Když se beznadějně vyprodané Rudolfinum dočkalo příchodu obou umělců na pódium, reagovalo publikum již v úvodu obdivným a nadšeným potleskem. Oba protagonisté dávali najevo, že na nastávající chvíle u dvou klavírů se velmi těší a jsou na místě, které je jim mimořádně blízké.
Dvě duše, dva zvuky
Úvodním titulem programu byla Mozartova Sonáta pro dva klavíry D dur KV 448, dílo šťastné, svižné, efektní, hýřící nepřeberným množstvím jak hudebních, tak pianistických nápadů. A tímto způsobem se k interpretaci oba umělci postavili. Sestava Kissin – Schiff není trvalé duo jako například legendární bratři Kontarští, či sestry Pekinelovy, kteří na svém sjednoceném projevu a zvukové dokonalosti pracovali po celý život. Od prvních not bylo zřejmé, že oba umělci mají diametrálně odlišný zvukový projev, hlavním elementem jejich spolupráce byla jistě vzájemná úcta, respekt a samozřejmě obrovská pódiová zkušenost.
Jevgenij Kissin u prvního klavíru přinesl na pódium neutuchající energii a nezdolný temperament, jeho zvukový projev byl i v Mozartovi jadrný, velmi konkrétní, rád se pohyboval ve vysokých zvukových hladinách, melodické linie přednášel v naléhavém espressivu. U druhého klavíru hrající sir András Schiff pak předváděl svůj zcela samozřejmý a bohorovný nadhled, nic jej nemohlo překvapit, či vyvést z míry. Jeho překrásně vybalancovaný, kulatý a velmi kompaktní zvuk v kombinaci s dokonalým hudebním pochopením a pianistickou samozřejmostí byly parametry obdivuhodné. Jestliže Kissin měl často chuť tempa přiostřovat a zrychlovat, Schiff se obdivuhodně pružně přizpůsoboval, nebo naopak tempa mírně korigoval. Velmi šikovným parametrem byla pak krásná mírná tempová zvolnění, po kterých se hudba zcela organicky vracela do temp původních. Překrásně vyzněla klidná, leč intenzivně a naléhavě procítěná druhá věta. Přesto, že oba pianisté mají odlišný zvukový profil, radost z jejich muzicírování se přenesla i na publikum, v mém případě se vlastně zdvojnásobila, moc jsem si hru obou dvou umělců užíval.
Druhou skladbou večera byly Andante a variace B dur op. 46 Roberta Schumanna. Dílo samotné vykazuje výraznou melodickou invenci, oba klavírní party jsou pianisticky velmi náročné, v některých případech virtuózní. Obrovskou výhodou je, že v mnoha případech se oba party střídají, zatímco jeden je velmi exponovaný, ten druhý je výrazně skromnější, ale stále hudebně nepostradatelný. Tento dialog dvou klavírů v kombinaci s náladovou rozmanitostí jednotlivých variací vytváří obrovský prostor pro kreativitu, fantazii a nápaditost, čehož oba aktéři v plné míře využili. Oba předvedli skutečně virtuózní parametry své hry, kromě této samozřejmosti jsem obdivoval, jak oba s kapelnickou muzikálností dokázali reagovat na projev toho druhého.
Důležitým parametrem také bylo, že si partneři své pozice vyměnili, Schiff hrál první klavír, Kissin druhý, což se projevilo ve výsledném zvuku jako velké plus, zvukově subtilnější Schiff byl blíže publiku a tedy lépe slyšitelný, Kissin se svým obrovským tónem se však u druhého klavíru v žádném případě ztratit nemohl. Z celého provedení mě však nejvíce a hluboce zasáhla jediná variace v b moll, kterou provedli oba mistři v mimořádně pomalém tempu a velmi sugestivní smutné až tragické náladě. Za normálních okolností se jedná o variaci skromnou a oddechovou, my jsme však byli svědky toho, jak dvě velké osobnosti dokáží dát hudbě úplně jiný charakter a vyznění, než sám autor zamýšlel. Byl to také okamžik, kdy se stali jak lidsky, tak umělecky jedno tělo a jedna duše. Pro mě se jednalo o jeden z vůbec nejsilnějších momentů celého koncertu. Hluboce mě to zasáhlo a je to právě jedna z těch chvilek, na které nikdy nezapomenu. Zároveň je to pro mě důkaz, že umění je jedním z nejvyšších smyslů lidského bytí.
Před pauzou si oba partneři opět pozice vyměnili, pro doplnění zaznělo dílo půvabné a živé zároveň – Obrazy z východu op. 66 opět z pera Roberta Schumanna. Tempová a charakterová označení všech šesti částí, jak je u autora zvykem v němčině, působí v českém překladu mile, posuďte sami – Živě – Ne rychle a velmi zpěvně – V lidovém tónu – Ne rychle, orientální píseň – Živě – Kajícně, zbožně. A dle těchto označení byly všechny části vzorně interpretovány a také tak vyzněly.
Vltava v proudu symfonické dravosti a snových pianissim
Po přestávce posluchači netrpělivě očekávali českou část programu v podobě Smetanovy Vltavy v autorově úpravě pro čtyři ruce a výběru osmi Slovanských tanců Antonína Dvořáka. Jevgenij Kissin si sedl k prvnímu klavíru, sir András Schiff ke druhému. Kdo však zná – nebo hrál – Smetanovu Vltavu pro čtyři ruce, dobře ví, že se jedná o skladbu pro čtyřruční klavír, nikoli klavíry dva. Ostatně i Schumannovy Obrazy z východu jsou skladbou čtyřruční, tam jsem to zaregistroval, ale nijak jsem se nad tím nepozastavoval. Je pravda, že samotná čtyřruční sazba je u Smetany komplikovaná a není vždy snadné, aby se na klaviaturu vešly čtyři ruce a někdy vedle sebe dvě těla. Ale čtyřruční hra má svou nespornou intimitu, fyzickou blízkost a s tím spojené blízké hudební a emocionální souznění. Také je to dobré na souhru, opticky se dají kontrolovat i ty nejmenší pohyby těla, rukou a jednotlivých prstů, aby souhra byla pokud možno co nejdokonalejší. Stejně se to většinou nedaří.
Naši mistři zvolili raději hru na dva nástroje, jeden hrál na svém nástroji vše jen v horní části klaviatury, druhý opačně jen v té své dolní polovině. Na mě to občas působilo dost nepřirozeně, možná je to jen síla zvyku. Jediným a to nesporným pozitivním aspektem tohoto rozložení sil bylo, že oba mohli užívat pedál dle svého uvážení a potřeb. Zejména v případě prakticky nerealizovatelné ideální pedalizace Smetanovy Vltavy u jednoho klavíru se řešení Kissina a Schiffa projevilo jako přínosné. Kdo však od samotné interpretace očekával referenční „české“ pojetí, byl asi zklamán. Kissin velmi brzy přešel do velkosymfonického zvukového módu, jeho energie byla neúnavná, neúprosná a neskutečně vytrvalá. Sahal k těm nejexponovanějším tempům a vypjatému zvuku, Schiff se snažil uplatňovat v tempu orchestrální šíři a stále si udržoval svůj klid a nadhled. Neuvěřitelně přesvědčivě vycházelo nekonečné množství stupnic a škál, zde jakoby ani jeden neměl jakékoli hranice. Nejkrásnější místa však pro mě byla ta, kde se hudební tok zklidnil, či úplně zastavil a já jsem si najednou užíval pohádková pianissima. Je logické, že provedení vyvolalo bouřlivé ovace.
Výběr osmi vhodně sestavených Slovanských tanců Antonína Dvořáka přinesl opětovnou výměnu pozic u klavírů, Schiff hrál první, Kissin druhý. Bylo to provedení velmi živé, tempově díky Schiffovi velmi temperamentní, často uplatňoval prvky Brahmsových Uherských tanců v podobě pozvolných a velmi výrazných accelerand, což vyústilo prakticky vždy do neuvěřitelných temp, která oba mistři zvládali s omračující jistotou a přesvědčivostí. Bylo to poprvé, kdy rychlejší tempa inicioval Schiff a nikoli Kissin. Celkové vyznění bylo velmi přesvědčivé, univerzálnost Dvořákovy hudby je neuvěřitelná. I když pojetí bylo vlastně úplně jiné, než jsme zvyklí, v případě tak skvělých pianistů, jako jsou Jevgenij Kissin a sir András Schiff, se musíme sklonit před jejich osobnostní a uměleckou přesvědčivostí. Jsou to pianisté té nejvyšší kategorie a jejich pohled je velmi, velmi přesvědčivý.
Na závěr koncertu umělci dávali tři přídavky, Schubertův Vojenský pochod D dur op. 51, Brahmsův Valčík A dur op. 39 a Uherský tanec č. 1 g moll stejného autora. A stalo se něco neuvěřitelného, tyto dvě pianistické legendy si sedly vedle sebe k jednomu klavíru a konečně hrály obě čtyřruční hru! Bylo to tak organické a přirozené, kromě toho fantasticky interpretované, najednou bylo vše tak, jak bych si představoval. Po koncertě jsem se obou umělců nezávisle ptal, proč tak nehráli vše, co je pro čtyři ruce napsané. Odpověď obou byla stejná: „Je to tak pohodlnější a komfortnější“.
Byl to nezapomenutelný, fantastický zážitek, který se asi jen tak opakovat nebude. Na závěr si nemůžu odpustit podělit se s našimi čtenáři o jedno hluboké lidské vyznání. Na závěrečné recepci se sir András Schiff vyznal se ze své lásky k Praze a s obrovskou pokorou přidal, že je pro něj neopakovatelným zážitkem moci hrát zde Smetanovu Vltavu, zatímco Vltava samotná teče padesát metrů od pódia Rudolfina.
Jevgenij Kissin & sir András Schiff
3. listopadu 2026, 19:30 hodin
Rudolfinum, Dvořákova síň, Praha
Program
Wolfgang Amadeus Mozart: Sonáta pro dva klavíry D dur KV 448 (375a)
Robert Schumann: Andante a variace B dur op. 46
Robert Schumann: Obrazy z východu op. 66
Bedřich Smetana: Vltava
Antonín Dvořák: Slovanské tance op. 46 a 72 (výběr)
Účinkující
Jevgenij Kissin – klavír
Sir András Schiff – klavír
