Choreograf Alban Richard a Obyvatelé: Cesta vzniká chůzí. Tanec v lidech probouzí vlastní sílu

Francouzský choreograf Alban Richard po desetiletém působení na pozici ředitele Národního choreografického centra v normandském Caen založil soubor Oases. V koprodukci s Centrem choreografickém rozvoje SE.S.TA ve Žďáru nad Sázavou uvedl participativní performanci Insane, kterou už deset let realizuje na různých místech Evropy s jejich „Obyvateli“ (Inhabitans) a choreografy a choreografkami. Kreativní proces během tří víkendových workshopů s obyvateli Źďáru nad Sázavou vedli Hana Polanská, Agáta Jarošová a Viktor Černický. Performance byla uvedena první den festivalu KoresponDance při otevření nového Kulturně-kreativního centra Vysočina a propojila tři nádvoří areálu zámku. V prvním obraze účastníci a účastnice seřazení v mysteriózní procesí vytvářeli „lidské architektury“. Ve druhé části pak menší skupiny ztvárňovaly výjevy z Posledního soudu. Třetí část, která se konala už přímo před budovu někdejšího konventu, měla podobu kolektivního tanečního rituálu.

Martin Maryška
24 minut čtení
Alban Richard (foto Agathe Poupeney, wikimedia commons)

Jak vzniká společenství lidí, kteří spolu vstupují do neznáma? Jak se Obyvatelé zabydlují v připravené dramaturgické struktuře, aby v ní mohli jednat sami za sebe? Jak participativní projekt může proměnit představu člověka o vlastních možnostech? „Všechno se odvíjí od toho, jaká jsou očekávání,“ říká Richard. K rozhovoru jsem přizval také Maxe Augustu, jednoho ze žďárských účastníků, aby promluvil o své zkušenosti a o svých očekáváních. Svůj přístup k tvorbě Richard představí na choreograficko-pedagogickém semináři Situace jako proces: Pozorování, které tranforuje. SE.S.TA ho pořádá od 20. do 22. listopadu 2026 na Konzervatoři Duncan centre v Praze.

Společenství sdílených tajemství

Martin: V manifestu píšeš o „dočasných společenstvích sdílených osudů“. Na webu Oases stojí: „Participaci chápeme jako militantní praxi, která usiluje o proměnu individuálního i kolektivního a zároveň respektuje jedinečnost a svébytnost jednotlivců i skupin“. Jak to vypadá od prvního dne, když máš před sebou skupinu lidí, kteří s tebou předtím netančili?
Alban:
Na začátku je koncept či otázka, jak v lidech vzbudit chuť tančit spolu a jak rozvrhnout čas, ve kterém můžeme pracovat všichni společně. Jde o to vymyslet, v jakém časovém sledu se budeme potkávat, aby se mohl rozvíjet tvůrčí proces, který je zároveň procesem proměny. První den se pustíme do něčeho úplně obyčejného. Jak se díváme jeden na druhého, jak se díváme na prostor, na těla, jak si věci představujeme? Soustředíme se na praktické věci. První dvě hodiny se věnujeme pohledu a páteři.

Martin: Kdy se dostáváte nejblíž k „militantní praxi“? Kdy se tahle myšlenka performuje? Během zkoušek, při setkání s diváky…
Alban:
Je to proces, který vlastně nikdy nekončí, pokračuje i po představení. Při té militantní praxi totiž jde o to, jak se lidi propojují mezi sebou. Tvorba je tak trochu právě pro tohle záminka. Sdílíme nástroje, díky kterým si každý může uvědomit vlastní představy či představivost, vlastní tělo, svůj vztah k druhým i k prostoru kolem sebe. Ty vztahy se můžou rozvíjet při tanci, ale taky u společného jídla, když spolu mluvíme o svých nápadech a osudech. Nebo když se měsíc po představení potkáme v divadle nebo na festivalu a zase si spolu zatančíme. Třeba na KoresponDance spousta lidí z Insane tančila na párty až do konce. Takže je asi něco spojuje.

Max: A úplně se odvázali! Hemžili se na zemi jako nějací brouci.

Martin: Maxi, jsi jeden z účastníků. Když teď Albana posloucháš, co z toho poznáváš z vlastní zkušenosti?
Max:
Hrozně mě bavilo pracovat po jednotlivých částech a pak je spojovat. Bylo to pro mě záhada, až takové tajemné, protože jsem nevěděl, co se bude dít další dny na workshopech. A zajímavé bylo i to, jak jsme fungovali jako skupina. Lidi zajímala každá z těch tří částí. Přes den jsme si o ní mohli popovídat, trochu se v práci posunout a po zkoušce se k tomu zase vrátit.

Alban: Pro mě je taky hrozně důležité, že se potkávají různé generace. Byli tam teenageři i lidé kolem sedmdesátky. Ve společnosti se často držíme lidí ve stejném věku, a najednou je vám šestnáct, dotýkáte se sedmdesátiletého těla a vůbec pracujete se všemi těmi neuvěřitelnými těly… Možná i v tom je ta militantnost. Nabouráváme představu, že generace mají být od sebe oddělené. Všichni si neseme stejnou výbavu: páteř, oči, kosti, krev, vodu v těle. V jistém smyslu jsme všichni stejní. To, kým jste a z jaké kultury vycházíte, změní jen některé drobnosti. Ale já vždycky říkám, že tanec je všude na světě prostě otáčení, skákání a chůze.

Martin: A pro sedmdesátileté tělo je skákání těžší, tělo je těžší… Jak pracuješ s rozdíly v pohybových možnostech?
Alban:
Důležité je, jak každý absorbuje zadání, vezme si ho za své a provede ho vlastním tělem. Jde o věci jako chodit, podat si ruce, měnit výškové úrovně, posadit se, lehnout si na zem, otočit se. Jsou to docela jednoduché akce, ale snažíme se hodně přesně pracovat s tím, jak je každý přítomný a jak se jeho přítomnost může v jednotlivých částech měnit. Jde o to všímat si detailů vlastního těla, jeho kvality, jeho textury. A dělat to co nejjednodušeji, nejlehčeji.

Martin: Maxi, potkával ses se sousedy z různých generací. Jak se ti s nimi tančilo?
Max:
Setkání se staršími sousedy pro mě bylo nové. Člověk většinou nemasíruje starší paní a tak… Ale snažil jsem se soustředit a trochu vystoupit ze zaběhnutých kolejí, pak se člověk uvolní a zkouší se zaměřit na to, co dělá a proč. Každý to má ale jinak. Člověk toho hodně cítí, hodně mu toho přitom běží hlavou. Bylo to zvláštní a zároveň inspirativní. Účinkoval jsem už v hodně představeních, ale tady jsme byli víc propojení, celé to víc drželo pohromadě a taky to bylo, řekl bych, takovým zvláštním způsobem hodně o doteku, takové „touchy“.

Cesta vzniká chůzí

Martin: Albane, většina tvého repertoáru stojí na tom, že se neopakuje. Pro každý kus hledáš nový jazyk. Co je na Insane tak „insane“, že jej už děláš deset let?
Alban:
V Insane zkoušíme pracovat s kusem, který už má danou strukturu, existující dramaturgii. Je to jiná práce, než když se poprvé potkáte se všemi Obyvateli nebo tanečníky, tanečnicemi a začnete něco stavět z toho, co do práce vnesou. Ale svým způsobem se Insane nikdy neopakuje. Nové prostory, noví lidé, nová místa, noví „mediátoři“. Je zajímavé sledovat, kolik toho ta struktura unese a jak se publikum pokaždé na konci přidá k tanci. Zdá se, že všechny tři části jsou dost univerzální na to, aby je lidé mohli sdílet.

Martin: Zmínil jsi předem danou dramaturgii tří částí. Mluvil jsi o tom, jaké informace musí člověk absorbovat. Jak to funguje, když si účastníci začnou brát performanci za svou? Jak ji absorbovali, jak se v ní zabydlovali?
Alban:
Kvůli slunci a vedru se lidi dostali na místo samotné performance později. Viktor, Hana a Agáta měli s Obyvateli už naplánované zkoušky, ale v prostoru na nádvořích se vůbec nedalo pracovat. Když jsem se pak vrátil do Žďáru, bylo to pro Obyvatele možná až moc stresující. Na to, abychom celé představení zasadili do prostoru, jsme měli jediný den, a do toho generálku a všechno ostatní. Normálně se do prostoru s Obyvateli snažíme dostat dřív, aby si jej opravdu vzali za svůj. Den před představením se na ně navalilo hodně informací.

Martin: Maxi, kdy ses začal cítit jako spolutvůrce? Byl nějaký okamžik, kdy sis řekl, že už jen neplníš pokyny?
Max:
Na prvních dvou workshopech jsem si říkal: „Dobře, tohle jsou nějaká cvičení a zatím mi nic neříkají.“ Ale myslím, že na třetím workshopu už jsme byli víc propojení a mně to celé začalo dávat smysl. Z těch cvičení se začínalo skládat něco většího. Ještě jsem nevěděl, kam přesně zapadnou, ale říkal jsem si: „Jo, dobrý, tohle je něco nového.“ Velká změna podle mě přišla, když jsme se přesunuli do prostoru, jak říkal Alban. Když jsme si to zkusili v zahradách, na trávě… V druhé části Insane jsem měl pocit: „Jo, tohle je můj prostor.“ Protože už nejsem v budově, v nějaké místnosti, ale už jsem…

Alban: Na scéně… A to je v tom procesu opravdu důležité. Jsou kroky, které Obyvatelům nechceme prozradit dopředu. Proto jim na začátku neukážeme celou strukturu inscenace. Chceme, aby tu cestu objevili sami. Hodně mě zajímá Francisco Varela a jeho myšlenka, že cesta vzniká chůzí. Když máte předem daný cíl, chcete se k němu prostě dostat. Když cíl neznáte, vytváříte si cestu a někam dojdete. O tom je pro mě tvorba a celý proces.

Při tvorbě si Obyvatelé často říkají: „Co to sakra je?“ Jako divák přijdete na představení a vidíte něco hotového. Ale jak to vlastně vzniklo? Pro mě Insane dává lidem, kteří běžně nevystupují nebo netvoří, klíč k tomu, aby pochopili, jak něco vzniká. Proto v projektu přidáváme jednu věc za druhou. A je vážně hezké sledovat, jak s tím rostou jejich očekávání. (K Maxovi:) Třeba zrovna vaší skupině za ty dva dny od čtvrtka do představení očekávání hrozně vyrostla… Najednou jste udělali krok někam dál, víš?

Dramaturgie očekávání

Martin: Insane vzniklo v roce 2016 a od té doby procestovalo řadu zemí. Tvůj způsob práce se za tu dobu asi vyvíjel. Co ses dozvěděl o práci s různými skupinami a jejich očekáváními? Vzpomínáš si na chvíli, kdy sis řekl, že něco nefunguje, a změnil jsi přístup?
Alban:
Nejdřív se snažíme nesoudit. Možná je to špatně, možná dobře, nevíme. Zkrátka pozorujeme, co se děje. Jako choreograf se tedy ptám, jaké mám nástroje k tomu, abych pozoroval situaci, proces, lidi v akci. Učí se nehodnotit, co se děje, a všímat si, jak se mění míra očekávání. Za těch deset let jsem pracoval se skupinami, které měly spoustu energie a chuti. Na prvních dvou workshopech říkají: „Wow!“ A tam to taky zůstane. Jiné skupiny nechtějí, nechtějí, nechtějí, a najednou chtějí. A některé tím prostě trpělivě projdou.

Je to otázka toho, jací lidé se sejdou. Jejich národnost ani místo, kde projekt děláme, o tom moc neřeknou. Když ve skupině nejsou mladí lidé a jsou v ní samé ženy po padesátce, bude to jiné než ve skupině, kde jsou teenageři a třicátníci.

Hodně o tom mluvíme s choreografy, s Hanou, Agátou a Viktorem. Co od toho Obyvatelé čekají? Chtějí něco dělat a mají nějaká očekávání. Někdo řekne: „Tohle je moc jednoduchý tanec, to dělat nechci.“ A jiný: „Vždyť je to hrozně těžké!“ Někdo chce sólo, jiný řekne: „Já už v téhle skupině nechci být.“ S tolika lidmi je to strašně složité.

Martin: Jak lidi během těch pár víkendů provázíte, aby mezi nimi vznikla taková důvěra, že se sedmdesátiletý a šestnáctiletý člověk můžou na parketu spolu odvázat?
Alban:
Důvěra vzniká z toho, že jsme všichni propojení tím, že společně tvoříme představení. Ten kus může existovat, jen když procesem projdou všichni. Otázka tedy je, jak společně vytvořit prostor, kde se každý cítí dostatečně vítaný a kde může dojít ke změně, k proměně. Snažíme se toho na sebe nebrat moc. Necháváme se vést tím, jak se proces vyvíjí, a spoléháme na to, že sama praxe ukáže, jakou má každý představivost, co dokáže a jakou důvěru může mít v sebe i v ostatní.

Martin: Maxi, čekal jsi někdy od toho procesu něco jiného? Chtěl jsi sólo?
Max:
Ne, ne, vůbec! Ale řekl bych, že hodně lidí, možná spíš těch starších, čekalo něco jiného a nevědělo přesně, co to má celé znamenat. Zkoušeli se ptát choreografů a ti nám říkali, že nám k tomu víc říct nemůžou. Nevím, jestli to sami věděli. A to je na tom hezké. Přijde mi, že je to fakt zvláštní koncept. Je trochu těžké přijít na to, jak to udělat po svém. Myslím, že pro starší lidi je těžké to jen tak vzít jako hotovou věc. Je to fakt náročné, pro ně i pro mě. Já jsem na to ale docela zvyklý, protože KoresponDance prostě někdy takový je. V tom se to od mých očekávání lišilo. Na začátku jsem si myslel, že budeme dělat něco, u čeho budu vědět, co z toho má být.

Jak se předává přístup a nástroje

Martin: Viktor Černický popsal svou roli jako roli „mediátora“. Jakou volnost mají místní mediátoři, když chtějí původní pohybový materiál z roku 2016 přizpůsobit konkrétním tělům, s nimiž se potkají třeba ve Žďáře? Kde jako autor stanovuješ hranici?
Alban:
Představa je taková, že po první verzi v každé zemi, kde jsme pracovali, už budou choreografové a choreografky schopni vytvořit vlastní verzi Insane samostatně. Vznikla spousta verzí, které jsem ani neviděl. Je to způsob, jak někoho provázet, takový dar. Můžete ten kus sami zkoušet, máte nástroje, jak se s Obyvateli potkat skrze tanec a společně projít živým tvůrčím procesem.

Martin: Hana, Agáta a Viktor se s obyvateli setkali na třech workshopech a tady ve Žďáře vedli proces ve tvé nepřítomnosti. Co konkrétně obsahuje sada nástrojů nebo „tréninkový protokol“, který mediátorům předáváš?
Alban:
Je tam pohybová partitura, dva archivní videozáznamy – první verze Insane z Caen a první verze z litevské Klaipėdy –, soubor filozofických podnětů a pak máme několik praktických tanečních workshopů s choreografy.

Martin: Co tě na umělecké souhře Hany Polanské, Agáty Jarošové a Viktora Černického přesvědčilo, že jim můžeš svěřit metodiku „Obyvatel“?
Alban:
Hana, Agáta i Viktor už sami tvoří inscenace nebo vedou workshopy s různými lidmi, i s místními obyvateli. A loni jsme se SE.S.TA společně vytvořili A Fancy pro Národní galerii Praha. Takže už se setkali s mými filozofickými podněty, s některými etickými otázkami, a možná hlavně s praktickými nástroji. Podle mě jim tahle zkušenost umožňuje dál přemýšlet o tom, jak ve skupinách lidí probouzet chuť tančit. Dává jim nástroje, aby mohli jít hlouběji v uvažování o ekologii pozornosti, a taky důvěru v to, že sami dokážou pro Obyvatele vytvořit dostatečně dobré prostředí.

Martin: Insane se hrálo v Litvě, ve Spojeném království a v Česku. A do rodiny projektů s Obyvatelipřibývají další. Jak bys chtěl v téhle práci pokračovat?
Alban:
Rád bych šel tam, kam nás zavede touha po tanci a kultuře. Vždycky jde o setkání s nějakou institucí, která působí na určitém místě. Pro Obyvatele je to způsob, jak se dostat do kontaktu s vlastní touhou po změně. Když se účastníte Insane, můžete tělem i hlavou opravdu pochopit, že musíte důvěřovat času.

Prostě lidé na scéně

Martin: Ty sis taky připravil nějaké otázky, viď?

Martin Maryška musel odejít kvůli další pracovní povinnosti. V rozhovoru s Albanem Richardem pokračoval Max, účastník Insane, který si připravil vlastní otázky.

Max: Možná bych se zeptal na věkové rozdíly mezi účinkujícími a na to, jak souvisejí s myšlenkou představení.
Alban:
U těch věkových rozdílů mi jde mimo jiné o to, jak na jevišti zviditelnit všechny druhy těl, která žijí ve společnosti. Na jevišti pořád často vídáme mladé lidi s docela pěknými postavami, řekněme „krásné“ lidi. Pro mě je opravdu důležité a dojemné, když je na jevišti taková rozmanitost, že se v ní může poznat hodně lidí. Projekty s Obyvateli, a Insane je jeden z nich, nám umožňují vidět různé věky, různé tvary těl a tak dál.

Přitom se pořád snažíme najít způsob, jak můžou Obyvatelé bezpečně vystupovat. Když někdo nemůže dolů na koberec, zůstane stát. Vždycky najdeme způsob, jak pracovat, aby se nikdo na jevišti nedostal do úzkých. Otázka, která mě vede, tedy je, jak může být na scéně vidět každé tělo. A projekty s Obyvateli jsou jedna z cest, jak toho dosáhnout.

Alban Richard: Tanec v galerii – A Fancy – Alban Richard (foto Julie Stehnová)
Alban Richard: Tanec v galerii – A Fancy – Alban Richard (foto Julie Stehnová)

Max: A co tě přivedlo k umění?
Alban:
Když jsem byl mladší, v mé kariéře nastala chvíle, kdy jsem chtěl přestat tančit. Nemohl jsem v tom najít ten správný pocit, nebo mi taneční svět připadal trochu falešný. Začal jsem pracovat s řekněme „obyčejnými“ lidmi, dělat projekty s lidmi mimo taneční svět.

Najednou jsem viděl, jak opravdoví dokážou být lidé, kteří nikdy netančili, v tom, jak se pohybují nebo jak se k sobě vztahují. Technika ani vystupování je ještě nepoznamenaly. Hrozně mě to dojalo, úplně mi to změnilo pohled. Začal jsem víc zkoumat, co vlastně znamená být na jevišti, opravdu tam být a něco dělat. Po všech těch letech si přeju, aby na jevišti byli lidé sami sebou. Aby ze sebe nedělali „tanečníky“ nebo „herce“, nebo co já vím. Když skáčeš, tak prostě skočíš. Ať je to jakkoli. Nemusíš divákům ukazovat, že skáčeš.

Proto v celém projektu pracujeme s velmi konkrétními lidmi, se specifickými skupinami. Vytvořili jsme inscenaci s lidmi, kteří prodělali rakovinu, pracovali jsme s výrazně starými lidmi nebo s výrazně mladými. Někdy je skupina věkově stejnorodá, ale různorodá v jiných ohledech. Na té militantní praxi mě opravdu zajímá, jak v lidech vzbudit důvěru v sebe, ve vlastní představivost a vlastní sílu.

Člověk nesmí strnout ani v trápení

Alban: Třeba jedna žena se kvůli takovému projektu rozvedla. Říkala si: „Teď vím, že mám představivost, teď vím, že mám tělo, a teď se můžu hýbat.“ A došlo jí, že ten chlap prostě… no, možná taky ne, já nevím. Někdy se takové věci stávají. Nemusí to být tak silné, ale může. Podle mě má tanec pro lidi právě tuhle sílu. Najednou si řekneš: „Aha, já můžu pohnout páteří, můžu pohnout hlavou, můžu se podívat až támhle.“ Najednou se ti otevře prostor a vrací se důstojnost.

Spousta lidí přijde do projektu a říká: „Mě tak strašně bolí záda.“ A po třech týdnech jsou všichni jako vyměnění. Spousta lidí totiž ve svém trápení strne. Je potřeba hýbat se i v tom trápení, vnést pohyb všude, do těla i do hlavy. Tohle ty projekty dokážou. Moje očekávání se vlastně netýká inscenace ani procesu. Ptám se jen, jestli se něco pohne v těle nebo ve vztahu k někomu druhému. Proto to podle mě může být politicky nebezpečné – je to totiž demokratický proces.

Max: Uvědomují si lidi, že je tvoje práce tak politická?
Alban:
Myslím, že ne. Ne.

Max: Ale jedna část se jmenuje Riot, vzpoura. Působí politicky, ale já to tak úplně neberu. Vzpoury přece můžou mít i jiné důvody než politické. Starší paní z toho měly trochu strach. Na prvních workshopech říkaly: „Cože, vzpoura? To já se asi žádné účastnit nechci.“ Pak jsme si o tom povídali. Bylo to náročné, jak jsem říkal, a je to náročná část představení. Je zajímavé, že když mluvíme o politice, představíme si vzpouru. A teď se nám to tu propojilo.
Alban:
A třeba to ani není vzpoura. Třeba máme jen strašnou radost. Samotnou inscenaci jako politickou vlastně ani nevnímám. Politické mi na tom připadá spíš to, jak spolu pracujeme. Hana, Agáta a Viktor už mě teď nepotřebují. Můžou ten kus udělat, kdekoli budou chtít.

Max: A o to jde? Aby to mohli udělat znovu?
Alban:
Ano… A co ty děláš mimo tenhle projekt?

Max: Studuju medicínu, ale po přestěhování do Prahy jsem měl pocit, že mi ze života zmizelo umění. Zpívám, ale svůj sbor Žďáráček jsem opustil. Začal jsem si říkat, jestli byla medicína správná volba. Pak jsem se přihlásil na konzervatoř a vzali mě. Takže budu studovat medicínu i klasický sólový zpěv. Nevím, jestli to půjde dohromady, ale mám radost, že se budu věnovat umění. Hrozně by mě mrzelo, kdybych to nezkusil.

Alban: Máš pravdu. Musíš to zkusit. Člověk nikdy neví. Já jsem studoval literaturu a měl jsem učit francouzskou literaturu. Pak mi do života vstoupil tanec. A teď se tím živím už dvaatřicet let. Je hezké dělat to, k čemu tě to táhne. Jinak člověk zahořkne, a to je v životě to nejhorší. Tak do toho.

Alban Richard: A sentimental Landscape, Sainte-Chapelle du Château de Vincennes (foto Virgine Meigne)
Alban Richard: A sentimental Landscape, Sainte-Chapelle du Château de Vincennes (foto Virgine Meigne)

Alban Richard objevil současný tanec během svých studií literatury a hudby. Od konce 90. let spolupracoval s různými choreografy, jako jsou Odile Duboc, Olga de Soto a Rosalind Crisp. V roce 2000 založil soubor Ensemble l’Abrupt, pro který vytvořil přibližně třicet velmi rozmanitých choreografií. Vždy přitom pracoval v úzké vazbě na hudební dílo, jehož strukturu a kompozici důkladně zkoumal. Každá nová inscenace tak přináší nové bádání a specifický styl, který se odlišuje od všech předchozích. Jeho způsob tvorby, založený na řízených improvizacích přímo na jevišti, motivuje performery, aby se sami stávali tvůrci své vlastní taneční řeči. (Přečtěte si více zde…)

Sdílet článek
0 0 hlasy
Ohodnoťte článek
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted