Mohl byste se našim čtenářům blíže představit?
Jmenuji se Honza, pocházím z Plzně a jsem trumpetista. Hudbu si nosím při sobě už dlouhou dobu a byl bych rád, kdyby ve mně zůstala napořád.
Jaké bylo vaše dětství s hudbou? Byla přirozenou součástí vašeho domova, nebo jste si k ní našel cestu sám?
Hudba v mém dětství hrála velkou roli. Rodiče jsou muzikanti, tudíž muzika byla na každém kroku. Máma je harfistka, táta trumpetista a brácha houslista. Nejen rodiče jsou muzikanti, ale také velká část širší rodiny. Ať už děda, který působil jako koncertní mistr v Moravském divadle v Olomouci, tak i naše část rodiny, která žije v Portugalsku.
Jaké byly vaše hudební začátky? Pamatujete si moment, kdy jste si poprvé uvědomil, že hudba nebude jen koníček, ale životní cesta?
Začátek na trubku byl celkem jasný po vzoru mého táty, kterého jsem od malička slýchával cvičit nebo hrát v divadle. Když jsem zjistil, že hudba není jen cvičení stupnic a etud, tak se to ve mně zlomilo. Hudba se najednou stala neoddělitelnou součástí mě a mého života.
Proč jste si nakonec vybral právě svůj obor?
Jak jsem zmiňoval, hudba se stala mou neoddělitelnou součástí, tak nepřicházelo v úvahu jiné zaměření. Zároveň jsem cítil milou povinnost pokračovat v rodinné tradici.
Jaké bylo vaše první setkání s Pražskou konzervatoří?
Milé. Přímo první setkání si asi přesněji nepamatuji. Bude to ale nejspíš v propojení přes mého bráchu, který začal na Pražské konzervatoři studovat pět let přede mnou. Tudíž jsem před první návštěvou konzervatoře měl velké očekávání a taky stres z tak velké budovy plné hudby. Avšak jsem věděl, že zde studovat chci. Bylo to samozřejmě i s nadšením toho, co Praha v oboru hudby nabízí.
Co je podle vás na studiu hudby nejtěžší – a co naopak nejkrásnější?
Myslím, že nejtěžší je zvládat situace a množství věcí, co se po studentovi vyžaduje. Jelikož na rozdíl od studentů jiných středních škol musíme k samotnému učení teorie zvládat i cvičit na svůj nástroj. Naopak nejkrásnější mi přijde, že studium hudby není nudné. Děje se toho kolem nás tolik, že je i někdy těžké vše zachytit.
Pamatujete si své první veřejné vystoupení? Jak na něj vzpomínáte? Nebo je nějaké vystoupení, které vám utkvělo v paměti víc než ostatní? Co pro vás znamenalo?
Pokud si dobře vybavuji, tak poprvé jsem zahrál veřejně na koncertě na základní umělecké škole. Samozřejmě v těch možná i necelých pěti minutách hrání bylo tolik stresu, že si nepamatuji, jak probíhalo. Ze vzpomínek mých rodičů to byla písnička Ach synku, synku v duetu s tátou. Moment, který mi utkvěl v hlavě, je každoroční vánoční koncert, který jsme s rodinou pořádali. Zde jsme si mohli zahrát celá rodina dohromady před rodinným a přátelským publikem.
Jací byli vaši dosavadní učitelé a jaké s nimi máte zkušenosti? Vzpomenete si na osobnost, která vás během studia nejvíce ovlivnila – a čím?
Mým prvním oficiálním učitelem byl můj strýc Jan Podroužek. K tomu jsem nejprve chodil soukromě a poté nastoupil na ZUŠ Sokolovská v Plzni. V šesté třídě jsem přestoupil na ZUŠ Bedřicha Smetany v plzeňských Lobzích do třídy Ondřeje Michalce. S ním jsem až do nástupu na konzervatoř pracoval velmi pečlivě a jsem za strávené hodiny s ním velmi vděčný. Na konzervatoř jsem nastoupil k Walterovi Hofbauerovi. Jsem moc rád, že mým profesorem může být tak skvělý hráč, pedagog a hlavně úžasná osobnost. Avšak jednoho velkého učitele jsem měl a pořád mám. Můj táta.
Účastnil jste se různých hudebních soutěží. Jaké soutěže to byly, kterých si považujete nejvíce a jaký pro vás měly přínos?
Doposud jsem se zúčastnil několika soutěží. Ať už u nás v Česku, tak i v zahraničí. Byla to například Mezinárodní soutěž Žestě Brno, Pro Bohemia Ostrava, Pardubické dechy, Trumpet Talents Tallinn nebo Concertino Praga. Pro mě jsou soutěže důležité ze dvou důvodů. Za prvé příprava, která mě vždy velmi posune. Cvičit bez cíle a motivace je přeci nuda. A za druhé setkání s konkurencí a taková velká zkouška pro mé nervy.
Když připravujete nový program, jak začínáte? Od not, od příběhu, od emocí?
Každá nová skladba nebo projekt je svým způsobem jedinečná a musím si k ní najít cestu. Nejvíce mi v nastudování nové věci pomáhá poslech. Samozřejmě když nahrávka té dané věci existuje. Mohu díky ní začít cvičit už s nějakou představou.
Jaký máte vztah k současné hudbě? Hledáte i nové skladatele, nebo se držíte klasického repertoáru?
Více se držím klasického repertoáru, ale jakmile zaregistruji nějakou novinku, která ve mně něco zanechá, nebráním se k ní vracet. Stejně to mám i se žánry hudby.
Jaký je váš profesní vzor, kam byste to chtěl ve svém oboru dotáhnout?
Říct jeden vzor je těžké. Řadí se mezi ně hodně světových hráčů a legend. Zmiňovat zde trumpetisty jako jsou Maurice André, Reinhold Friedrich nebo Sergej Nakarjakov by bylo trochu klišé. Já je beru jako povinné vzory pro všechny trumpetisty. Takové ty mé osobní vzory jsou za dobu mého studia můj profesor Walter Hofbauer, táta Jaroslav Suchan a v poslední době se k nim přidal Gábor Tarkövi, kterého jsem měl možnost poznat osobně ve Francii na interpretačních kurzech.
Co považujete za svůj největší úspěch?
Za svůj největší úspěch považuji to, že se mi daří překonávat všechny výzvy a povinnosti, co si zadám nebo mi jsou přiděleny.
Když se ohlédnete, v čem jste se jako interpret nebo osobnost nejvíce proměnil od svých hudebních začátků?
Myslím, že velký posun proběhl v sebevědomí a nervozitě. Díky tomuto posunu se na pódiu nemusím cítit sevřeně, ale volně a příjemně.
Co vás dokáže na pódiu nejvíc potěšit? A co vás naopak dokáže rozhodit? Máte nějaký rituál před koncertem?
Na koncertě mě nejvíce potěší, když zjistím, že moji spoluhráči nebo další interpreti jsou na dobré vlně a v ten moment se můžeme soustředit na muzikálnost a aby to byla jedna velká radost. Začal jsem na to myslet od té doby, kdy jsem měl čest spolupracovat s panem dirigentem Petrem Altrichterem. Nějaký speciální rituál před koncerty nemám. Jeden spíš takový obecný. Být správně připraven!
Co byste chtěl, aby si lidé z vašeho hraní odnesli?
Příjemný zážitek. Aby odehrané noty nebyly jen černé kuličky na papíře.
Jak si udržujete radost ze hry, když se hudba stane i každodenní prací?
Snažím se, aby každý den strávený s hudbou byl něčím jiný a nestal se z toho stereotyp. Pomáhá mi v tom to, že mohu působit ve více souborech a účastnit se různých projektů. Od listopadu roku 2025 se k tomu přidala i stálá orchestrální hra v Symfonickém orchestru Českého rozhlasu, kde již druhou sezónu jsem v orchestrální akademii.
Který skladatel nebo hudební období vás momentálně nejvíc fascinuje – a čím?
Momentálně mě fascinují dva skladatelé. Prvním je Gustav Mahler a jeho velká díla. A druhým je Antonín Dvořák, u kterého jsem si v poslední době oblíbil jeho rané symfonie.
Jaký druh hudby posloucháte nebo provozujete jen „pro sebe“? Jak vypadá váš den, když zrovna nehrajete, jaké jsou vaše mimohudební koníčky? Co vám pomáhá udržet rovnováhu mezi hudbou a osobním životem?
Moc rád poslouchám a navštěvuji muzikálová představení. Je to trochu odpočinek od klasické hudby. Jako malý jsem účinkoval v muzikálech jako herec/zpěvák. Rád bych si někdy takovou muziku zahrál i v orchestřišti. Zároveň si v poslední době užívám hraní v naší školní dechovce Rejdišťance. Zde žádný stres a tlak necítím a mohu si skvěle zahrát se svými spolužáky.
Kdy jste naposledy měl pocit, že vám hudba „vzala dech“ – a proč?
Takový pocit mívám u velkých děl. Buď při jeho poslechu, nebo i hraní v orchestru. Naposledy to bylo po odehrání Druhé symfonie Gustava Mahlera se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu.
Co vám dokáže udělat největší radost?
Dobré jídlo. Rád sleduji gastronomii a podniky v Česku.
O čem momentálně sníte – hudebně i osobně? Jaké je vaše největší přání?
Do budoucna bych rád vyzkoušel studium v zahraničí, které by mi mohlo pomoci k další inspiraci a zlepšení ve hře. Těžké je najít profesora, který mi bude vyhovovat a studium u něj nebude ztráta času. Největší přání je být celkově spokojený. Jak v hudební cestě, tak v osobním životě.
Existuje projekt nebo místo, kde byste si jednou chtěl zahrát?
Velkou ikonou a vzorem pro mě je budova Berlínské filharmonie. Rád bych si zde zahrál nějaký koncert. Zároveň se rád vracím do divadelních prostor, kde jsem v dětství strávil hodně času.
Kdybyste měl popsat, co pro vás hudba znamená jedním slovem – jaké by to bylo a proč?
Život a radost!
Slovo pedagoga Waltera Hofbauera:
Jan Suchan je výraznou osobností mezi mými studenty a sledovat jeho umělecký vývoj během celého studia bylo nesmírně inspirativní. Honza nepatří k lidem, kteří spoléhají na čistý talent – ke každému úkolu přistupuje s obrovskou zodpovědností, hlubokým zaujetím a hlavně poctivou, každodenní prací.
Během čtyř let na škole jsme společně prošli řadou výzev a tvůrčích momentů, kdy bylo nutné vystoupit z komfortní zóny. Honza se ovšem s každou překážkou popral s obdivuhodnou vyzrálostí. Je radost pracovat se studentem, který umí naslouchat, přemýšlí v širších souvislostech a má jasnou představu o svém dalším směřování.
Jsem přesvědčen, že jeho píle a zanícení pro obor mu otevřou dveře k dalším skvělým úspěchům. Do budoucna mu přeji pevné zdraví, hodně tvořivé energie a spoustu skvělých příležitostí – věřím, že o jeho umělecké cestě ještě hodně uslyšíme.
Jan Suchan (*2008) se hře na trubku začal věnovat v osmi letech pod vedením svého otce Jaroslava Suchana. (Přečtěte si více…)
