V industriálně opotřebovaném, a přesto tak přitažlivém a pro performance slušivém prostoru bývalého multikina stála dvě projekční plátna a obrazovka. Na nich se objevovalo až sedm identických postav uhlazeného formálního vzhledu v saku se třemi stříbrnými knoflíky, v bílé košili s vázankou. Podobou se shodovaly, ovšem díky samostatně naprogramované lince se přece jen průběžně od sebe minimalisticky odlišovaly. V úvodu například první osoba zleva drmolila rty, jako by cedila skrze zuby hesla, ovšem neslyšně. Vedle stojící držela dechový nástroj (saxofon), třetí se snad lehce zakláněla a čtvrtá výrazně přimhuřovala zrak… Středový panel později poskytl rám pro výstup s kytarou a v dalším seděla u piana „dvojčata“, která sem tam spáchala úder do kláves, jen na rozdíl od „muted“ mumlání opravdu zazněl. A pak vstoupil/a dirigent/ka.
Nastala hra mezi jediným lidským subjektem a jeho reprodukcemi. Byl zahájen dialog digitálního/digitalizovaného a analogového. Individuální specifika podtrhovala gesta všech vizuálně zúčastněných, konkrétně jedné multiplikované osoby, a to v úzkém napojení na cizí hlasy a hudbu. Akce nasnímaných postav zahrnovala koordinaci nádechů, vyluzování vokálů, ale také jemné posunky typu vraštění čela nebo vyrýsovávání vrásky u kořene nosu. Obecně, tělesné a plastické, odehrávající se naživo před publikem, kontrastovalo s pomyslně vpitým do plochy. Na principu dabingu, tedy synchronizace rtů (lip-sync) s reprodukovaným hlasem a videem, vznikala vizuální audio koláž, kořeněná absurdními detaily.
Pětačtyřicetiminutový experiment si významně liboval v paradoxu, jako by skrytě upozorňoval na vyprázdnění a přebírání (hlavně hlasů, myšlenek, postojů). S tím ruku v ruce vystupoval na povrch fenomén „fake“, jistý druh předstírání a vydávání se za… Protagonistka se například chopila houslí. Rozezněl se Csárdás Vittoria Montiho. Její energie vkládaná do hry rozvířila prostor. Prohýbala tělo, oscilovala mezi uzemňováním se a krátkými přesuny. Dokonce zahodila boty, aby nohama pocítila zem. Jen nástroj neměl struny… Hudba se linula z reproduktoru umístěného na středu její hrudi, ze zdrojů rozmístěných kolem dokola sálu.
Rafinovaná skladba textů skýtala nespočet referencí, které asociovaly jak významy a obsahy, tak přesahy potentních symbolů a pojmů. Zdálo se, že v jednom z verbalizovaných proudů snad zazněla i polemika s odkazem k Nietzscheho úvahám o umění, dle něj zrozeném z tragédie coby nástroje tragického optimismu. Může se děs proměnit v estetický zážitek? Je otázkou, kam mířila autorka konceptu, ale současně bylo na každém z přítomných, co zaslechli a s čím rezonovali, neboť terminologická sada generovala (mohla generovat) lecjaké asociativní řady. Další z nadhozených udiček byl kairos, moment, v němž se chronologie kondenzuje, aby se chaos setkal s řádem, dionýské s apollinským.
Napětí se přelévalo, ticho uvolňovalo prostor šumu, popěvkům a melodiím. Rytmus díla též udržovaly přítomné znásobené postavy minimalistickými pohyby. Tu zas mhouřily oči, nadzvedávaly pravé obočí, cukaly svými retními koutky, skláněly hlavu, propletly prsty nebo sepjaly ruce před trupem. Naléhavost výrazu vynikala důslednou tělesnou izolací a cíleným pohledem, došlo také na tření nehtového lůžka nebo zatínání sanice. Tyto drobnosti proměňovaly svůj charakter i k méně společensky akceptovatelným projevům, jako například vniknutí prstu do nosu. Bylo by domýšlivé přisuzovat každému fyzickému zachvění význam, i přesto se v souzvuku odlišných hlasů interpretujících literární díla či čísi glosy nešlo představám ubránit.
Multiinstrumentální drama vícero žánrů vzešlé ze setkání vitálního a digitálního, a patrně i umělou inteligenci generovaného obsahu nastínilo potřeby introverta, člověka citlivě bažícího po lásce a specifika stavu být veřejně viděn/a. Navzdory mnohému se láska a performativní umění dle tvůrkyně nevylučují, i když…, kdyby zažila lásku, jak zmínila, patrně by nehrála divadlo… Zároveň láska stejně jako divadlo je o vztahu dávat, přijímat… Polemika nad kompozicí pracující s hybridizací. Předestření názorové plurality slité do jedné podoby (rámce). Perspektivy vidění z plochého plátna v paralele k v přítomnosti ukotvené trojrozměrné performerce, avšak skrze kterou proudily filtrované hlasy a názory druhých.
Je možné viděné verbálně napojit na tematizaci identity a autenticity, na průzkum stavu kontroly a řízení, a to hutně sešitou vazbou na reprodukci a zástupnost, znásobení a předstírání? Šlo o dekonstrukci nebo destabilizaci skutečnosti, anebo bagatelizaci umělecké tvorby? Jsme všichni, z perspektivy této optiky, v šedi plynoucího času, z něhož vystupují (i naše) alter ega a (cizí) hlasy, aby nám připomněly podstatu bytí (včetně opaku)? Je umění cestou, která dokáže zahojit promarněný moment? Ztratili jsme s invazí algoritmů umělecky přesahující rozměr všednosti? A nebyla celá polyfonní performance s výpůjčkou těl a hlasů výstřelem intelektuálního švýcarského humoru s prvky sarkasmu a ironie? … Oč tíživější, palčivější může být uvědomění závislosti na technologiích.
4 + 4 dny v pohybu 2026 – Sarah Hugentobler: Fuge in HD
7. listopadu 2026, 19:30 hodin
Kulturní stanice Galaxie, Praha
Realizační tým
Umělecké vedení, performance, video: Sarah Hugentobler
Technik: Florian Wäspe
Externí umělecký pohled a režie: Lukas Bangerter
Produkční manažerka: Léa Jörg
Další program festivalu 4 + 4 dny v pohybu najdete na stránkách zde. 10. a 11. listopadu se v Kulturní stanici Galaxie uskuteční vystoupení Lisy Vereertbrugghen s choreografií Again Forever. Marah Haj Hussein v multižánrové inscenaci Language: No broblem rovněž pracuje s pohybovým divadlem, hraje se 11. a 12. listopadu ve vršovickém Vzletu.
