Renchang Fu vykreslil hudební krásu Hebrid
Shodou historických náhod se každý z představitelů romantismu zapsal do hudebního vývoje osobitým skladebným útvarem. V případě od mládí úspěšného skladatele a dirigenta Felixe Mendelssohna-Bartholdyho (1809–1847) to byla zejména programní orchestrální předehra. K nejúspěšnějším dramaturgickým číslům dnes patří skladba Hebridy (či Fingalova sluj), op. 26. Mendelssohn v roce 1829 navštívil souostroví Hebridy při západním pobřeží Skotska a nadchnul se zde bájí o mocném keltském králi Fingalovi. Citovaná předehra vznikla krátce po této návštěvě a vyjadřuje dojmy, nálady vycházející z tajemné blízkosti moře a dramatického bájesloví. Skladba vyrůstá z nastíněné temnoty mořských hlubin, sugestivní jednotaktový motiv postupně zaznívá v tónech řady nástrojů, narůstající dynamika vyjadřuje dramatičnost příběhu. Následující delší motiv snad evokuje atmosféru slavné přírodní jeskyně, známé jako Fingalova. Nejmohutnější třetí myšlenka vyrůstá z hlubokých zvukových poloh orchestru a dunící nálady keltských ság. Hudba postupně přerostla do výrazně světské, rytmicky zřetelně zahrané jezdecké atmosféry ve fortissimu celého orchestru, témata se postupně vracejí v sólech jednotlivých nástrojů, zejména se prezentuje klarinet. Blížící se závěr a jisté smíření s tragikou příběhu znamená ztišující se hudební spád s opakující se symbolikou prvního motivu tajů moře.
Dirigent Renchang Fu přesně pracoval s Mendelssohnovou orchestrální předehrou v duchu programního věhlasného námětu, nechával vyznít jednotlivé motivy spolu s prostorem pro prezentaci dílčích nástrojových sól.
Ivan Ženatý rozehrál celou paletu emocí
Sólistou večera se stal jeden z nejlepších houslových virtuosů současnosti, Ivan Ženatý. Jeho jméno zdobí řada vavřínů, jakým bylo již v roce 1987 vítězství v prestižní interpretační soutěži Pražského jara. Spolupracuje s předními světovými dirigenty a věhlasnými symfonickými orchestry, je zván k pořízení četných gramofonových nahrávek u prestižních společností jako Dorian Recordings v New Yorku, Multisonic a podobně. Vedle koncertní činnosti se též věnuje pedagogickému působení, vede mistrovské interpretační kurzy mimo jiné v USA či Německu, v roce 1996 přijal post profesora houslové hry na Vysoké hudební škole Carla Marii von Webera v Drážďanech či nyní na Meadowmount School of Music v New Yorku. Ostatně často koncertuje také se Severočeskou filharmonií Teplice, v roce 2025 se prezentoval též vynikajícím komorním koncertem uspořádaným v rámci šedesátého ročníku teplického Hudebního festivalu Ludwiga van Beethovena. Pro svá vystoupení může nabídnout sólové i komorní projekty či neskutečnou paletu provedení padesáti houslových koncertů. (Rozhovor s Ivanem Ženatým si můžete přečíst zde.) V Teplicích nyní přednesl Koncert pro housle a orchestr č. 2 d moll, op. 44 Maxe Brucha (1838–1920).
Premiéra tohoto koncertu se uskutečnila v londýnském Crystal Palace dne 4. listopadu 1877, taktovky se ujal sám skladatel, sólový part přednesl Pablo de Sarasate, pro něhož byl tento koncert napsán. Ostatně Pablo de Sarasate proslavil již Bruchův Houslový koncert č. 1, který je však technicky méně náročný, ale věhlasem překonal úspěch druhého koncertu. Podle nejmenovaného zdroje blízkého Ivanu Ženatému je možné prozradit, že navzdory neskutečnému množství houslových koncertů, které má Ivan Ženatý na repertoáru, bylo teplické provedení Bruchova Koncertu č. 2 pro takto věhlasného houslistu uvedením premiérovým.
První věta – Adagio, ma non troppo – měla charakter smutečního pochodu, kdy do temného orchestrálního úvodu s údery tympánů vstoupil jemný tón houslí, směřující až do hlubokých tónů smutku, postupně se střídající s temným pochodem pozounů. Zvuk orchestru vygradoval do fortissima, v dílčích úsecích se střídal s křehkými tóny houslí, kterým byla věnovaná též kratší virtuózní kadence. Závěr věty potom patřil tichému pochodu v tečkovaném rytmu celého orchestru ve spojení se smutným hlubokým zpěvem houslí. V úvodu recitativně laděné druhé věty – Recitative (Allegro moderato – Allegro – Andante sostenuto) – nastupuje nejprve dramaticky laděný orchestr střídající se v návaznosti na první větu s temnými tóny houslí v následné spolupráci s virtuózními houslovými pasážemi. Třetí věta – Finale. Allegro molto – byla kompozičně řešena ve formě ronda. Věta byla naplněna houslovými sóly se všemi vstupy houslové virtuozity v celém tónovém rozsahu nástroje, s pasážemi dvojhmatů a intervalových skoků, v korespondenci s melodickými a dynamickými kontrasty orchestru.
Při zpětném pohledu na celý koncert nutno ocenit skladatelův přístup, nikoliv pouze požadavek na nástrojovou brilanci, ale též krásu melodické šíře v partu houslí, ale i orchestru. Ženatého interpretace byla strhující, naprosto virtuózní a přitom hluboce niterně procítěná, s výrazovými kontrasty. Dirigent poskytoval sólistovi dostatečný zvukový prostor a možnosti komunikace s orchestrem v melodicky laděných plochách. Ženatého housle zněly úžasně, teskně ve smutných pasážích a jiskřivě ve virtuózních plochách. Navíc, hraje na vzácné housle Giuseppe Guarneriho „del Gesù“ z roku 1740. Publikum nadšeně aplaudovalo vestoje, výkřiky „bravo“ posilovaly spontánní atmosféru. Max Bruch by si nemohl přát lepší interpretaci svého díla.
Brahmsova Třetí symfonie v plné orchestrální kráse
Po přestávce zaznělo dílo generačního druha Maxe Brucha, Symfonie č. 3 F dur, op. 90 Johannesa Brahmse (1833–1897). V dramatickém vývoji hudby 19. století patřili oba tito skladatelé k vyznavačům klasicismu, v protikladu k efektnímu novoromantismu Ference Liszta a Richarda Wagnera. Symfonie byla premiérově uvedena Vídeňskými filharmoniky 2. prosince 1883 pod taktovkou Hanse Richtera. Brzy po premiéře byla symfonie označovaná jako „hrdinská“, podle určité obsahové a výrazové souvislosti se symfonickou tvorbou velkého Beethovena. V první větě symfonie – Allegro con brio – Un poco sostenuto – Tempo primo Brahms pracoval se sólovými nástupy dvou témat, budovaných na melodické šíři. Na úderné hlavní téma reaguje zpěvné druhé téma svěřené klarinetu, zde krásně poeticky interpretovaného. Zpěvné zasněné Andante druhé části vychází z tónů zejména dřevěných dechových nástrojů, přičemž dominující je zejména zvukově zajímavý dialog klarinetů a fagotů. Brahmsova dlouholetá přítelkyně Clara Schumann označila větu za „pocit člověka obklopeného veškerou blažeností přírody“. Třetí věta Poco allegretto se zastavuje v taneční melodii smutného valčíku, melodické šíře se zde ujímají především smyčcové nástroje, podpořené údernými tóny kontrabasů. Krásně znějící melodie je zde svěřena lesnímu rohu. Závěrečné Allegro je příznačné svou dravostí a útočností, přináší četné dynamické efekty a dialogy nástrojových skupin, mimochodem zde výborně zahraných. Po převládajícím plnohodnotném zvuku orchestru dochází k uklidnění a vyjasnění a věta překvapivě končí v tónech pianissima.
Renchang Fu vedl Severočeskou filharmonii Teplice zkušenou rukou. V průběhu koncertu pracoval se sólovými vstupy jednotlivých nástrojů či nástrojových skupin, sledoval dynamické kontrasty i vrcholy. Dával jednotlivým skladbám koncertu patřičný dobový stylový ráz a atmosféru podporující dramatické efekty. Renchang Fu takto úročí své bohaté zkušenosti ze spolupráce s řadou orchestrů v Evropě, Americe či Asii. Působil v Šanghajském symfonickém orchestru, v roce 2005 byl jmenován šéfdirigentem tělesa Das Sinfonie Orchester Berlin. Jeho hostování v Teplicích se nesporně stalo obohacením pro hudební interpretační práci Severočeské filharmonie Teplice a rovněž přineslo nová poznání a hudební prožitky pro teplické koncertní publikum.
Severočeská filharmonie Teplice: Symfonický cyklus A koncert 2
5. listopadu 2026, 19:00 hodin
Dům kultury Teplice
Program
Felix Mendelssohn-Bartholdy: Hebridy, koncertní předehra, op. 26
Max Bruch: Koncert pro housle č. 2 d moll, op. 44
Johannes Brahms: Symfonie č. 3 F dur, op. 90
Účinkující
Ivan Ženatý – housle
Severočeská filharmonie Teplice
Renchang Fu – dirigent
