Jednotlivá taneční čísla se totiž střídají, aniž by mezi nimi vznikalo dostatečné dramatické napětí. Inscenace si po většinu času udržuje podobnou intenzitu a výrazovou polohu. Chybí výraznější proměny tempa a dynamiky, kontrasty a momenty ztišení, které by umožnily emocionálnímu obsahu skutečně vyniknout.
Vizuální stránka přitom nabízí funkční kontrasty, zejména prostřednictvím kostýmů Veroniky Moudré. Lesklé, třpytivé materiály a výrazně stylizované oděvy mytologických bohů kontrastují s civilnějšími, přírodněji působícími kostýmy ostatních postav. Toto rozlišení pomáhá přehledně vymezit jednotlivé světy i hierarchii postav a dodává inscenaci osobitý vizuální charakter.
Zatímco pohyb na jevišti překypuje energií, postavám se nedostává obdobné vnitřní dynamiky. Titulní Orfea v podání Barbory Rybářové prochází sérií zkoušek a postupně nachází odvahu postavit se sama za sebe, méně zřejmé však zůstává, z čeho se její nově nabytá jistota rodí a jak jednotlivá setkání proměňují její vztah ke ztrátě.
Ani ostatní protagonisté se příliš nevymaní z předem vymezených rolí a zůstávají spíše mytologickými figurami než živými aktéry příběhu. Větší pozornost věnovaná charakterům a jejich vzájemným vztahům by přitom mohla dodat celému vyprávění na přesvědčivosti a tanečníkům otevřít širší prostor pro hereckou práci.
Pět fází truchlení, které zůstávají především v anotaci
Poněkud nejasně se v inscenaci rýsuje také samotné téma truchlení. Pět avizovaných fází by mohlo příběhu vtisknout jasnější řád a přirozeně jej vést od prvotního odmítnutí ztráty až k postupnému smíření. Na jevišti však jednotlivé fáze splývají a jejich proměny se v tanci odrážejí jen okrajově.
Inscenace se od antického mýtu vědomě odklání a už samotným názvem Orfea naznačuje posun perspektivy: namísto Orfeova zápasu se smrtí obrací pozornost k osobní proměně, hledání vlastní síly a odvaze rozhodovat o svém osudu. V tomto přehodnocení známého příběhu spočívá její zajímavý potenciál. Inscenace sice rozehrává motivy selhání, nejistoty a hledání vlastní sebedůvěry, nedává jim však dostatek prostoru, aby se skutečně rozvinuly.
Právě střet s božskými autoritami přitom nabízí příležitost, jak Orfeino hledání vlastní hodnoty proměnit ve skutečný dramatický konflikt. Trojice božstev – Zeus (Maxmilian Mareš), Afrodita (Barbora Bartlová) a Hera (Ilona Sofie Vlková) – vystupuje v lesklých, přiléhavých pláštích jako okázale vystrojená, teatrálně afektovaná společnost, která si s rozkoší libuje ve vlastní nadřazenosti.Jejich téměř campová stylizace, plná přepjatých gest, póz a sebevědomé výstřednosti, vnáší na jeviště humor a ironický odstup. Přestože Orfea opakovaně předvádí své taneční schopnosti, bohové upřednostňují její mytologické soupeře. V závěrečném kole však rozhodnutí přenechají publiku, jemuž předem naznačí, koho má podpořit. Diváci se ovšem nenechají jednoduše zmanipulovat a hlasují podle vlastního uvážení. Výsledek tak neodpovídá očekávání bohů, kteří reagují rozhořčením. Zeus s Afroditou, kteří vsadili na Orfein neúspěch, svou sázku prohrávají, zatímco Hera, jež věřila v její návrat, vítězí.
Orfea tak nakonec nachází cestu zpět ke své matce (Alena Doláková) a její putování podsvětím se symbolicky uzavírá. Dosud nezpochybnitelná autorita bohů se náhle ocitá v ohrožení a příběh nakonec získává napětí, které mu v předchozích výstupech scházelo. Právě v tomto střetu mezi opulentní božskou mocí a svobodným rozhodnutím publika se na okamžik otevírá prostor pro hlubší téma inscenace, tedy hledání odvahy vzepřít se cizím soudům a uvěřit vlastní hodnotě.
Potenciál, který čeká na přesvědčivější tvar
Orfea rozhodně nepostrádá interpretační nasazení ani chuť experimentovat s propojením tanečních žánrů a divadelního vyprávění. Slabší stránkou inscenace však zůstává způsob, jakým se její ambiciózní téma promítá do samotného vyprávění.
Pro nezávislou platformu ConTeátr, která vytváří prostor pro mezižánrové projekty a autorskou taneční tvorbu, může být Orfea cenným krokem na cestě k vlastnímu uměleckému výrazu. Další tvůrčí rozvoj by mohl podpořit větší důraz nejen na pohybovou stránku inscenace, ale také na dramaturgickou soudržnost a přesvědčivější rozvíjení příběhu i vztahů mezi postavami. A možná právě v tom spočívá největší výzva inscenace – proměnit pohyb, který dnes především oslňuje, v pohyb, který má také co sdělit. Orfea sice sestupuje do podsvětí, její skutečná cesta do hlubin lidské zkušenosti však jako by měla teprve začít.
Vendula Poznarová, Svatava Kaláb Kobzová: Orfea
19. října 2026, 19:00 hodin
Divadlo Na Fidlovačce, Praha
Realizační tým
Námět, scénář a režie: Vendula Poznarová
Choreografie: Svatava Kaláb Kobzová
Kostýmy a scénografie: Veronika Moudrá
Světelný design: Sebastian Termanini
Zvukový design: Tomáš Kaláb
Účinkující
Barbora Rybářová, Alena Doláková, Maxmilian Mareš, Ilona Sofie Vlková, Barbora Bartlová a Elite Community
