Ivan Ženatý: Tajemný pocit sounáležitosti s minulým a zdejším si uchovávám

V rámci zahajovacího koncertu 29. ročníku Dnů Bohuslava Martinů vystoupí 29. listopadu 2023 v Sále Bohuslava Martinů na Hudební a taneční fakultě AMU v Praze duo světoznámých umělců – houslista Ivan Ženatý a klavírista Miroslav Sekera. Oba umělci jsou již hluboko zapsáni do povědomí české hudební veřejnosti. Jejich rozsah koncertní činnosti zasahuje všechny kontinenty.
Ivan Ženatý (foto Tomáš Lébr)
Ivan Ženatý (foto Tomáš Lébr)

Setkat se s Ivanem Ženatým a jeho houslovým uměním je v české kotlině méně častá událost. Působí totiž jako profesor na Vysoké hudební škole v Drážďanech a pravidelně též vyučuje i v USA. V rámci zahajovacího koncertu mu bude udělena pamětní medaile Nadace Bohuslava Martinů za vynikající tuzemskou i zahraniční prezentaci díla Bohuslava Martinů. Ivana Ženatého jsme požádali o rozhovor.

Máte velmi široký repertoár, jakou roli v něm hrají čeští romantičtí autoři? Máte pocit, že jste hudební patriot?
Ano, ten tajemný pocit sounáležitosti s minulým a zdejším si uchovávám a čerpám z něj. Vím, že mi dává sílu a jistý díl originality, na druhé straně mi neustále v paměti zaznívá dávná věta z Karla Václava Raise: „Marně svým vlastenčením lidem hlavy matete!” Již v dětství mi bylo podezřelé zbožňování díla o „dívce, která má dukáty” a trápil mě ten kontrast mezi hudbou dotýkající se geniality a přihlouplým syžetem.

Navíc jsem půl života prožil v zahraničí, nejprve v Německu, pak v Americe a můj život se začal podobat spíš exodu než setrvávání. Když se v germánském světě začnete dotýkat Bacha a Beethovena, Schumanna a Brahmse, změní se váš patriotismus do té míry, že uvidíte zřetelněji, proč třeba největší z českých skladatelů potřeboval napsat šest symfonií, než dospěl ke své jedinečné sedmé, osmé a deváté.

Ptáte-li se na české romantiky, hraju zcela přirozeně nejvíce Dvořáka. Jednak je nejvíce znám a žádán a také je v něm zakotveno mé srdce. Dotknul jsem se také s velkým zájmem celé té generace, která z Dvořáka vyšla – Suka, Nováka a Nedbala, jehož ranou sonátu se po mimořádném ohlasu v Carnegie Hall chystám hrát dál. A hodně času jsem strávil s Foerstrem. Po provedení jeho koncertu v Londýně dospěl tamní kritik k závěru, že právě český Josef Bohuslav Foerster je skutečným zakladatelem hollywoodské hudby. Myslím, že by se Zdeněk Nejedlý nestačil divit.

Kristina Fialová, Ivan Ženatý a Krzysztof Penderecki - MHF Leoše Janáčka 2018 (foto MHF Leoše Janáčka)
Kristina Fialová, Ivan Ženatý a Krzysztof Penderecki – MHF Leoše Janáčka 2018 (foto MHF Leoše Janáčka)

Hrajete na velmi cenný nástroj Giuseppe Guarneri “del Gesù” z roku 1740. Jaký máte pocit, když na historický nástroj hrajete hudbu 20. století? Dochází zde k nějakým nečekaným poměrům mezi duší nástroje a atmosférou hudby 20. století? Projevuje se to eventuálně v Sonátě Luboše Sluky, kterou budete hrát na koncertě 29. listopadu?
Především si musíme říci, že všechny italské nástroje z první poloviny 18. století, které jsou nejžádanější a všeobecně je považujeme za nejcennější, byly při své stavbě vedeny zvukovou estetikou Veraciniho, Tartiniho a jejich současníků. Guarneri a Stradivari neměli přirozeně ani ponětí o tom, že na jejich nástroje budeme o tři století později hrát Prokofjeva a Bartóka v Elbphilharmonie v Hamburku pro více než dva tisíce posluchačů.

A tak se postupem času stalo, že všem těmto mistrovským nástrojům uřezali novodobí upravovatelé krky, aby sjednotili menzuru, výrazně zesílili a prodloužili basové trámce, aby vrchní desky unesly mnohonásobně větší tlak, vytvořili masívnější kobylky a natáhly na ně perlonové struny, které mají zcela jiné vlastnosti než původní střevové.

Kreativita Françoise Tourta a experimenty Paganiniho navíc způsobily, že na tyto housle hrajeme zcela jinými smyčci, než tomu bylo v barokní době.

A tak nezbývá než žasnout, že umělecké poklady z dílen starých cremonských mistrů jsou dnes v miliónech dolarů oceňovány za kvality, pro něž vůbec nebyly stvořeny.

Ivan Ženatý se studenty po koncertě v Clevelandu (archiv Ivana Ženatého)
Ivan Ženatý se studenty po koncertě v Clevelandu (archiv Ivana Ženatého)

Na slavnostním koncertě 29. listopadu obdržíte pamětní medaili Nadace Bohuslava Martinů za vynikající tuzemskou i zahraniční prezentaci díla Bohuslava Martinů. Co pro vás dílo Bohuslava Martinů znamená? Které jeho roviny jsou vám nejbližší?
Jako dvanáctiletý chlapec jsem se zúčastnil poprvé provedení Otvírání studánek u nás v Lomnici nad Popelkou. Dodnes si jednotlivé pasáže pamatuju nazpaměť. Tehdy jsem si samozřejmě neuvědomoval, že nejdůležitější kvalitou hudebního tvůrce je vytvoření vlastní osobité řeči, ale cítil jsem, že té hudbě zcela rozumím, že ke mně přímo promlouvá.

Některé harmonické postupy Martinů se dnes vyučují na konzervatořích, na Akademii jsme obdivně analyzovali formu jeho 6. symfonie, ale nejúžasnější kvalitou je pro mě jeho rytmizovaná melodika, která se tak přirozeně poslouchá a mnohdy tak těžko hraje. Když se dokážeme vyrovnat s jeho nadprodukcí a najdeme ty nejlepší kompozice, nezbyde nám než žasnout, jak malý chlapec z Poličky vyspěl v pařížského modernistického a mnohdy provokujícího světáka, aby se pak po skončení války a návratu z Ameriky znovu a znovu „zasníval“ v čistých harmoniích, podobných těm ze Studánek.

V osmdesátých letech mi někteří pedagogové nedoporučovali, nebo přímo zakazovali Martinů hrát, protože „to byl emigrant”. Když mě zanedlouho poté poprvé pozval Neville Marriner k provedení Houslového koncertu, děkoval jsem Pánu Bohu, že jsem tyto našeptavače neuposlechnul.

A ještě jedna vzpomínka: Je mi dvacet dva, hraju Martinů koncert Josefu Sukovi v jeho bytě na Karlově náměstí a můj učitel náhle ztišeně praví: „Představ si, že to hraje Elman.”

Obávám se, že s touto generací, kterou tak fascinovalo velké umění a která tak uctívala opravdové mistry, odešel nenávratně i celý „starý svět“.

Ivan Ženatý (foto Tomáš Lébr)
Ivan Ženatý (foto Tomáš Lébr)

Na zahajovacím koncertě Dnů Bohuslava Martinů 29. listopadu, kde vystoupíte s Miroslavem Sekerou, zazní kromě houslových sonát Luboše Sluky a Bohuslava Martinů oblíbené Romantické kusy Antonína Dvořáka a duo Z domoviny Bedřicha Smetany. Můžete prosím čtenáře blíže seznámit s hlubšími uměleckými vazbami v této dramaturgii, popřípadě zda v posloupnosti skladeb je zamýšlen nějaký skrytý koncept?
Když máte postavit recitálový program pro housle a klavír z české hudby na festival Martinů, nedisponujete zrovna neomezenými možnostmi. Já jsem si při té příležitosti rád vzpomněl na Sonátu Luboše Sluky, v našem kontextu jednou z mála, které snesou srovnání s velkým vzorem. A tato dvě méně hraná cyklická díla orámujeme častěji uváděným Dvořákem a Smetanou, tedy autory, bez kterých bychom žádnou novodobou českou historii neměli. Bude mi radostí a ctí hrát na půdě Akademie s takovým umělcem, jakým je pan Sekera.

Děkujeme za rozhovor.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat


5 1 vote
Ohodnoťte článek
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments