Wayne Marshall patří k nemnoha hudebníkům se světovým jménem hned ve třech disciplínách. Jako dirigent hostuje u Berlínských a Mnichovských filharmoniků či v Chicago Symphony Orchestra. Jako varhaník je pravidelným hostem BBC Proms a koncertuje v Elbphilharmonie či Philharmonie de Paris. Jako klavírista patří k nejvyhledávanějším interpretům Gershwina.
Právě tak ho známe i z Reduty: v lednu 2018 tu řídil Grofého Mississippi Suite, Gershwinův Koncert F dur a symfonický obraz z Porgy and Bess. Naposledy stál za pultem Slovenské filharmonie v září 2025 na zahájení jubilejních 60. BHS – s premiérou Breinerovy předehry oVErture, Haydnovou Vojenskou symfonií a Bernsteinovou Druhou, The Age of Anxiety.
Před lety v rozhovoru pro Rádio Devín autorovi recenze potvrdil, že ho hudba 20. století zajímá více než jiná období. Napovídá tomu ostatně i jeho repertoár: od francouzské symfonické varhanní školy Widora a Duprého přes Brittenovu operu Peter Grimes až po Bernsteinovy partitury. Letošní program, který spojuje Poulencovu neobarokní rétoriku s Holstovým orchestrálním modernismem, je toho přesvědčivým dokladem.

Stačí se podívat na Marshallův podzim: Curych s Gershwinem, vídeňský Musikverein s Bruckner Orchester Linz (Ravel, Bernstein, Gershwin), Pärnu a Tallinn (Copland, Gershwin, Ellington, Bernstein), v prosinci Toulouse, Saarbrücken a silvestrovský Curych – všude američtí skladatelé. Bratislava je v itineráři jedinou zastávkou s Poulencem a Holstem, za což patří dramaturgii pochvala. Planety přitom Marshall už samozřejmě dirigoval; v lednu 2025 s Německým národním mládežnickým orchestrem na turné po Británii.
Méně originální je jeho varhanní repertoár: Widorova Varhanní symfonie č. 6 g moll, toccaty George C. Bakera či Bachova Toccata a fuga d moll zněly i v Gloucesteru či v Helsinkách a uslyšíme je i na sobotním recitálu v Redutě. U umělce jeho formátu to však nevadí: díky volným improvizacím není žádný jeho recitál stejný.
Němci mají pro takové hudebníky slovo Doppelbegabung, v Marshallově případě přesněji Dreifachbegabung. V Redutě jsme ho už viděli dirigovat od klavíru a nyní i zpoza hracího stolu varhan, a pokaždé působil stejně: ne jako diktátor, spíše jako katalyzátor, vtipný a trochu excentrický, avšak přesný. Gesto má jasné a úsporné, bez pózy, rytmus nese v celém těle. Filharmonici s ním hrají uvolněně a s chutí, což po třetím společném projektu za poslední roky ani nepřekvapuje.

Koncert pro princeznu, která ho nikdy nezahrála
Poulencův Koncert g moll má i méně známou historii. Objednavatelka, princezna Edmond de Polignac, rozená Winnaretta Singer, dědička impéria šicích strojů, chtěla skladbu, kterou by si sama zahrála na Cavaillé-Collových varhanách ve svém salonu. Honorář byl oproti Koncertu pro dva klavíry poloviční a vinu prý svedla na Roosevelta a hospodářskou krizi.
Výsledek byl pro amatérku nehratelný: na soukromé premiéře v prosinci 1938 seděl za varhanami Maurice Duruflé, který Poulencovi radil s registracemi, a dirigovala Nadia Boulanger. Střední Evropě je dílo blíže, než tušíme. Zlom v jeho vzniku přinesla smrt přítele Pierra-Octava Ferrouda, který v srpnu 1936 zahynul při autonehodě v Debrecínu na cestě za Bartókem. Poulenc se tehdy v Rocamadouru vrátil k víře a koncert popsal jako dílo Poulenca „na cestě do kláštera“. Klasická coincidentia oppositorum: mnich a uličník v jedné partituře, bachovská fantazie vedle pařížského šansonu.
Riegerovy varhany Reduty, symfonický nástroj s francouzským charakterem, jsou pro tuto hudbu jako stvořené a Marshall je dokázal využít. Úvodní akord měl gotickou váhu, registrace byly barevné a v rychlých úsecích bylo slyšet, že má v krvi i jazz. Smyčce hrály s plným, temným tónem a tympány dodaly dílu dramatický pulz. Pouze v několika místech trochu zakryl plný zvuk varhan smyčce. To je však věčný problém tohoto koncertu, se kterým zápasí i renomované nahrávky. Dirigovat z varhanní lavice kývnutím hlavy je efektní a souhra byla až na drobnosti v nástupech překvapivě přesná.
Přídavek nebyl. U sólisty, který se po potlesku vrací k dirigentskému pultu, to není nic výjimečného, ale od jednoho z nejlepších varhanních improvizátorů současnosti by i pět minut volné fantazie bylo darem.

Planety po Rahbarim
Planety znějí v Redutě přibližně jednou za pět let: v červnu 2022 jimi Daniel Raiskin uzavíral 73. sezonu, v květnu 2017 je dirigoval Alexander Rahbari. Na druhý zmíněný večer si dobře pamatuji – Rahbari vedl orchestr zpaměti. Více tance než dirigování, oči celého orchestru upřené na koncertního mistra. Jeho slova v lámané angličtině při našem prvním setkání mi dodnes znějí v uších: „Jsem nejlepší žijící dirigent na světě. Po Karajanovi druhý v celých dějinách.“
O Holstovi bylo napsáno vše, a přece některé drobnosti unikají pozornosti. Úvodní čtyři tóny Uranu, G–Es–A–H, jsou hudebním podpisem: GuStAv Holst. Holst sám měl nejraději Saturn, ne Jupiter. A když se v září 1918 v londýnské Queen’s Hall zkoušel Jupiter na soukromou premiéru, uklízečky prý odhodily mopy a pustily se do tance.
Marshall tančí jinak, celým tělem, ale s jasnou představou o celku. Mars byl o něco rychlejší, než jsme zvyklí. Holst sice chtěl tempo svižnější než pochod, zde se však místy tlačilo dopředu tak, že hrozivé crescendo ztratilo část své neúprosnosti. Odměnou byla Venuše: úvodní sólo lesního rohu mělo měkký, nosný tón a celá hornová sekce se během večera ukázala jako jedna z opor orchestru. K nejintimnějším momentům patřila i zpěvná sóla violy. Nejsilnější dojem zanechal Saturn: těživé tikání, které se postupně mění ve smíření. Slavnostní hymnická melodie uprostřed Jupitera měla široký oblouk, avšak bez kýče, a Uranovy kouzelnické triky měly správnou dávku humoru. V Neptunu zpívala ženská část Slovenského filharmonického sboru pod vedením Petra Rezníka s krásným pianissimem a závěrečné vytrácení do ticha se podařilo, což vůbec není samozřejmost.
Zvláštní kapitolou byl potlesk mezi jednotlivými částmi suity, který se po Marsu a Venuši zopakoval. Část abonentů to vnímala jako prohřešek proti koncertní etiketě, jde však o přirozený důsledek popularity díla: Planety přilákají i posluchače, kteří znají Holsta především prostřednictvím filmové hudby, vždyť Mars patří k jejím nejcitovanějším prototypům. Konvence tichých přestávek mezi částmi je přitom mladší, než se zdá; ještě Mozart v dopisech z Paříže s uspokojením zaznamenal potlesk uprostřed symfonie. Z hlediska instituce je takový zájem spíše ziskem než problémem, pokud se noví posluchači do Reduty vrátí i při méně populárním repertoáru.

Bratislava jako varhanní město
Listopadový víkend je pro milovníky královského nástroje malým svátkem a trochu i logistickým hlavolamem. V sobotu 21. listopadu nabízí Marshall v Redutě recitál s improvizacemi, v tentýž den hraje na Kalvárii Martin Sturm z Výmaru, který tamní nástroj v červnu 2024 inauguroval. Festival Kalvárské varhany vyvrcholí 5. prosince recitálem Oliviera Latryho (rozhovor s ním si můžete přečíst zde), titulárního varhaníka Notre-Dame, s bachovskými transkripcemi, Viernem, Duprém a samozřejmě improvizací.
Dvojice koncertů tedy dramaturgicky vybočila z Marshallovy americké koleje a ukázala ho jako muzikanta, který je doma v kostele i v kabaretu. Pár drobností by se našlo, ale energie, barvy a výborná sóla převážily. A Gershwin během večera zřejmě nikomu nechyběl.
Hodnocení autora: 85 %
Poulenc, Holst
19. listopadu 2026, 19:00 hodin
Reduta, Bratislava
Program
Francis Poulenc: Koncert g moll pro varhany, smyčcový orchestr a tympany, FP 93
Gustav Holst: Planety, orchestrální suita, op. 32
Účinkující
Slovenský filharmonický sbor
Slovenská filharmonie
Wayne Marshall – dirigent, varhany