Citlivá práce s tématem
Téma žen bez domova, mateřství a života v bytové nouzi zpracovává autorka se svým týmem (např. dramaturgové Ester Hauser Trčková a Roman Poliak a hudebník Václav Chalupský) na základě rešerší i osobních setkání. Vedle příběhů žen, které choreografka sama oslovila, je inscenace inspirována také těmi, které v knize Naděje je na druhém břehu: životy pražských žen bez domova napsal publicista Rad Bandit, tvůrci spolupracovali také s nevládními organizacemi Naděje a Jako doma. V divadle před a po představení také najdete seznam některých dalších organizací věnujících se podpoře (nejen) žen bez domova.
Málokdy se mi stává, že mohu plně souhlasit s tím, že umělec dělá to, co proklamuje v propagačních materiálech nebo anotacích, zde mohu s čistým svědomím říci, že tomu tak je: „Jejich příběhy nepřevypráví doslovně. Do pohybového a vizuálního jazyka převádí emoce a motivy, které odhalují nejen osobní zkušenosti, ale i širší společenské souvislosti.“ Inscenace není dokudrama, nezobrazuje podrobně konkrétní osudy, ty využívá jako inspiraci. Ale je pravdivá, jak ve smyslu rešerše a práce s fakty, tak v performanci samotné. Kateřina Chalupská pečlivě zvažovala, jak a zda je možné sdílet pocity a příběhy, které nemáme prožity na vlastní kůži, převládla však potřeba právě toto sdílení umožnit a přispět k tomu, aby se o problematice více vědělo, diskutovalo, a snad především konalo. Sociální a umělecký rozměr jdou ruku v ruce.
Tvůrci si kladli otázku: „Kde končí zájem o příběh druhého člověka a začíná jeho proměna v pouhý objekt pozorování?“ a inscenací Not a Subject (jejíž název právě deklaruje, že lidské bytosti nejsou pouhými objekty) na ni odpovídají. Nebo alespoň uměleckou odpověď hledají, a to úspěšně. Nevím vlastně, jestli rozhodnutí vytvořit na toto téma sólovou performanci je umělecké ve smyslu snahy o naprostou koncentraci emocí a situací v jedné personě, s níž se může divák snáze identifikovat, nebo k tomu vedly důvody praktické. V každém případě ale jde o řešení velmi funkční. Příběhy se koncentrují do jedné postavy, která na sebe symbolicky bere tíhu mnohých, je to jako archetypální princip oběti.
Během představení uslyšíme z reproduktorů několik konkrétních vzpomínek, kvituji že i profesionálně namluvených. Jednak je anonymizace vzhledem k citlivému tématu vhodná a zároveň mám zkušenost, že slovo na jevišti může z úst tanečníka někdy obsah velmi devalvovat. Potřeba konkrétních slov tu ale je, protože tanec je médium emocí, nikoli deskripce, a pro představu publika, o jakých osudech se tu hraje, je dobré, aby svědectví zazněla. Nejen o tom, jak vypadá život na ulici, ale především, co mu předchází, inscenace se nevyhýbá tématu domácího násilí, které bohužel mnohdy na počátku těchto osudů stojí a provází je.
Propracovaná sonda
Lze ji pomyslně rozčlenit do čtyř dramaturgických na sebe navazujících celků. Až bych řekla, že jde zatím u SPOLKU o strukturálně nejpropracovanější kus. Kateřina Chalupská se objevuje jako postava v černém plášti, za zvuku hlasu, který cituje první svědectví o týrané ženě. Ne náhodou se přitom performerka začíná malovat – je to nástroj, jak si udržet důstojnost. A ženy jsou často také mistryněmi v maskování, ať už fyzických i psychických ran v toxickém vztahu, nebo pak venku, když zakrývají skutečnost bezdomovectví. Tak se také Kateřina vrací několikrát v průběhu představení ke stejnému nástroji, červené rtěnce, která je její emancipační zbraní. Na syrové scéně vidíme vanu, hromadu suti, z níž vyrůstá několik suchých rostlin, bílé tvárnice či sádrokartonové díly. A velkou drapérii, baldachýn sešitý z peřin, symbol teplého domova, který schází. S různými symboly tohoto druhu se pracuje průběžně.
Žena sama napíše křídou na zem provokativní urážku, kterou ji lidé častují. V prvním obraze vyjadřuje ubíjející čas na cestě a současně vytrvalé odhodlání na ní setrvat – přešlapováním, chůzí na místě, rukama, které se postupně svírají v pěst a vystřelují vzhůru. Odbojně, rytmicky. Postava se nahrbuje, ale přesto jde dál, běží na místě, stále na útěku. Je to na první pohled zcela prosté, ale právě v tom účinné, jednoduchý motiv totiž přináší jednoznačný pocit. Není třeba složité metafory, jen vytrvalosti v navození atmosféry. (Zároveň konkrétní význam dění dává rámec inscenace, nekonečná chůze a běh by jinak mohly patřit i jiným tématům, třeba práci v korporátu nebo pobytu na sociálních sítích, zajímavá je právě ta univerzálnost některých prostředků, které dostanou kotvu v přesném kontextu.)
Druhá fáze patří přímé práci s publikem. Participace dává divákovi zakusit vlastní rozpaky a ozkoušet svůj étos. Surová betonová podlaha kontrastuje s křehkou ženou, která se po pauze znovu dává do chůze. Pěsti vystřelují jako v boji, světlo bliká a rytmus zaniká do ztracena. Když vzadu u horizontu usedne na ruiny, které jsou částečně realistické, ale také je můžeme vnímat jako ruiny jejího vlastního života, bere do ruky suché květiny, civilně, prostě. Následně s diváky rozehrává hru na květinářku. Jemná psychologie, strategie, tu zatlačit na měkké srdce, tu zalichotit. Všichni už jsme takové prodejce někdy potkali. V publiku se mísí profesionálové s diváky, tedy i reakce se různí, někdo se pustí do dialogu v bezpečném vědomí, že je součástí hry, někdo odolává nebo se snaží učinit neviditelným. Kateřina staví krotký charakter zakřiknuté ženy, která je velmi tichá a nenápadná, jako by se styděla za to, čím se stala, ačkoliv za svůj osud nemůže. Hraje si s rozpaky – rozpaky své postavy i publika, nervozita je autenticky zahraná, zatímco naše je opravdová. Možná je to i trénink a apel pro reálné okamžiky – co uděláte příště, až vás v průchodu osloví malá postavička s růží zabalenou do starých novin, budete mít odvahu zrychlit chůzi? A co když opravdu nemůžeme, je pocit trapna méně intenzivní?
Jasné gesto a vzkaz
Fáze tři: noření se do emocí. Ženské tělo leží pod baldachýnem z peřin a rytmus duní, světlo osvěcuje ženiny podrážky. Přes očividné vyčerpání se začíná pohybovat na zemi do rytmu, hudba je tentokrát ruchová, hluk v duši není artikulován melodií. Posouvá se po zemi de facto v diagonále, její tělo se třese. V nastalém tichu se chopí mopu s vodou a nezúčastněně začíná vytírat podlahu, včetně nápisu. Možná se zde pracuje obecně s motivem očišťování, s marnou snahou o ně, narážka na omezené až neexistující možnosti důstojné hygieny tam venku. Anebo jde o narážku na to, jaký asi druh práce může žena v nouzi najít a spokojit se s ním. V dojemně křehkém výjevu pak staví žena malý přístřešek z několika kusů cihel, pokojíček tak malý, že se do něj vejde jen ruka nebo hlava. Střecha nad hlavou. Není třeba žádného vysvětlení. Jen se vynořují různé asociace, motivy z literatury, básně, pohádky. Úvahy přetne znovu hlas s další tíživou vzpomínkou.
Fáze čtyři: Odpor. Pohybový materiál se zrychluje a dynamizuje, jako kdyby žena cvičila, Poskoky a výskoky na místě nejsou banální pohyb, ale vyjádření vytrvalosti i umdlévání zároveň. Když se postava zklidní a pohyby ruky stanou minimalistickými, cítíme zřetelně intenzitu vnitřního napětí, až do křeče či kontrakce. Ruce se však znovu sevřou v pěst. Hrozí systému, nebo chce rozbít skleněnou stěnu, která ji odděluje od světa těch šťastnějších. V těle se zabydlil nekonečný rytmus. I když postava padne, nezůstává tělo bez stálého pohybu či třesu. Také propadá nekonečné únavě a možná rezignaci. A touze, zachytit a přitáhnout si k sobě něco hřejivého, když jediný, kdo by ji mohl obejmout, je stále jen ona sama. Pocit zimy ze scény vyloženě čiší. Žena se zahalí do jedné peřiny, kterou se jí povedlo odepnout, schoulená, civilní. Nakonec ještě doje silnějšího výrazu téma té nedosažitelné čistoty. Postava se skryje ve vaně, závěs prosvěcuje světlo a slyšíme třetí příběh, o ženě, které bylo odebráno dítě, o vězení bez rozsudku, institucionální nespravedlnosti. V závěru v ženě propuká naplno odpor. Ve vaně se ukrývala hmota, snad hutné bláto, které metá po zemi a sráží tou salvou i své cihlové útočiště. Z reproduktoru se tentokrát ozývá rapper s protestsongem a žena směřuje svůj vztek do destrukce která je výmluvná stejně jako závěrečné gesto. Zůstává tu otevřený konec – žena odchází hrdá a vzdorovitá. Je to cesta? Inscenace leží a padá na autorce a interpretce v jedné osobě, která svou hrdinku vybavuje silou i křehkostí, nezdolnou dravou silou i lyrickými polohami. Oproti způsobu, jakým třeba DEKKADANCERS estetizovali život bezdomovců, je toto ve své prostotě osvěžující, ačkoliv každý počin tohoto druhu je hodný ocenění.
Trocha kontextu
Je zřejmé, že inscenace má pečlivě vystavěnou strukturu a v jejích oddílech jsou pravidelně rozmístěny ony zvukové nahrávky hlasů, které v pravou chvíli dodávají k emocím věcný popis, dovětek. Obojí se doplňuje – expresivní pohyb a realita. Tu ostatně připomněla na premiéře i diskuse s publicistou Rad Banditem a zástupkyní nevládní organizace Jako doma. Hovoří se o genderově podmíněném násilí (připomeňme, že přímo jemu se věnuje inscenace Miřenky Čechové Invisible IV: Rukojmí), o tom, jak ženy bezdomovectví skrývají, ale jak nebezpečná je to strategie: za možnost přespání jsou ochotny riskovat své bezpečí a vstoupit do dalšího toxického vztahu. Zároveň se bohužel objevuje i institucionální násilí, ale instituce často vlastně nemají co nabídnout, protože v Česku zcela zásadně chybí sociální bydlení. Chybí i azylové domy, v nichž navíc může klient bydlet jen jeden rok, a rok je málo na přestavbu celého života, navíc poptávka převyšuje nabídku a do azylového bydlení jsou pořadníky. Azylových domů je něco přes 200, a zásadně nedostačující je počet azylových domů s utajenou adresou, které fungují v režimu přísné diskrétnosti kvůli ochraně obětí domácího násilí a ohrožených osob. Organizace Jako doma má zkušenost s tím, jak pozitivně zafungoval koncept tzv. covidového hotelu, na kterém se ujistili, že střecha nad hlavou je opravdu odrazový můstek pro všechny další kroky. Chybí i nízkoprahová centra.
Všechno jsou to problémy, na které upozorňují i umělci a v pohybovém divadle stále častěji. Inscenace Not a Subject, snad jen s poněkud nešťastným názvem, který přímo neevokuje problematiku, se k nim přidává silným hlasem. Je tvořena z perspektivy ženy matky, která ví své o ubíjející únavě z nedostatku spánku a problémech, které jsou citelné i v prostředí, kdy žijeme zajištěně, chcete-li, privilegovaně. Otázka mateřství z inscenace nepromlouvá vyloženě skrze konkrétní situace, ale vycítíme, že k problematice patří. Strašák odebrání dětí a institucionální výchova je snad nejsilnějším motivem, proč ženy bojují za důstojný život, stát jim ale jejich cestu nijak neusnadňuje, a tak je skepse vůči institucím pochopitelná. Jednoduché řešení – politika housing first – není v současnosti v kurzu. Bylo by bláhové myslet si, že to změní divadelníci svými inscenacemi, ale je dobře, že nemlčí, protože umění je jistě alespoň zčásti svědomím národa.
A také trocha čísel
Výsledky Sčítání osob v bytové nouzi na území ČR podle klasifikace ETHOS za rok 2025 zveřejnilo MPSV:
V České republice se nachází 11 641 osob bez střechy.
• Z toho je 79,5 % mužů a 20,5 % žen.
Nejvíce osob bez střechy (84 %) je ve věkové kategorii 27–64 let.
• Osob ve věkové kategorii 18–26 let je 5,0 %.
• Osob starších 65 let je 7,7 %.
• Údaj nezjištěn u 3,3 % osob.
Venku obvykle přespává 62,7 % osob bez střechy.
• Na noclehárně obvykle přespává 21,6 % osob bez střechy.
• V ilegálně obývané budově obvykle přespává 15,2 % osob bez střechy.
Nejčastější doba strávená bez střechy je 1–4 roky (35 %).
• Méně než rok je bez střechy 4,2 % osob.
• 5–9 let je bez střechy 18,9 % osob.
• 10 a více let je bez střechy 20,5 % osob.
• Údaj nezjištěn u 21,4 % osob.
V České republice je 87,6 % osob bez střechy s českým státním občanstvím.
• Jiné státní občanství má 8,7 % osob bez střechy.
• Údaj nezjištěn u 3,7 % osob.
Pokud jde o azylové domy:
V České republice je 210 azylových domů, ve kterých žije 5 845 osob.
• Z toho je 53,1 % mužů a 46,9 % žen.
Tyto osoby žijí v 3 539 domácnostech.
• Jednočlenných domácností je 2 414 (68,2 %).
• Vícečlenných domácností je 1 125 (31,8 %), z toho je 1 113 domácností s dětmi (98,4 %).
Nejvíce osob (49,9 %) je ve věkové kategorii 27–64 let.
• Osob ve věkové kategorii 0–14 let je 34,0 %.
• Ve věkové kategorii 15–17 let je to 2,7 %.
• Ve věkové kategorii 18–26 let je to 6,6 %.
• Osob starších 65 let je 6,8 %.
Nejčastější doba strávená bez střechy/bez bytu je méně než rok (38,0 %).
• 1–4 roky je bez střechy/bez bytu 36,4 % osob.
• 5 a více let je bez střechy/bez bytu 17,8 % osob.
• Údaj nezjištěn u 7,8 % osob.
V České republice je 97,2 % osob v azylových domech s českým státním občanstvím.
• Jiné státní občanství má 2,8 % osob.
• Mezi jinými státními občanstvími je nejčastěji zastoupeno slovenské (84 osob) a ukrajinské
(42 osob).
Statistika je mnohem podrobnější, jiné její shrnutí můžete najít například v článku zde.
Kateřina Chalupská: Not a Subject
2. listopadu 2026, 19:30 hodin
Divadlo X10, Praha
Realizační tým
Režie, choreografie a interpretace: Kateřina Chalupská
Dramaturgie: Ester Hauser Trčková a Roman Poliak
Scénografie: Jindřiška Jabůrková
Kostým: Viktorie Drobná
Light design: Jan Hugo Hejzlar
Hudba: Václav Chalupský
Produkce: SPOLK
